ZLATÝ VRCH

Co mají společného půlmaraton a hra Z pohádky do pohádky? Leccos, přinejmenším stopáž. "Tati, zahrajeme si tu dlouhou hru, jak ji nemáš rád, jo?" škádlí mě Hedvika, a tak si stoupnu na špičky, bolavá lýtka zaprotestují, zbytek těla se unaveně zvedne a z horního patra knihovny sundám nenáviděnou krabici, zatímco se venku šeří (až to dohrajeme, bude úplná tma nebo možná i ráno). 

Proč mi Z pohádky do pohádky vadí, i když jsem to kdysi z nostalgie sám koupil? Oficiální důvody jsou, že je to hrozně dlouhé, neintuitivní a zašmodrchané. Než se dostaneš k pokladu, pořád musíš koukat do pravidel. Nová verze hry navíc místo klasických a generacemi prověřených panáčků, které si pamatuju od svého dědy, bůhvíproč přináší kartonové postavičky princezen a rytířů na plastových stojáncích. Ty jsou jednak vachrlaté a mají tendenci se kácet, zejména je-li na stole přítomna kočka, jednak moc velké, takže se nevejdou na políčka (pokud by si to aspoň jednou zkusili zahrát, zjistili by to). 

Neoficiální důvod je, že Heda většinou strašně nenápadně fixluje a zatím moc neumí prohrávat. Dopředu vím, co čekat, že to bude nepříjemné a všem účastníkům protivné – a to je stejné jako s tím půlmaratonem.

A přesto jsem do toho šel, impulzivně, bez větších plánů a cílů. Na startu v Braníku jsem se svlékl do nátělníku minutu předtím, než začalo nepříjemně pršet (nepříjemně foukat začalo už dva dny zpátky) a pustil jsem se do toho zostra, jako bych hodil pětku (šestkou běžel kamarád Táda, který doběhne celkově čtvrtý v mimozemském čase 1:15). 

Odmítám hrát s těmi kartonovými padavkami, beru si místo toho jakousi figurku zlaté rybičky, kterou jsme kdysi bůhvíproč koupili v květinářství, ale soustavně házím jedničku. Hedvika se směje a její zelená princezna nezadržitelně postupuje k divotvorné sani skoro tak nebojácně, jako jsem dopoledne uháněl ke Komořanům. A jde dál, zcela osamocena, protože já pořád házím jedničky. 

Já jsem sám rozhodně nebyl: závodníci vytvořili jakýsi hrozen a já jsem byl tou stopkou vepředu, která měla za úkol udržovat tempo a především rozrážet vítr, a to nám, aniž jsme to v tu chvíli tušili, vydrželo skoro celý závod. Od nich to bylo nekolegiální až vyčůrané, ode mě vrcholně netaktické, ale zase svým způsobem hrdinské nebo spíš hloupé. 

Moje ryba předvádí leklý výkon, místo ní proto nasazuji kominíčka, který umí akrobaticky šplhat po žebříku (což v této hře nevyužijeme, ale zítra si možná dáme Hady a žebříky). Zato Heda hází další šestky i fóry a jde rovnou na poličko ježibaby. Oba se třeseme strachy, co ji tam čeká, ale pravidla kupodivu praví, že šlápne-li se přímo na bábu, nemusíme pást kouzelné koně ani oklikou k ptákovi Ohnivákovi pro zlatá jablka, ale můžeme pokračovat přímo.

Přímo! Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta branická cyklostezka vlastně rovná a stvořená k závodění. Můj hrozen je pořád se mnou, jen se trochu zmenšil - jsem jak omlácená bardotka táhnoucí dva tři dvoupatrové vagony po přilehlém Pacifiku. Prší, fouká, ale políčka na hracím plánu postupně mizí za zády (a pak se stejnou cestou vrátíme).  

Princezna utíká ke Zlatému vrchu. Za ním je obávaný obr, který disponuje hned třemi červenými políčky za sebou (červená políčka ve hře obvykle znamenají průšvih. Výjimkou je třeba ta ježibaba, která je vlastně v pohodě). 

Proti mně běží obr Táda se svou čelní skupinou, která už se před pár minutami otočila na obrátce před Davlí. Jak v těchto místech řeka meandruje, opře se jihozápadní vítr přímo do obličeje a to je peklo. 

Ne, já nechci do pekla, zaúpím, ale červené políčko černého prasátka mě tam bez milosti posílá (a Heda se směje). Opět střídám: místo neúspěšného kominíka narychlo nasazuju hranatého minecraftového panáčka vyhrabaného z lega (vypadá trochu jako Filip Turek) a věřím, že společně stáhneme obří ztrátu.

Pomáhá nám, že Hedvika je v krizi. Nemůže se dostat ze Zlatého vrchu, obr ji soustavně sráží v rozletu úplně stejně, jako když si z ní někdy dělám legraci (a pak mě to mrzí). Má na krajíčku, ale něco je jinak než obvykle. Nesnaží se strašně nenápadně natočit kostku správnou stranou navrch ani nezahodí figurky a nenašpulí spodní ret a neuteče do pokojíku, nýbrž statečně bojuje dál. Je to inspirativní zrcadlo.

Statečně táhnu svůj nevděčný vláček. Už neprší a vítr je příhodný, ale k nevyžádanému pokladu v podobě případného osobního rekordu je to ještě osm nebo devět kilometrů. Trochu zrychluji, protože jinak to nemohu stihnout, a kolegové z vláčku to vezmou jako pokyn, že nemají dělat nic a pokračovat tak jako doposud.

A teď to přijde. Zatímco hranatý Turek se rozvláčně hrabe z pekla, závodnice-princezna konečně hodila pětku, opouští Zlatý vrch, ladně přeskakuje obrův kyj a draka, hada a další sviňárničky zanechává daleko za sebou a nezadržitelně jdeme do finále. 

Poslední krátký zlatý kopeček. Tempo už je pro mě hraniční, ale zbývá už jen pár set metrů a není na co čekat. Vláček se rozpadl, každý vagon míří do cílové aleje pod mostem Inteligence sám a v jiném rozpoložení. Na tohle už klasická kostka nestačí, beru desetistěnku, zatnu zuby a vylepšuju osobní rekord z letošního jara o celou minutu. 

Hedvika na první pokus vstupuje přímo do hradu a její princezna získává poklad, čímž překonává světový rekord ve hře Z pohádky o pohádky, který doteď činil asi dvě a půl hodiny. "Moc ti děkuju, jsi neuvěřitelný tempostroj," říká mi uřícená závodnice a další člen neformální skupinky se v cíli svěří, že jsem pro něj byl něco jako Apollo Creed pro Rockyho (nevím, co se na to říká, poněvadž jsem to neviděl, tak mu jen děkuju). 

Ale i prohrávat se musí umět. Ryba, kominíček i hranáč v hloučku rychle zanalyzují, proč to nevyšlo, ale pak jdou sportovně zatleskat a pogratulovat princezně. "Moc hezký výkon. Líbilo se mi, jak ses nevzdala a nevztekala, když ti to na Zlatém vrchu nešlo," nechá se slyšet kominík. Ryba mlčí a hranáč jen něco gestikuluje. Unavená princezna má tendenci se kácet, byl to dnes dlouhý den.

Zaklapneme krabici i s novými figurkami a jsme oba svým způsobem šťastní a můžeme jít spát. Teda ne, ještě zuby a připravit oblečení na ráno do školky.

text Řízek, foto Lucka

NÁKLAĎÁK

Rozhlédl jsem se po gastronomické sekci obchodního domu a napadl mě bezvadný fór ve stylu takzvaných boomerů, což podle všeho jsem: vlézt do Šmaku české kuchyně a dát si tam náklaďák, když už jsem dnes bez osobáku. Musím si pospíšit, protože zanedlouho bude při podobných žertech naše dcera protáčet panenky.

Ale pak mi to tam připadalo celkově hnusné a dal jsem si místo toho u Libanonců musaku. A pak v Tchibu dortík, tři koblížky a kapučíno. Na žal.

Pražský půlmaraton měl být takovým testem mé formy a konzistence před dvojnásobnou vzdáleností. Maraton běžím ve Vídni už za tři týdny, a třebaže si na osobní rekord a na čas ke třem hodinám nevěřím, aspoň bych to zas jednou rád nějak důstojně dokončil, ne jako loni v Praze.

A věděl jsem, proč se mi nechtělo: ukáže se naplno, že moje forma není valná. Bylo mi předem celkem jasné, že pak budu zklamaný sedět nad plastovým tácem v obchodním centru a přemítat, kde všude se stala chyba.

V počasí to nebylo, protože prakticky všem ostatním kolegům z týmu přivál silný jihozápadní vítr osobní rekordy. Asi to bylo spíš v nohách. 

Pustili jsme se do toho. Na startu jsem našel Davida, který slezl z gauče a s nímž mě pojí společný nejrychlejší privátní půlmaraton – dva dny po Hedině narození (do porodnice jsem pro holky přijel pozdě, zato v euforii) jsme spolu bez nějakého velkého trápení běželi podél Vltavy za 1:27. Proč by to nemohlo jít dnes stejně, ba i rychleji?

První třetina byla vlastně celkem fajn. Když pomineme to, že trať je prakticky stejná jako ta maratonská minus všechna hezká místa a že ta elektrizující atmosféra byla fakt jen ve fantaziích moderátora, nějak to utíkalo. Drželi jsme se docela blízko našeho rekordního pokusu a ani to moc nebolelo. 

David má tu zvláštní vlastnost, že když běží, rukama plave. A pak, že ve třetině půlmaratonu musí jít čůrat - zrovna to se mu stalo minule! Krátce poté, co na Strakonické odběhl, mi začal odplouvat i osobní rekord. 

Tady se přece mělo začít zrychlovat, protože vítr měl pomáhat, měl jsem se stát lidskou plachetnicí, ale ono ne. Nepomohl ani gel, který jsem před startem vysomroval od kolegy Honzy B. (1:18), ani rozklus a rovinky s Luckou (1:24) a Tádou (1:15), prostě se to (já) začalo nějak sypat. Dohnal mě nejdřív David, protože nasadil kraul a spěchá zpátky na svůj gauč, a pak kousek před Libeňským mostem i vodiči na 1:30. To byla sice rána pro moje ego, na druhou stranu se s nimi běželo dobře. 

Než mi tedy před Husákovým tichem utekli, jak David, tak smečka kolem vodičů. Konečně přišel ten vítr, jak před ním varovaly rosničky, a oddělil mě od ostatních spěchajících pro medaile za účast. Je pozoruhodné, jak rychle se člověk při takto pomalém pohybu dokáže propadnout (do beznaděje). Dva kilometry k poslednímu krátkému výletu na levý břeh Vltavy byly nekonečné a způsobily, že jsem se v cíli objevil až v čase 1:30:01. Když jsem konečně došel do stanu, kde jsme měli s týmem zázemí, octl jsem se mezi samými vysmátými lidmi jásajícími nad novými osobními rekordy. Já jim to samozřejmě přeju, ale...

Za tři týdny to bude každopádně jiná story. Minimálně v tom, že kolem mě nikdo jásat nebude. Respektive pokud ano, nebudu jim rozumět, neboť do Vídně jedu sám, žádná výprava krajanů se nechystá. A pak půjdu do nějakého Šmaku rakouské kuchyně a dám si na žal řízek a sachr. Místo osobáku mě pak čeká rychlík do Prahy. Haha.

text Řízek, foto Karel

OSOBÁK

Samozřejmě že napouštím vaničku, vyměňuju plenky, hledám vhodnou intenzitu uspávacího drndání, marně si vzpomínám na slova ukolébavek a v naprosto náhodných konfiguracích obličejových svalů své toho času jedenáctidenní dcery hledám tu duchaplné zamyšlení, tu jakési náznaky úsměvu. A hlavně se dojímám, jak se ostatně sluší a toleruje.

Ale přece jen ještě pořád i trochu běhám a chci na poslední chvíli stihnout ještě nějaký ten úspěch, který mé letošní sportovní sezoně jaksi chybí: maratony mi zrušili a ty nezrušené jsem pustil k vodě kvůli bolesti v tříslu. Na Míle jsem měl jet, a nejel a místo toho pečoval, ale kocour mi to vynahradil tím, že žije. Triatlon se změnil v příjemnou vyjížďku mezi hospodami. Hanspaulku přerušil koronavirus, na fotbalovém turnaji novinářů jsem si napořád zkřivil prst a už nebudu nikdy chytat.

Jenže dny se krátí a času na nějaký výkon teď asi moc nebude. Bylo potřeba najít něco aspoň trochu hrdinského, ale zároveň uskutečnitelného. A pak mi jednou napsal David, jeden z běžců, s nimiž se vídám na ovále na Děkance, a vymyslel to za mě: rychlý společný půlmaraton. Když už nic nevyhrajeme, aspoň si zlepšíme osobní rekordy. Domluva nakonec byla ještě rychlejší, a tak jsme v úterý časně ráno, zatímco Maruška s Hedvikou ještě bděly v Motole, klepali kosu u nové Trojské lávky a koukali na to, jak z chladné Vltavy jde pára.

A proč to a se protahovat: vyrazili jsme po proudu, já po pravé straně liduprázdné stezky, David po levé. Hladký půlmaraton nemám rád a nevyhledávám je: svádí mě běžet rychleji, než jsem schopen.

I tentokrát nám první mezičasy napovědí, že míříme tímto směrem, tedy k průseru: držíme tempo 4:07 na kilometr, rychlejší, než jsme si smluvili. Není divu, že si toho moc nepovíme. "Tohle je útulek, že jo?" houknu ve chvíli, kdy míjíme velkou budovu, z níž se ozývá hlasitý štěkot. David přisvědčí. A podobně.

Plyne to rychle a po devíti kilometrech se otáčíme, protože stezka končí. Zhruba ve stejnou dobu chodí v Motole vizita a rozhoduje, koho pustí domů. Tempo neklesá, ale přichází krize, to když kolem dvanáctého, třináctého kilometru najednou běžíme proti větru, který tady dosud vůbec nebyl.

Pak se řeka trochu prohne a vítr se asi schová za stromy, každopádně už nám nepřekáží. Mineme dva prudké kopečky i fandící psy a objeví se lávka. Ale chyba lávky: je potřeba ještě výš, až k Trojskému mostu, a tam teprve je otočka, aby nám to vyšlo. A vyšlo! Můj dávný výkon z Prahy jsme překryli časem 1:27.

Ale ani to nestačilo. Už skoro hodinu mi v mobilu ležela zpráva: Hurá, pustili nás, přijeď co nejdřív. A tak jsem do úplně nového závodu v neznámé disciplíně s nejasnými pravidly vystartoval pozdě (ale s o to větší vervou).

text Řízek, foto David

IMOBILISACE EX

Dá-li skoro pětatřicetiletý Keňan s atletickou postavou maraton pod dvě hodiny, proč by stejně starý Čech s novinářskou postavou nemohl dát maraton pod tři hodiny?

Poprvé v životě jsem si dal nějaký sportovní cíl (myšleno realistický; doufat v postup našeho týmu v hanspaulce je jako přát si celosvětový mír). A začal proto i systematicky trénovat. Pomalé, ubíjející dlouhé běhy jsem střídal s dynamickými zadýchanými, našel jsem zalíbení v tartanovém oválu a poskakování v rytmu běžecké abecedy. Pod Kavčími horami jsem si našel mírný asfaltový kopec a k údivu pejskařů i jejich svěřenců jsem jej na hranici anaerobního prahu a především vůle desetkrát za sebou vybíhal. Někdy jsem i dělal kliky, když se nikdo nedíval.

A bylo to znát. Vídeň 2018, ještě bez tréninku: čtrnáct minut nad třemi hodinami (v hrozném vedru). Vídeň 2019: osm minut nad třemi hodinami. O měsíc později v Praze: 3:04:18.

Podzim měl být můj a předevčírem v Drážďanech jsem se měl na trati tamního maratonu zdržet (včetně radostného gesta v cílové rovince) jen zhruba 175 až 179 minut. Jenomže zůstalo jen u snění, respektive u hanspaulky.

"S.: Před týdnem: 2. 10. si při kopané podvrtl pravé hlezno. Dg.: Fractura mall. ext. ped. l. dx. sine disl. Dop.: Klid, elevace, imobilisace ex za 6 týdnů."

Poslední část šifry by se dala číst jako znehybnění bývalky, ale je to ta horší varianta – sádra na šest týdnů. Jenže to nejde, když máte za měsíc běžet maraton.

Ležím s nohou nahoře, o berlích zdolávám Bezděz, a především hledám lékaře s odlišným názorem. O dva týdny později, stejný rentgen, jiný doktor: "Nález může sugerovat zlomeninu, ale dle mého soudu nejde o traumatické změny na skeletu. Sestro? Sundejte tomu mladému muži sádru."

Je to jako ten vtip o dvou právnících a třech názorech.

Nemám berle a všem ukážu, že to ještě půjde. O tři dny později už běžím (žena gestem ukazuje, že mi drží palce, protože ví, že bez běhání budu čím dál protivnější), ale potom se zase šourám. Bylo to předčasné. Tréninkový plán je zesláblé noze šumák.

Avšak nakonec i tak jedeme do Drážďan – fandit Vaškovi. I on má jeden směr a jeden cíl: půlmaraton pod hodinu a půl. A je blízko. Na šestnáctém kilometru kolem nás profrčí osamělí rachitičtí Afričané, jimž sotva stačí cyklisté, kteří jim rozrážejí cestu.

Jen o několik desítek minut později v pásmu blahobytněji vypadajících závodníků s charakteristicky zakloněnou hlavou a bolestnou grimasou probíhá můj nejlepší kamarád. S Maruškou jsme pro něj vytvořili personalizovaný transparent, ale naše kreativita i náplň dvou lihových fixů byly asi vynaloženy zbytečně. "Nemám naběhané objemy," opakuje s nepřítomným výrazem a vzdaluje se k další křižovatce.

Spěchej, tramvaji desítko, můj přítel potřebuje podpořit před cílem! Dobíhám k hrazení, zrovna když finišuje skupina šťastlivců s časem pod kýženou hodinu a půl. Poslední tři kilometry musely děsně bolet, Václav výrazně zpomalil, ale i tak si zlepšuje osobák na 1:31:54. Je nejprve hrozně zklamaný, pak se mu však v hlavě nepochybně začne rodit plán:

Dá-li třiatřicetiletý Václav se svou postavou půlmaraton za 1:32, proč by o půl roku starší Václav se svou postavou nemohl dát půlmaraton za 1:30?

Jaro je naše!

text a foto Řízek

ZÁTOPKOVA KACHNA

Usměvavá dívka nám podává startovní čísla. "Tamhle si ještě vyzvedněte bundu," radí ochotně. Odpovídám, že bundu jsme si nezaplatili, a tak na ni nejspíš nemáme nárok. "To mluvíte o tričku, to se dává pod bundu. Zato bunda, ta se zpravidla dává na tričko a je zadarmo pro všechny," triumfuje dorostenka a v disciplíně Udělat ze mě idiota přepisuje světový rekord. Podobně jako o den později Keňanka Joyciline Jepkosgeiová, ale ta v přeci jen uznávanějším půlmaratonském odvětví.

S Joyciline máme zhruba na hodinu společných několik věcí. Třeba startovní výstřel primátorky Krnáčové, kočičí hlavy na vltavských nábřežích a pražské ulice jen pro sebe a dalších 11 498 běžců. Jinak se naše příběhy už neprotnou a jakkoli je její výkon senzační, její role v mém vypravování končí hned po příštím odstavci, neboť závodnice slouží samoúčelně jen ke zdůraznění kontrastu mezi námi.

Joyciline totiž nemusela večer před závodem na Výstaviště pro průhledný igelitový pytlík s číslem a nezesměšnili ji s bundou grátis. Nepomohla sympatickému německému reprezentantovi nalézt automat na lístky a bilaterální špatnou angličtinou s ním nepokecala cestou do centra. Nezašla s Vaškem na pozdní večeři do podivného šantánu v Krakovské - ládovali jsme se burgery, zatímco pod námi se ruskojazyčné umělkyně patrně chystaly na vystoupení. "Četl jsem, že Zátopek někdy před závodem snědl i kachnu, ale asi jen jednou nebo dvakrát," tvrdil přesvědčivě kolega s tím, že si zjevnou dietní chybu nemám vyčítat.

Jakmile Krnáčová něco chytrého a povzbudivého pronesla a vystřelila do vzduchu, vystřelili jsme i my. Na čele stáda motorka a několik Afričanů, pak čím dál tím bledší a nemotornější lidé včetně mě, se třemi zelenými tejpy pod oblíbeným šedivým nátělníkem. Klopýtali jsme přes sebe, mezinárodně jsme se omlouvali a strašně jsme se báli tramvajových kolejí, protože ty jsou semeništěm výronů a dalšího zla.

Moje taktika počítala s tím, že kamarádům uteču někde mezi záchody a úschovnou batohů a pak se hodinu a půl zkusím svižněji pohybovat ve společnosti vodičů, kteří lidem plní jejich sny o osobních rekordech. Mají šlachovité postavy a na zádech srandovní batoh, do kterého se nic nevejde, jen ty sny, a trčí z něj neforemná vlajka, třeba s nápisem "1:30". Vašek jim říká psovodi, kachnu před závodem určitě nejedí.

První část plánu jsem splnil, kluci se mi úspěšně ztratili v předstartovní tlačenici. Zbytek už tak snadný nebyl. Z pravého vltavského břehu nás vyhnal Palackého most a vedle mě se zničehonic zjevil sám Roman Šebrle - senzační desetibojař, strašlivý moderátor. Běžel o trochu pomaleji než toho času já, protože ho tížily svaly a medaile. Něco jsem mu chtěl říct, nějak důstojně zahájit konverzaci, ale nic mě v tu chvíli nenapadlo, ani "Dobrý den, pane Šebrle, byl jste můj dětský hrdina, třeba jako Dominik Hašek, jenže podívejte se, už jsme všichni někde jinde, tak se mějte hezky", a tak desetibojař z mého života zmizel stejně rychle, jako se v něm objevil.

Ovšem psovodi byli pořád nedaleko. Na otočce u Lihovaru jsem totiž jednomu z nich málem padl pod nohy. Tedy padl jsem opravdu, ale asi to byly nohy někoho jiného. Pokud tuhle trapnou chvilku někdo vyfotil, objevím se dost možná příští rok na plakátech místo toho letošního směšného vousáče.

V polovině závodu jsme byli po krátkém flirtu s pravým břehem zase v levé hemisféře města. Zato v pravé hemisféře mého břicha se začalo odehrávat takové intenzivní píchání až řezání, což mohlo mít souvislost s včerejším burgerem, anebo mě nenápadně dohnal desetibojař a šťouchal mě oštěpem. Zmocnila se mě panika, naštěstí se brzy ukázalo, že "jen" nemohu dýchat. Což jsem si dal do souvislosti s tím, že běžím moc rychle. Jenže kdybych zpomalil, utečou mi vodiči a doběhne mě opravdový Šebrle.

Moje žena nesnáší slova "bosky" a "kousnout se". Zatímco bosky běhá ten podivín v kiltu, to druhé perfektně sedí na to, jak jsem to vyřešil. Když partička kolem vodičů zpomalila a důkladně se občerstvovala, jen jsem ucucnul z kelímku, ani jsem nepoděkoval, KOUSNUL jsem se a v nezměněném mechanickém tempu jsem dál míjel různé mosty, diváky a kilometrovníky. Bolest časem ustoupila a desetibojař nikde.

Na Libeňském mostě, když už přicházela další krize, se vedle mě objevil nový vodič. Tramvaj 15T reprezentující, soudě podle barvy dresu, pražský dopravní podnik se plazila přesně mým tempem, jen vlaječky a entuziasmus jí chyběly. Býval bych si s ní plácl v cíli a poděkoval jí za pomoc - jako jsem děkoval vodičům -, ale byla odkloněná někam mimo centrum. Pak už zbýval jen Karlín, skelný pohled a ležatá osmička posledních dvou kilometrů. A konečně cíl před Rudolfinem a čas lehce pod 1:29. To je to, co si nechávají lidé vyrýt na medaili, aby měli památku na svůj nepřekonatelný osobní rekord. Jenže stojí to 150 korun, takže ta moje zůstane nahá. Třeba je to rytí letos taky v ceně, ale ptát se nebudu, zase by mě někdo setřel.

Za pár minut se v cílovém koridoru mezi mátohami bezbranně přijímajícími termofólie i medaile objevil další osobní rekordman Vašek a navzdory zelenkavému odstínu svého trička neměl žádnou barvu a vlastně ani obrysy. Když přišel k sobě, zaostřil a zahlédl v cíli kardiochirurga Jana Pirka. A hned se hrnul k němu. "Dobrý den, pane Pirku," zahlaholil, jako by byli staří známí. Gratulovali jsme si a sportující lékař nám srdečně a družně tiskl ruce - prý je měl jako lopaty. Tak takhle se to dělá. Až příště potkám Šebrleho, udělám to stejně.

text a foto Řízek

ZROZEN K BĚHU SKRZ BUDĚJOVICE

Když jsem se chystal na budějovický půlmaraton, četl jsem běžecký bestseller Born to run. Nejlepší ultramaratonci světa jako Scott Jurek či Bosý Ted v něm bojují s obyvateli Měděných kaňonů zvanými Tarahumarové, kteří jsou schopni běhat na neuvěřitelné vzdálenosti např. 100 mil neuvěřitelně rychle díky tomu, že se během baví. Toto je vlastnost, kterou mají společnou se Scottem Jurkem, americkým elitním ultramaratoncem, který dokázal spousty šílených závodů (pouště, velehory…) ještě v šílenějších časech vyhrát.

Když jsem ladil formu zejména takto knižně, říkal jsem si, že půlmaraton, což je proti tomu pár kilometrů, nebude problém. Navíc inspirace mne předurčila k super výsledku i díky mé fyzické podobnosti se Scottem.

Dorazili jsme do Budějovic, dali si jídlo, koupil jsem si oblíbenou tyčinku a říkal jsem si: “Ono to půjde, a ne, že ne!“ Ještě před samotným startem jsme s Haničkou navštívili fotokoutek a šel jsem na věc. Natlačil jsem se do velmi příjemného koridoru C, kde byli podobně elitní běžci jako já, kteří si mysleli na čas pod 1:40.

Po startu jsem běžel, předbíhal, kde to šlo a koho šlo. Po pár chvílích jsem jukl na hodinky a koukal jsem na průměrné tempo 4:20 na km. Říkal jsem si, to je sakra rychlé, hm, to nevím, jak na tom za chvíli budu. Neuběhla ani minuta a mně bylo jasné, že jsem to totálně přepálil. Tohle bude hodně ostré a taky bylo.

Po šesti kilometrech vyhlížím Haničku a neuvidím ji. No nic, běžím dál, menší krizi střídá hned další krize, ale co, musím vydržet, budu se snažit být před vodiči na 1:40.

Musím říct, že se mi to celkem dařilo. Na 14. km jsem naběhl do zatáčky a hned se mi tam pokusil odříznout cestu jeden účastník. K mému úžasu jsem slyšel: „Co děláš“? Já reagoval čistě diplomaticky a mile: „To myslíš vážně? No prosím, prosím, pojď, tady je to kratší." Pán se mi hned omluvil, představil se mi a říkal, že je to jeho druhý půlmaraton. Běželi jsme společně až k 18. km.

Bylo to příjemné, vzájemně jsme se podporovali, ale dolehla na mě plně má teoretická příprava. Už jsem nebyl schopen držet tempo, asi minutu nato mě předběhli vodiči a poslední dva kilometry to bylo skutečně nadoraz.

V cíli jsem se cítil jak omámený. Mé tempo v posledních dvou km vzalo za své ale i za 1:41 jsem byl nakonec šťasten, i když v první chvíli zklamán. V cíli mě čekala Hanička a já byl moc rád, že tam se mnou je a že jsem v cíli.

Další štací bude Rakousko a maraton. Teď už nenechávám nic náhodě. Teoretickou přípravu jsem upozadil a věnuji se už jen přípravě fyzické.



text Václav, foto Hanička

MY VŠICHNI JSME KAUFLAND

Čtyři muži s jednou duší a vesměs ženskými startovními čísly a proti nim 21 097 metrů pražského asfaltu a kočičích hlav. Poslyšte, jaký byl náš neočekávaný půlmaraton, závod v přestrojení za zaměstnance a zaměstnankyně německého obchodního řetězce.

• Běží Martina (Pája) - 2:06:51

Tak určitě to byl velkej zážitek, už vlastně, jak jsem řikal, že jsem to běžel poprvý. Hodně mě překvapil ten počet lidí, že jsem totiž celou dobu běžel mezi ostatníma poměrně natěsno a to vyhýbání bylo dost náročný, takže jsem nakonec místo 21 km běžel přes 22 km. Na druhou stranu běžet po Strakonický v obou dvou směrech, to se ti při normálním běhu, když si jdeš jen tak sám zaběhat, nepodaří.

Jak říkám, určitě jsem mohl zvolit nějakou lepší taktiku, ale jak moc neběhám, tak bych stejně nevěděl jakou. Podle svý aplikace jsem se snažil držet tempíčko 5:50 v podstatě celej závod. Pak u nějakýho 16. kilometru jsem měl pocit, že mám ještě hodně sil, tak jsem začal všechny předbíhat, to mě bavilo. Jenže od devatenáctýho už jsem byl totálně vyšťavenej, no a žádnou super tyčinku jsem neměl, takže pak už jen křeč a autopilot mě dovedl do cíle. Víc ti neřeknu.

Hele příště nevím, ono bylo super, že to vlastně bylo zadáčo, díky Marťasi! Dát za to osm kil nebo víc, to si můžu pustit Vltavu do sluchátek a proběhnout se nějaký hezký den podél vody. Stánků s Birellem tam bude hodně a krom spousty běžců se budu moct vyhýbat i psům, maminkám s kočárkama a zezadu mě můžou natěsno objíždět tlustý dementi na kolech v upnutých tričkách, který jinde než po rovině jezdit nedokážou.

Tak určitě, jo, jsem rád, že jsem šel, hlavně jsme si pak dali pivo, že jo, a bylo dobře.

• Běží Světlana (Řízek) - 1:31:38

Světlana pracuje v Kauflandu a patrně ráda běhá. Půlmaraton umí pod dvě hodiny. Na ten pražský si ale třicetiletá závodnice asi hodně věřila, protože si do přihlášky napsala předpokládaný čas kolem hodiny a půl. To jí mezi 11 500 běžci zaručilo start hned v druhém nejrychlejším sektoru B, tedy na dohled Keňanům.

Jestli se Světlana tím vysněným časem nechtěla spíš vychytrale vyhnout tlačenici v uličkách Starého Města, nevíme, protože se na závod vykašlala. Díky tomu (a především díky Marťasovi) jsem se stal součástí kauflandího týmu já.

V sektoru B probíhají zcela jiné rituály, než jsem zvyklý provádět. Závodníci třeba využívají volného místa k rozběhání, což mi přijde jako zbytečné mrhání vzácnou energií. Jiní konverzují s vodiči. "Poběžíš fakt na hodinu třicet, jak máš napsáno na ceduli?" ptám se jednoho z nich. Odpovídá, že spíš rychleji. Já i týmové tričko My všichni jsme Kaufland vypadáme mezi nápisy SK, AFK, Slavoj či KENYA na pestrobarevných dresech nepatřičně, nechávám ho na klandru potřebným a dám na odiv nátělník v barvě holubího trusu, čímž tomu moc nepomohu. Navíc mi bude zima.

Od startu nastavuju Vaškovu taktiku, takzvaného autopilota. To znamená nenechat se strhnout. Nevnímat muzikanty, stavení s lípou za plotem, louky, potok a políčka, Prahu ani radost z pohybu, nýbrž běžet furt stejně rychle - jako robot. Vodič na 1:30 tuto strategii asi nezná, takže mi na Strakonické nezvratně utíká. Světlana bude smutná, vysněný čas nevyjde. Ale být jí (a že tak trochu jsem), tak výsledných 1:31:38 beru všemi deseti.

Ale už musíme jít, z hospody hraje pěkná písnička, z hospody hraje pěkná písnička.

• Běží Veronika (Václav) - 1:43:46

O tom, že bych mohl běžet půlmaroton, jsem dost přemýšlel. Přeci jenom neměl jsem mít úplně příznivý horoskop, a navíc mé letošní naběhané objemy spíš nic než moc. Horoskop tvrdil: "Pozor, bude se vás někdo pokoušet strhnout k něčemu, co by vás mohlo stát spousty sil, a výsledek by nemusel být takový, jaký byste očekával, pozor na zranění“. Když mi Lukáš oznámil, že má Marťas volné kapacity na půlmaraton a že bych mohl startovat za Kaufland, horoskop byl první, co mi vytanulo na mysl.

Pak už to šlo ráz na ráz, telefon s Marťasem, potvrzení mé účasti, další ráno sraz, seznámení se s Veronikou Strnadovou (mé běžecké jméno), převléknutí, políbení se s Haničkou, popřání hodně štěstí všem ostatním, nezbytná návštěva toitoiky a jdeme na to.

Lukáš šel do super koridoru B a my s Marťasem a Pájou do svých ne tak atraktivních koridorů, Pája se nám prakticky hned po vstupu do závodní části sice ztratil, ale na konci jsme se opět všichni zase sešli. Půlmaraton odstartoval, šli jsme kupředu nejdřív krokem, pak rychlejší chůzí, pak mírným klusem a nakonec po proběhnutí startu (7 minut po prvních startujících) jsme to rozběhli na plné pecky. Míjeli jsme běžce za běžcem, předbíhali jsme stále a v pravidelném tempu. Kilometry se sčítaly, ani jsme nevěděli jak. Míjeli jsme zpěváky a kapely, někdy dobrý, někdy horší (ano, pán s kytarou u shellky na Smíchově nebyl z nejlepších hudebníků), ale i tak při běhu fajn.

Na 16. km jsem o něco zrychlil a běžel jsem posledních 5 km sám. Makej, 1, 2, 3, zkus čas pod 1:40, říkal jsem si. Jak jsem byl blíže cíli, věděl jsem, že se tento čas rozplývá, na zrychlení 4:20 na km jsem skutečně neměl naběháno. Doběh byl fajn, zrychlil jsem, co mi jen síly stačily, bohužel čas jsem ani tak neoblafnul. 1:43:46 sice není můj nejlepší výkon, ale i tak jsem byl nakonec přiměřeně spokojen. V cíli na nás čekaly naše nezdolné fanynky. Hanička, Domča a Maruška nás přivítaly, jak se patří: s pohledy obdivnými a plnými radosti.

Po půlmaratonu jsme si dali ještě prímový oběd, rozloučili se a s plnými břichy a plni dojmů jsme se rozjeli domů

• Běží Luboš (Marťas) - 1:47:17

Start mínus 93 dní: Přihlašuji se na štafetu v rámci pražského 1/2maratonu společně s kolegy z kanceláře.
S -63 dní: Štafeta v rámci kanceláře zrušena. Hlásím se jako náhradník na celý 1/2maraton. 
S -56 dní: Našel jsem si tréninkový plán.
S -45: Tréninkový plán jsem ještě nezačal plnit.
S -37: Byl jsem na prvním běhu, dle tréninkového plánu. 16 kilometrů. Pocity kladné. 
S -5: Tréninkový plán jsem splnil na 5 %.
S -2: Sháním odvážlivce, kteří poběží se mnou.
S -1: Sehnal jsem tři. Začínám se těšit.
S -60 minut: Je to tu. Nervozita se kupodivu nedostavila. S radostí rozdávám krásná firemní trička, poslouchám rady o autopilotovi, namazaných tříslech, tréninku, atd.
S -10 minut: S Vaškem jsme ve startovní kóji a oba se těšíme.
START: Ke startu se dostáváme až za několik minut. Společně s tisící běžci zapínáme sportovní hodinky a běžíme.
S +4:58: Hodinky píply a já vím naše tempo. Výborné. První kilometr je ve znamení kličkuj a předbíhej.
S +24:21: Píp, píp, první pětka za námi. Výborní diváci. Směju se, tleskám si s nimi a poslouchám muziku kolem, pití nepotřebuji, běží se krásně. Pořád předbíháme.
S + 48:36: Píp, píp,..., píp. První desítka, pořád mě to baví, potkáváme vítěze. Před sebou ještě jednou tolik.
S +1:03:24: Píp, píp, píp. 13. kilometr. Teď už to super není, cítím únavu, neusmívám se, nemluvím a jen se tupě držím Vaška.
S +1:13:18: Píp, píp, ..., píp, píp, píp, ..., píp, píp.
S +1:18:23: Píp a tak dále. 16. kilometr. Vaška se nedržím, můj autopilot nevydržel a vypověděl službu.
S +1:23:39: Tisíc pípání. Míjím vodu, bojím se zastavit. Nemusel bych se rozběhnout.
S +1:29:01: Milion pípání! Změnil jsem názor. Beru vodu, houbu a osvěžím se. Sakra. Měl jsem to udělat dřív. Už fakt nemůžu.
S +1:34:52: Píp a hádejte, co ještě? Jo. PÍP! Hudbu, která nás má bavit, nenávidím. Je hrozně nahlas a blbá. S +1:40:40: Píp, píp, píp. Nesnáším pípání! Nesnáším lidi! Proč na mě někdo mluví? Proč se mě na něco ptá? Neodpovídám. Nemůžu.
S +1:46:12 PÍP, PÍP a taky PÍP. Nenávidím sám sebe. Měl jsem trénovat. Být někde sám, dávno to vzdám. S +1:47:18 CÍL. Vypínám pípání. I všichni kolem mě. Konečně. Pomalu procházím davem. Moc nevnímám. Dostávám medaili, banán, alufolii. Piju jeden, dva, tři kelímky s nějakým ionťákem a dávám si kostku cukru. Tělo se začíná uklidňovat, lidi už mi vadí míň.

A hlavně: Nikde nic nepípá!

text Veronika, Světlana, Martina a Luboš, foto Domča