BĚHÁME DOPŘEDU DOZADU

- Čau, kde jste? Tady nikdo není.

- No nevím jak ty, ale já jsem v práci, ve Spálené ulici.
- Hrajeme v Hostivaři, ne? Jsou tu samí cizí lidé.
- Máš pravdu, hrajeme. Ale až zítra. Tak tam někde počkej a uvidíme se.

Luboš sice v našem čtvrtém podzimním kole nikterak výkonnostně nevybočoval z průměru, jedna věc se mu však nedá upřít: dokázal, co se ještě nikomu nepovedlo, a sice přijít zároveň příliš brzo i příliš pozdě. Napoprvé byl na správném hřišti, jen ve špatný den, napodruhé dorazil zhruba s dvacetiminutovým zpožděním zrovna v době, kdy se soupeř z týmu FELace ujal vedení.

Náš tým FC Forejt letos pokračuje v sisyfovském a donkichotském boji s postupovým klíčem nejnižší ligy na světě. Po úvodní výhře 5:3 nad RAF Jinonice (milí staříci s jedním úplným debilem, který by měl být mezi zápasy uchováván v klecovém lůžku) a následné kontumační výhře 6:0 se zdálo, že by to letos mohlo i jít. Jenže následovala porážka 1:3 se Sebrankou B, kdy už jsme se těšili na nezasloužený bod, ale na poslední dvě minuty naše obrana v čele s brankářem nebude vzpomínat v dobrém.

Následující čtvrté kolo proti FELaci bylo neobvyklé jednak Lubošovým logistickým lapsem, jednak tím, že jsem byl před zápasem kupovat míč:

- Tento vám mohu doporučit, je to ale čtyřka.
- Myslíte jako velikost? To my bychom radši pětku.
- Ne, myslím jako čtyři tisíce. To je cena.
- (hysterický chechot)
- Já vám dojdu najít nějaký levnější.

Třímal jsem v rukavicích nový, řádově lacinější balon a znovu se mi ta příhoda honila hlavou. Mít na naší úrovni takový míč by bylo zhruba stejně rozumné, jako pořídit si spojler a bi-xenonové světlomety na vysokozdvižný vozík.

Místo toho jsme si pořídili posily. Aniž bych o tom věděl, údajně jsem jako prezident mužstva podepsal dva registrační formuláře pro mladého Filipa a většího Kikeho. Zatímco Filip je při vší úctě - a rád bych mu teď křivdil - zase jeden z těch mladých šikovných kluků, kteří s námi odehrají pár zápasů a pak zjistí, že se tady zázraky čekat nedají a že fotbal opravdu nenastane, a v tichosti zmizí, Kike je opravdový Španěl. Nejenže viděl poprvé náš tragikomický ansámbl, ale zároveň i malou kopanou.

"Je to legrační. Běháte dopředu dozadu. Nepřemýšlíte u toho. Nepřihrajete si. Proč?" ptal se o přestávce a z jeho úplně propoceného trika se kouřilo. Měl pochopitelně pravdu. Ale za tři minuty poločasové pauzy to lze nacvičit jen stěží.

Druhý poločas byl v tomto ohledu ještě horší. Zcela jsme rezignovali na pokusy o kombinaci. Z toho plyne, že jsme neměli žádné šance. Jen jednou pěkně Vašek zahrozí z přímáku.

"Kopej to na bránu a dej góla," slyšel jsem od spoluhráčů, než se mi to deset minut před koncem povedlo. Reakce na branku přes celé hřiště je pokaždé stejná: pár hráčů včetně méně informovaných spoluhráčů protestuje, že gól od brankáře neplatí. Já už vím, že jo, takže se radostně houpu na břevně.

"Kopej to na bránu a dej dalšího góla," slyším a konám. To už za stavu 1:2 v náš neprospěch. Tentokrát se míč otře o tyč, vzápětí dostáváme třetí gól a jedeme domů zase bez bodů.

Bereme španělského nováčka na pozápasový rozbor do hospody. "Kike, we go to the golf, there is beer," vysvětlujeme mu, že je restaurace u hřiště na minigolf a že to patří k bontonu, minimálně tvrdého jádra, resp. jadýrka klubu, resp. klubíku.

Jsou dva dny do svatého Václava, kapitán má téměř svátek. Servírka na oslavu nosí úplné rumy. Přihráváme si je po stole, s rozmyslem a zkušeně. A česko-anglicky a anglicko-česky se shodujeme, že příště určitě vyhrajeme.

text a foto Řízek

BOROVIČKA A SPRITE

Jako by na svatbu Luboše a Zuzky do slovenského Martina jel z Prahy celý ranní expres. Smutně jsme nahlíželi do plných kupé, na ty prozíravé, na ty sedící. Jeden z nás celkem dobře vymyslel, že pojedeme vlakem, ale z vrozené lakoty nekoupil místenky. Pochodovali jsme tam a zpět skrz vagony a ztráceli naději, až jsme dospěli do jídelního vozu. Přišel nám mnohem důstojnější než zbývající neobsazené prostory - chodbička, záchod a nárazníky. Barové stoličky jako by čekaly jen na nás. Průvodčí nás hanácky přesvědčovala, že vlak je plný dělňasů, kteří v Kolíně, nejpozději v Pardubicích vystoupí, a my se rozvalíme na jejich místo.

Kafe a čaj jsme dopili už někde kolem Peček. Obsluha záhy zaznamenala, že jsme sice dál družně konverzovali, nicméně ustali v konzumaci, a jemně nás na to upozornila. V restauračním voze se konzumovat musí, což je jeho výhoda i prokletí. V Kolíně navzdory předpokladům přistoupili další dělňasové a ti stávající v soupravě zůstali. Situace se stávala neudržitelnou.  

A tak jsme si namísto místenky objednali pivo, snídani, pivo a další pivo a najednou nám ten svět vevnitř i venku připadal přijatelnější. Vlak se pohupoval, řepkové lány svítily a my jsme za zády nechali i obec Červenka přezdívanou Roman Červenka. Krátce potom vystoupila hanácká průvodčí a nastoupil někdo méně zajímavý, na pastvinách se objevily ovce a kozy a zmizel mobilní signál, což byl signál, že jsme na Slovensku. Vlak se trochu vylidnil a bylo možno obsadit kupé. Výkonná viceprezidentka jídelního vozu k nám mezitím našla vztah. "Nazdar, mládenci," mávala na rozloučenou.

V Martině všechno proběhlo strašně rychle. Hned nás naložili do autobusu (kde jsem mimo jiné zjistil, že jsem někde nechal foťák). Sympatický člověk podobný Peteru Nagyovi do nás začal nalévat borovičku. Jmenoval se Peter, na což jsme reagovali vyprsknutím borovičky. V dobrém reprezentování naší vlasti jsme pokračovali i nadále, protože všechny ty blbé kecy o tom, že je to tady jak někde v Transylvánii, jsme říkali maximálně polohlasem. 

V evangelickém kostele si nicméně Luboš se Zuzkou řekli "Ano" a "Áno" a i pro pohany byl obřad příjemný a stravitelný, až na tu jalovcovou chuť zažranou na patře. Následoval přesun do společenského sálu penzionu; zde jsme už místenky měli, usadili nás k Vaškově rodině, v níž dominuje hodný Jáchym. Foťák se mezitím našel.

Měli jsme typické slovenské národní jídlo - pekingskou kachnu. Byla tak dobrá! Nezasloužila si, abychom se po ní ještě přetláskali sladkostmi, řízky a dalšími pochutinami. Jenže stalo se.

Ono nám celkem bylo do smíchu. Taky jsme vymysleli míchaný nápoj pro třetí tisíciletí - borovičku se spritem. Jmenuje se Bospor a už brzo se s ním setkáte v každém pořádném klubu. V Krymské nám utrhnou ruce.

A do smíchu bylo i nevěstě. Předáváme finanční dar schovaný ve vkusné tašce. Není to vidět, ale věřte, že je na ní pes se slunečními brýlemi, který si fotí selfie. Našel jsem ji ve skříni. Taková věc prozáří každou svatbu.

Nechali jsme si zahrát Reklamu na ticho od jiného zdejšího umělce, ale první tanec spolu novomanželé proploužili na něco úplně jiného. Transylvánská lidová, nebo co.

Jáchym mezitím koloval mezi námi bezdětnými jako chovací trenažér.

Až dodatečně jsem si všiml, že se na levé straně téhle fotky potlouká Travolta.

Velký zájem v našem týmu vzbudila chůvička z Lidlu.

Václav se ukázal jako správný kapitán a rozjel mašinku. Dokonce při průjezdu zvládal vískat sedící babičky ve vlasech.

Před půlnocí dorazil folklorní soubor Kriváň. Probíhaly jakési rituály, po nichž náš kamarád a spoluhráč skončil nenávratně v opravdovém chomoutu. Přejeme mu to!

Uprostřed noci nás napadlo, že si vezmeme borovičku a doneseme ji na autobusové nádraží. 

Tam nám však došlo, že jalovec už nemůžeme ani cítit, tak jsme ji zase donesli zpět. I tak nám ale obličeje zářily štěstím. Tak jako novomanželům už napořád.

text a fotky Řízek

KDE JE TEN DEBIL?

"Kde je ten debil?" zaúpí jeden z účastníků bizarního moderního cirkusu na kraji proseckého sídliště. Kolem naší branky v soustředných kruzích rotuje množství nařachaných fotbalistů v tmavě modrém, které marně stíhá citelně menší množství udýchaných hráčů v oranžovém. Ti navíc ani moc nesledují probíhající utkání ani spletitou dráhu míče; jejich zraky míří výhradně k vchodu do areálu, hospodě a řadě paneláků. 

Někde z těchto míst se měl vynořit, ale měl se vynořit už dávno. Kdyby se býval vynořil včas, mohli jsme se týmu 4 TD Ala Bundy B vyrovnat aspoň počtem hráčů na ploše, když už ne umem. "Kde seš, ty debile?" tázal jsem se do telefonu Luboše pár minut před zápasem. V mém hlasu byla patrně slyšet nervozita a blízká hlavní silnice. Byl jsem nesvůj, protože jsem si pomocí trojčlenky ověřil, že nám skutečně minimálně jeden hráč chybí.

Ono to není snadné být manažerem mužstva FC Forejt. I když už jsem na veškeré další povinnosti rezignoval a jen se snažím zajistit, aby nás na zápas aspoň přijelo dostatek, všechno mi hází větve a stromy pod nohy. Tentokrát se toho sešlo docela dost. Považte: Kuba je ve Vietnamu, Vašek v Amsterodamu, Marťas si v Americe zlomil ruku, Matyáš si ve Štěrboholích zvrtl kotník. Péťa je na koncertě Ebenů a stejně má berle, Dan má rýmičku, Alex nemá prachy, Vlasta zase čas. Celá řada dalších si udělala děti a mysleme si třeba, že se věnují výchově budoucí juniorky našeho týmu, jiní na mě prostě pečou. Můžeme být rádi, když nás nakonec bude tak akorát.

Tedy aspoň doufám. Luboš mě uklidňuje, že jde od metra po sídlišti a že tam za chvilku bude. Trošku mě děsí jeho následný dotaz na přesnou adresu. Udal jsem pouze adresu přibližnou s tím, ať si to vygooglí, když má ten chytrý telefon. A ať pohne. A pokračuji jsem v předzápasových rituálech. Tedy přepočítávání hráčů a rovnání batohu s věcmi na převlečení k postranní čáře.

Pro neznalé: při Hanspaulské lize týmy kočují, nezřídka po celé Praze. Tentokrát třeba hrajeme zkraje noci na pro nás neobvyklém hřišti Novoborská. To je problematické ze dvou důvodů. Předně na druhém konci města je čtvrť Novodvorská s podobným hřištěm, kde hrajeme přeci jen častěji. Trochu mě uklidnilo, když Luboš upřesnil, že kráčí od metra Střížkov. Druhým problémem je to, že hřiště Novoborská nemá vstup z ulice Novoborské. S tímhle rébusem si bohužel Luboš neporadí, je tak odsouzen ke kroužení. Zeptat se nemůže, je stydlivý.

V hanspaulce existuje institut čekací doby. "On už tady za chvilku bude," chlácholím rozhodčího i soupeře nadržené vrhnout se na oslabenou kořist. Zrovna když s opozdilcem popáté mluvím, kde ksakru je, ozve se hvizd, který naše mužstvo rozdělí na dvě části: hrající a putující.

Tým Ala Bundy se soustředí okolo masivního hráče, který se celý zápas maskuje v jakési vestě (možná je to Al Vesta) a administruje pohyb ostatních i balonu před naší brankou. Brzo jdou modří do vedení. Čtyři naši hráči zoufale běhají po hřišti, pátý po sídlišti. Když se konečně Luboš objeví za plotem, zbývá do poločasové přestávky asi deset minut a zrovna dostáváme druhý gól. Luboš se aklimatizuje, načež inkasujeme třetí gól krásně do šibenice. Soupeřům to stačí a my se do konce nezmůžeme na nic, jen na nadávky Lubošovi. Ten od příště cestuje na zápasy jen s doprovodem.

text a foto Řízek

VAŠEK_ČLÁNEK_.DOCX

Máme rádi fotbal. Byla sobota sedmá ranní a my jsme vyjeli na Berlín. Hertička spolu s Dariďáčem tam hrají proti Vlkům z Wolfsburgu.

Představa Berlína se v sedm ráno zdála býti relativně daleká, a tak jsme si cestu zpříjemňovali tak, jak to umíme. Každý trošku jinak a přesto všichni spolu. Kája obdivem k soudobým dějinám, já focením na mobil, Vlastík bratry Nedvědy, Lukáš řízením, Péťa soustředěním před velkolepou návštěvou olympijského stadionu, Luboš bavením ostatních a Tomáš pozorováním toho, co se v tom autě děje.

Cesta nakonec uběhla rychle a my jsme konečně vystoupili tam, kde se psaly před více než 80 lety dějiny, které nám přibližoval Kajetán - a to jak slovně, tak i názorně. Berlínský olympijský stadion, který hostil hry roku 1936, vypadal opravdu velikášsky.

Po prvním obdivování jsme vyrazili do centra, kde jsme pokračovali v prohlídce Berlína. Braniborská brána, Bundestag, Alexanderplatz - to vše neuniklo našim zrakům. Berlín je opravdu krásně město.

Při poznávání Berlína jsme stihli pár občerstvovaček, viděli demonstraci a nakonec se i vrátili včas na stadion.

Atmosféra na stadionu byla strhující, 43 tisíc převážně německých fanoušků dodávalo zápasu šmrnc. Lukáš si už v autě přál výsledek 0:0, ale přepočítal se.

Bohužel ne o tolik, o kolik by si přála většina fanoušků. Hertha vyhrála 1:0. Bylo příjemné, že se na tomto výsledku přímo podílel Dariďáč, jeho centr využil Ibiševič a Hertha mohla slavit.

Jako třešnička na dortu byl příslib nás všech, že naše příští fotbalová fanouškovská štace bude Londýn či Barcelona. Chcete další důkaz, že máme rádi fotbal?

text Vašek, foto Řízek a V.

WAS IST DAS TRDELNIK?

Luboš nevynechá jediné utkání hanspaulky. Přijde prostě vždycky; má lepší účast než rozhodčí. Kromě toho údajně nikdy nebyl za hranicemi. Dlouho jsem si myslel, že těmito dvěma zvrhlými charakteristikami jeho výjimečnost končí. Po jedné pozápasové diskusi ovšem vyšlo najevo, že tento v podstatě nenápadný člověk neuvěřitelně dobře maluje. Především mandarinky a lodě. Když jsme dumali, co mu dát k třicetinám, přišli jsme celkem logicky na cestu do zahraničí - za obrazy.

A tak jednou v sobotu procházíme drážďanský Zwinger a obdivujeme staré mistry. Luboš plátnům obvykle věnuje stručné recenze. U většiny z nich se krátce zastaví a řekne: "Ne" a Tizian či El Greco, kteří nás skrze ty malby pozorují, posmutní. U několika vyvolených řekne: "Jo" a Rembrandt se zaraduje. Pro nás laiky, kteří nemalujeme a občas nějaké zápasy v hanspaulce vynecháme, je tam příliš mnoho prdelatých andílků a biblických výjevů. Naštěstí na jednom z obrazů najdu živelně pářící se psy, což nás postupně všechny pobaví.

V jiné části areálu je výstava matematicko-fyzikálních udělátek. Nadchnu se hned na začátku díky senzačnímu hracímu strojku vyrobenému z medvěda a pořád doufám, že jich tam třeba bude ještě víc, ideálně celé stádo. Jenže ne, v Drážďanech se zjevně specializovali na jiné harampádí. Všude různé čočky, astroláby a vakuové pumpy. Dobrý je teploměr, který neměří na Celsiově škále, nýbrž na Delislově. Podle ní bylo ten den venku zhruba 150 stupňů. Celkem vzato je ozubených koleček ještě víc než andílků. Dojdeme až do místnosti plné nejrůznějších hodinek. "To je ale hodin," konstatuji s pohledem na levé zápěstí a jediný, kdo se nejsuššímu možnému vtipu směje, je Péťa a jsem mu za to vděčný.

Výlet má pevně v ruce Václav. Zavádí zásadu, že pod jezdeckou sochou se musí pít rum, je to prý tradice. Je odporná zima. Všude je slyšet mateřštinu a na trzích se tlačí davy lidí kolem rádoby dřevěného stánku, kde je napsáno "Was ist das Trdelnik?". Ti z nás, kteří neřídí dodávku, pijí něco teplého, co hoří. Teplota nápoje se blíží 0 stupňům Delisla. Paní německy naznačuje, že před konzumací je potřeba plamen sfouknout jak svíčku. Tenhle nápoj dodává lidem blažené úsměvy.

Dopravní muzeum připomíná, co všechno pohyblivému světu dalo východní Německo. A nebylo toho málo. Bohužel rudý sportovní wartburg se do výroby nedostal. Blažený úsměv Marušce vydrží kupodivu i při prolézání lokomotiv i pozorování modelové železnice, postupně však v ní i dalších ženách roste očekávání a napětí. Musíme totiž ještě do nákupního centra shánět levné hadry.

Je stejné jako kdekoli jinde, jen je v něm víc Čechů než u nás. V Primarku se rozdělujeme na koupěchtivé ženy a na otrávené muže (a koupěnechtivou ženu), kterým došlo pití. Zatímco si, aby se neřeklo, zkouším džíny, kolegové objeví v batohu poslední lahev vína a před zraky bezpečnostních kamer a našich krajanů ji vyprázdní během mého nekonečného váhání mezi velikostí 30 a 32.

