POLSKI SPORT DLA KAZDEGO

Ta hra sice nese název evokující lidového a nyní i režimního umělce F. R. Čecha, ale s těmi jeho sprostými čmáranicemi nemá nic společného. Modrým gumovým kroužkem si totiž poprvé házel na přelomu padesátých a šedesátých letech minulého století polský šermíř Włodzimierz Stanisław Strzyżewski, a to podle webu polské federace tohoto sportu proto, že nemohl sehnat parťáka-šermíře. Zakladatel ringa si tedy nejprve asi hrál sám se sebou před zrcadlem nebo s imaginárními kamarády. Zlom pak patrně nastal poté, co našel skutečné nadšence. Ringo pak začalo dobývat svět.

Zatím ho však dobývá poměrně nesměle. Já jsem se s touto hrou třeba dosud nikdy nesetkal, a to jsem, co se týče divných sportů, poměrně znalý - svého času jsem byl třeba v první stovce českého žebříčku v kuličkách. Ale matně si vybavuji, že jsme ringo kroužek doma měli. Nicméně my jsme taky měli doma ledaco, třeba i klavír, než ho táta rozřezal cirkulárkou a použil jako levný otop (nikdo na něj údajně nehrál).

Zpět k ringu. Kolegu Marka, velkého propagátora této hry, jenž byl onehdy snad 13. v republice, už asi nebavilo házet si před zrcadlem, a tak zorganizoval hraní. Byl dokonce natolik neoblomný, že jsem jednou po práci doběhl na Letnou a čekal jsem, co se bude dít. Z výše zmíněného webu jsem se dozvěděl, že ringo je polský sport pro každého - ukázalo se, že je tím míněn Marek, jeho kamarád Martin a kamarádka Jiřina. Všichni tři odhadem padesátníci. K tomu přibyly dvě paní Lenky, které na Letnou původně přišly za úplně jiným účelem, ale výmluvný Marek je přesvědčil, že nic lepšího momentálně není. K tomu od nějaké paní vyprosil zadarmo asi galon reklamních limonád.

Někdejší reprezentanti začali z pytlíků vybalovat hrací plochu. Polští experti totiž dokázali rozsekat kurt na ringo na různé tyčky, popruhy, kolíky a provázky, takže se dal pohodlně převézt třeba maluchem kamkoli, i na Letnou. Já a paní Lenky jsme se začali seznamovat se základy hry; brzo jsme pochopili, že šermířovou inspirací byl nejspíš volejbal, něco si vypůjčil z přehazované a počítání z pingpongu. Kroužek se má přehodit přes síť, přihrávat se nesmí a chytá se jen jednou rukou - tou samou se pak musí zase házet. Nejzajímavější je to, že ve čtyřhrách či šestihrách každá výměna začíná se dvěma kroužky paralelně, takže podávají oba týmy zároveň a hraje se pokaždé o dva body. "Když ti spadne kroužek k nohám, nekoukej na něj a hledej ten druhý, protože ti nejspíš letí na hlavu," opakovali Marek s Martinem základní mantru ringa.

Ukazuje se, že paní Lenky jsou na tom s chytáním hůře než já. Házení mi naopak moc nejde. Paní Jiřina se na mě zle dívá. Už poněkolikáté jsem při odhozu nešikovně rozkýval kroužek tak, že se ve vzduchu celý třepotal a obtížně se chytal, což pravidla nemají ráda. Ani paní Jiřina. A už poněkolikáté za sebou můj hod mířil přesně na ni. Vysvětluji jí, že to není záměr, že jsem jen lempl. Dál se dívá zle.

Jinak hra probíhá bez incidentů. Modré kroužky sviští přes síť, já to soustavně házím blbě a do autu a limonády i slunečného podvečera pomalu ubývá. Pozoruje nás trojice cizinců. Nakonec se chlapec z Běloruska a jeho kamarádky Albánka a Řekyně osmělí a připojí se k nám.

Protože ringo je jako Nokia: je sice na vymření, ale o to víc spojuje lidi.



text a foto Řízek