TAJNÝ ŽIVOT MANAŽERA

Jsem hlava malinkaté spokojené rodiny, mám velmi slušnou práci ve skvělých novinách a uměl jsem běhat maraton jen lehce nad tři hodiny. Platím daně a daruju krev. Mám však samozřejmě i svou třináctou komnatu. Ta je rozsáhlá a příčkami rozdělená na menší komůrky. V jedné z nich se skrývá Hattrick.

Stydím se za to, ale tímhle virtuálním předstíráním, že jsem úspěšný manažer fotbalového klubu, se stále ještě zabývám. Pravda, s touhle řekněme zábavou jsem se přesunul víc do undergroundu: byly doby, kdy jsme s manželkou hrdě měli každý svůj tým (ona vtipně SK Neumann, já bez fantazie FC Forejt) a na zahraničních dovolených či během pobytů v různých pustinách jsme pracně a vynálezavě sháněli internet, abychom před sobotním mistrovským utkáním našim trenérům včas pomohli se sestavou.

Od té doby uplynulo hodně vody a do našich životů vstoupily jiné, také zábavné simulátory, třeba splácení hypotéky, rekonstrukce bytu anebo nejčerstvěji velmi věrně zpracovaná hra na rodičovství, v důsledku čehož už SK Neumann nějaký ten pátek neexistuje.

Ale já jsem soustředěný pobyt života na své hrací polovině zatím ustál, a tak si zpravidla po večerech, když všichni spí, pořád udržuji naživu svůj manšaft. Nedá se říct, že by vzkvétal; hráči i realizační tým stárnou (trojici mužů, kteří mají na starost skauting mládeže, je 83 až 84 let, takže už by v reálu byli nejspíš očkovaní, anebo možná na ventilátorech). Manažer taky občas zapomene, že se hraje zápas, a tak nastoupí hráči, kteří to asi ani sami nečekali. Zkrátka, FC Forejt si je dobře vědom toho, že lépe už bylo, ale i tak dál hýčká svůj sen o postupu do čtvrté ligy (jak zapálených manažerů mého typu ubývá, česká liga má už jen šest úrovní).

Před lety jsme vyklízeli babiččin sklep a my jsme zrovna hráli o postup. Mezi plesnivými zavařeninami a zetlelými učebnicemi a k velkému údivu kamaráda Péti jsem tehdy na trase ze sklepa ke kontejneru padesátkrát nervózně načítal stránku na mobilu, protože jsme prostě potřebovali vyhrát. Ale místo toho borci hned zkraje dostali gól; naštěstí krátce poté, co jsem na chodníku omylem rozflákal celou přepravku plnou kompotů, jsme zápas otočili a postoupili výše, protože střepy přinášejí štěstí. Péťa kroutil hlavou.

Teď už to přece jen prožívám méně, ale nedávno jsem našim, zatímco jsem tlačil kočárek po Pankráci, dost usilovně držel palce proti prvním v tabulce. Favorizovaný Slovan Nové Město přijel na náš stadion pro šedesát devět tisíc lidí (u nás covid ani rasismus nemáme, takže je skoro plno a před zápasem se nepoklekávalo), ale co to? Už v 19. minutě prohrává. Jsem jako u vytržení, kontroluji Hedviku, začínají se jí klížit oči. Ale kdyby věděla, co se děje na hřišti... Náš nejlepší hráč se o pět minut později ohnal po soupeři - nechápu proč, nikdy tyhle věci nedělá. Dostává červenou a mizí do sprch. Tu bych si taky ostatně zasloužil po tom, jak mě dcera ráno poslintala.

Jedeme dál, pro kafe a dortík do Světozoru. Slovan přesilovku brzo využívá, krátce po poločase jde dokonce do vedení. Sundávám respirátor, srkám kafe a refreshuju prohlížeč. Hedě vypadl dudlík. Gól! Jednašedesátá minuta, 2:2. Něco se tam začíná mlít, ano, dcera se budí. Ve výtahu znovu kontroluji mobil - soupeř těsně před koncem strhl vedení na svou stranu. Hořká pilulka takhle na závěr, chtělo by se říct, ale kdyby ji třeba bolelo bříško, bylo by to podstatně horší.

O týden později to kluci napraví a v nastaveném čase otočí zápas proti dalším výše postaveným soupeřům z Legends Ústí. Zaslouží si rekonstrukci stadionu, kterou dvěma kliky spokojen objednávám a vracím se zase do reality.

Je sympatické, že o téhle úchylce vlastně nikdo neví a každému je to jedno, kromě přítele Vlastíka. Ten, coby manažer podobně neúspěšného týmu FC Farkash, nejspíš sleduje všechny zápasy FC Forejt a občas mi sděluje různé pikantnosti, které v naší hře objevil. Svého času jsme diskusemi o taktikách, slavných vítězstvích i trapných porážkách zkazili těm, kteří byli v doslechu, celou řadu oddílových výletů.

Náš vztah je bohužel asymetrický: přiznávám, že jsem se teď podíval do jeho skupiny, abych zjistil, jak mu to jde, poprvé po několika letech. Za tu dobu se nijak zvlášť neposunul, dál se plácá na konci páté ligy a v sobotu jej čeká tvrdý soupeř FC Buráci. To bude pořádný oříšek! Budu mu držet palce, ať zůstane takový, jaký je, protože to oba potřebujeme.

text Řízek, foto Hattrick

DERNIÉRA

Fotbalový reprezentant, o kterém jste v životě neslyšeli, ačkoli má bronz z mistrovství světa, se loučí s národním týmem. Přestože Dušanovi Pastorokovi experti prorokovali velkolepou reprezentační kariéru včetně postu kapitána, nakonec stihl jen třináct mezistátních zápasů.

Po úspěšném světovém šampionátu, kdy se ve výběru zabydlel, přišel totiž strmý pád. Nejprve národní tým převzal trenér s přezdívkou Alkoholik0 a při svém divokém experimentování se sestavou na Dušana nadobro zapomněl, stejně jako zapomněl na dobré mravy i všechny, kterým na reprezentaci záleželo. Pak mužstvo pochopitelně nepostoupilo z kvalifikace, Alkoholik0 se s ostudou poroučel a s ním i jeho výběr. Nový kouč, tentokrát už příčetný, pak bezmála třiatřicetiletému Dušanovi taktně, ale důrazně vzkázal, že už dá přednost mladším. Majiteli klubu bylo téměř do breku.

No a pak se ještě Dušan zranil, a to tak nějak po Rosického způsobu, tedy na dlouho. "V 80. minutě zápasu přerušují hráči týmu Forejt rozbíhající se akci a zakopávají míč do autu, protože jejich spoluhráč Dušan Pastorok se zjevně bez pomoci lékaře z trávníku nezvedne. Vypadá to hodně ošklivě," popsal komentátor smutnou událost.

Žádný Pastorok ve skutečnosti neexistuje. (Tedy přesněji řečeno v Litvínově žijí dva a pochybuji, že některý z nich je Dušan). Řeč je o internetové fotbalové manažerské hře Hattrick, součástí jejíž skomírající komunity jsem se před mnoha lety stal - a nejen já. Ale zatímco Vlastíkův FC Farkash paběrkuje v poslední VI. lize a Maruščin SK Neumann je pod nucenou správou (mojí; pořád doufám, že se Maruška k týmu někdy vrátí), můj FC Forejt letos postoupil do třetí nejvyšší soutěže, kde se i kvůli zraněnému Pastorokovi absolutně nechytá. Do životopisu si to asi nedám, ale je to tak.

Hattrick je jinak dost hrozná hra, zvlášť pokud na ni nahlížíme současnou optikou. Na jakýkoli úspěch se dlouho čeká (hraje se jen jeden mistrák za týden), navíc všechno blbě, tak nějak devadesátkově vypadá a musíte se srovnat i s tím, že vás budou porážet i třináctileté děti. Na druhou stranu, pokud máte v týmu talent Pastorokova typu (můj skaut si ho vyhlédl už jako teenagera), může se i z bahenní ligy s trochou štěstí dostat až na úplné výsluní. Počkáte-li pár let, v tomhle případě asi tak pět. Což je zase krásné, motivující a povznášející. Dokud se pak neobjeví nějaký Alkoholik0 a všechno nezničí!