Poslední punč - Vašek měl dostat ten dětský, který pije řidič, lituje dodatečně Hanka - a hurá k autu. Blikající kontrolku obelstíme cmrdnutím vody do chladiče a už jsme opravdu úplně na suchu. Zbývají jen rohlíky, jichž napekla Lubošova přítelkyně dostatek pro podstatně větší zájezd. Kolem sesouvající se dálnice je neprostupná mlha, ale to nevadí, hraje nám nekompromisní DJ Maruška a na zadních sedadlech rámusící dodávky se spí. Luboš si na své cestovatelské mapě může temperami vybarvit Německo a pak se pustit do další mandarinky.

text a fotky Řízek

SPIDERMANOVO DÍTĚ

 

Vyhráli jsme zápas v hanspaulce. Jakkoli se to zdá banální, moc často to nepíšu. Ono se to totiž moc často nestává. Považte, letos teprve podruhé jsme mohli zatnout pěsti a začít decentně radostně křepčit, když už děkovačka divákům a vyměňování dresů se soupeři se v našich podmínkám nekoná - příznivce nemáme žádné, dresy jen jedny.

Radost samozřejmě lehce kalí to, že i když jsme se výhrou dotáhli na naše soupeře z Hell Avalanche, toho času deváté, v posledním kole zřejmě zase spadneme zpátky za ně, protože Avalanche dostanou dva body zdarma za kontumaci. Ale to už předbíháme.

Soupeřů bylo nějak málo, asi tak čtyři. Rozhodčí přesto chtěl utkání zahájit stůj co stůj, třebaže jsme jej upozorňovali, že to je ilegální. Nakonec se uvolil čekat o pár minut déle aspoň na jednoho opozdilce (což už se smí), ovšem výměnou za to, že se zápas poněkud zkrátí (a to už je zase ilegální). No co, úroveň rozhodčích je dost často žalostná i na mistrovství Evropy, takže my v nejnižší lize na světě si nemůžeme vyskakovat. Máme být rádi za to, že má arbitr aspoň píšťalku a silnější blonďatou paní, která mu asi má mávat auty. "Řízku, Maruška je těhotná?" chechtá se Pája a já popravdě přiznám, že o ničem nevím - a pak mi dojde, že naráží na vizuální podobnost (obličeje) mé manželky a té čárové rozhodčí. Odtuším něco ve smyslu, že je kretén, a můžeme hrát.

Zápas vypadá přesně tak, jako když nemotorný tým hraje přesilovku proti jinému nemotornému týmu. Máme převahu, střílíme mimo branku a občas nám soupeř uteče do brejku. Po deseti marných minutách se trefuje Luboš a v nastalé euforii vyprodukujeme další střely mimo.

Pak ovšem nastane na umělém trávníku nečekaná změna - soupeři bez jakéhokoli varování dorazí i další opozdilec a síly se vyrovnají. Naštěstí právě na tuto chvíli mladší z našich Matyášů naplánoval svou dělovku přesně pod břevno, kterou by diváci prostřednictvím drahých SMS patrně zvolili gólem kola. Vedeme 2:0 a v kuloárech se začíná mluvit o první výhře po hodně dlouhé době.

Po přestávce nás soupeř zkouší zaskočit výměnou brankáře. Nezaskočil - následně zvyšuje i druhý Matyáš. Jenže když už se v kuloárech začne spekulovat i o prvním letošním čistém kontě pro našeho brankáře, po samostatném úniku nejprve skóruje a posléze mě přišlápne útočník Avalanche. Svíjím se televizním způsobem, jenže kdo by se divil, když má pravá noha je na tom podobně jako celý Rosický?

Naštěstí se pár minut před koncem ještě prosazuje Pája a pohodlné a zasloužené vedení 4:1, jakožto i věci odložené na střídačce nám nikdo nesebral. Byť se rozhodčí domníval, že to mělo skončit jinak. "Zápas by si zasloužil remízu," konstatoval mimoňsky. Vzkazujeme mu, že on by si zasloužil školení k pravidlům.

K jediné obdržené brance se posléze vrátíme v našem tradičním pozápasovém rozboru v blízké restauraci - dozvím se, že bych měl vylepšit ani ne tak kopací, jak spíš chytací techniku. Otázka je, jestli by to pro osmou ligu nebyla skoro škoda.

Pak kolem proletí Spidermanovo dítě a je konec.

text a fotky Řízek

OPERACE OLOVO

Vždyť tady máme to olovo! vzpomněl jsem si krátce před silvestrovskou půlnocí. Těžké kovové hvězdičky, které žárem zjihnou jako taveňák, jsme umístili na speciální naběračku, tu napíchli na pohrabáč a celé to strčili do kamen. Má se to dělat o Vánocích, ale na Silvestra to taky jde, jak jsme zjistili. Po vychrstnutí do lavoru nám hmota se zasyčením trojrozměrně vymodelovala naši budoucnost. A je nač se těšit.

Hlavně opatrně

Před Vánocemi redakce ve zvýšené míře zaplňují úplatky, jimž se kulantně říká vánoční dárky. Letos se dostalo i na mě: nejmenovaná nadnárodní auditorská společnost patřící do takzvané Velké čtyřky mi zaslala něco, co vypadalo jako luxusní, nadnárodní láhev. Ve skutečnosti se v krabičce skrývala sada pro lití olova.

Nabízí se paralela s Obecnou školou, kdy se chlapec těšil na vzduchovku, a on v tvarově podobné krabici byl jen stojánek na noty. Takže jsem byl trochu zklamán. Na druhou stranu jsem cítil, že tenhle "stojánek" má potenciál. Rozhodně to může být zpestření silvestrovského večírku na venkově.

Teď zpětně to na mě působí jako DNA,
nebo horní díl plavek.

Průvodcem lití olova jsem jmenoval sám sebe. Tím, že s rozžhaveným a patrně jedovatým kovem na velmi nestabilní konstrukci manipuloval ten nejméně šikovný, nebyla nouze o veselé momenty. Budoucnost řady z nás tak skončila neslavně: rozlitá na žhavém dřevu v kamnech chatky v Městečku na Benešovsku.

Věštili jsme docela dlouho. Málem jsme kvůli tomu nestihli příchod nového roku s epickým ohňostrojovým soubojem mezi Poříčím nad Sázavou, Čerčany a dalšími obcemi. Snad nejlépe dopadl Luboš, přezdívaný Malíř mandarinky. Olověný duch nadnárodních auditorů mu totiž v tomto roce přinese dívku hrající lakros, navíc prý s nohama daleko od sebe, jak poznamenal znalecky Kajetán. Je fakt, že je to trochu vágní, ale potěší to.

Pepan se lití nezúčastnil.

Já jsem do nezůstal zas tak pozadu. Naházel jsem na naběračku hvězdiček hned několik, abych to pojistil. A šup s tím do umyvadla! Ale to vypadá jako... No vážně to tak vypadá! "Je to vagina," potvrdil moudrý tchán, který se v chatce nachomýtl.

I vy si užijte podobně hezký rok.

text Řízek, foto Maruška a Ř.

MÁME KOMÍN

Táta je stavař a kutil a byl jím odjakživa, minimálně odméhojakživa. Jako takovému mu vždy bylo nepříjemné svěřit práci, kterou může zastat sám, specialistům. To je samozřejmě krásné, ale má to i jisté nevýhody, třeba když vás jako dítě nutí do podobných kousků. Tahali jsme takhle třeba s bráchou kýble (a plíce) plné škváry po schodech z budovaného podkroví. Trpělivě jsme přibíjeli palubky, zatímco naši vrstevníci někde honili mičudu anebo holky a opravdoví řemeslníci možná neměli co žrát. Dvacet let poté se otec rozhodl na chalupě přebudovat komín. Samozřejmě vlastnoručně.

K jakýmkoli komínům mám respekt, zesílený praxí v černé kronice v jednom ze zpravodajských serverů (samé osoby otrávené zplodinami). Takže když mi otec na jaře oznámil, že je potřeba na chaloupce vytvořit uvnitř starého komína nový kouřovod, znervózněl jsem a doufal jsem, že to třeba vyšumí. Jenže můj otec takový není. Jakmile se dny začaly krátit a letní žár vyhasínal, nahromadily se na chalupě nejrůznější trubky, roury, tmely a kolínka a byl jsem povolán coby pracovní síla.

Hlavně bezpečnost práce.

Zvykl jsem si a nevadí mi to, že při podobných procesech jsem pouhá lopata. Naprosto nic netušící trouba, jehož úkolem je nepřekážet a mezi neustálými vydatnými svačinami poslouchat povely a v hrubých rysech pomáhat naplňovat tvůrčí představy mého otce. Ten třeba projektuje budoucí trasu kouře z kamen a cizeluje její jednotlivé zatáčky a křižovatky, zatímco já bouracím kladivem z Lidlu demoluji původní zdivo, abychom jím mohli protáhnout novou rouru, a snažím se moc neškodit. Teď mi jedna cihla spadla. Snad si toho nikdo nevšimne. "Hm, zničil jsi vymetací otvor. Ale to nevadí, já ho slepím, běž si zatím vzít švestkový koláč a kafe, jo?" konejší otec.

Na konci září už potřeba topit začíná být hmatatelná. Zvlášť ve staré chalupě s tlustými zdmi. Její obyvatelé se přes den hřejí na slábnoucím slunci a přes noc jsou zachumláni do peřin a zahříváni domácími zvířaty. V podkroví tma a prach, skelná vata zalezla i pod rukavice, na něž mi táta napsal Luky, abych k tomu dílu získal osobnější vztah. Komín je zhruba v polovině. Z otce sálá budovatelské nadšení, ale není to to komančské zprofanované, je to prostá radost - nakažlivá.

Trochu se nám to komplikuje. Tmel má tu nepříjemnou vlastnost, že je nejprve hustý a hrudkovitý jako šťouchané brambory s cibulí a slaninou, ale jen pár kapek vody z nich udělá nemocniční vývar, zatímco žádoucí by bylo něco jako pyré. Historická kuchyňská váha je sice krásná, ale ve stavebnictví nepoužitelná, jak zjišťujeme. Navíc odhození nepotřebné vodováhy při minulé fázi budování se mi nyní v mé oblíbené pozici pobitevního generála zdá chybou, ale nahlas si to říct netroufám. Komín zjevně není kolmý. Nu co, tak toho vybouráme trochu víc. Chaloupka se otřásá v kopulačním rytmu sbíječky a pod peřinami se třesou zmrzlé ženy a děti.

O týden později, na začátku října, přijíždím na vymrzlou chalupu a pod rychloměrem mi svítí kontrolka se sněhovou vločkou. Když odjíždím, z komína se pořád nekouří. Aby ne. Je jím potřeba protáhnout poslední metr a půl roury, která vypadá jako poslepovaná kremrole. Na to by bylo samozřejmě žádoucí si povolat experty, jeřáb anebo aspoň pracovníky s dobrou životní pojistkou. (O tu jsem nedávnou změnou zaměstnání přišel.) Na střechu však lezeme s kolegou Kajetánem po svázaných žebřících jištěni jen modrým nebem a tátovou důvěrou a na vše máme jen jediný pokus.

Když se o den později nad střechou jak nad Sixtinskou kaplí objeví bílý obláček kouře, chtělo by se zvolat: Habemus caminum! Máme komín!

"Mohl jsem si zavolat odborníky, kteří by to měli za den hotový," zamyslí se nakonec otec a já na chvíli zadoufám, že ho tahle zkušenost přeci jen změnila. Jenže on dodá: "Ale to by nebylo ono. Dej si ještě buchtu a kafe."

text Řízek, foto táta Luboš

HRDINOVÉ DOŠLI

Údělem a zároveň bolestí každé série je to, že jednou skončí. Tu naši to potkalo včera, když jsme po 29 zápasech hanspaulské ligy (tedy po dvou a půl sezonách, čili šestnácti měsících) nedokázali dát ani jeden ušmudlaný gól. Ta nepozorovaně vlekoucí se šňůra byla jakýmsi plamínkem naděje. Že i při leckdy trapných výkonech a drtivých prohrách se najde jeden náš hrdina, který protlačí míč až do správné sítě. Tenhle plamínek zhasl. Místo něj teď budujeme sérii proher, už máme druhou v řadě.

Václavův vstup do zápasu proti FC Rarach nebyl příliš oslnivý. Vinou toho, že cestou na Hanspaulku zabloudil a zasekl se na Nuselském mostě, přes který vůbec nemusel jet, se do hry zapojil až po poločase. A rovnou se s Matyášem I. nedohodli a zdvojili útočícího hráče, zatímco jeho kolegu opustili. Ten se štěstím skóroval na 1:0, což se vzhledem k výše naznačenému rovnalo vítězné brance. Situaci jsme si pak názorně předvedli na hospodském stole pomocí půllitru, podtácku a lahve a skleničky se spritem.

Prvnímu poločasu z našeho pohledu chyběl nejen Václav, ale i šance. Do jediné se dostal Matyáš II., jenže byl vychytán. Zato na druhé straně jsme měli několikrát obří kliku, zvonilo břevno, tyčky a jednou jsem dokonce náhodně vyrazil balon směřující kamsi do šibenice. Hrál se typicky hnusný, upatlaný osmiligový protofotbal, kdy tělnatější Raraši přetlačovali naše beky, pak se teatrálně káceli, když se do něj opřeli Kajetán či Matyáš I. Jindy klidného Péťu rozzuřila herecká etuda soupeřova brankáře, který zařval a poroučel se k zemi poté, co jej "zfauloval" jeho vlastní spoluhráč. A po odpískání se najednou  probral a rychle rozehrál do brejku. Péťa z té nefér hry byl natolik rozhozen, že dokonce šel demonstrativně střídat (!). A my jsme nevymysleli nic, jen jsme překopávali hřiště a čekali, až přijde Vašek a dostaneme góla.

Oboje se tedy událo hned na začátku druhého poločasu a herní obraz se paradoxně trochu zlepšil. Kuba se přesunul do útoku a opticky se to trochu rozhýbalo. Párkrát jsme zahrozili po autech a podobných závarech, ale přímou střelu na branku jsme neměli ani jednu. Trapnou chvilku jsem si pak pět minut před koncem vybral i já, když jsem jen sledoval střelu z bizarního úhlu, jak se přes tyčku prodrala do sítě. (Měl jsem za to, že míří vedle). A pak už se nestalo nic. Pokud si někdo před zrcadlem nacvičoval nějakou originální oslavu po vstřelení branky, přišlo to vniveč.

