SURIKATY Z ČAPÁKU

Únikovky by mohly být slangový výraz pro inkontinenční pomůcky. Daleko spíše jsou to však takzvané únikové hry, které se po Praze začaly objevovat zhruba na místech, kde před patnácti letech rostly čajovny. Máte-li v domě nevyužitou kočárkárnu, schovejte tam pár hlavolamů a tajných dveří, než to zase pomine.

Za nekřesťanský peníz si skupinka zpovykaných Pražáků anebo natěšených cizinců znuděných trdelníky a levným pivem strašně ráda koupí vstupenku do zmenšeniny pevnosti Boyard vybudované v zatuchlém žižkovském sklepě.

Úkolem je zpravidla dostat se pomocí vlastního důvtipu z uzavřené místnosti, vyřešit nějakou globální záhadu prostřednictvím drobných, často velmi efektních a promyšlených úkolů a odmykání zámečků s číselnými kódy. Pátrá se po golemovi či po Hitlerovi, hledá se útěk z atomového krytu anebo se můžete stát čtveřicí příslušníků, jež sotva opustili policejní akademii, a přesto je poslali vyšetřovat vraždu. Jako nás dneska.

Náš nadřízený vypadá jako Kamil Střihavka, potahuje z cigarety a zastřeným a vychlastaným hlasem nás uvádí do příběhu hry Mise #53. Moc ho nestíhám vnímat, protože se právě seznamuji s policejním mundúrem, který jsme byli nuceni obléknout. Střihavka odchází do hospody (!) a my se najednou ocitáme sami na žižkovském zaplivaném dvorečku.

Tělo už odnesli, zůstala jen nakreslená silueta na zemi. Kromě toho je tu kufr a bicykl. A taky jsou zde na stěnách čmáranice a bůhví, jestli nám tím někdo nechce něco vzkázat. U mrtvoly parkuje policejní dodávka a hned jsem s klíči, které jsem nahmatal v kapse, hrnul k jejímu zámku. Chtěl jsem se nenápadně vpasovat do role lídra - ale nepasovaly tam.

Jsme tentokrát tým Surikaty z Čapáku. Jako takové se zmateně rozprchneme po prostoru. Naše počínání připomíná Brownův pohyb, překřikujeme se, bezhlavě přemisťujeme rekvizity. Po chvíli se uklidníme, dáme hlavy dohromady a zjistíme, že jsme se zasekli. Marně se utěšujeme, že skuteční policisté by na tom nebyli o moc líp, nicméně aspoň by čas využili buzerací kolemjdoucích. Jenže tady žádní nejsou.

Ve vysílačce naštěstí zapraská povědomý hlas našeho šéfa; zní to jako, když jsem se jako Mikuláš snažil předstírat, že jsem někdo zcela jiný. “Haló, haló, možná některé ty graffity mohou něco znamenat,” huhlá vysílačka a my si poprvé navzájem i každý zvlášť nadáváme do debilů, ale postupujeme, odmykáme první zámky a útroby zaparkovaného vozu nám vyjeví zcela nový svět. A za ním hned další. Tohle nám rozhodně na akademii zapomněli ukázat.

Tahle hra je skvělá - delší, hodně multimediální a komplexnější, než bývá zvykem. Připozdívá se a každá další vyluštěná šifra, další důmyslný spínač či nádoba s něčím slizkým nás zdánlivě vzdaluje řešení. Záchvaty malomyslnosti a záseky už nepočítáme, záchranná vysílačka praská co chvíli, ale chvíli po limitu, po asi sto osmi minutách snažení, skutečně odmykáme poslední dveře.

Ty vedou v podstatě přímo k policejnímu prezidentu a ministru vnitra v demisi, kteří nám v dohledné době předají vyznamenání.

text Řízek bez přispění Surikat z Čapáku, foto Mise #53

KMOTROVSKÁ

Nesnáším předsudky. Ale jedním dechem dodávám, že skoro pokaždé, když se někdo na silnici chová debilně, je to řidič velkého BMW se zatmavenými skly a nápadně přehlednou registrační značkou. "Podívej, ten má ale štěstí, že na něj vyšly ty samé pětky a nuly," říkám s lehkým sarkasmem spolujezdkyni pokaždé, když nás někdo zběsile problikává, předjíždí na dvojité plné čáře těsně před začátkem dálnice, podjíždí nás zprava anebo opouští kruhový objezd bez blinkru. Prostě dělá přesně ty hovadské věci, které od člověka patrně vyžaduje řízení velkého BMW s kmotrovskou espézetkou. Anebo staré vytuněné oktávky v tédéíčku, ale to je jiný příběh.

Jisté nepravidelnosti při přidělování registračních značek, lidově nazývané "nehorázné uplácení úředníků registrů vozidel", svého času hojně kritizovaly naše sdělovací prostředky. Korupce všedního dne, tak zněl jeden z titulků, který si pamatuji. Zvláštní shodou okolností se pak vozy s pohlednými značkami hromadily třeba na sjezdech určitých politických stran, ale nutno dodat, že i jinde, třeba v blízkosti pražského magistrátu. S poukazováním na tento nešvar souvisí i jistý posun ve vnímání - co zpočátku zřejmě vypadalo jako frajeřina, je nyní spíš považováno za projev zastydlého devadesátkového privatizačního nevkusu.

Přiznám se, že jsem nikdy přesně nepochopil, oč lepší je mít na autě plíšek se čtyřmi jedničkami než třeba s trojkou, sedmičkou, osmičkou a nulou. A už vůbec by mě nenapadlo platit deset tisíc, což je nově legálně možné, a stát před úřadem v noci frontu kvůli tomu, abych na autě měl R1ZEK44 anebo MAR1ANA. Nebo třeba samé pětky a nuly.

Jenže teď jsem přesně jednu takovou značku dostal.

Úřednice, tuším paní Zdenka, mě poslala zaplatit správní poplatek (450,-) a mezitím ji ledabyle položila na pult přepážky na pražském Jarově, kam jsem si na kole dojel pro náhradu za ukradené espézetky. Pokud totiž nemáte značku, nemáte podle zákona ani jezdit. "Samozřejmě si klidně jezděte, ale můžete narazit na nějakého blbce," svérázně mě před svými kolegy při ohlášení krádeže varoval místní policista. Tak jsem radši vzal kolo.

Samé pětky a nuly ležely na pultíku mezi námi a já se paní poněkud nezdvořile zeptal, jestli si dělá srandu. "To máte za to, že vám ty značky ukradli, aby to tak nebolelo," smála se paní. Další dva čekající řidiči si černobílé plechové štěstí dlouze prohlíželi. Nakonec jeden z nich konstatoval, že by nic takového nechtěl, protože by mu okamžitě obešli auto klíčem. Manželka naopak měla radost - konečně si totiž značku našeho auta bez potíží zapamatuje. Zapamatuje si ji totiž každý. A náš nenápadný korejský kombík teď bude mylně zaškatulkován do kolonky "vozidlo kontroverzního podnikatele".

Takže se teď omlouvám části řidičů BMW. Fakt to s těmi espézetkami mohla být náhoda. Ale už mě prosím předjíždějte jen zleva a na to problikávání se taky vykašlete, dík.

text a foto Řízek

PRINCIP KOČKY

To je prostě princip kočky, pokrčím rameny pokaždé, když se Pepan chová zdánlivě nevypočitatelně, zákeřně, debilně, nebo když se jeho skutky dají interpretovat dvěma různými, naprosto opačnými způsoby. Často jde o jednání, které by se u jiného tvora muselo považovat za projev absence mozku anebo nějakou vážnou, ale při včasném podchycení léčitelnou poruchu. U našeho kocoura však tyhle příběhy zapadají do sebe a tvoří v podstatě nepřerušovaný sled anomálií. Jako když zničehonic vyleze na nevysokou střechu kůlny a odmítá sestoupit.

Jedním z typických vzorců chování kočky jsou naschvály. Chovatelé si často stěžují na mstivé počůrávání oblečení, kabelek, bot či dokonce postelí. Zatímco projev samotný lze odhalit poměrně rychle a v podstatě se nedá za nic zaměnit, snad jen za nějakou zakázanou chemickou zbraň, odhadnout, co že vlastně zvířeti vadí (a jestli vůbec něco), je dost často zhola nemožné. Naposledy jsem to ale patrně byl já, protože se ženiny věci potřísnění vyhnuly. Interpretovat se to samozřejmě dá i tak, že jsem pro Pepana důležitější, takže se na mě fixuje. A nechce, abych za žádnou cenu chodil pryč, ani do práce, takže mi radši zamoří veškeré oblečení, abych nikam nemohl. Zatím se mu to nepovedlo, ještě mi dvě košile zbývají.

Podobně dvousečné může být i ono klasické kočičí lísání. Mazlivé otírání o nohu by u každého normálního zvířete mělo asi znamenat jakýsi projev náklonnosti, ale dovedu si dobře představit, že Pepan se tím třeba jen zbavuje nepříjemného parazita, který se mu uhnízdil někde mezi lopatkou a tím vakem, který se mu vytvořil v místech běžného žaludku. Dost často však tyhle projevy nejspíš znamenají lobbing za urychlené podávání první, druhé nebo třetí večeře.

S tou kůlnou to bylo tak: Pepan se po příjezdu na chatu radostně (anebo vyděšeně) rozběhl po zahradě a věnoval se svým obvyklým činnostem, jako je pojídání trávy (čistí si žaludek? Nebo si chystá materiál pro pozdější potřísnění podlahy?) či pozorování kocoura Plútarcha (buď je mu Pluto sympatický a chtěl by s ním kamarádit, anebo ho k smrti nenávidí, a tak si ho radši hlídá). Když se na zahradě objevil někdo z jeho lidí, se zoufalým (nadšeným?) mňoukáním přiběhl, jako že chce okamžitě naložit do auta a odjet, nebo že nám jen přišel říct, jak se mu to tady dneska hrozně líbí a je to báječná zábava.

Kočka na rozpálené plechové střeše.

Když už se má jet domů, není kocour náhle k nalezení. Objeví se až na střeše nevysoké kůlny, odkud něco provolává (nadávky? Jásot?) a obchází střechu; teď jako by váhal, jestli skočit (bojí se zranění? Neví kudy? Čeká na výkupné?). Donutí mě, abych vylezl na vetché schůdky a začal ho přemlouvat k návratu. Dokonce přijde blíž, snad aby si to poslechl, ale pak se otočí a přesně přes úhlopříčku odejde (ne uteče) na opačnou stranu. Výměna vyjednávačů. Maruška přichází k druhé straně, po pár milých slovech zvíře s jistou elegancí seskáče přes uskladněné cihly na pevnou zem a tváří se, že se vlastně nic nedělo. O tom, komu dnes v noci počůrá věci, je patrně rozhodnuto (ale nechme se překvapit).

----

Včera, když Pepan už spal, policajti v Belgii provedli zátah na teroristy. Novináři i lidé jim však razii záhy začali kazit tím, že o ní psali na sociálních sítích. A tak policie vyzvala všechny, aby byli virtuálně zticha. A Belgičani se zachovali tak, jak by se zachoval asi každý vlastenec: začali místo fotek zakuklenců se samopaly sdílet snímky roztomilých kočiček. Jestli díky kočkám policie pozatýkala šestnáct lidí, nebo jestli právě kvůli nim hlavní terorista upláchl, není jasné. Princip kočky, no.




text a foto Řízek

PEKLO 4 - KRČ

Kde vzít na poslední chvíli vánoční dárky? říká si zřejmě hodně Ježíšků z nás. U nás ve sklepě! odpoví někteří z nich a v noci, když Zelená liška i ta protivná bába odnaproti zamhouří očka, vyrazí. Nevědí ale, že ve sklepech jsou jen plísně na stěnách a nedůležité předměty, jelikož ty cennější už mnozí jiní Ježíšci vybrali dříve. Takhle my si tu žijeme.

