IVANE, DÍK

Jedna ze sporných výhod současnosti je možnost najít si návod na cokoli třeba na Youtube a slavně zvítězit nad jakýmkoli problémem, nebo s ním aspoň remizovat. Prakticky se vším se totiž už v minulosti na širém světě utkalo dostatečné množství nešiků, aby se našel podnikavec, který špatnou angličtinou s východním přízvukem vysvětlí méně nadaným, jak mají seřídit přehazovačku, založit kvásek, plavat kraula nebo napsat strhující a zábavný blog, a trpělivě vydělává haléře na reklamě. Nemluví ze mě pohrdání, nýbrž obdiv a závist.

Můj problém je, že místo abych slepě dodržoval pokyny, často zbytečně přemýšlím jak nad tím, co to vlastně dělám a že bych strašně chtěl, aby to celé v nějakém kontextu dávalo smysl, ale i co by se stalo, kdybych to udělal jinak, kdybych třeba tu přehazovačku začal seřizovat od toho velkého kolečka, místo od malého, jak předvádí pokérovaný borec na videu. To je přitom úplně k ničemu, daleko lepší je nepřemýšlet a prostě imitovat obrázky a důvěřovat, jako když člověk luští pohovku z Ikea.

V zásadě mám návody rád, protože člověku dokážou propůjčit falešný pocit, že dovede cokoli. Vezměte si třeba takový čtrnáct let starý tablet Samsung, který na mě jednou odněkud vypadl. Svého času poměrně nadupaný stroj, který jsme však s Maruškou primárně využívali k hraní primitivní, ale nesmírně návykové hry na řízení letového provozu, nyní a už dávno naprosto nepotřebný krám. Maruška v těch letadlech byla mimochodem dost dobrá.

Ne že by mu někdo ublížil, to ne, ale nějak se stalo, že mu jeho výrobce přestal aktualizovat jeho programovou výbavu (až by snad podezřívavého člověka mohlo napadnout, že jej snad tlačí do nákupu nového přístroje). A tak tam už nikdo nepustí ani letadýlka, ani prohlížeč, možná kalkulačku. 

Mít takový aspoň trochu funkční tablet by přitom bylo hezké. Třeba si na něm otevřít nějaký recept při vaření, najít si na něm akordy na kytaru anebo Hedě pustit apku s Duplo vláčkem, aniž mi bude brát mobil a fotit si selfíčka. Dal by se třeba taky psát blog v posteli.

Docílit toho legálně a elegantně samozřejmě nebylo možné, to už asi tak deset let. Ale tadyhle pan Ivan na Youtube mává nápadně podobným tabletem - a ten už na konci videa nepřipomíná placaté těžítko. Dnes navíc neuspávám, tak se do toho můžeme pustit. Prý se tomu říká flashnout něco. To bude hračka.

Stahuju do svého počítače několik pomocných programů. Jejich smysl mi není jasný, ale každý z nich má podle všeho i podle Ivanovy groteskní angličtiny i jinou úlohu než natahat mi do mého počítače spoustu nežádoucích věcí. Za těch dalších pět hodin se z nás koneckonců stanou kamarádi, takže mu věřím, že to myslí dobře. 

Když jsem bylo dítě, v Radotíně v malém bytě plném součástek a instalačních cédéček podnikal takový zaříkávač počítačů, který nás zachraňoval, když jsme do tátova stroje natahali viry, a ten muž pro všechny nežádoucí programy používal termín spyware /čti spivare/. Tak přesně tohle spivare jsem si tam bezpochyby natáhl.

V 0:07 už dítě zhruba hodinu a půl spalo a já jsem se dostal na úplný konec videa a ke svému prvnímu fatal erroru. Byl napsaný červeně a pochopil jsem z něj především to, že nejsem Lisbeth Salanderová. Nový systém tam sice byl, ale bez těch základních programů (prohlížeč internetu, obchod Google Play). A ty tam jaksi nebylo jak dostat. Dobrou, Ivane a díky.

V 6:30 dítěti zbývala ještě zhruba hodina a půl spánku. Nedalo mi to, popřál jsem svému lektorovi hackingu dobré ráno a zkusili jsme to znovu. Stáhl jsem další pochybný sajrajt a pančovaný operační systém do počítače a nechal to celé skrz kabel proudit do tabletu. Na obrazovce se postupně objevovaly nějaké tečky a znaky a trvalo to dlouhé minuty, než se místo nich objevilo strohé OK. Tím jsem završil rekvalifikační kurz na restaurátora a reanimátora elektroniky. 

