Z KOSOŘE DO LOUN

Až se vám někdy stane, že dostanete nápad na originální svatební dar, tlučte hlavou o zeď, dokud ho zase nezaženete zpátky. Vážně. Jako ženich ve výslužbě si troufnu mluvit za většinu podobných mladých dvojic: vykašlete se na kreativitu. Svíčková s knedlíkem krát čtyřicet a miniřízeček krát sto dvacet prostě něco stojí - dávejte obálky. Hlavně ne hodinu trvající scénky. Hlavně nic nepečte. A už vůbec nic netvořte! Každou takovou věcí zpravidla darujete svatebčanům i rozpaky a nutnost předvést tyjátr, jak jsou ohromení a jak se vám to děsně povedlo. Tohle všechno vím, přesto jsem selhal. Nápad jsem nezahnal, ale pochlubil se jím.

Takhle by to dopadlo -
nebýt Alexe.

"Už vím, co dáme Vaškovi s Hankou!" vypadlo ze mě někde v polovině rozhovoru na úplně jiné téma na dovolené. Stolní hru. Tady měla jako obvykle zasáhnout moje žena (Co to meleš? Máš úpal? Ses zbláznil? Prober se!), ale nepochopitelně se jí ten nápad líbil. Tak se stalo.

Ovšemže nebudeme vymýšlet zgruntu novou hru. Lepší bude se nějakou mírně inspirovat, či ji spíš kompletně obšlehnout. Volba bůhvíproč padla na Z pohádky do pohádky. Nepopulární hra pro Husákovy děti, jejíž původní hrací plán má nepochybně jistou komančskou estetiku. Hra samotná má jednoduchý princip a la Člověče, nezlob se, ale s pokladem na konci. Cestu k němu hráči znepříjemňuje zdánlivě náhodný shluk pohádkových postav, jež mu neustále házejí klacky pod nohy.

Takhle nějak možná vzniklo i
původní Z pohádky do pohádky

Pozoruhodný je návod ke hře (našel jsem ho na Mimibazaru), který má sympaticky jednu stránku (podívejte se třeba na návod k Osadníkům, to je skoro jak Bible nebo jak nový občanský zákoník) a absolutně rezignuje na jakoukoli logiku. Nemůžeš jít kratší cestou, ale musíš dojít k rybníku pro živou vodu. Až ji doneseš, teprve můžeš jít dál, přitom ji nikdo po tobě nechce. Jindy zase vyrazíš bez jakéhokoli smyslu pást nějaké koně.

Hlavním hrdinou bude ženich Vašek, který má za sebou asi tak pětadvacetiletou epizodu různých průšvihů a "stořek", které by se daly vytěžit do různých takových odboček. Někde cestou narazí na svou vyvolenou. A celé to samozřejmě skončí svatbou.

Lampa zvaná Karel.

Přizvali jsme Milana s Aničkou. Víc hlav víc ví. Milan přizval Alexe, což se nám nelíbilo. Víc hlav víc ví, ale co s Alexem? Alex je divnej a určitě nešikovnej. Jak jsme byli hloupí! Po úvodním sezení, kdy jsme hlavně vymýšleli ony předloze podobné nelogické úkoly, si to totiž Alex vzal domů jen velmi provizorní náčrtek, načež při další schůzce vybalil něco neuvěřitelného. Nádherný hrací plán, který vypadal jako Z pohádky do pohádky po faceliftu nebo spíš radikální plastice a bylo v něm skoro všechno, co tam mělo být. Chybělo jen dodělat některé obrázky a vybarvit to.

Ostatní se s chutí pustili do díla i do mražených pizz, které Maruška ani nestačila lovit z trouby. Já jsem jen chodil kolem a našlapoval opatrně, abych něco nezkazil. Můj čas přišel až druhý den, kdy jsem těsně před laminováním zjistil, že jsme zapomněli na jeden obrázek. A tak jsem fixkou dokreslil lampu, která si myslím, že je fakt dobrá.

Vlevo nahoře je peklo.

Zbývalo vyfotit novomanžele polaroidem a celé to dolepit. A nepodpálit při tom krásnou sto let starou rozhlednu lepicí pistolí. Celkově to vypadalo náramně, včetně tří "trojrozměrných" Václavů v různých barvách, kteří byli figurkami. Po předání dárku následovala radost novomanželů (nakolik povinná, nepoznám), načež o několik hodin později už byl ženich upřímnější a celkově vláčnější, přitočil se ke mně a povídá: "Luki, co je to za debilní hru, co jste mi dali?"

Přesto pořád tak trochu doufám, že tenhle kreativní nápad jednou někdo docení. Že si hru Z Kosoře do Loun někdy někdo opravdu zahraje. Projde všemožnými nástrahami, ztratí brýle a dostane se i z pekla v turistické klubovně a nakonec slastně získá svou princeznu.

Tu obálku jsme jim tam ale pro jistotu taky dali.

NEJLEPŠÍ MUŽ, NEJLEPŠÍ ŽENA

Cinkání o sklo. Významné odkašlání.

Vážení svatebčané, milá nevěsto, milý ženichu, Hanko a Vašku. V tento pro vás patrně jeden z nejdůležitějších a jistě i nejhezčích dnů jsem se vzbudil už kolem páté ráno. Probudila mě nejistota mého poslání, údělu, nebo jak to vlastně nazvat. Někomu to možná připadá triviální, ale - co má vlastně dělat svědek? Jak být v této roli úspěšný?

Přece nemůžu být jen tupým oficiózním panákem. Takový panák se v určenou hodinu s čerstvě potrhaným oblekem a kravatou zavázanou asistentem Milanem dostaví do veslařského klubu na břehu Ohře s občankami (svobodný, svobodná) a prstýnky (velký kulatý, malý kulatý). Zde se setká s paní matrikářkou. Ta hořekuje, že nestíhá další dvě svatby, a s velkým podezřením v očích se dívá na panákovu nabídku, že její kabelku a další věci po dobu obřadu uchová v kufru svého auta.

Až budou všichni nastoupeni, postavím se spolu se svědkyní Zuzkou (sympaticky podobně nesvá jako já) za dojatého ženicha a krásná nevěsta v krátkých a jednoduchých, přitom delikátních šatech se, pro mnohé překvapivě, vynoří z vln (rozuměj: doveze ji pramice ke břehu). Hraje hudba, starosta odříká projev odpíchnutý od údajného Einsteinova citátu (určitě jsem ho četl vpravo dole) a já jako správný svědek se zařeknu, že se nebudu smát, nebo aspoň ne navenek, jeho půvabnému rotacismu. Až na mě přijde řada, podepíšu se na řádku nadepsaném mým jménem (Vašek mě prosil, ať tentokrát vynechám hůlkové písmo i zálibu podepisovat se vzhůru nohama) a odcházím na místo bez jakéhokoli viditelného selhání. Jepičí roli v celém obřadu si ještě prodlužuji tím, že rozlévám slivovici do panáků i připravených hostů. Daří se mi to vlastně jen u kamaráda Jiřiny.

Představme si ale teď situaci, že nejsem jen tupý panák a stroj na podpisy, nýbrž svědek s velkým S, poanglicku Best man, tedy nejlepší muž, nejlepší přítel, oddaný do posledního dechu pomoci i zažehnat jakoukoli potenciálně průserovou situaci ještě před jejím vypuknutím. Majordomus i bodyguard, důvěrník i rádce.

Takový svědek je připraven zaskočit za indisponovaného hudebníka či zpěváka bigbandu, převozníka nevěsty či třeba nahradit matrikářku, kdyby zjistila, že dvě svatby najednou, ač v jedněch Lounech, opravdu nestihne. Dokáže vyškemrat na panu tchánovi zapůjčení párové čtyřky a nenechá se odradit jeho rezolutním Ne. Při obědě novomanželům přisolí polévku, rozkrájí babičkám svíčkovou a při mejdanu na rozhledně odláká či vyhubí veškeré vosy. Fotí svatební hosty polaroidem a důsledně dbá na mravnost fotografií (Kájovi odstraní knírek a případně drží pravici dole) i jejich technickou kvalitu. Pánovi u grilu pohlídá prase. A Vaškově sestře v prudkém kopci na rozhlednu roztlačí auto, aby si, chuděra, nespálila spojku.