Že to dneska nebude předvánoční selanka, jsem pochopil, když mě v sedm ráno vzbudilo zvonění. U dveří stál topič, aspoň to tvrdil, a dožadoval se vstupu do domu. Tady je nutné odbočit - měl jsem za to, že topiči vymřeli spolu s parními lokomotivami a existují už jen v písničkách. Domníval jsem se, že vytápění našeho domu i celého liščího těla mají na starost dobře ukrytí skřítkové (otočíš-li kolečko na radiátoru, začnou třít nějaké větývky, vyskočí jiskřička, rozjede se nějaký stroječek a tak); takoví, jako v továrnách vyrábějí čokoládu. Jenže tu stál opravdový topič a upozorňoval, že dveře se nedají otevřít, a že tedy nemůže vykonat svou topicí činnost, ať už je jakákoli.

Pokud by stačilo vpustit topiče dovnitř a pokusit se znovu usnout, než se bude Pepan násilně dožadovat snídaně, bylo by to příliš jednoduché. Sklepení totiž na první pohled jevilo známky násilného vniknutí. Dveře byly pootvírané, zámky chyběly či byly rozbity. Ledva topič (to slovo se mi hrozně líbí, ale už je tu fakt dnes naposledy) zkontroloval ty svoje stroječky a opustil scénu, zavolal jsem na tísňovou linku a se ženou jsme vyčkali příjezdu strážců zákona.

"To jste jen jeden?" neodpustila si žena při příjezdu uniformovaného muže se stříbrným kufříkem, který tak dobře známe z televizních seriálů. Nevadí, posily patrně jsou v závěsu, zadoufal jsem. Bohužel muž navzdory kufříku připomínal směsí žoviálnosti a rezignace spíše nějakého inspektora z Čapkových povídek. "Buď by to mohl být Vomáčka, ale ten sedí, ale ty rozbité zámky, paninko, to vypadá spíš na Lojzu vodnaproti," představoval jsem si, zatímco muž už si v hlavě rovnal, jak do protokolu napíše "neznámá osoba násilně pronikla do sklepení a nic nezcizila." Ne, mnohem lepší bude "v nezjištěné době došlo k násilnému proniknutí t. č. neurčené osoby do prostoru sklepení a následnému nezcizení ničeho". Fakt na první pohled nic nechybělo. Jen někdo zničil veškeré dveře a otevřel veškeré sklepy. Jen náš ne. Jízdní kola, Lukiho draka, bowlingovou kouli pro Marušku, elektrickou příklepovou vrtačku od táty a drahé víno od švagra už jsem přece vzal loni, řekl si nejspíš lapka. Buď byl ohleduplný, anebo se dovtípil, že v tom sklepě opravdu už nic není a ani nikdy skladováno nebude.

Zásahová jednotka, psovod a vrtulník s termovizí furt nikde, nicméně policista se snažil. Fotil si, zapisoval jak o život a z kufříku něco lovil. Dělal jsem mu Watsona nebo Hastingse - baterkou jsem mu suploval blesk, došel jsem mu pro křížový šroubovák (ten zapomněl v jiném kufříku), když chtěl ze dveří dostat předmět doličný zničený - zámkovou vložku. "Mechanoskopie," odvětil inspektor a já přispěchal se znalostí ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Nějaký z němčiny předabovaný koprodukční zloduch dojede na to, že jeho kladivo, hasák či jiný loupežný nástroj zanechává pokadé stejnou stopu. "Je to něco jako balistika," dodal policajt a já byl doma, což jsem ostatně byl celou dobu.

Ptali jsme se, jestli toho mají hodně, takových kauz. A prý že jo. "Kde to žijeme?!" povzdechla si žena. "V pekle, mladá paní," odpověděl inspektor. "Já bych tady v životě nebydlel," dodal s tím, že v téhle pekelné části je objasněnost trestných činů dvacetiprocentní. Což se asi netýká našeho nešťastného sousedství.

Kromě ustanovení pachatele, k němuž patrně nikdy nedojde, zbývalo vyřešit jedinou otázku. "Proč si ten člověk odnesl ty zbylé vložky z těch zámků?" musel jsem se zeptat. "Buď je to sběratel, nebo ví, že po něm jdeme, tak nechtěl zanechat stopy," řekl policista a všichni jsme mu věřili, i on sám.

Jsem sice jen samozvaný Watson, ale mám také svou teorii: jsou přece Vánoce. Kdybyste tedy někdo našel pod stromečkem v úhledném balíčku rozbitou zámkovou vložku, dejte vědět. Podrobíme vás něžné mechanoskopii, nebo to z vás s kolegou prostě nějak vymlátíme.

text a ilustrační foto pekla Řízek

BIATLON BLBŮ

Tohle je horší než alkoholismus, prohlásil Petr ve dvě hodiny ráno upínaje zarudlé oči na obrazovku počítače. Tam právě ozbrojenec Kull reprezentující Vlastíka nemotorně manévroval po herním plánu, zatímco se jej jeho kamarádi, toho času teroristi, podobně nešikovně pokoušeli zaměřit a odstřelit. Klopýtali takhle už několikátou hodinu a nevypadali, že by měli kdy přestat.

Sešlo se nás v pátek v noci v klubovně šest za jediným účelem: zahrát si po dlouhé době Counter Strike 1.6, a to v nějaké kupodivu legální sovětské verzi, která do našich počítačů natáhla hromadu nebezpečně vypadající azbuky doprovázené řadou otazníků. Snad proto, že se někteří z nás dostavili až po jedenácté večer, spojili jsme notebooky v rekordním čase.

Hráli jsme naši oblíbenou snajperskou mapu, kde není nic než dvě dvoupodlažní budovy a dvě věže s rezavými žebříky, z nichž se tak parádně padá, a dvě podzemní chodby, v nichž tak rádi zmateně bloudí počítačem vedení hráči a Vlastík. Teroristi i policisté naráz vyběhnou a začnou se hlava nehlava zabíjet odstřelovacími puškami, po několika vteřinách až minutě hra skončí masakrem a to celé se opakuje až do zblbnutí. Buď běžíš, nebo střílíš. Takový noční biatlon blbů.

Rozdělili jsme se na dva manšafty vedené hráči Hovnocuc (Marťas) a Chlupáček N. R. (Milan). Já coby Quincy jsem podal svůj tradičně matný výkon, jemuž nepomohlo ani dočasné přejmenování na Báru Honesovou. Vždy jsem vykoukl zpoza zdi a Chlupáček mi zcela nekamarádsky okamžitě ustřelil hlavu.