Běží to! Tedy spíš chodí, možná spíš do schodů, protože se to zadýchává. A seká. Duplo vláček nespustím, aplikace pro čtyřleté děti je na něj moc náročná. Letadýlka létají, internet vidím (ale je pořád stejně protivný). Blog píšu v posteli, ale je to trochu o nervy, protože se to seká a slova a věty se na obrazovce objevují ještě výrazně pomaleji, než je vymýšlím. Kvásek nějak divně smrdí a přehazovačka mi pořád řadí blbě. Ivane, pomoz.

text a foto Řízek

BIATLON BLBŮ

Tohle je horší než alkoholismus, prohlásil Petr ve dvě hodiny ráno upínaje zarudlé oči na obrazovku počítače. Tam právě ozbrojenec Kull reprezentující Vlastíka nemotorně manévroval po herním plánu, zatímco se jej jeho kamarádi, toho času teroristi, podobně nešikovně pokoušeli zaměřit a odstřelit. Klopýtali takhle už několikátou hodinu a nevypadali, že by měli kdy přestat.

Sešlo se nás v pátek v noci v klubovně šest za jediným účelem: zahrát si po dlouhé době Counter Strike 1.6, a to v nějaké kupodivu legální sovětské verzi, která do našich počítačů natáhla hromadu nebezpečně vypadající azbuky doprovázené řadou otazníků. Snad proto, že se někteří z nás dostavili až po jedenácté večer, spojili jsme notebooky v rekordním čase.

Hráli jsme naši oblíbenou snajperskou mapu, kde není nic než dvě dvoupodlažní budovy a dvě věže s rezavými žebříky, z nichž se tak parádně padá, a dvě podzemní chodby, v nichž tak rádi zmateně bloudí počítačem vedení hráči a Vlastík. Teroristi i policisté naráz vyběhnou a začnou se hlava nehlava zabíjet odstřelovacími puškami, po několika vteřinách až minutě hra skončí masakrem a to celé se opakuje až do zblbnutí. Buď běžíš, nebo střílíš. Takový noční biatlon blbů.

Rozdělili jsme se na dva manšafty vedené hráči Hovnocuc (Marťas) a Chlupáček N. R. (Milan). Já coby Quincy jsem podal svůj tradičně matný výkon, jemuž nepomohlo ani dočasné přejmenování na Báru Honesovou. Vždy jsem vykoukl zpoza zdi a Chlupáček mi zcela nekamarádsky okamžitě ustřelil hlavu.

V tu ránu jsem si pomyslel: proč hrajeme právě a prakticky výhradně tuto mapu? Není mi to jasné a pravověrní hráči stříleček by to asi nepochopili, ale jako už tradičně o tom takřka nebylo sporu. Protestoval jen Vlastík, který svoje mizerné statistiky vysvětloval tím, že nevidí, ovšem na jiné mapě to patrně nebylo lepší.

Vlastík se pak rozzuřil, když se Milan přejmenoval na KuII, což původního Kulla mátlo. Milan to pak vyřešil tím, že se přejmenoval na Vlastíka.

Po půlnoci nás opustil Megapuding (Smeagol), který potřeboval zachovat svou tvarohem stimulovanou horolezeckou životosprávu kvůli závodům. O něco později začal mít zdrhací tendence i Player1 (Petr), jenž se čas od času nesměle vymlouval, že ráno musí prodávat. Ovšem tým Kulla a Chlupáčka ve štychu nenechal.

Okolo půl třetí jsme s Hovnocucem zvedli hlavu a dotáhli jsme do té doby skoro beznadějné skóre na chvíli téměř k remíze - o hodinu dříve jsme se dohodli, že budeme hrát do patnácti vítězství. Pak do třiceti. Naštěstí jsme pak ale projevili i jakýsi náznak zdravého rozumu a napínavý duel mezi dvěma věžemi jsme za stavu 60:41 pro Chlupáčkův tým ukončili.

V tu chvíli mohli v okolí radotínských říčních lázní zrušit výjimečný stav a pracovníci rozvodných závodů si mohli přestat lámat hlavu, co způsobuje na tuto noční hodinu extrémní odběr elektrické energie v této oblasti.

text a fotky Řízek

STÍSNĚNÝ KYBERPROSTOR

Pojem kyberprostor je v diskursu mediálních studií užíván převážně v souvislosti s problematikou síťových médií a konzumentů jejich obsahů a ve významu komunikačního prostředí, které je výsledkem vzájemných interakcí prostřednictvím počítačů propojených do sítě. I to jsem se měl učit na státnice, ale naštěstí jsem pak v obálce zašátral vedle. Byť bych jim mohl vyprávět, že s kyberprostorem máme celou řadu zkušeností.

To jsme se tuhle sešli v bytě nejmenovaného vousatého kamaráda, který ženu a dvě děti uklidil někam do hor, a tak jsme se s mým dalším nejmenovaným přítelem mohli pozvat na opravdickou kyberprostorovou LAN párty. Hodlali jsme propojit předivem sítí naše počítače a sehrát vzrušující zápas mezi dobrem, zlem a něčím mezi tím, v populární tahové hře Heroes V. Ne, není nám patnáct, jen se nám po tom stýskalo.

Ve hře Heroes každý hráč pomocí myši a zaklínadel pohybuje svými vojevůdci po mapě, kosí víly, draky a podobné děsivé nestvůry, zažívá vzrušující dobrodružství a u toho popíjí kolu a drobí pizzu a chipsy do klávesnice. To celé obvykle trvá sedm a více hodin, až to některé z přítelkyní nedá a začne se dožadovat přítomnosti hrdiny, toho času v kyberprostoru. To se pak hrdinové zahanbeně odpojí, sbalí počítače a zjistí, že v běžném čase jsou dvě hodiny ráno. I proto jsme naši strategickou řež ještě nikdy nedohráli a nejinak tomu bylo tentokrát.

Kyberprostor bytu na radotínském starém sídlišti byl pěkně stísněný a vydýchaný, bylo v něm strašné vedro a válely se tam hračky. Sobotní odpolední sluníčko prosilo, ať ho spolu s příjemným větříkem pustíme dovnitř, ale pan domácí odvětil, že větrá na maximum, že nemá síť (to je další kyberprostorový pojem), a že by tam tím pádem nalítal hmyz. Škvírou ve ventilačce se vzduch pomalu nemohl protáhnout. Potili se počítače i my.

Po dvou hodinách strastí s propojováním jsme to konečně spustili. Domácí byli harpunáři a runoví jezdci na medvědech (těm jsem to vedro zvlášť nezáviděl), kolega z Pankráce dal jako obvykle přednost rase lidí a na svém ostrůvku si tam potají budoval armádu ozbrojených vesničanů, kavalérií a andělů - a já, já jsem hrál za akademiky. Státní závěrečné zkoušky jsem, pravda, měl až za čtyři dny, takže to bylo poněkud troufalé. Moje armáda se vyznačovala tím, že byla prudce invazivní a že její hrdina dost dobře jezdil na slonovi.

Zásadním problémem brzdícím náš postup bylo rádio Blaník a jeho písničky na přání. Přes protesty obou hostů se z jeho útrob nekonečně linulo něco, co se slovy popisuje dost těžce. Jako když neteři Věrušce nechali k zásnubám zahrát Polámal se mraveneček od Maxim Turbulenc. Pokračovalo to přes Zagorku, Dalibora Jandu a Brontosaury a pořád dokola po několik hodin. Předpokládám, že to bylo součástí harpunářova plánu. Dokonce to i odmítal ztlumit, a když večer hráli fotbal Brazilci s Italy, tři minuty před koncem televizi vypnul, aby mohl opět zpívat nadstandardně obdařený hurikán Janda.

V půl jedné se objevily první znepokojené telefonáty a zároveň se akademická armáda právě nalodila a hodlala napadnout někoho ze zpocených a unavených kamarádů - toho, který zrovna přijde pod ruku. Kde se vzal, tu se vzal po zuby ozbrojený domácí hráč, nastaly taktické manévry a přehlídka vyhrožování a diplomatického žehlení. Následovaly závody ve zbrojení - a poté ultimativní požadavek vše okamžitě vypnout a odjet domů.

Tak jsme si zase řekli, že to dohrajeme jindy - byť víme, že už to nikdy nedohrajeme a že moje lodička napěchovaná fantaskními tvory, jež vede talentovaný sloní žokej, zůstane navždy stát na jeden tah od nesympatického plavidla harpunáře a příznivce českých písniček, které máme rádi.

I takové kousky kyberprostor umí, ale nejsem si jistý, že by to státnicovou zkušební komisi zajímalo.

text a mobilní fotka Řízek

TY HRAJEŠ TU HRU, LUKO?

Po víkendových 24 hodinách v práci jsem si tentokrát připadal debilnější než obvykle. Neschopen ničeho duchaplnějšího, zapjal jsem v pondělí ráno svůj nový, rychlý a poněkud hlučný počítač - a zhruba dvě třetiny ze svého náhradního volna jsem strávil záchranou planety. A protože jsem právě na své alma mater vyslechl plodnou diskusi na téma závislosti na internetu a hrách, chtěl jsem se z toho tady vyzpovídat:

To máte tak. Když jsem bylo dítě, jednou z mých nejoblíbenějších hraček kromě lega a plyšáků byla počítačová hra UFO: Nepřítel neznámý. Stal ses generálem výjimečného a nesmírně tajného projektu, jenž nemá za cíl nic menšího než záchranu světa před tajuplnými nájezdníky z planety Cydonie (jejich invaze začíná v daleké budoucnosti, tuším v roce 2001). Dostal jsi partičku nazdárků s ubohými puškami, kterým se podlomila kolena hned, jak zahlédli prvního mimozemšťana. A to ti první byli spíše takoví plyšáčci.

 A s nimi jsi během nekonečných hodin (v klidu, tvé oči chrání filtr na monitoru, tehdy se tomu věřilo) vybojoval nesmírnou řadu bitev, jež se všem na začátku jevily ztracenými - aby nakonec byla celá vesmírná invaze po zásluze rozmetána a potupena. Lví podíl na tom měla moje nejmilejší důstojnice Evelyn Hudsonová, kterážto byla pravděpodobně pěkná mužatka, jak se tak vznášela v létajícím skafandru nad bojištěm s plasmovým kulometem, celou řadu granátů a medikitem v podpaží. Když Evelyn zastřelili, nebo do ní dokonce nakladli vajíčka, musela se hra zastavit a načíst předtím, než k tomu politováníhodnému aktu došlo. Evelyn byla (a asi ještě pořád někde je) nesmrtelná a nenahraditelná.

Hra samotná už v roce 1994 nebo 1995, kdy jsem si ji na disketách okousaných viry nainstaloval do DOSu, vypadala grafikou trochu omšele. A její příběh, jak jsem vám tu převyprávěl, možná překonávají i scénáře oblíbeného humoristického pořadu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (nesnáším Miroslava Donutila, ale Maruščina babička se na to ráda kouká).

Nicméně ta hra geniálně kombinovala tahové strategické střílení s plánováním chodu celého projektu. Takže se u toho muselo jakože hodně přemýšlet. Nejlepší ze všeho, kromě českého překladu s nepřekonatelnou hláškou "Cizáků zabyto", však byla temná atmosféra strachu. Jakmile se na obrazovce (s filtrem) zjevil nápis Skrytý pohyb a cizáčtí teroristé začali ostřelovat a okusovat nejen běžné civilisty, ale především moje hýčkané vojáky. A klást ty vajíčka. Nikdy jsem se před počítačem takhle nebál.

No, a loni vyšla její předělávka. Už se nejmenuje UFO, ale XCOM. Ale to je jako když se Česká soda přejmenovala na Čtvrtníček, Šteindler a Vávra uvádějí. Protože XCOM se přece už tehdy jmenoval ten tajný projekt, který měl vesmírné kolonizátory zastavit.

S nedůvěrou jsem tenhle revival nainstaloval. Nicméně, konečně se dostávám k jádru problému: poslední dva dny jsem strávil prakticky jen v tomhle fikčním světě. Ta hra je prostě výborná. Nevím, kdo to vytvořil, ale to dobré z originálu nechal, to nešikovné vymazal a spoustu výborných věcí přimyslel. Jasně, ten slaboduchý scénář zůstal, ale to by člověk zase chtěl moc. Je to napínavé, pořádně náročné a stěží se od toho odchází - kamkoli a za jakýmkoli účelem. A v úterý ráno mi došlo, že se blížíme k závěru. Proto jsem celý den vylepšoval svá vojska a postupně kosil další a další zákeřné vetřelce. A po velkolepé závěrečné bitvě (kterou jsem musel třikrát začínat znovu) jsme ten svět skutečně zachránili, aby ho nevcucla černá díra či co to bylo. Jenže tam zůstal sympatický a výjimečnými schopnostmi nadaný plukovník Archie "Kong" Hill (na snímku), jakási Evelyn Hudsonová verze 2013. Byl to hrdina a jinak to prostě nešlo. Obětoval se pro dobro nás všech. XCOM je druhá hra, kterou jsem kdy dohrál, o první píšu výše. Od Marušky vám mám vyřídit, že ji nesnáší. Ale já už ji hrát nebudu.

"Nedávej mi to, já bych se na tom stal závislým," řekl mi jednou se smíchem Péťa, když jsem mu cpal Maruščin tablet, ať si na tom něco zahraje. Asi tomuhle přístupu rozumím. Sice jsem zachránil svět, ale volno je v tahu a žena se zlobí.

text Řízek, snímek ze hry XCOM Enemy Unknown

MODRÁ SMRT

Kromě těch několika čtenářů měl můj on-line občasník ještě jednoho vytrvalého souputníka, který se tu s radostí, tu s odporem podílel na prakticky všech mých literárních výplodech za posledních řekněme sedm let. Řeč je o mém přenosném počítači, jenž to však má už nejspíš spočítané. 

Jednu z posledních věcí, jež stříbrný fujitsu-siemens s nalepeným infantilním srdíčkem z jedniček a nul vytvořil, je světlemodrá obrazovka s decentní bílou šipečkou. A dál nic.

Z jeho už poněkud dýchavičných dvoujádrových útrob přitom předtím vyšly tisíce mázlých i dost ostrých fotek, břitkých i žvanivých textů i pro budoucnost lidstva zcela zásadní bakalářská diplomová práce. A ano, taky jsem u něj strávil nekonečné super hodiny pařením obstarožních her při večírcích s přáteli. A najednou tohle.

Jeho náhlý skon mě zastihl v Jizerkách. Volala mi Maruška, co že má dělat, že můj stolní laptop (vysvětlení viz níže) povídá ošklivé věci a že se zdá, že nenastartuje. Že se to stalo úplně samo. Pokrčil jsem rameny a vyrazil jsem chcípnout na běžkařskou magistrálu. Jednou to prostě muselo přijít.

Jistě, některé věci naznačovaly brzký konec stroje už delší dobu. Hučel jako naše lednička, tedy jako úl pěkně naštvaných včel. Ovšem když se strčil malý tak akorát zmuchlaný papírek pod jednu z kláves na pravé straně, hukot se výrazně zmírnil. Kromě toho se čím dál častěji odkudsi ozývaly takové divné pípance, jako když se zlobily počítače z doby před zvukovými kartami. Ze tří USB vstupů fungoval jen jediný, ale na to si po těch sedmi letech zvykneš. Obrazovka, už vyměňovaná, nefungovala vůbec, stejně jako baterie. Notebook byl tedy dlouhodobě upoután na lůžko na našem šicím stole a připojen na přístroje. Zkrátka a dobře, nebyl to ledajaký počítač.

Jeho konec ovšem asi taky nebyl zcela všední. Den po jeho kolapsu z Marušky vypadlo, že si vlastně chtěla pustit něco na Radiožurnálu, nějak se to zaseklo a ona počítači uštědřila zlostný záhlavec. A až chvíli poté že se přístroj odmlčel.

Kuriózní je, že podobně Maruška oddělala už jeden notebook, tehdy to ale odnesl jen pevný disk.

Tak jako tak, já se obecně s výrobky, které už z nějakých důvodů nestíhají moderní dobu, dost obtížně loučím. Může za to zcela jistě hitovka Svěráka s Uhlířem Neopouštěj staré známé pro nové, která se mi spolu s tím lkavým a jímavým sborem v refrénu někdy v dětství tak krutě zaryla do hlavy, že vždycky, když něco vyhazuju, představím si ten předmět na smetišti se smutným kukučem, jak na něj padají z popelářských aut další hromady nechtěných a nahrazených věcí, medvídků s jedním očičkem a ušpiněných panenek a jak je jim všem z toho smutno, mě nevyjímaje. To se pak prostě nic vyhodit nedá a všechno se doma vrší.

Takže je docela možné, že se ten stroj pokusím ještě naposledy resuscitovat. Neboť dneska jsi tak úspěšný a nemáš strach, žádný hřebík netlačí tě v botě. Ale zítra? Zítra budeš opuštěný starý brach, zítra budeš úspěšný kůl v plotě.

text a fotka Řízek