O necelý týden dříve se nám nevyvedl ani zápas proti FC Krocani. Na Aritmě, kdy jsme dosud nikdy nebodovali, jsme sice skvěle začali, když Matyáš II. skóroval už v první minutě a i přes vyrovnání pak Kája pěknou hlavičkou dával na 2:1, jenže vedení jsme neudrželi. Co hůře, čtvrt hodiny před koncem typicky remízového zápasu nejprve Péťovi prošel míč mezi nohama, pak ho ještě Luboš škrtl a přes mou nataženou nohu došel až do sítě, zápas tak skončil 2:3. Třebaže v posledních vteřinách jsme předvedli něco jako drtivý tlak a vyprodukovali víc střel na branku než za předchozích šedesát minut.

Ale abych končil veseleji, vzpomeňme i na první letošní duel, z nějž pochází většina snímků. To jsme v zápase proti týmu FC Kozlové zaznamenali příjemné vítězství 5:0. Hattrickem se blýskl Kuba (jak je u nás při takových příležitostech zvykem, volali jsme na něj "Napiš to tátovi!"), skórovali také Matyáš II. a Luboš. A tak nějak jsme si říkali, že podobně budeme hrát i dál. Že zůstalo zase jen u slov, je nasnadě.

text Řízek, foto Ř. a Alex

ČESKO VE TŘI, OSADNÍCI V PĚT

Dívali se na nás s obavami a nevraživostí, již čepice, šály a zimní bundy nemohly ukrýt. Na maminky a tatínky, domorodce z Nespek, jakožto i na jejich ratolesti, partička tří mladíků a dvou dívek se dvěma boby a jednou termoskou s grogem působila jako nečekaný rušivý element silvestrovského sáňkování na místním svahu. My jsme je nechtěli anektovat ani jejich děcka ohrozit nebezpečnou jízdou, ale vysvětlete jim to!

Nakonec se všechno obešlo prakticky bez incidentů, byť hybnost některých našich posádek byla značná a kopec vážně strmý. Akorát nějaký chlapeček s bobem najel do mé manželky, ale vyprovokovat jsme se nedali. Jen jsem žertem chtěl havarovaného chlapečka podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol, čemuž se jeho maminka silvestrovsky přívětivě smála. Byli jsme na poslední procházce daného roku, courali jsme se zasněženou středočeskou krajinou a stejně jako o rok předtím jsme se blbě najedli v místní nespecké restauraci. Legendární plovací hranolky vystřídal matlací bramborový salát. Ale příští rok to určitě zase zkusíme znovu.

Už s mokrými botami a rozsednutými boby jsme zalezli do senzačně vyhřáté chaty. Zatím se kocour Pepan nečekaně aktivně seznamoval hned s dvojicí cizích koček a nevypadal, že by mu tenhle rušivý element vadil. Ale možná trochu vyčítavě sledoval svého bezmála třicetiletého pána, který ho kdysi nechal upravit tak, že si s cizími kočkami může tak maximálně povídat.

Vybalili jsme kvanta jídla a kosořský barman nás zásoboval rozličnými drinky. Ťukali jsme si s docentem, který nám tak nádherně zatopil a jehož chatu jsme obsadili. Sedli jsme si tak, že každý mohl koukat do kamen, což je ta nejchytřejší televize, jakou znám. Vybalili jsme společenské hry a zase jsme se do toho vložili tak intenzivně, že nás příchod nového roku zastihl v nedbalkách.

Pak jsem viděl něco hrozného - kousek televizního silvestrovského "mejdanu". Byl sice nový rok, ale na obrazovce jako by se zastavil čas. Kompars ve studiu předstírá, že sedí v hospodě a dobře se baví. Vlastně předstírá i to, že jsou v novém roce, protože jsou předtočení. Dechovka předstírá, že hraje, a když má pauzu, Izer vypráví sprosté vtipy. Třeba tenhle: Chlapovi se na silvestrovské zábavě líbí slečna. Čeká na ní před záchodem. Neví, jak ji oslovit. Jak se jmenujete, slečno? Ne, to je blbý. Kde pracujete? To je snad ještě horší. Nakonec dívka vyleze ze záchoda a chlap řekne: Sralas'? Všichni se smějí.

Vrátil jsem se na radši na chatu a všichni jsme si přáli a volali jsme kamarádům a známým na jiné, bujařejší silvestry a v malé obci toho času decentně pod sněhem lítaly petardy a ohňostroje. Chudáci psi a další bojácná zvířata se na to dívali s obavami a nevraživostí, kterou se zakrýt nedá a která tu bude zase napřesrok, stejně jako televizní Izer, jako moje nakládané hermelíny, které nikdo nejí, jako Lubošova hovorná nálada, jako holky, které jdou brzo spát, jako zlomyslná vědomostní hra Česko ve tři ráno a Osadníci v pět a jako tohle trochu povinné juchání, které je ale nakonec docela fajn.

text a fotky Řízek