V tu ránu jsem si pomyslel: proč hrajeme právě a prakticky výhradně tuto mapu? Není mi to jasné a pravověrní hráči stříleček by to asi nepochopili, ale jako už tradičně o tom takřka nebylo sporu. Protestoval jen Vlastík, který svoje mizerné statistiky vysvětloval tím, že nevidí, ovšem na jiné mapě to patrně nebylo lepší.

Vlastík se pak rozzuřil, když se Milan přejmenoval na KuII, což původního Kulla mátlo. Milan to pak vyřešil tím, že se přejmenoval na Vlastíka.

Po půlnoci nás opustil Megapuding (Smeagol), který potřeboval zachovat svou tvarohem stimulovanou horolezeckou životosprávu kvůli závodům. O něco později začal mít zdrhací tendence i Player1 (Petr), jenž se čas od času nesměle vymlouval, že ráno musí prodávat. Ovšem tým Kulla a Chlupáčka ve štychu nenechal.

Okolo půl třetí jsme s Hovnocucem zvedli hlavu a dotáhli jsme do té doby skoro beznadějné skóre na chvíli téměř k remíze - o hodinu dříve jsme se dohodli, že budeme hrát do patnácti vítězství. Pak do třiceti. Naštěstí jsme pak ale projevili i jakýsi náznak zdravého rozumu a napínavý duel mezi dvěma věžemi jsme za stavu 60:41 pro Chlupáčkův tým ukončili.

V tu chvíli mohli v okolí radotínských říčních lázní zrušit výjimečný stav a pracovníci rozvodných závodů si mohli přestat lámat hlavu, co způsobuje na tuto noční hodinu extrémní odběr elektrické energie v této oblasti.

text a fotky Řízek

MILHAUZOVA POBŘEŽNÍ HLÍDKA

 Neměl jsem v sobotu v osm ráno nic na práci - znáte to, vstanete si o víkendu tak ze zvyku v sedm, nevíte coby, tak si řeknete, že se podíváte do práce. Odpoledne bude teplo, tak jsem si řekl, že pojedu na kole, dokud je ještě ranní umrzlá rosa.

Začnu reklamou na nový díl cyklostezky z Braníka do Modřan, přímo po břehu Vltavy. Potkáte bagříky, Ukrajince a ceduli zákaz vstupu, kterou všichni zařadili do ignore-listu, tak jsem se společensky připojil.

Cesta je díky novému asfaltu republikovým unikátem, čili je vhodná i pro silniční kola, která na českých silnicích a chodnících s láskyplně namalovanou značkou cyklisty mají jinak asi velice dlouhou životnost, viděl bych ji tak na osmičku posléze ležatou.

Cesta je to adrenalinová, poněvadž ještě nejsou nainstalovány sítě podél golfového hřiště. Magistrát či osoba zodpovědná sa jistě včil stydí. Nicméně i přes lehce přehlédnutelný nádech nihilismu je to cesta romantická a po dokončení bude jistě příjemnou změnou, oproti industriálnější částí vedenou cestou současnou.

Na Přístavišti se flákalo pár policistů fotících kachny. Nic, co by člověka překvapilo či zaujalo. Když však připlouvala i policejní bárka, začal jsem mít pocit, že možná nepůjde jen o sobotní dýchánek zašívajících se strážníků. Všiml jsem si ležící osoby, která vypadala tak trochu, jako že dýchánek už nerozdýchá. Když přišli strážníci s černým pytlem, začalo to vypadat, že opravdu o piknik asi nepůjde. Začal jsem si připadat trochu jako v americkém seriálu typu CSI Přístaviště.

Všechno šlo rychle, precizně, foťáky ověnčené několika blesky, kufříky forenzních doplňků, dobře vypadající a slušně oblečení vyšetřovatelé. Bylo vidět, jak jsou zkušení, jeden odkryl osobu ve "spacáku", hned znovu zakryl, pokrčil rameny a fotil kachničky. Jednoznačně mluvili tajným policejním kódem, jelikož se bavili o kafi, o tom, co bylo včera a jak je na houby, že tam musí čekat na nějakýho blbečka.

Rybář o pár metrů vedle se nezalekl, s vidinou obdobného úlovku poctivě čekal s prutem v ruce a nervózními prstíky na navijáku. Flákající se strážníci si ovšem nevšimli neomalených labutí na břehu. Vydal jsem se k nim na výslech. Viditelně něco zatajovaly.

"Přiznej se, nebuď labuť!" pravil jsem zostra. Labuť zasyčela. Za ní se čistila druhá, nepochybně komplic zbavující se důkazů. Nemusím být policejní psychoveterinolog, abych viděl jasné znaky poukazující na podezřelé chování. Strážníky však jasně více zaujaly kachny, je fakt, že ty se tam taky seskupovaly jak nějaký gang. Uvidíme, kam vyšetřování povede dále. Jen aby labuť nemigrovala.

Cestu zakončím drive-inem na náplavce. Musím říci, že oproti loňským čtvrtečním trhům bylo množství stánků na farmářském trhu mnohem vyšší. Ovšem k půl deváté, kdy se stánky ještě částečně budovaly, bylo označení drive-in docela přesné, jelikož dodávkáři se vždy zastavili v uličce mezi prodejci. Zvlášť ten mrak čmoudu ze studených aut jako ochutnávka zdarma byl vážně vábný. Měl jsem už v této fázi to štěstí pospíchat, takže jsem ušetřil.

V práci jsem otevřel návštěvě a obdržel láskyplná slova Představoval jsem si to tu z fotek trochu jinak, ale to jsou holt fotky a realita. Na mou odpověď Tak snad se vám tu bude i přesto líbit se mi nedostalo reakce. Tak to mám rád.

text a fotky Milhauz

PIRÁT DUŠÍNEM

Nepamatuji si ji, ale musela to být šílená jízda. Dvacátého ledna tohoto roku jsem zřejmě uháněl zasněženou fabií do práce tak nebezpečně a hazardérsky, že jsem na čtyřproudovce mezi tunely na Zlíchově dosáhl dokonce kritické rychlosti 66 kilometrů v hodině v místech, kde je povolena sedmdesátka.

Ale zrovna nebyla. Protože tam někdo na chvíli dal padesátku, aby mohl rejžovat, a toho jsem si v tom zběsilém tempu nevšiml. Nezastavil mě nikdo, jen mi přišla obsílka od městské policie.

Měl jsem jít podat vysvětlení, což většině národa usnadňuje klička zvaná "osoba blízká." Ta ráno za mě vstala, vyčistila si zuby, odmetla auto, uvařila si kafe, nestíhala být včas v práci a pak ji na Dobříšské rozmatlaně vyfotila kamera, mohla by znít legenda.

Já jsem se ale rozhodl, že zkusím být jednou Mirek Dušín a svůj prohřešek přiznám. Bylo to poprvé, co mě někdo takhle změřil, tak jsem také chtěl prozkoumat, jaké to vlastně je mezi vyvrheli společnosti.

Na ústředí strážníků to vypadá spíš jako v moderní bankovní pobočce až na to, že tam moc nenaspoříte. Odebral jsem si čekací lísteček a usadil se mezi další dopadené piráty silnic - starého pána a tlustou paní s igelitkou.

Nepochybně horší než následná pokuta byl popularizační snímek, který s neskutečně otravnou hudbou běžel na televizní obrazovce a téměř hollywoodsky zobrazoval výcvik a zákroky chrabrých strážců zákona včetně střelby do figuríny. Bylo mi za všechny aktéry i diváky stydno. Akce Praha, no. Nedalo se tomu uniknout, ta obrazovka byla prostě všude.

Byl jsem docela rád, když jsem se z dosahu televizoru odebral k onomu podání vysvětlení. Strážník byl navzdory převládajícímu archetypu frustrovaného měšťáka, kterého nevzali ani ke státní policii, vlídný a skoro i v pohodě.

Tak srandovně jako na značce radar
ve skutečnosti nevypadá.

Kromě toho byl nadán i bystrozrakem. "S největší pravděpodobností řídil muž," řekl mi nad rozmazanou fotografií černého fleku v bílém voze, kde jedinou opravdu zřetelnou informací byla espézetka.

Navzdory vratké důkazní situaci jsem kápl božskou a zaplašil nápad hodit to na přítelkyni blízkou, která přece taky může vypadat jako černý flek, byť za volantem není moc vidět (ale to strážník neví). Policajtova vlídnost dostoupila vrcholu, zahrál takovou tu dobrotivou etudu a dal mi to za pětikilo, když je to poprvé. S trestnými body ale samozřejmě nemůže nic dělat, že jo.

Abych se na něco taky zeptal já, vyzvídal jsem, jak je to poměrem vychcánků a Dušínů. Dozvěděl jsem se, že to je různé. Ten den jsem byl nicméně šestý případ a z toho druhý poctivec. Zahřálo to u srdíčka.

Nemohl jsem si pomoct a vytkl jsem muži, že takováhle buzerační kamera je k ničemu a že by ji spíš měli dát jinam, kde není jen beton. On opáčil, že o tom nerozhoduje a že holt kamery jsou skoro všude na nových silnicích. A že ty prachy stejně nejdou jim, ale městu. Takhle to možná tak nevyzní, ale byl fakt milej, a ne na pěst.

Takže dávejte pozor, a když už váš vyblejsknou, doporučuju kát se a platit, je to výjimečný pocit sponzorovat hlavní město.

text Řízek a fotky Maruška

VLAK DO STANICE TRAPNOST

Dostala se mi díky (anebo spíš kvůli) Ježíškovi do rukou kniha Pavla Bušty Expres Praha Radotín s podtitulem Adolescentovy zápisky. Byla mi věnována patrně proto, že je o Radotíně. Potud je vše v pořádku, doteď jsem však nepochopil, proč tohle někdo vydal – zvlášť, když na obálce hned v první větě správně konstatují, že popisů krize dospívání najdeme v domácí i světové literatuře bezpočet. Že to někoho netrklo. Vydavateli bych slovy někdejšího místního klasika vzkázal, aby se probral z tý diskotéky.

Neumím psát povídky ani literární kritiky, proto se omezím na nadávky. Knížka je to špatná hlavně proto, že nyní devatenáctiletý autor podobně jako já povídky neumí. Jeho humor není pythonovsky suchý, ale trapný a literární zážitek po přečtení se nedostavil, jen nasranost nad ztrátou času. Možná měli jeho učitelka slohu, rodiče, nebo on sám jiný názor, ale čím přesvědčili Mladou frontu, aby dílo v pevných deskách a s poměrně zajímavou obálkou pustila do světa, to mi hlava nebere. Deníček nebo blog to v pohodě snese, avšak tohle je přinejmenším troufalé.

V sedmnácti povídkách autor (a hlavní hrdina Petr) jako správný rozervaný uhrovitý teenager zažívá všechno poprvé (chlast, hulení, kouření a odmítnutí od dívek), brzy se ale začne opakovat a vše kombinovat a plácat dohromady. Nejčastěji píše o prvních láskách, to je pak většinou povídka postavena tak, že je hrdina nejprve odmítnut, pak se ožere, pozvrací a je mu blbě. Anebo se neožere, vystoupí z vlaku, nahodí sluchátka, pustí si Beatles (!) a hotovo. Do toho má neustále iritující potřebu něco k něčemu přirovnávat, nejčastěji k vtipným věcem jako k Bartošové, pyji Roberta Rosenberga a podobně.

To ještě není tak špatné, třeba erotická povídka Klasika, kde poněkud obrátí pořadí a ožere se hned zpočátku, by byla fakt dobrá, k věci, neukecaná a přímá a nad poměry pěkně napsaná, kdyby skončila o odstavec dřív prostým konstatováním, že soukromý dýchánek s dívkou odvedle narušila rodina, tu že ale zavřel venku. On to ještě ale musí ještě dovysvětlit, aby každému bylo jasné, že něco bylo. Proč, jako?

Mnohem horší jsou povídky na vážnější témata, jako když píše o svých zkušenostech s vírou (nuda), náměsíčností (nedočetl jsem) anebo moralizuje o vlivu slídivých rodičů na schizofrenii kamarádky (intenzivní pocit trapnosti). Úplné dno je pak vleklá (asi) satira, ale spíš slohovka, jak hloupí radotínští policajti vyšetřují zločin, v němž hlavní roli hraje Pitr předělaný na ženskou (snad jsem něco neprozradil). U ní jsem si jen dokola opakoval modlitbičku WTF? WTF?

A kde je vlastně ten Radotín? Kromě legendární hospody u Pigiho a naivních popisů mentality zdejších rodáků ve stylu „máme slámu v botách, ale je tu hezky a město je blízko“ v těch pár povídkách, které se skutečně odehrávají v Radotíně, to vlastně ani nepoznáte. Mohlo by se to klidně stát kdekoli jinde, kde je podchod pod tratí, základní škola, bezdomovci a úchylové a kde absentuje náměstí.

Možná jsem to celé nepochopil, třeba autorovo vyprávění opravdu postrádá sebestřednost, nadutost a neschopnost sebereflexe – byť si myslím, že vydání této knihy je spíš projevem pravého opaku. Na druhou stranu, v textu není moc chyb, povídky většinou tak nějak drží pohromadě a jejich zápletky jsou jednoduché a srozumitelné, tedy přístupné pro většinového čtenáře, je v nich sem tam erotično – a to asi stačí, takže zasedněme ke strojům a pojďme taky něco vyplodit.

text a repro Řízek

HOKEJ S POLICEJNÍ ASISTENCÍ

Kanada - Španělsko 6:4 (nedohrálo se)
text a fotky Řízek

"Tak pánové, budeme to tady muset rozpustit," zavelela dvojice policistů poté, co doklouzala až k uříceným hráčům. Vždy bojovně naladěný Václav odložil hokejku, a dokonce tentokrát ani nemával svým takzvaným právním vzděláním. Policajti byli prostě sympaťáci, takže nemělo cenu se hádat ani protestovat. Dokonce se zeptali, kdo že to vyhrál. "Kanada," hlesl jsme a smutně dodal, že Španělé nestihli vyrovnat, ale že tlačili.


Důvodem pro rozehnání slibně rozjetého mače byl totiž nějaký tvrdohlavý mořský vlk, který si usmyslel, že Berounku učiní splavnou snad až do Plzně. Perfektně připravené kluziště (klobouk dolů, pánové!) tak muselo ustoupit, včetně nás. Pilot remorkéru se usilovně snažil nás rozehnat troubením, ale tomu se smáli i rackové, kteří mu i navzdory tomu dál káleli na jeho rezavou palubu. Ale uniformy jsou prostě uniformy.


Strašně dlouho jsem to nehrál, neměl jsem ani své brusle a hokejku. Ke všemu mi bylo neskutečně zle. Snad i proto jsem byl přiřazen do španělské reprezentace, po boku "es" typu Kubči a Vlastíka. Papírově to vypadalo, že se při rozdělování někdo zbláznil - šesti kvalitním hráčům (Kanadě) měli vzdorovat čtyři nekňubové a Franta s Ivošem.


Přesto jsme první mač prohráli jen asi 6:10, přičemž jsme drahně času drželi nadějnou plichtu. Zásluhou na tom měl především Vlasta, kterému sice ani nové brusle nepomohly k tomu, aby jeho pohyb bruslení připomínal aspoň nenáročnému divákovi, ale těch gólů!


Bylo s podivem, kolika možnými nehokejovými způsoby lze vůbec vsítit branku, ale výkon forvarda v modrozelené bundě spolu s asi třiceticentimetrovým ledem držely náš tým nad vodou.

Následnou odvetu poznamenala nervozita plynoucí z neustále se přibližujícího plavidla, ruku v ruce s mizejícím ledem. Snad i proto Franta při rozehrávce autu (ano, i to je v hokeji možné) zamířil přímo do vlastní branky, ovšem podivných věcí (bylo by) se událo ještě více. Jenže pak na břehu zastavila zelenobílá fabie, její posádka chvilku váhala, má-li se pustit na tenký led vyjednávání, když na jejich pokřikování nikdo nereagoval (na jejich místě bych asi volil střelbu do vzduchu). Nakonec se odhodlali a stali se závěrečnou sirénou.

Autority ukončily zápas, o jehož osudu pravděpodobně žádná komise nerozhodne. A ze stadionu se navíc hned po jeho slavnostním otevření stal průplav.

VÝSLECH

Pokusná povídka tentokrát i včetně pointy
text a trochu ilustrační foto Řízek

„Krásný den, pane Pařízek,“ zahlaholil srdečně vysoký muž v uniformě. „Nebojte se a pojďte dál.“ Dveře za drobným čtyřicátníkem zapadly, octl se v umakartové místnosti s roky nemytými okny.

„Odložte si,“ zavelel dlouhán, Pařízek objevil věšák a obmotal jím šálu a zatížil jej kabátem.
„Děkuji, pane...?“ špitl host.
„Ježišikriste, úplně jsem se zapomněl představit. Strážmistr Láska,“ natáhl obrovitou pravici a s předstíranou bodrostí zatřásl s poloviční rukou návštěvníka. „Sedněte si a povídejte, co vás trápí.“

„Jak prosím?“ pozdvihnul obočí Pořízek, sotva přijal nabízenou židli. „Vždyť vy jste mě... to...“
„No jasně, to my jsme vás předvolali, už si vzpomínám!“ plácnul se strážmistr do stehen, chvíli se dusil předstíraným smíchem, načež usedl naproti drobnému muži. Tomu začaly na čele stékat kapky potu.

„Tak tedy jinak. Kde jsou?“ zvážněl najednou Láska.
„Prosím? K-kdo nebo co?“ zakoktal host a zalapal po dechu.
„No ty milióny! Těch třicet miliónů! Budeš ještě dlouho dělat blbýho, nebo se přiznáš?“ zařval policista, Pařízek si při vší té hrůze všiml zlatého zubu, který trčel z chrupu jeho protějška. Náhle však už neviděl nic, ostré světlo stolní lampičky mu zazářilo do očí.

„Já opravdu nevím, o čem mluvíte,“ vzdychl Pařízek, zakrývající si rukama zrak před silnou září.
Láska usrkl z omláceného hrnku kafe. Náhle se neovládl a hrnek z výšky postavil na stůl, černá tekutina vychrstla na papíry a zmáčela i rukáv Pařízkovy košile.

„Nic se nestalo,“ rychle pronesl zdvořilost vyslýchaný.
„Jak jako, nestalo? Ty si jako myslíš, že přepadneš dodávku spořitelny, postřelíš řidiče a ty prachy někam schováš, a vono že se nic nestalo? Na mě si tady nikdo votvírat hubu nebude!“ křičel už brunátný Láska z několika centimetrů do ozářeného Pařízkova obličeje. Zlatý zub legračně lámal světlo, všiml si vyslýchaný.

„Pane strážmistře, to musí být nějaký omyl, já vážně nevím, o čem to mluvíte,“ šeptal zlomený Pařízek.
„Jo tak ty nevíš! No třeba si vzpomeneš v base. To máš na doživotí, chlapče. Leda že...“ odmlčel se na chvíli Láska. „Nechcete taky kafe? Ani jsem vám nenabídl,“pravil dočista změněným hlasem k třesoucímu se Pařízkovi.
„To ani ne, ale snad skleničku vody, kdybych mohl.“

„Hovno!“ křikl policista a chytl malého muže za košili, byla celá propocená. „Až se přiznáš a vrátíš ty peníze. Pak se o tom můžeme pobavit. Dřív ne,“ sykl Láska a zhoupl se na židli.
„Musel jste si mě s někým zaměnit,“ pokusil se o vzdor Pařízek.
„My se nepleteme. Jsi Miroslav Pařízek? Ročník 69? Jsi.“
„To ano, ale...“
„Jakýpak ale? Miroslav Pařízek, ročník 69, loupež, ublížení na zdraví, doživotí,“ přečetl z politého papíru policista.

„Doživotí,“ polkl Pařízek. „Ale pane, já jsem nevinný!“ rozplakal se bezmocný muž.
„Tohle mi už neříkej, to nesnáším. Radši mi řekni, kde jsou ty peníze. Rozumíš? Pe-ní-ze! Jinak doživotí,“ hřímal policista.

„Doživotí,“ slyšel znovu drobný muž, zatímco omdléval. Eskorta jej odvlekla do vazby. Na Lásku zatím nastoupily maskérky. Palec vzhůru, ukazoval režisér za polopropustnou stěnou směrem k policistovi. Reality show Nespravedlivě odsouzení měla ten večer poměrně slušnou sledovanost.

HORALŮV KONEC

Béčková turistická povídka
text a ilustrační foto Řízek

Když konečně popadl dech, vstal z kořenů košatého stromu a kromě strachu se mu začínal vracet i rozum. Václav ležel opodál na jehličí, zkroucený v nepřirozené poloze a nedýchal. Šedivé vlasy mu slepily pramínky krve. Když jej táhl pryč z cesty, lesknoucí se pohorky na Václavových nohách značily v jehličí dvě rovnoběžné cestičky. Rozpadlý dům naštěstí nebyl daleko; ruina zarostlá kopřivami prakticky od Benešových dekretů teď přijala Václava za svého a nic se zdánlivě nezměnilo.

Než se ztratil, prohrabal mu kapsy i batůžek. Nenašel vůbec nic, co by jej překvapilo. V peněžence dvě stovky, v kapse krabička poslední záchrany, vandrbuch plný razítek a pohlednic, dva namazané chleby a čaj v termosce. Vzal úplně všechno včetně plechovky s barvou, větvičkou uhladil stopy a zamířil zpět do vesnice, už bez Václava.

„Nezlobte se, že vás otravuju, mám o něj strach. Ten můj blázen stejně nakonec bude někde na čundru, ale vždycky mi řekl aspoň dvě slova – kam jde a kdy se vrátí,“ zavolala vdova po Václavovi na policejní stanici o den později. Rozběhlo se pátrání, okolí prohledaly desítky policistů – bezvýsledně. Helikoptéra s termovizí nemohla vzlétnout, údajně kvůli špatnému počasí. A tak Václava objevili až místní skauti, kterým jeho tělo zkazilo noční hru.

„Zabila ho ta ženská,“ prohlásil podporučík Tomášek, uskrávaje erární špagety v kantýně. „Nevím, kde na to vzal, ale ten děda měl dost vysokou životní pojistku. A tu teď shrábne ona,“ rozvíjel dál svou teorii.
„Myslíš? Mohla prostě jen počkat, až umře sám, ty dva tři roky by ji nezabily,“ oponoval jeho kolega Slaný.
„Ten chlap měl tuhý kořínek, a to ona musela vědět. Nekouřil, nepil, jen chodil po horách a sbíral odznaky a značkoval trasy,“ argumentoval Tomášek. „Já mít něco takového doma, tak snad taky začnu chodit na čundry,“ dodal kriminalista a olízl si nově vzniklý boloňský knírek na jinak bezvousé tváři.

Ukázalo se, že policisté nemají moc koho vyslýchat. Na jakoukoli zmínku o mrtvém muži začala žena hystericky plakat. S Václavem se navíc nikdo příliš nepřátelil. „Žil trochu ve svém vlastním světě,“ líčí Zdeněk, zasloužilý turista ze stejné vesnice. „Magor,“ ve zkratce zapsal Tomášek. „Naposledy jsem ho viděl tak před měsícem, šli jsme spolu na túru. Vůbec netuším, proč by ho někdo chtěl zabít,“ pokrčil rameny důchodce.
„My taky ne,“ vyhrkl Slaný. Jeho nadřízený se na něj zle podíval.

Vrátili se k rozpadlému domu. Rozbahněná cesta je donutila vystoupit z auta, museli pěšky. Značená pěšina je dovedla až na místo činu. Nenašli vůbec nic, jen poléhané kopřivy, které se ještě nestihly vyrovnat s následky ležícího mrtvého, pohybujícího se vraha a později vyšetřovatelů.

„Všiml sis těch značek? Jak byly úplně nově namalované, zatímco dál za tím domem byly sotva vidět? To určitě nebyla náhoda,“ rozumoval Tomášek tentokrát s plnou pusou vepřových výpečků. „Ale barvu jsme nikde nenašli, či snad jo?“

Patolog z nich neměl přiliš velkou radost, i jeho vyrušili od jídla. Václav měl skutečně na rukou pár modrých skvrn. Jenže to nedokazovalo nic, jen to, že v den, kdy zemřel, opravdu značkoval.

Plechovka s barvou se však našla ve Zdeňkově stodole, opodál na improvizovaném ohništi dohořívaly listy cancáku.
„Proč jste ho vlastně zabil?,“ zeptal se Slaný, nechápaje pořád nic.

„Víte, oni mají za týden udělovat Svojsíkův odznak. A ten v našem kraji má dostat jen jeden, ten nejlepší turista ze všech. A Václav toho měl nachozeno víc, to už se nedalo dohnat,“ smutně pronesl Zdeněk, už s pouty na rukou.
„Magoři,“ nedokázal si odpustit Tomášek.

Pozn. redakce: Povídka opět nevznikla samoúčelně, nýbrž pro srandu králíkům a seminář tvorby (překvapivě) povídek.

ZVÍŘÁTKÁM JE HEJ!

Zvěř v kleci, umístěná v kleci
text a foto telefonem Řízek

A jeli jsme do zoo. Řízek dal na jeden den vale práci, než mu dá na týden vale Maruška, a tak napotřetí nastartoval auto a vyjeli jsme za konzervovanými zvířátky.

Uplynulo asi padesát metrů a dostali jsme pokutu. „Pane Werner… chlape! Víte, co jste udělal?“ Věděl jsem. V té křižovatce se světly jsem se asi neměl otáčet. „Žijeme v ekonomickém státě,“ mudroval strážník, zatímco jsem se loučil se stokorunou. Ale poučné to bezesporu bylo.

Další kilo stálo vstupné pro jednoho studenta, i studentka platila stejně. Ale vyplatilo se to. Nejenže jsme se stali návštěvníky číslo 3 737 a 3 738 (startovní čísla jsme nedostali), navíc nám letně naladění tvorové poskytli i celou řadu diváckých zážitků.

Nebyl bych to já, kdybych nezačal želvami. Už zdálky se z jejich „výběhu“ (jak tomu říkat jinak? Výplaz?) ozývalo v pravidelných intervalech takové ufff! --------------- ufff! --------------- ufff! a podobně. Maruška se strachovala, jestli želvákovi něco není, když tam tak leží v křoví na balvanu a heká. Jenže balvan byla želva. Asi vám to přijde samozřejmé, ale želvy i při milostných hrátkách volí rozvláčné tempo. Želví sex byl tak napínavý a inspirativní, že nás doslova přikoval k plotu.

Sympatického outloně na dálku adoptovali manželé Outloňkovi, což mi přišlo přinejmenším případné. Žádného wernera ani wernerka, kterého bych si osvojil, jsem však cestou nepotkal. Ale zaujali nás lední medvědi. Jeden – radostný – celou dobu plaval, dokonce naznak, a roztomile vystrkoval pacičku z vody. Druhý – mrzout – jen přešlapoval kolem a i přes povzbuzování se do chladivé tekutiny neponořil. Za pár dní na táboře budu na břehu ledového potoka vypadat stejně, jen nejsem tak chlupatý.

Jiného mého kamaráda naopak nevědomky připomněla gorila. Nevím, zda jí nechutnalo, nebo zda si potravu chtěla jen ještě jednou prohlédnout, nicméně nějak jí to „vypadlo z pusy.“ Zvědavé zvířátko se však nerozpakovalo a napodruhé to spapalo.

Plameňáci byli celí růžoví a emu koukal neskutečně hloupě, když jsme se navzájem tak prohlíželi. Osinák je ztělesnění „osiny v pr…“, místo ocasu má obilí! Sloní šou nám utekla, ale zase můj sportovní vůz byl následně vybrán mezi ty pojištěné. Byť ten jouda z pojišťovny, jenž přijel v čemsi ještě oťukanějším, drze poznamenal, že „s odřenýma ušima“. A večeře byla dobrá.

Zoo je cajk, víš co.

TAKOVÁ BOTA.

Zaplatíš.
text a foto Řízek

Tamto ráno začínalo nenásilně a bez nápadu. Těsně nad ním si kocour Pepa brousil drápy o skříň, což je pravděpodobně zvuk způsobující pravidelnou každonoční dávku emocí mým sousedům. Snídaně byla silně marmeládová, pak slabá káva a přeslazený čaj, návrat pro zapomenutou peněženku a úprk na nádraží.

V práci jsem byl pozdě, po celý den jsem telefonem sháněl neznámé překlenovací tváře, které mi důvěrně sdělovaly otřelé fráze. A uprostřed toho všeho mi přišla zpráva, že mi kdosi obul už obuté auto.

Je obdivuhodné, jak rychle někdy dokážou asociace letět, zvlášť, jde-li o průser. Kropicí vůz šourající se slunným ránem naskočil zhruba stejně rychle, jako přenosné značky zakazující zastavení, jež jsem po okolí přece zahlédl v minulých dnech. No, aspoň ho nikdo neukradne, měl bych vlastně strážníkům poděkovat za ochranu a pomoc.

Dostalo se mi vlídného přístupu a téměř otcovského ponaučení, policistům zase pětikila. Z hlediska absurdity však vévodí fakt, že ani tahle bota, ani šestnáct dalších kopaček a kozaček roztroušených po Radotíně nikomu nepomohlo - pod uvězněnými auty samozřejmě zůstal bordel.

Nedávno jsme s kamarády přišli na to, že si neumím kupovat boty. Měli pravdu, tahle vydržela jen půl dne a chodit se v ní nedalo.
-----------------------------------------------

Toť infantilní pointa vypravování, které na zveřejnění čekalo rekordně dlouho, asi sedmnáct dní. Tahle nepodstatná příhoda se totiž stala 16. dubna a ještě večer, kdy jsem ten text dopisoval, jsem se domníval, že bude tím jediným zlem, co mě ten den potkalo.

Někdy nás trápí úplné malichernosti a jen nedaleko od nás se nám opravdové neštěstí vysmívá.