Nejlepší muž se nespokojí s kupovanými přáníčky s Remarqovým citátem, spolu s přáteli vytvoří originální dárek. Ten neurazí, ale nadchne. Příteli je vždycky po ruce, vyžaduje-li si to situace či vyžaduje-li ženich doplnit nápoje. Když o půlnoci dochází dech DJ Debilovi v dřevěné hudební budce, nahradí jej coby DJ Pleška tam i na improvizovaném tanečním parketu. Najde klíče, které cestou domů vytrousila veselá maminka ženichova. A především: nejlepší muž, tedy svědek, vystřihne přede všemi parádní projev. V něm ve spravedlivém poměru vychválí vlastnosti obou šťastných mladých lidí, aniž by to bylo příliš dlouhé. Bude to vtipné, původní, chvílemi dojemné, bez Einsteinových citátů a hlavně to vůbec nikoho nenasere.

Den po jednom z nejdůležitějších a jistě i nejhezčích dnů mých přátel jsem se probudil v pět ráno, protože půjčená nafukovací matrace se pod námi zákeřně vypustila. Až tehdy mi došlo, že svědek může být tupý oficiózní panák - víc nejlepších lidí netřeba, jen by tam překáželi. I bez nich všechno bylo takové, jaké to mělo být. Poněvadž nejlepší muž je Vašek, nejlepší žena Hanka.

Zdvořilý potlesk. Úleva, že už můžeme začít jíst a pít.

text Řízek, foto Instagram polaroid

ČEKÁNÍ V HOTELU UNION

Folkové Louny
text a fotky Řízek
 
Sobota večer, jedeme do Loun. Co tam, prokrista? Xavier Baumaxa, folkař úchylů, hraje a zpívá. Opravdová Vaškova přítelkyně tam bydlí, bude zde i její sestra, no a taky veslař Vašek. Naložíme do auta Marušku, Milana, Marťase a Kajetánovy běžky a pojedeme za další ostudou.

Ono to tentokrát nebylo zrovna valné vystoupení. Nejenom proto, že severočeský sprostý bard mě bavil před pár lety na prvních dvou deskách, zatímco koncert sestával spíš z té poslední. Především to bylo zoufale krátké!

Chlap, co má na internetu mrkací fotku.

Ostatně i ta cesta. Z okraje Prahy se dá skutečně jet pořád rovně a člověk dojede přímo do Loun, jen je občas potřeba vyhnout se nějakým dírám a výtlukům typu Slaného. Čas se pak dá zkrátit z dřívějších dvou a půl hodiny na příjemných čtyřicet minut, a to se vyplatí. Milanovi dokonce zbyl i jeden lahváč na zpáteční cestu.

Hotel Union? Zažil lepší časy. Málo lidí, rádoby mramor, šero, u zdí pár stolů. U jednoho seděla kapela, u druhého náckové, u třetího my. Kapela dlouze zvučila. Ukrajinský básník Em Rudenko posléze vyzval všechny v sále, i debilní holku v zelených kalhotách, aby uctili minutou ticha dva osvětlovače, kteří se měli cestou na koncert zabít v dodávce. A že se kvůli tomu začne o dvě hodiny později.

Svatý Mikuláš z Loun.

Vyvstaly otazníky, zda to nebyl slaboduchý vtip, na který jsme prostě jen nebyli naladění; googlili jsme tragickou nehodu dodávky v Černé kronice na iDnesu i v dalších už z principu méně kvalitních zdrojích. Úplně jistý si nejsem doteď, ale klonil bych se k tomu, že jo, se dvěma nácky jsem to rozebíral na záchodě a taky si mysleli, že jakože sranda. Tak jsme se obrnili trpělivostí a u stolu probrali všechno – od nechutných pěstních klínů po chlapa, který má na internetu mrkající fotku.

V Lounech se nikdy nevaří, místní tam jedí bagety a brambůrky. A pijí žatecké pivo. To se okamžitě stalo terčem posměchu muzikanta, který se svěřil, že už byl třikrát kakat. Kromě toho začal skutečně až před devátou. Oproti tomu, kdy jsem ho viděl naposledy, ztloustl, otupil hrany, přidal na umění – dokonce vystoupení odpálil jakousi kytarovou onanií na plíhalovsko-brabcovskou notu – a byl podstatně méně ožralý.

Čekání na umělce (ilustrační foto).

Hrál věci z nové desky, která mi připadá k neposlouchání a Marušce se líbí. Naživo se mi to líbilo také, možná i proto, že jsem ty skladby doposlechl až do konce. Debilní holka v zeleném a její partička pořád hlasitě mluvila, nebylo přes ně moc slyšet, a toho si všiml i Mistr, když chválil soustředěný poslech publika. „Až na jednu píču, která tu potřebuje řešit svoje problémy,“ utrousil zpěvák, ale myslím, že ho neslyšela. Ani B.B. King, syn A.A. Kinga, s nímž Baumaxa složil blues Kafkova Praha; ani Nedvěd, od kterého si půjčil Podvod a vytvořil jeho cikánskou verzi. Ani Pastrňák, jemuž naopak ukradl jeho cikánskou písničku a zblblé publikum ji považovalo za Baumaxův výtvor.

Z těch starých pecek zahrál jen Romale rap, Kultura je plná kultů a Držku v blátě, ještě pár lidí včetně zvukaře urazil a po asi hodině hraní „šel do prdele.“ A my vlastně taky, protože funkovou legendu Ovečky a ostatní jsme asi slyšet nemuseli, to radši ven do zimy a nejkratší rovnou cestou domů.

VENKOV SI NAMAZAL PRAHU NA PRSA

Noční soutěživý výlet do Loun
text a foto Řízek

Nejsem kvízový typ. Pravděpodobně jsem zahořkl poté, co jsem před mnoha lety ještě jako mladistvý intelektuál zklamal sám sebe, když jsem v Brně neprošel výběrovým kolem do AZ-kvízu. Přesto jsem se znovu nechal ukecat - a nutno dodat, že to bylo správné rozhodnutí. Kvízus v Lounech byl místy strhující.

Tedy hlavně ta cesta tam. Mrholilo, bylo špatně vidět, jeli jsme pozdě a bloudili jsme. Viseli jsme na disfunkční GPS v mém telefonu (jediné, na co se zmohla, bylo: "Překročili jste maximální dovolenou rychlost") a na nervózní zmatené navigátorce, která se sice nacpala na prestižní místo spolujezdce, ale pro níž bylo Slané neproniknutelným bludištěm.

Navíc mají auta pravděpodobně duši.

3/5 pražského výběru.
Chybějí dva muži - Kamil a Luki.

To mé muselo vědět, že jsme polovinu toho samého dne strávili v největším pražském autobazaru v marné snaze je vyměnit za nové a prodat - to se nezdařilo, neboť za něj nabídli částku jen o málo převyšující cenu plné nádrže, rádia, voňavého stromečku a náhradního kola.

Takže ta srážka s blbcem byla pravděpodobně naschvál; jouda před námi najížděl na hlavní silnici na Louny tak přerývaně a nesměle, až se jej mé auto rozhodlo pošťouchnout. Nikomu se nic nestalo, vozidla byla v pohodě, borec přesto trval na tom, aby si zapsal mé údaje. My zase na tom, aby své auto, které klouzalo do frekventované silnice, raději zastavil. "Ujíždí vám auto, pane, běžte si ho zabrzdit," zavelela Vanessa a muž raději poslechl.

Vědomostní soutěž měla začít ve 20:30. Ve 20:29 do útulného baru vpadla pětice soutěžících, objednala si pivo za bůra a víno za sedm padesát a k velké radosti místních svůj tým pojmenovala Praha zdraví venkov.

