KRUHY

V sobotu mě před pátou hodinou ráno probudila žena a mávala mi před očima svým telefonem. Když jsem konečně zaostřil, přečetl jsem si esemesku ze zpravodajského servisu ČTK, že česká snowboardistka nečekaně zvítězila na olympiádě v jedné z lyžařských disciplín, což se u nás tradičně překládá trochu zjednodušeně jako "máme zlato". Vstal jsem a šel zjistit víc informací. Pochopitelně jsem už spát nemohl.

Ovšem nemuselo mě to mrzet; beztak by mě záhy vzbudil kocour.

Jako o den dříve. Nebo o den později. Pepan vypadá spíš jako lenochod nebo nutrie, ale ve skutečnosti je skřivan neboli ranní ptáče. Zkrátka obvykle prudí ještě za tmy. Třeba v noci na neděli v Koreji zřejmě nebyla žádná česká želízka v ohni, žádné zprávy o nečekaných úspěších nepřišly. Tentokrát mě ovšem v podobnou dobu probudil kocour, který si patrně přivstal na ranní trénink svého jednočlenného curlingového mužstva.

V polospánku slyším, jak šoupe svou misku s vodou po dlaždičkách a zanechává v chodbě hluboké louže. Jako obvykle jsem podlehl a šel mu nasypat pár granulí, načež kocour trénink přerušil a vylezl na parapet a koukal na zasněžený park. Samozřejmě, že už jsem neusnul. On spal prakticky celý den. Vlastně pořád, když zrovna nejedl.

Curling je jen jedna z jeho metod, jak si zajistit pozornost a potravu. Další Pepanovou olympijskou disciplínou jsou boby. Zatím trénuje jen starty, a to tak, že se rozběhne a vší silou se opře o pootevřené dveře v koupelně. S těmi plácne o futra. Vydá to zvuk, asi jako kdyby spadla skříň nebo obraz ze zdi. Nebo kdyby se někde poblíž srazily vlaky.

Kdo namítne, že se přece dveře dají zavřít, má pravdu. Jenže kocour umí hrát i na zavřené dveře. Akustický projev je trochu jiný, ale decibely jsou plus minus stejné. Těžko to přirovnat k nějakému sportu - vypadá to asi tak, jako kdyby plaval kraul, ale svisle a o dost hlučněji.

Jasně, člověk nad tím mávne rukou. My už nad tím máváme rukou skoro deset let a rýsují se nám z toho olympijské kruhy pod očima.

Spánku se mi často nedostává, nicméně nestěžuju si - anebo jen trochu. Ostatně spousta kamarádů má momentálně malé děti, ke kterým musí zřejmě několikrát v noci vstávat. A hlavně dělat všechny ty věci, proti kterým je vytírání mokrých dlaždiček, v nichž plavou černé chlupy, vlastně úplně pohodová záležitost.

Ale je to varování pro všechny, kteří by si třeba chtěli pořídit koťátko nebo podobného živočicha. Než si ho definitivně vezmete domů, je lepší s ním strávit noc. Na pozdější reklamace nikdo nebude brát zřetel.

text a foto Řízek

BIJÁK

Pokud by se nějakou nešťastnou náhodou biatlonista Martin Fourcade narodil jako Čech, nejspíš by v cíli stíhacího závodu na mistrovství světa v rakouském Hochfilzenu radostně mával vlajkou popsanou nápisy jako NOVÁ VES POD PLEŠÍ nebo PIČÍN, čímž by mi zkazil fotku. Český fanoušek je totiž nejen vlastenec, ale především patriot - je vlastně s podivem, že na českých vlajkách na stadionech chybí adresa i číslo popisné anebo směrovací. Navíc je našinec praktický - proč tahat zvlášť vlajku a zvlášť třeba erb nebo prapor své obce, když se to dá spojit?

Mě nikdo nemůže podezřívat z nějakého přehnaného vlastenectví, ale tohle mě uráží. Na vlajku nikdo jiný nic nepíše. Ani Rusové a už vůbec ne Němci. Těch tu jsou tisíce. Nejprve sborově ztichnou (což je vlastně paradoxní), když se jejich reprezentant chystá ke střelbě, a pak jako jeden muž oslavují každou úspěšnou ránu, jakožto truchlí i pokaždé, když terč nezbělá.

Naše nepopsaná vlaječka

Přišli jsme trochu pozdě, protože Maruška chtěla být dokonale namalovaná jako Gabriela Koukalová, která se právě vynořila ze stadionu stíhána Laurou Dahlmeierovou. Jelikož podobně dokonalé chtěly být všechny fanynky, vytvořila se před stadionem zácpa nejprve aut, později lidí.

Jak jsme se tam vlastně octli? Dostal jsem k narozeninám lístky, jelikož Marušku nakazilo biatlonové šílenství. Kromě popisování vlajek totiž vynikáme i v tom, že bereme za své divné menšinové sporty pokaždé a jen tehdy, když "nám" to v nich začne jít. A to nemyslím zle, jen je to srandovní - když si vzpomenu, jak jsme díky a kvůli Aleši Valentovi počítali "full, full, double full, full" a jak jsme se naráz stali experty v něčem tak odtažitém, jako je rychlobruslení na dlouhých tratích!

Mezi reklamami i nějaké sportovkyně

Maruška to bere samozřejmě především z té bulvární stránky; nesleduje statistiky na stojce a ležce, spíš hodnotí vizáž a má dokonalý přehled, kdo s kým chodí či kolik má dětí.

Takže ví, že bezdětná Koukalová nakonec nedožene čerstvou matku Darju Domračevovou. O obou mluví v superlativech, zatímco o suverénní Němce Lauře hovoří ošklivě, ovšem potichu a bez použití mezinárodních výrazů, protože to by se nám mohlo zle vymstít. Němci na stadionu opravdu hrají naprostou přesilovku.

Následuje další stíhačka - úprk tisíců lidí ze stadionu do mrňavého tyrolského městečka, v němž je dohromady dva a půl restaurace. Nebudu vás napínat, skončili jsme bez medaile i bez jídla - chyběla nám kvalita, odvaha družit se s Rusy, průbojnost a zejména rezervace.

Naše namalovaná manželka

Před závodem mužů jsme se tedy občerstvili dva dny starou bagetou, kterou jsme našli v autě. Maruška se prospala na parkovišti, ale na tribuně jsme byli tentokrát včas, dokonce až moc brzo. Pán ve žluté vestě s nápisem ORDNER nás umístil na tribunu, protože ordnunk je ordnunk.

Pak závodníci vyběhli a suverénní Fourcade (podle Marušky krásný) drtil zbytek startovního pole. Jinak je to nesmírně napínavé, a jak ti televizní experti pokaždé připomínají, závod se rozhoduje na střelnici. Náš Ondřej Moravec bojuje o ty takzvaně cenné kovy, jenže nakonec chybuje na poslední střelbě a dobíhá pátý za Rusem Šipulinem a legendárním Bjørndalenem, mimochodem manželem Domračevové a otcem jejího dítěte, takže to máme vlastně i taková Rodinná pouta.

Na květinový ceremoniál nezdvořile nečekáme a prcháme ze stadionu. Je to závod s hromadným startem, je dost těžké se vyhnout kolizím. V dlouhé koloně aut přemýšlím, co bude za pár let. Jestli se pro změnu budeme učit jména třeba našich akvabel. Nebo možná hokejbalistů. A v zaplněných arénách jim budeme mávat vlajkou s nápisem ZELENÁ LIŠKA.

text a fotky Řízek

POLSKI SPORT DLA KAZDEGO

Ta hra sice nese název evokující lidového a nyní i režimního umělce F. R. Čecha, ale s těmi jeho sprostými čmáranicemi nemá nic společného. Modrým gumovým kroužkem si totiž poprvé házel na přelomu padesátých a šedesátých letech minulého století polský šermíř Włodzimierz Stanisław Strzyżewski, a to podle webu polské federace tohoto sportu proto, že nemohl sehnat parťáka-šermíře. Zakladatel ringa si tedy nejprve asi hrál sám se sebou před zrcadlem nebo s imaginárními kamarády. Zlom pak patrně nastal poté, co našel skutečné nadšence. Ringo pak začalo dobývat svět.

Zatím ho však dobývá poměrně nesměle. Já jsem se s touto hrou třeba dosud nikdy nesetkal, a to jsem, co se týče divných sportů, poměrně znalý - svého času jsem byl třeba v první stovce českého žebříčku v kuličkách. Ale matně si vybavuji, že jsme ringo kroužek doma měli. Nicméně my jsme taky měli doma ledaco, třeba i klavír, než ho táta rozřezal cirkulárkou a použil jako levný otop (nikdo na něj údajně nehrál).

Zpět k ringu. Kolegu Marka, velkého propagátora této hry, jenž byl onehdy snad 13. v republice, už asi nebavilo házet si před zrcadlem, a tak zorganizoval hraní. Byl dokonce natolik neoblomný, že jsem jednou po práci doběhl na Letnou a čekal jsem, co se bude dít. Z výše zmíněného webu jsem se dozvěděl, že ringo je polský sport pro každého - ukázalo se, že je tím míněn Marek, jeho kamarád Martin a kamarádka Jiřina. Všichni tři odhadem padesátníci. K tomu přibyly dvě paní Lenky, které na Letnou původně přišly za úplně jiným účelem, ale výmluvný Marek je přesvědčil, že nic lepšího momentálně není. K tomu od nějaké paní vyprosil zadarmo asi galon reklamních limonád.

Někdejší reprezentanti začali z pytlíků vybalovat hrací plochu. Polští experti totiž dokázali rozsekat kurt na ringo na různé tyčky, popruhy, kolíky a provázky, takže se dal pohodlně převézt třeba maluchem kamkoli, i na Letnou. Já a paní Lenky jsme se začali seznamovat se základy hry; brzo jsme pochopili, že šermířovou inspirací byl nejspíš volejbal, něco si vypůjčil z přehazované a počítání z pingpongu. Kroužek se má přehodit přes síť, přihrávat se nesmí a chytá se jen jednou rukou - tou samou se pak musí zase házet. Nejzajímavější je to, že ve čtyřhrách či šestihrách každá výměna začíná se dvěma kroužky paralelně, takže podávají oba týmy zároveň a hraje se pokaždé o dva body. "Když ti spadne kroužek k nohám, nekoukej na něj a hledej ten druhý, protože ti nejspíš letí na hlavu," opakovali Marek s Martinem základní mantru ringa.

Ukazuje se, že paní Lenky jsou na tom s chytáním hůře než já. Házení mi naopak moc nejde. Paní Jiřina se na mě zle dívá. Už poněkolikáté jsem při odhozu nešikovně rozkýval kroužek tak, že se ve vzduchu celý třepotal a obtížně se chytal, což pravidla nemají ráda. Ani paní Jiřina. A už poněkolikáté za sebou můj hod mířil přesně na ni. Vysvětluji jí, že to není záměr, že jsem jen lempl. Dál se dívá zle.

Jinak hra probíhá bez incidentů. Modré kroužky sviští přes síť, já to soustavně házím blbě a do autu a limonády i slunečného podvečera pomalu ubývá. Pozoruje nás trojice cizinců. Nakonec se chlapec z Běloruska a jeho kamarádky Albánka a Řekyně osmělí a připojí se k nám.

Protože ringo je jako Nokia: je sice na vymření, ale o to víc spojuje lidi.



text a foto Řízek