Bývalý reprezentant se teď pod vedením klubového lékaře na stadionu, kde odehrál celou kariéru (na snímku), dává dohromady a hodlá se brzo zapojit do ostrých bojů o záchranu. A já hledám novou motivaci, proč zaplatit další roční předplatné takzvaného fanouška (hra vypadá o fous lépe a nejsou v ní reklamy). A pokud to někdo dočetl až sem, může se mi dodatečně vysmát za to, že za to ještě platím. Je to tak. Já a další dva třináctiletí. Dostanou příště na frak, spratci.

text Řízek, foto hattrick.org

FOTBALOVÁ SNĚMOVNA

Čtenářům tohoto blogu je asi zbytečné vysvětlovat, co je to Hanspaulka. Příspěvky o líté fotbalové soutěži tento prostor tapetují pravidelně. Zápasy radotínského týmu jsou tu vždy popisovány samotnými členy tohoto prestižního klubu, proto je na čase dát prostor divákům. Tedy poslyšte vyprávění o zápase FC Forejt – AC Guinness.

Zápasy Forejtu se většinou hrají v nějakých zapadlých končinách, kam to i Péťa má daleko – Kbely, Štěrboholy či Přední Kopanina. Proto bylo s podivem, že tentokrát oranžoví borci nastoupili v Radlicích. (Daleko to měl jen Péťa, ale ten to má daleko všude, jak bylo zmíněno výše.)

Dvě fanynky (má maličkost a paní doktorka Beková) mrzly u hrací plochy, v jejíchž koutech se odehrávaly celkem tři zápasy. Nebudu zapírat, že výkony Forejtu jsem nikdy neuznávala za fotbal, oproti minulému roku však vidím tak třicetiprocentní zlepšení! Ani to mě ale neudrželo ve stavu sledovat jejich „akce“ dýl než pět minut.

Mnohem víc mě totiž zaujalo to audiodivadlo se zápasem spojené. „Dolu, dolu, dolu,“ nebo „Záda, záda, záda,“ či „Ale tohle musíme vybojovat.“ Není těžké si všimnout, že hanspaulští fotbalisti rádi opakují pokyny svým spoluhráčům. Těžko říct, jestli opakování slouží k větší motivaci, protože nejdůraznější jsou v zahozených šancích („Píča/Kurva/Posrat“).

Kromě slovní ekvilibristiky pak zápas Forejtu s příznivci irského piva připomínal duely, které známe z poslanecké sněmovny. Za Guinness hrál třeba Andrej Babiš – osoba, která komentovala cokoliv, kdykoliv, jakkoliv, ale vždy rozčíleně. Tenhle Babiš neustále obviňoval Kajetána, rozuměj Kalouska, který si nenechal utéct šanci do Babiše zajet, strčit, počastovat ho čůrákama. Křesťanský demokrat Rádoš byl pak klidnou silou zápasu.

Ovšem hrdinou celého utkání se stal hráč nejzkušenější a nejstarší – Petr Schwarzenberg Forejt, jehož jméno ostatně dlí i v názvu klubu. Jestli byla TOP 09 vystavěna na Schwarzenbergovi, tak se jistě inspirovala u radotínských borců. Péťa dal bez zbytečných keců hattrick, a zajistil tak Forejtům výhru 3:0. Týden nato sice skutečný Schwarzenberg oznámil, že už nebude usilovat o křeslo předsedy strany, tam ale veškerá podobnost s FC Forejt končí, protože Péťu zatím nikdo do síně slávy uvádět nehodlá.

P.S. Nejlepší hláška stejně byla „Hraj s náma, ne s nima.“

text Maruška, foto Řízek