Z KOSOŘE DO LOUN

Až se vám někdy stane, že dostanete nápad na originální svatební dar, tlučte hlavou o zeď, dokud ho zase nezaženete zpátky. Vážně. Jako ženich ve výslužbě si troufnu mluvit za většinu podobných mladých dvojic: vykašlete se na kreativitu. Svíčková s knedlíkem krát čtyřicet a miniřízeček krát sto dvacet prostě něco stojí - dávejte obálky. Hlavně ne hodinu trvající scénky. Hlavně nic nepečte. A už vůbec nic netvořte! Každou takovou věcí zpravidla darujete svatebčanům i rozpaky a nutnost předvést tyjátr, jak jsou ohromení a jak se vám to děsně povedlo. Tohle všechno vím, přesto jsem selhal. Nápad jsem nezahnal, ale pochlubil se jím.

Takhle by to dopadlo -
nebýt Alexe.

"Už vím, co dáme Vaškovi s Hankou!" vypadlo ze mě někde v polovině rozhovoru na úplně jiné téma na dovolené. Stolní hru. Tady měla jako obvykle zasáhnout moje žena (Co to meleš? Máš úpal? Ses zbláznil? Prober se!), ale nepochopitelně se jí ten nápad líbil. Tak se stalo.

Ovšemže nebudeme vymýšlet zgruntu novou hru. Lepší bude se nějakou mírně inspirovat, či ji spíš kompletně obšlehnout. Volba bůhvíproč padla na Z pohádky do pohádky. Nepopulární hra pro Husákovy děti, jejíž původní hrací plán má nepochybně jistou komančskou estetiku. Hra samotná má jednoduchý princip a la Člověče, nezlob se, ale s pokladem na konci. Cestu k němu hráči znepříjemňuje zdánlivě náhodný shluk pohádkových postav, jež mu neustále házejí klacky pod nohy.

Takhle nějak možná vzniklo i
původní Z pohádky do pohádky

Pozoruhodný je návod ke hře (našel jsem ho na Mimibazaru), který má sympaticky jednu stránku (podívejte se třeba na návod k Osadníkům, to je skoro jak Bible nebo jak nový občanský zákoník) a absolutně rezignuje na jakoukoli logiku. Nemůžeš jít kratší cestou, ale musíš dojít k rybníku pro živou vodu. Až ji doneseš, teprve můžeš jít dál, přitom ji nikdo po tobě nechce. Jindy zase vyrazíš bez jakéhokoli smyslu pást nějaké koně.

Hlavním hrdinou bude ženich Vašek, který má za sebou asi tak pětadvacetiletou epizodu různých průšvihů a "stořek", které by se daly vytěžit do různých takových odboček. Někde cestou narazí na svou vyvolenou. A celé to samozřejmě skončí svatbou.

Lampa zvaná Karel.

Přizvali jsme Milana s Aničkou. Víc hlav víc ví. Milan přizval Alexe, což se nám nelíbilo. Víc hlav víc ví, ale co s Alexem? Alex je divnej a určitě nešikovnej. Jak jsme byli hloupí! Po úvodním sezení, kdy jsme hlavně vymýšleli ony předloze podobné nelogické úkoly, si to totiž Alex vzal domů jen velmi provizorní náčrtek, načež při další schůzce vybalil něco neuvěřitelného. Nádherný hrací plán, který vypadal jako Z pohádky do pohádky po faceliftu nebo spíš radikální plastice a bylo v něm skoro všechno, co tam mělo být. Chybělo jen dodělat některé obrázky a vybarvit to.

Ostatní se s chutí pustili do díla i do mražených pizz, které Maruška ani nestačila lovit z trouby. Já jsem jen chodil kolem a našlapoval opatrně, abych něco nezkazil. Můj čas přišel až druhý den, kdy jsem těsně před laminováním zjistil, že jsme zapomněli na jeden obrázek. A tak jsem fixkou dokreslil lampu, která si myslím, že je fakt dobrá.

Vlevo nahoře je peklo.

Zbývalo vyfotit novomanžele polaroidem a celé to dolepit. A nepodpálit při tom krásnou sto let starou rozhlednu lepicí pistolí. Celkově to vypadalo náramně, včetně tří "trojrozměrných" Václavů v různých barvách, kteří byli figurkami. Po předání dárku následovala radost novomanželů (nakolik povinná, nepoznám), načež o několik hodin později už byl ženich upřímnější a celkově vláčnější, přitočil se ke mně a povídá: "Luki, co je to za debilní hru, co jste mi dali?"

Přesto pořád tak trochu doufám, že tenhle kreativní nápad jednou někdo docení. Že si hru Z Kosoře do Loun někdy někdo opravdu zahraje. Projde všemožnými nástrahami, ztratí brýle a dostane se i z pekla v turistické klubovně a nakonec slastně získá svou princeznu.

Tu obálku jsme jim tam ale pro jistotu taky dali.