Je jasné, že s takovým skandálním jménem se prostě vyhrát nedalo. Hanka a její kámošky navíc připravily velice pekelné otázky - od nejmladších dcer Karla Gotta přes vitamíny rozpustné v tucích po rozpustilé matematické hříčky.

Asi i vinou té náročné cesty nám to moc nešlo. Jediné, co jsme vyhráli, bylo poznávání různých verzí Tiché noci - akorát jsme místo Elly Fitzgerald napsali Vondráčkovou, místo Hendrixe Sex pistols a podmanivý Bohouš Matuš nám zněl jako Pavel Vítek...

Hanka a za ní náměstí v Lounech
uprostřed horečky sobotní noci.

Jinak venkov drtil Prahu přesvědčivým způsobem a nic na tom nezměnila ani Maruška, která jako jediná věděla, z čeho vznikla novinářská kachna (z latinské zkratky non testatur - N.T.- se vyvinulo německé Ente, z kterého se vyvinula kachna). Ani když jsme s Václavem vymysleli jedno ze dvou (smysluplných) českých slov, v kterém jsou samohlásky a, e, i, o, u, y přesně v tomto pořadí (a já ti ho neprozradím).

Vraceli jsme se s děleným předposledním místem, na benzínce nakoupili jídlo, protože v Lounech se nevaří. Na zadním sedadle se spalo, vzpomínal jsem na dva roky starý výlet tamtéž - kdy jsem jiným autem vezl trochu jiného Václava a bráchu z vydařeného koncertu, který se konal jen napůl, druhá polovina byla ostuda. Tehdy sněžilo a vločky nám létaly oknem dovnitř, protože kluci byli zelení v obličejích a lační čerstvého vzduchu.

"Překročili jste maximální povolenou rychlost," mě vrátilo do reality. Přes skleněnou horu v Kosoři jsme i tentokrát ve dvě hodiny ráno ve zdraví dorazili domů.

LEDNÍ REVUE

Bruslení s Ájou Vrzáňovou a kouzelníkem ze sklepa
text Hanka z Loun, mobilní fotky Řízek, Kája a Maruška

Ve čtvrtek jsme se sešli na bruslení v plnější sestavě než před týdnem. Na stadion na Lukách došel Luky, Maruška, Kajetán, Petr, Hanka, Vašek a Vaškův klobouk vytažený ze sklepa (který všichni – až na tříletého chlapečka – přešli taktním mlčením).

Lukáš nejdřív zjistil, že tam brusle nepůjčují (i když mu Vašek sliboval, že je tam „sto péro mají“), a tak se pro ně vypravill do nedalekého Tesca. My ostatní jsme mezitím nazuli brusle a vydali se na ledovou plochu. Tam jsme nejdřív nudně jezdili kolem dokola proti směru hodinových ručiček (někteří zvládali jízdu pozadu, otočky a dokonce i výskoky s otočením!), ale pak si s námi nějaké děti chtěly hrát na babu.

Kajetán rázně odmítl a radši postával u mantinelu, Petr s Vaškem do toho ochotně šli a my se s Maruškou taky přidaly. Po tom, co se mi asi metrová holčička vysmála se slovy: „Ty jsi byla chycená první, tak teď máš babu,“ jsme ale druhé kolo radši opustily. Ostatním nejistým bruslícím se naše nebezpečně rychlá hra taky moc nelíbila, hlavně Ája Vrzáňová si stěžovala, takže to vzalo rychlý konec.

Mezitím se vrátil Lukáš, bez bruslí (v Tescu měli ze zimní výbavy jen rukavice), ale zato se starým koláčem a kolou. K sedmé hodině už jsme toho bruslení měli dost, tak jsme to zabalili. Zranění nebylo žádné, pádů málo.

(Jo, aby ten Vaškův klobouk nedopadnul tak, jako pistole, ze který se nevystřelí: Potom za něj na koncertě v šatně musel navíc platit jako za tašku 20 Kč. No jo, taková paráda se holt vyplatí :)).