Za nekřesťanský peníz si skupinka zpovykaných Pražáků anebo natěšených cizinců znuděných trdelníky a levným pivem strašně ráda koupí vstupenku do zmenšeniny pevnosti Boyard vybudované v zatuchlém žižkovském sklepě.
Úkolem je zpravidla dostat se pomocí vlastního důvtipu z uzavřené místnosti, vyřešit nějakou globální záhadu prostřednictvím drobných, často velmi efektních a promyšlených úkolů a odmykání zámečků s číselnými kódy. Pátrá se po golemovi či po Hitlerovi, hledá se útěk z atomového krytu anebo se můžete stát čtveřicí příslušníků, jež sotva opustili policejní akademii, a přesto je poslali vyšetřovat vraždu. Jako nás dneska.
Náš nadřízený vypadá jako Kamil Střihavka, potahuje z cigarety a zastřeným a vychlastaným hlasem nás uvádí do příběhu hry Mise #53. Moc ho nestíhám vnímat, protože se právě seznamuji s policejním mundúrem, který jsme byli nuceni obléknout. Střihavka odchází do hospody (!) a my se najednou ocitáme sami na žižkovském zaplivaném dvorečku.
Tělo už odnesli, zůstala jen nakreslená silueta na zemi. Kromě toho je tu kufr a bicykl. A taky jsou zde na stěnách čmáranice a bůhví, jestli nám tím někdo nechce něco vzkázat. U mrtvoly parkuje policejní dodávka a hned jsem s klíči, které jsem nahmatal v kapse, hrnul k jejímu zámku. Chtěl jsem se nenápadně vpasovat do role lídra - ale nepasovaly tam.
Jsme tentokrát tým Surikaty z Čapáku. Jako takové se zmateně rozprchneme po prostoru. Naše počínání připomíná Brownův pohyb, překřikujeme se, bezhlavě přemisťujeme rekvizity. Po chvíli se uklidníme, dáme hlavy dohromady a zjistíme, že jsme se zasekli. Marně se utěšujeme, že skuteční policisté by na tom nebyli o moc líp, nicméně aspoň by čas využili buzerací kolemjdoucích. Jenže tady žádní nejsou.
Ve vysílačce naštěstí zapraská povědomý hlas našeho šéfa; zní to jako, když jsem se jako Mikuláš snažil předstírat, že jsem někdo zcela jiný. “Haló, haló, možná některé ty graffity mohou něco znamenat,” huhlá vysílačka a my si poprvé navzájem i každý zvlášť nadáváme do debilů, ale postupujeme, odmykáme první zámky a útroby zaparkovaného vozu nám vyjeví zcela nový svět. A za ním hned další. Tohle nám rozhodně na akademii zapomněli ukázat.
Tahle hra je skvělá - delší, hodně multimediální a komplexnější, než bývá zvykem. Připozdívá se a každá další vyluštěná šifra, další důmyslný spínač či nádoba s něčím slizkým nás zdánlivě vzdaluje řešení. Záchvaty malomyslnosti a záseky už nepočítáme, záchranná vysílačka praská co chvíli, ale chvíli po limitu, po asi sto osmi minutách snažení, skutečně odmykáme poslední dveře.
Ty vedou v podstatě přímo k policejnímu prezidentu a ministru vnitra v demisi, kteří nám v dohledné době předají vyznamenání.
Úkolem je zpravidla dostat se pomocí vlastního důvtipu z uzavřené místnosti, vyřešit nějakou globální záhadu prostřednictvím drobných, často velmi efektních a promyšlených úkolů a odmykání zámečků s číselnými kódy. Pátrá se po golemovi či po Hitlerovi, hledá se útěk z atomového krytu anebo se můžete stát čtveřicí příslušníků, jež sotva opustili policejní akademii, a přesto je poslali vyšetřovat vraždu. Jako nás dneska.
Náš nadřízený vypadá jako Kamil Střihavka, potahuje z cigarety a zastřeným a vychlastaným hlasem nás uvádí do příběhu hry Mise #53. Moc ho nestíhám vnímat, protože se právě seznamuji s policejním mundúrem, který jsme byli nuceni obléknout. Střihavka odchází do hospody (!) a my se najednou ocitáme sami na žižkovském zaplivaném dvorečku.
Tělo už odnesli, zůstala jen nakreslená silueta na zemi. Kromě toho je tu kufr a bicykl. A taky jsou zde na stěnách čmáranice a bůhví, jestli nám tím někdo nechce něco vzkázat. U mrtvoly parkuje policejní dodávka a hned jsem s klíči, které jsem nahmatal v kapse, hrnul k jejímu zámku. Chtěl jsem se nenápadně vpasovat do role lídra - ale nepasovaly tam.
Jsme tentokrát tým Surikaty z Čapáku. Jako takové se zmateně rozprchneme po prostoru. Naše počínání připomíná Brownův pohyb, překřikujeme se, bezhlavě přemisťujeme rekvizity. Po chvíli se uklidníme, dáme hlavy dohromady a zjistíme, že jsme se zasekli. Marně se utěšujeme, že skuteční policisté by na tom nebyli o moc líp, nicméně aspoň by čas využili buzerací kolemjdoucích. Jenže tady žádní nejsou.
Ve vysílačce naštěstí zapraská povědomý hlas našeho šéfa; zní to jako, když jsem se jako Mikuláš snažil předstírat, že jsem někdo zcela jiný. “Haló, haló, možná některé ty graffity mohou něco znamenat,” huhlá vysílačka a my si poprvé navzájem i každý zvlášť nadáváme do debilů, ale postupujeme, odmykáme první zámky a útroby zaparkovaného vozu nám vyjeví zcela nový svět. A za ním hned další. Tohle nám rozhodně na akademii zapomněli ukázat.
Tahle hra je skvělá - delší, hodně multimediální a komplexnější, než bývá zvykem. Připozdívá se a každá další vyluštěná šifra, další důmyslný spínač či nádoba s něčím slizkým nás zdánlivě vzdaluje řešení. Záchvaty malomyslnosti a záseky už nepočítáme, záchranná vysílačka praská co chvíli, ale chvíli po limitu, po asi sto osmi minutách snažení, skutečně odmykáme poslední dveře.
Ty vedou v podstatě přímo k policejnímu prezidentu a ministru vnitra v demisi, kteří nám v dohledné době předají vyznamenání.
text Řízek bez přispění Surikat z Čapáku, foto Mise #53
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat