To jsme se tuhle sešli v bytě nejmenovaného vousatého kamaráda, který ženu a dvě děti uklidil někam do hor, a tak jsme se s mým dalším nejmenovaným přítelem mohli pozvat na opravdickou kyberprostorovou LAN párty. Hodlali jsme propojit předivem sítí naše počítače a sehrát vzrušující zápas mezi dobrem, zlem a něčím mezi tím, v populární tahové hře Heroes V. Ne, není nám patnáct, jen se nám po tom stýskalo.
Ve hře Heroes každý hráč pomocí myši a zaklínadel pohybuje svými vojevůdci po mapě, kosí víly, draky a podobné děsivé nestvůry, zažívá vzrušující dobrodružství a u toho popíjí kolu a drobí pizzu a chipsy do klávesnice. To celé obvykle trvá sedm a více hodin, až to některé z přítelkyní nedá a začne se dožadovat přítomnosti hrdiny, toho času v kyberprostoru. To se pak hrdinové zahanbeně odpojí, sbalí počítače a zjistí, že v běžném čase jsou dvě hodiny ráno. I proto jsme naši strategickou řež ještě nikdy nedohráli a nejinak tomu bylo tentokrát.
Kyberprostor bytu na radotínském starém sídlišti byl pěkně stísněný a vydýchaný, bylo v něm strašné vedro a válely se tam hračky. Sobotní odpolední sluníčko prosilo, ať ho spolu s příjemným větříkem pustíme dovnitř, ale pan domácí odvětil, že větrá na maximum, že nemá síť (to je další kyberprostorový pojem), a že by tam tím pádem nalítal hmyz. Škvírou ve ventilačce se vzduch pomalu nemohl protáhnout. Potili se počítače i my.
Po dvou hodinách strastí s propojováním jsme to konečně spustili. Domácí byli harpunáři a runoví jezdci na medvědech (těm jsem to vedro zvlášť nezáviděl), kolega z Pankráce dal jako obvykle přednost rase lidí a na svém ostrůvku si tam potají budoval armádu ozbrojených vesničanů, kavalérií a andělů - a já, já jsem hrál za akademiky. Státní závěrečné zkoušky jsem, pravda, měl až za čtyři dny, takže to bylo poněkud troufalé. Moje armáda se vyznačovala tím, že byla prudce invazivní a že její hrdina dost dobře jezdil na slonovi.
Zásadním problémem brzdícím náš postup bylo rádio Blaník a jeho písničky na přání. Přes protesty obou hostů se z jeho útrob nekonečně linulo něco, co se slovy popisuje dost těžce. Jako když neteři Věrušce nechali k zásnubám zahrát Polámal se mraveneček od Maxim Turbulenc. Pokračovalo to přes Zagorku, Dalibora Jandu a Brontosaury a pořád dokola po několik hodin. Předpokládám, že to bylo součástí harpunářova plánu. Dokonce to i odmítal ztlumit, a když večer hráli fotbal Brazilci s Italy, tři minuty před koncem televizi vypnul, aby mohl opět zpívat nadstandardně obdařený hurikán Janda.
V půl jedné se objevily první znepokojené telefonáty a zároveň se akademická armáda právě nalodila a hodlala napadnout někoho ze zpocených a unavených kamarádů - toho, který zrovna přijde pod ruku. Kde se vzal, tu se vzal po zuby ozbrojený domácí hráč, nastaly taktické manévry a přehlídka vyhrožování a diplomatického žehlení. Následovaly závody ve zbrojení - a poté ultimativní požadavek vše okamžitě vypnout a odjet domů.
Tak jsme si zase řekli, že to dohrajeme jindy - byť víme, že už to nikdy nedohrajeme a že moje lodička napěchovaná fantaskními tvory, jež vede talentovaný sloní žokej, zůstane navždy stát na jeden tah od nesympatického plavidla harpunáře a příznivce českých písniček, které máme rádi.
I takové kousky kyberprostor umí, ale nejsem si jistý, že by to státnicovou zkušební komisi zajímalo.
text a mobilní fotka Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat