HEDA MÁ NUDLI

S hudbou to teď není slavné, byť jsme podle mě definitivně zahnali Fíha tralala a Míšu Růžičkovou a pan doktor Zub Zub Zub, který ti spraví chrup chrup chrup, snad už taky brzo půjde do hajzlu. Na vrcholu hitparády se dlouhodobě drží Viktor Sodoma s hravou písní o střílení tygrů. Pořád tu máme snesitelné Mixle v piksle, ale taky by neškodilo, kdybychom netočili jen tři až čtyři jejich písně dokola. Spotify mi podstrkuje Dádu Patrasovou a Ivana Mládka. Na druhou stranu, když Heda dorazí k nejlepší kamarádce domů, nejprve se zeptá její zkoprnělé maminky, kde tady mají nějaké nástroje. 

Heda má nudli. Je to taková ta společensky akceptovatelná nudle, která nebudí veřejné pohoršení, jenže pod školkovým drobnohledem by neprošla. Vzal jsem si tedy hlídací volno a při přípravě programu na deštivý den jsem objevil muzeum hudby. Zní to jako strašná nuda a nejspíš to i nuda bude, jenže za A) do Karmelitské se dá dojet pěkně tramvají, a to máme rádi a za B) mají vychytrale otevřeno i v pondělí, když se jiné instituce vzpamatovávají z víkendu. 

Pravda, narazili jsme už u vstupu, protože se nám do něj nevešel kočárek. Ale ostraha nás jen s velmi mírným až blahosklonným jebáním pustila dovnitř pootevřením dalšího křídla. 

A pak už to bylo nečekaně skvělé. Paní v šatně i v pokladně nás nasměrovaly do interaktivnější části expozice. První místnost téměř liduprázdného muzea obsahuje exotické předměty jako třeba funkční gramofon s výběrem hrůzostrašných zdevastovaných komančských desek. Heda jim říká cédéčka, byť vypadají spíš jak lázeňské oplatky a podobně i hrají. 

Snažím se ji získat pro theremin, ale asi se mi nedaří vysvětlit, k čemu je to vlastně dobré. Dopadne to tak, že si do mého experimentálního kvílení pouští přeskakujícího Jožina z bažin. Mají tam i stratocaster s kombem, ale to zas prý moc křičí. Nakonec se shodneme na syntezátoru. Podaří se nám z něj mimoděk vyloudit něco jako hlavní motiv z Let Forever Be od Chemical Brothers. 

Asi bychom se zdrželi i déle, ale museli jsme jít objevit hrací schody. Nevím, co si pod tím představovalo dítě, ale jsou to prostě kouzelné schody, které hrají klavírní tóny, když na ně někdo našlapuje. A pak tam mají i parádní stěnu s funkčními bubny a bubínky. 

A celou řadu krásných, unikátních nástrojů, na které se nesmí sahat a na které třeba někdy dojde, až opustíme vývojové stádium Tlapkové patroly. 

Vstup stál jen 120 korun, navíc mají v přízemí i příjemnou kavárnu, kde jsme za osmdesát korun pořídili kafe, "kafíčko" i nějakou sladkou tyčinku, kterým obecně přezdíváme lumpárny. 

Navíc za ty dvě hodiny, co jsme byli uvnitř, přestalo pršet. Celkově nám to tedy hrálo do noty. Haha.

text a foto Řízek

UNIVERZÁLNÍ ZNĚLKA

Zmáčkneme na ovládači 99, Heda začne rukama matlat po obrazovce, máma začne hrozit a spustí se Déčko a pohádky. Pár seriálů je výborných (zpravidla baví nás, Hedu ne), pár jich je snesitelných pro nás pro všechny. Ty nesnesitelné vypínáme, takže o nich dnes nepíšu. Některé jsou fakt německé a bizarní (Tom a krajíc chleba s jahodovou marmeládou a medem), no a zbylá spousta je navzájem zaměnitelných. U nich zpravidla dcera znuděně odchází a věnuje se jiným předmětům a činnostem, třeba zrcadlům nebo destrukci.

Televizní pohádky jsou pro mě dost neprobádaný žánr, vnímám je velice intenzivně a zřejmě daleko pozorněji než jakékoli zpravodajství. A jsem možná přehnaně kritický, byť si jako profesí přece jen kreativní člověk dovedu představit, jak těžké je vymyslet něco originálního (moji čtenáři by to nepochybně potvrdili) anebo aspoň ne úplně očividně vykradeného, zvlášť na přesyceném trhu animovaných seriálů pro nejmenší publikum.

Vymyslet (smysluplně přeložit do češtiny) k tomu navrch slušnou, původní úvodní píseň musí být úplné peklo.

Buďto jsem přecitlivělý, nebo se to fakt moc nedaří a zpravidla to končí průserem plným divných obratů  ("letí ptáci v jednom shonu", "vstává brzy ráno, kocour mňoukne 'ano'" apod.) a úplně otřepaných postupů a frází. I dobré pohádky mívají blbé znělky.

Vlastně je to jedna jediná znělka v různých obměnách. Její základní verze vypadá takto: 

Pohádková píseň

Pojď sem k nám, je tu bezvadný svět, 

Všechny tu znám a ty nebudeš chtít zpět

Budem se smát, zažijem dobrodružství hned 

Sedni si k tý bedně, ať ti to můžem vyprávět 

Máme tady kamarády, už nebudeš sám

[hlavní postava, dočista neokoukaná a původní, jméno dvouslabičné a zapamatovatelné] je třída, to ti přísahám

[vedlejší postava, přítel hlavní postavy] rád nabídne přístřeší 

Tahle parta [druh zvířat, lidí] vždy všechno vyřeší

Refrén: Hej, hej, hej, hej

Sem se na mě koukej

Hned mou píseň broukej

Že my všichni jsme nej 

Tady v [atraktivní lokalita, kde se odehrává děj] se nikdo nenudí

když přátelé jsou s tebou, ani sníh nás nestudí

a když někdy smůla je zrovna v osudí

všichni z naší bandy tě rádi povzbudí

Refrén: Hej, hej, hej, hej

Sem se na mě koukej

Hned mou píseň broukej

Že my všichni jsme nej 

Když budeme spolu, nic nepřemůže nás

Porazíme [vedlejší postava, nepřítel hlavní postavy], ten se příště vrátí zas

Tak hned si nás zapni, zažiješ napětí  

Ne jak u pohádky, co jde vzápětí

-------

Vlastně se dá říct, že čím méně slov znělka má, tím je lepší. Takže na celé čáře vyhrává Prasátko Peppa, kde se ve znělce vůbec nezpívá, zato se u ní dá dobře trsat. 

Všichni mají moc rádi Prasátko Peppu. Chro chro.

text a foto Řízek

HRA PRO ŽENU

Líbí se mi ten příběh a pokouším se věřit tomu, že je pravdivý: chlapík prý chtěl udělat radost své partnerce, která má ráda hry se slovy, a vymyslel pro ni jednu takovou. Každý den vybere anglické pětipísmenné slovo a ona má šest pokusů na to, aby jej uhodla. Teď to prý hraje celý svět.

Pokud celý svět trefí správné písmeno a jeho správnou pozici, zbarví se písmeno dozelena (hoří!). Pokud uhádne písmeno, to se ale nachází na jiném místě, zežloutne (přihořívá). A pokud hádá úplně špatně, zešedne - ale i ta samá voda je koneckonců důležitá, protože jak její hladina stoupá, atolů s písmeny ubývá a smyčka se stahuje.

Wordle vlastně není nic úplně převratného, je to něco jako Kolotoč s Pavlem Poulíčkem anebo Horolezci říznutí hrou Logik, kde člověk hádá kombinaci pěti barevných houbiček (?), kterou mu druhý hráč diskrétně připraví. Logika jsme hráli s kamarádkou Míšou uprostřed mého rodičáku, jenže jsme vprostřed hry a vprostřed dětského řádění v herničce přišli na zásadní problém: to, co jsme považovali za tmavě hnědou barvu, byly ve skutečnosti jen vyšisované černé houbičky. Neboť některé černé vyšisované nebyly, museli jsme hrát znovu, a to nechceš, protože je to fakt děsná nuda.

Zato tuhle hru pro svou ženu ten pán vymyslel fakt dobře: nová hádanka se objeví jen jednou denně, nemusíte nic platit, protože ten pán na tom asi nechce vydělat ani vyzískat nehynoucí slávu, není potřeba se ani nikde registrovat ani stoupat po žebříčku, protože žádný není. Prostě se jen těšíte na půlnoc, až přijde další hádanka. A pak se můžete vytahovat před kamarády (jednou jsem to dal už na třetí pokus, ale to byla fakt klika. Tuším, že to bylo slovo "crank", tedy klika). 

Zkrátím to: do naší redakce přinesl hru Wordle kolega investigativec Lukáš a krátko- až střednědobě nám tím změnil, troufnu si říct i zlepšil život (podobně jako když kdosi objevil stránku s obřími vojenskými kočkami).

Spíš asi změnil než zlepšil: včera jsem měl volno, a dokonce jsem měl ten luxus, že jsem mohl strávit část dopoledne odpočinkem, neřkuli spánkem. Jenže jsem si uvědomil, že je tam přece nová hádanka. A dostal jsem se do totální pasti a asi čtyřicet minut přemýšlel nad všemožnými kombinacemi, zoufalý z toho, že A, které jsem uhodl hned napodruhé, nebylo na čtvrté, na třetí, dokonce ani na druhé pozici. Určitě se vám ulevilo, že jsem nakonec na to blbé opatství (abbey) přece jen přišel, na šestý pokus (ale na to se historie neptá, dokázal jsem to). Pak se vrátily holky z venku; myslím, že jsem spal minutu. 

---------------

Co jsem pro svou ženu z lásky vymyslel já? Nic moc. Vlastně jo, pianino. Na rozdíl od Wordle to už asi někdo přede mnou vymyslel, ale odhodlat se k nákupu použitého nástroje tři dny před Štědrým dnem v době, kdy jsem kvůli horečkám nemohl z domu, a zároveň tomu vůbec nerozumět, to chtělo hodně lásky.

"To je dobrá šílenost, jdu do toho s vámi," psal mi známý známého mé známé, který umí hrát a měl mi pomoct, a pak jsme se sešli v promrzlé garáži na sídlišti na druhém konci Prahy, kde byla zaparkovaná fabie a asi sedm pianin, a on chudák v kulichu a rukavicích zkoušel jedno po druhém, až vybral to správné a nejkrásnější a o den později se mi podařilo holky s využitím právě zmiňované Míši mistrovsky vylákat ven a dva borci jej vynesli do třetího patra, a tak tu teď s námi bydlí. 

A moje žena, která hrála třináct let, byla nejdřív fakt dojatá a pak našla noty, v nichž jsou od její tehdejší učitelky u určitých pasáží milé vzkazy typu "100×" a prý někde bylo i "1000×" (a navzdory tomu tomu hrála třináct let). A pak jsme spolu hráli nějaký Beatles, vůbec nám to se starou kytarou neladilo a Heda se kolem batolila s rumba koulí a bylo to úplně super.  

Takže svým ženám vymyslete něco jako Wordle nebo aspoň nějaké jiné šílené dárky. Protože nic lepšího není.

text a foto Řízek

BEZDOTYKOVÉ PRAŽSKÉ JARO

Kvíz na úvod. Těremin je: a) ruský hokejista, b) kavkazské jídlo z červené čočky, c) hudební nástroj.

Tipujete-li možnost b, měli byste přestat chodit do hipsterských bister a místo toho navštívit nějaký ten koncertní sál. Stejně jako Lukyn a já – dva ignoranti vážné hudby, kteří se jeden květnový večer omylem dostali na Pražské jaro.

Mít velkorysé kolegyně se prostě vyplatí – své o tom ví Lukáš a díky kolegyni Hance už i já. V pátek odpoledne mi od ní přistály na stole dva lístky do Rudolfina na koncert, který nestíhala. Vyšší moc tomu chtěla a nešlo o ledajaký koncert, ale o vystoupení hráčky na těremin. Což je jeden z Lukášových oblíbených předmětů.

Ten nástroj je totiž značně bizarní (což nebránilo Bohuslavu Martinů, aby pro něj psal skladby!). Na tuto elektronickou věcičku se hraje, aniž byste se jí dotkli. Nemáte totiž čeho. Zvuk vydává jakési neviditelné pole mezi dvěma anténami.

A ač tuhle záležitost vymyslel jakýsi ruský špion již v roce 1920, její použití a poslech vyvolává údiv i po sto letech.

Na těremin „preludovala“ sympatická jednatřicetiletá Němka Caroline Eyck, doprovázelo ji smyčcové kvarteto a bylo to prostě boží. Ten zvuk možná znáte ze znělky Vražd v Midsomeru, my ho známe z hrdelních projevů naší naštvané kočky.

Nicméně právě díky těreminu jsme se alespoň na hodinu a půl stali fanoušky vážné hudby a nepřáteli teplé bohemky (myslím to pití, ne čtyři procenta fotbalového klubu). Tak si to poslechněte taky!

text Maruška, foto Julius Kaiser, Wikimedia Commons

STAŇTE SE PRASETEM

Přišli jsme pozdě. Na pódiu na vysoké stoličce seděl šedivý muž v bílé košili a šlích a vypadal jako sloučenina Ladislava Jakla a Václava Klause. Se zarputilým výrazem cosi nesrozumitelného deklamoval do mikrofonu, zatímco hudebníci na své nástroje předváděli, bokem k dřevěným převlékacím kabinkám a zády k unavené Sázavě, ryčný pochod.

Přišli jsme pozdě a byli jsme po všech stránkách na špatném břehu. Hudba Milana Knížáka a jeho skupiny Aktual je undergroundovější než underground a není podle všeho určena k líbení.

Ale to jsem tak trochu tušil. Ovšem netušil jsem třeba to, jestli si při brodění na správnou stranu řeky namočím kraťasy. "Jděte klidně dál, to už nebude hlubší," povzbuzovala nás tři děvčátka ponořená až po krk ve vlažné vodě a my jsme nevěděli, jestli nám upřímně radí, nebo jestli jsou to sirény, též nazývané ochechule, jež nás vábí na skaliska.

Nenamočil se nikdo z nás. Tím méně Knížák. Z jeho vzpomínek, jimiž prokládal vystoupení, jsem seznal, že jen málo chybělo k tomu, aby donutil okupanty, aby to v srpnu '68 otočili. Zazněla jeho dobová píseň se sloganem Rusové, jděte domů, my vás nechceme/my na vás sereme (tedy, lidi říkali, že to byli Rusáci), ze senohrabské plovárny se to pěkně neslo do otevřených oken chat v údolí řeky a pár metrů před námi křepčil Jáchym Topol s půllitrem. Sirény vylezly z vody a říkaly nám Ahoj a Dobrý den a měly z toho a z nás legraci.

Náš osobní underground spočíval v tom, že jsme si na tichý protest proti vstupence za 250,- přinesli do areálu vlastní lihoviny a skládací rybářskou židličku. Pak nastal největší nářez celého večera, při kterém si Knížák dokonce i na chvíli stoupl. Textu jsem opět nerozuměl - občas jsem si připadal podobně marně, jako když jsem se kdysi pokoušel po telefonu zpovídat Karla Schwarzenberga. Pochopil jsem, že nás hudebníci vyzvali, abychom se stali prasetem - za sebe to přinejmenším zvážím, děkuji.

Náhle se Aktual rozloučil a z repráků se začala linout mnohem líbivější, zato konformnější hudba. Sestoupil k nám jeden z muzikantů. Ovšem ne proto, aby nám sebral rum a vynadal, že jsme v jedné z podobně znějících písní začali zpívat Asi jsem to přehnal od Mňágy a Žďorpa.

Ve skutečnosti to byl náš kamarád Trsáč. Pan Knížák odpustí, avšak to on byl tím důvodem, proč jsme sem vážili obojživelnou cestu. Třikrát řekl, že musí jít uklízet bubny, a dvakrát zůstal. Vyprávěl nám o tom, že s Aktualem vlastně nehraje, i když to dnes zdánlivě vypadalo jinak, dozvěděli jsme se i pár pikantních zákulisních drbů, které samozřejmě zveřejňovat nemůžu, nejsem bulvár. Navíc jsem je zapomněl.

Veškerý underground byl posléze i díky Trsáčovi naložen do stříbrné dodávky a zmizel a my těsně za ním. V rádiu hráli Marx, Engels, Beatles od Vltavy a my jsme sborově dělali ššššš tu-du-dů, ššš- tu-du-dů a jeli domů.

text Řízek, foto Milan K. a Ř.

TRAPNÁ

V životě ženy se objevuje většinou pár naprosto zásadních mužů – otec, manžel, bratr, druhý manžel apod. Vedle takových jedinců se pak ještě vyskytuje další druh – nedostižné celebrity. Třeba takový oblíbený filmový herec, s kterým prožíváme jeho životní i profesní zvraty, nebo hokejista, kvůli kterému se naučíme pravidla hokeje. Prostě kluci, které jen tak sledujeme zpovzdálí. Já jich mám několik od útlé puberty – Pavel Nedvěd, Darren Hayes, Petr Honzejk a Milan Cais. A právě na koncert toho posledně jmenovaného jsme se vypravili jeden červencový pátek.

Byla to shoda náhod. Každoroční tábor radotínských turistů se rozprostíral pouhé tři kilometry od stodoly undergroundové legendy Václava Koubka. Když jsem zjistila, že od nenáviděné kratochvíle mého muže (rozuměj táborový rej) a milované kapely Tata Bojs mě dělí tak zanedbatelná vzdálenost, zapomněla jsem na všechny malichernosti typu latrína, stan a absence vody a rozhodla se zamířit do jihočeských hvozdů.

S Péťou, Milanem, Naty, Jimmym, Pájou (ten hraje důležitou roli) jsme se potkali v pátek večer nedaleko Červené Lhoty, konkrétně ve vesnickém hudebním klubu Chotěmice. Je to velká soustava stavení, kde najdete hospodu, místo na stan, stodolu, kde hrají kapely, ale ne jen tak ledajaké (Mňága, -123 minut, Mucha...). Tatáči dorazili na místo v obležení svých rodin a s půlhodinovým zpožděním začali s tím nejlepším vystoupením, co jsem od nich zatím slyšela.

Stodola byla nacpaná k prasknutí, Milan zpíval jako bůh a Mardoša skákal zběsile jako vždycky. A jak to bylo celé takové fajn, pojala jsem podezření, že bych si ten zážitek měla uchovat nejen v hlavě, ale i ve fotografii. "Lukáši, chci, abys mě vyfotil s Milanem." - "Neni ti patnáct, to dělat nebudu." Jakkoliv měl můj manžel pravdu, neodradil mě od bláhového nápadu. V tu chvíli naskočil do příběhu Pája, který se se mnou jal čekat před improvizovanou šatnou Tatáčů s fotoaparátem – rozuměj mým mobilem v ruce.

"Pane Milane, mně je to trochu blbý, ale vyfotíte se se mnou?" "Jo, jasně!" Několik zkažených fotek, small talk o sprchování a vlivu omamných látek na živé vystupování, tykačka. Střih - řítí se k nám můj muž, který do té doby ostentativně postával s hloučkem kamarádů opodál. "To je manžel," povídám podle vzoru legendární filmové věty "Přinesla jsem meloun." V tu chvíli začalo to nejdelší potřásání rukou mezi Lukášem a Milanem, které dá dost možná vzniknout další hitovce Tata Bojs s názvem Trapná. "Já..já..já vás poslouchám už od devadesátejch let a jste fakt dobrý," koktal Lukyn. "Jo, díky. Tak já si jdu dát pivo," odtušil frontman hanspaulské partičky a zmizel kdesi v noci.

My jsme zmizeli v noci asi o dvě hodiny později, v podroušeném stavu po zmoklé cestě nás čekaly tři kilometry pěšky směr tábor. Trochu jsme se cestou poztráceli, ale ráno jsme se zase všichni našli. Takové štěstí ovšem neměly fotky, které nenávratně zmizely z paměťové karty naší zrcadlovky. Jediná fotka, která z toho večera zůstala, je ta fotka s Milanem.

text Maruška, foto Pája

NÁVŠTĚVNÍCI

Jeden celkem uznávaný komentátor se dlouze zamyslel a pak o nich na Twitter napsal, že jsou "bigbýt (sic!) pro svazáky". Chudáci Depešáci! V Praze byli poprvé v roce 1988 a jak moc tam byli svazáci, nevím - tehdy jsem na jejich koncertě chyběl, protože jsem tou dobou poslouchal Uhlíře a Svěráka, možná i Vodňanského se Skoumalem, ale především maminku s tatínkem. Na internetu se nicméně dají najít parádní fotky, jak Dave Gahan popíjí u stánku na pražském hlavním nádraží pivo.

O 29 let později Dave vypadá trochu jako vyžilý sňatkový podvodník neurčité sexuální orientace, má podezřelý knírek a lesknoucí se nátělník a skotačí přesně na opačném konci stadionu v Edenu než my. Ani ho nevidíme, protože jsme ještě ve frontě. Může za to 1) moje nutkavá potřeba nechat si ten samý den opravit kolo a ještě večer si ho vyzvednout; 2) Maruščina oblékací rozvláčnost; 3) že začali hrát opravdu v 19:45:00 a 4) že si v servisu vyzvedávaly kola a na poslední chvíli hledaly černé hadry další stovky lidí kolem nás a zejména před námi.

První Depešáky tak vidíme namalované na kelímku, ze kterého usrkávám ve frontě cider - ale nikdo mě u toho působivě černobíle nefotí. Sedí na mohutném motocyklu a tváří se osmdesátkově a drsně. Přitom už ale znějí první dva songy, oba z nové desky. Hodně se mi líbí So Much Love - zpívá, že je v něm hrozná spousta lásky, přitom to ale deklamuje tak naštvaně, odtažitě a mechanicky, jako kdyby zrovna odevzdával na přepážce daňové přiznání. Je v tom určitá rozervanost.

Moje žena se kaboní stejně jako nebe nad Vršovicemi; tuším, že za to první a důležitější kabonění mohu já a moje opožděné kolo. Pak poprvé zvedáme ruce nad hlavu - při bezpečnostní kontrole - a cesta na stadion je rázem volná. Je skoro plno a někde v dálce je maličké pódium, na němž křepčí několik padesátníků. Hrají skvělou Barrel of a Gun a lidé v refrénu opět zvedají ruce nad hlavou - a třímají v nich mobily.

A točí. Točí se kolem dokola a točí, jak jiní točí, jak sňatkový podvodník na pódiu s podmanivým hlasem jako zvon zpívá jednu smutnou syntetickou pochodovou píseň za druhou a chytá se přitom za rozkrok, různě se tře a vlní a je to paráda. Večer to dají na Facebook, bude se to trochu třást a bude to mít kakofonní zvuk, tedy jak z prdele, ale o to to bude opravdovější.


Pak ta zábavnější část Depeche Mode zmizí někde v brankovišti za pódiem a na scéně zůstane jen Martin Gore, skvělý skladatel a muzikant, hrozně špatný zpěvák. A lká a lká, do toho tklivě hraje piáno a lidé kolem nás schovávají telefony a tleskají a povzbuzují ho, aby zpíval líp, nebo vůbec, zatímco zbytek kapely se zřejmě oživuje v kyslíkovém stanu, počítá utržené peníze za kelímky a trička anebo ladí.

Novou desku Praha moc nezná, ale nám se celkem líbí. Zahrají pomalou Cover Me s kosmickou psychedelickou mezihrou, což je to nejlepší na celém albu a Maruška tomu říká Návštěvníci, a oni k tomu navíc promítají stylizovaného kosmonauta! Potom se v Edenu začne stmívat, pódium začne hrát barvami a britská kapela vytáhne letité hitovky - pro mou ženu písničku o tom, jak je úplně všechno špatně, až je to podezřelé (Wrong), a pro mě mou nejmilejší Never Let Me Down Again. Ta je asi o stejných drogách, které stály za promítaným videem k písni Enjoy the Silence. Spočívalo v různě nasvícených domácích zvířatech a vzbuzovalo ve vnímavějších lidech tísnivé pocity. Ti méně vnímaví si to natáčeli.

Tleskáme a vrací se s přídavky. Zahrají dojemné Heroes od Bowieho a na úplný závěr i Osobního Ježíše. Pak nastane policejní desátá hodina - i kdybychom se utleskali, z kyslíkového stanu se už kapela nevrátí. Táhnu Marušku ven (jsme šťastní), proudem lidí skrze Vršovice až k Bohemce. Depešácký kelímek znovu napustíme v nějaké vietnamské večerce. Motorka se topí ve sladkém pití a vůbec si nepřipadáme svazácky.

text a foto Řízek

ZAHRAJ SLAVÍKY

Když máš na táboře na krku kytaru, jsi král. Nemusíš být Radim Hladík, Petr Janda ani Martin Maxa, klidně si mutuj anebo šeptej, ale sotva spustíš pravdy typu, že nebe je modrý a zlatý a slova jsou jen kapky deště, dívky všech věkových generací ti padnou k nohám na ušlapanou podlahu v jídelně, nebo aspoň začnou kvílet ve snaze zpívat anebo budou naprázdno otvírat pusu zároveň s tebou.

Už se ten večer šeřilo a v jídelně se naskládaly děti všech věkových kategorií. (Jménem bych dokázal označit tak polovinu, protože většina z nich za rok hrozně vyrostla, část se ztratila v nenávratnu a zbytek se asi někde líhne.) Většina z nich si povídá, jiné dělají bordel, další to prostě jen nebere a nechce se jim sedět ve stanu. Uprostřed toho všeho stojí malý muž s kytarou, ale bez pódia, a zkouší z dětí vydolovat refrén Tří čuníků. Připojuje se vysoký chlapík (obvykle) se směšným kloboukem a já, jelikož jsem někomu sebral kytaru.

Napínáme hlasivky a naše neškolené hlasy si prorážejí cestu skrze břehy písně a vytvářejí nová harmonická řečiště, nebo se taky dá zjednodušeně říct, že zpíváme celkem falešně a trochu jinou melodii, než autor zamýšlel. K čuníkům se to moc nehodí, ale nasazuju zaujatou grimasu skvělého kytaristy a jen o málo horšího zpěváka okoukanou z rockových koncertů. Podle mě je výborná a přesná, žena ji nenávidí - jak mi zhruba dvakrát do měsíce připomíná.

Vzhledem k tomu, že bez grimasy hrát neumím, na kytaru se doma spíš práší, a je to znát. Občas se mi třeba mezi ty pořád stejné tři akordy vloudí nějaký čtvrtý, nepatřičný. V tom hluku to stejně zaniká. U Slavíků popleteme sloky a spiklenecky na sebe mrkneme, že o tom víme, ale necháme si to pro sebe. Stejně jako to, že nám to dneska zrovna dvakrát neladí, i když máme všichni na kytarách profesionálně připnuté ladičky.

Menšina zpívajících dětí je náročná. Výkřikem Budku! nebo Obchodník s deštěm! se dožaduje přehrání oblíbeného hitu. Někteří zvlášť dotěrní posluchači dokonce hudebníkům vnucují jakési otrhané zpěvníky. Bohužel na ně přestává být vidět, padá tma. Na této scéně jsou ještě osvětlovači velmi nedostatkovou profesí. Blikotáme čelovkami a mžouráme na drobná písmena ušmudlaných stránek. Ale tak to má být a jsme přece rockeři.

Po několika hodinách koncertu, cirkusu, besídky, estrády anebo co to vlastně je, někdo zavelí, že tohle je dnes poslední písnička. Agilní děti naposledy zakřičí a pak zklamaně vydechnou, když se místo Tomáše Kluse ozve něco od Jana Nedvěda, jehož pleš imituji podstatně lépe. Ale večerka je neúprosná, jako je neúprosná role táborového kytaristy.

Ale i tak to budeme zkoušet dál, jako i naši následníci. Protože tábor bez kytaristy je jako tábor bez latríny anebo tábor bez pruzení, že řvaním porušuješ noční klid.

text a fotka Řízek