VEČER SNŮ

Snít je fajn, ale zas by člověk měl být trochu soudný a vymýšlet si takové fantazie, které se za nějaké konstelace mohou vyplnit, což se tedy zpravidla naučí až s věkem. 

Jinými slovy, zatímco se už nezaobírám představami, že zaběhnu maraton pod tři hodiny, osvojím si pořádně nějaký světový jazyk, s Vaškem děsně zbohatneme díky geniálnímu nápadu, který nikdo před námi neměl, napíšu kritikou dobře přijatý bestseller a uklidím si v pokoji, šel jsem o několik úrovní níže a vysnil si něco jako nový sport. A ono se to splnilo.

Čas od času s kamarády dezoláty odkojenými turistickým oddílem hrajeme po hospodách karty; zamilovali jsme si hru vist, u které se musí přemýšlet jen tak akorát, aby to nenarušovalo zábavu a vzájemné urážení. A protože se všichni ze setrvačnosti ještě účastníme bowlingové ligy, napadlo mě spojit obě nesourodé zábavy do jedné, prakticky dokonalé. Nekruťte hlavou, takhle nějak bezesporu vznikl biatlon. 

Prostě budeme nějakou dobu hrát bowling a potom zase karty a pak to celé sečteme. Uznávám, že označovat to za "večer snů" je poněkud nadnesené, zato byla určitá šance, že by se to mohlo uskutečnit.

Přesvědčit kolegy, že to není úplný nesmysl, vlastně nebylo zas tak těžké. Horší bylo najít nějaký volný večer, který tímto počinem celý zabijeme, a vhodné místo.

Protože všude bylo plno, skončili jsme samozřejmě v Radotíně přesně v místech, kde leží kořeny našeho bowlingového týmu: úředník Vlasta každý pátek v jednu vypnul Solitaire a přesunul se do herny, já jsem za ním po škole, kde jsem se taky moc nepředřel, o něco později dorazil, zpravidla s omluvou, že měl vlak zpoždění. Protože jsme měli permanentku, kde nám tužkou odškrtávali hodiny, na dráze s provázky jsme hráli asi za stovku a byli jsme tam schopní strávit třeba pět hodin. S vytahanýma rukama jsme pak snili o tom, že to jednou budeme umět a nebudeme labilní náhoďáci.

Zpravidla jsme to pojímali hazardně: vítěz kupoval poraženému takzvanou Specialitu Smíchova – to byl hermelín a hamburger v housce ohřívaný v mikrovlnce v nejnechutnějším stánku na smíchovském autobusáku. Říkali jsme tomu Hnůj, stálo to myslím 39 korun.

Po zhruba patnácti letech zbyly jen dvě dráhy, z ostatních je minipivovar. Vše ostatní zůstalo stejné: omlácené koule včetně divně zelené dvanáctky, se kterou hrával brácha a bůhvíproč jsme se mu proto smáli, křivé dráhy s provázky a systém běžící na Windows XP. Ze sálu restaurace k nám doléhal hlahol, ale my jsme si zcela stačili ve vlastním mikrosvětě, pokud tedy nepočítáme přísun tekutin a naopak. 

Z práce jsem doslova utekl a přišel jsem jen o trochu později, neboť jsem chytil nějaký zpožděný vlak. Z bowlingu se ozývaly divné zvuky a provázky občas čarovaly, často v můj prospěch.

Obě hry byly celkem vyrovnané; do stíhacího závodu v kartách tak nikdo nenastupoval s výrazným mankem, navíc jsme si výchozí pozice zlepšili objednávkou jídla. Na občerstvovačce jsme se ale nesměli moc zdržet, protože v jedenáct zavírali, a i kdyby ne, tak ve 23:21 nám s Péťou jel poslední kloudný vlak.

Nestalo se vlastně nic zásadního, párkrát jsme slzeli smíchy, Péťa jednou zahodil karty pod stůl, celkově jsem vyhrál, ať už jsme to počítali přes Gundersenovu metodu, nebo prostým součtem, a ten vlak jsme stihli. Celkově to byl každopádně jeden z těch lepších snů.

text a foto Řízek

BUCHTIČKY S BORCEM

Karanténa změnila a narušila celou řadu věcí. Mezi jinými i způsob, jakým hrajeme karty.

A podobně jako spousta kancelářských krys či redaktorů přišla na to, že kancelář či redakce je vlastně v dnešní době trochu anachronismus a že videokonference má tu výhodu, že na poradách nutně nepotřebujete mít kalhoty, přišli jsme i my na to, že do té hospody vlastně zas tak nutně nemusíme.

Bylo to svým způsobem fajn: objednat si pivo a nakládaný hermelín a čekání na opožděné kamarády trávit pozorováním okolí a odposloucháváním cizích rozhovorů. Ale zase to mělo nevýhody. Musel jsem třeba čas od času míchat a jak mám nešikovné ruce, býval jsem terčem posměchu.

Jiným expertům zase karty padaly pod stůl, několikrát se nám i stalo, že jsme je položili do mokřadů, které na stole vytvářely orosené půllitry. Navíc nešlo ovládat hudbu na pozadí. Nebo teoreticky jo, ale působilo by to nemístně.

Když mi zkraje karantény protihráč Milan poslal odkaz na virtuální verzi naší hry, kterou sám naprogramoval, neměl jsem přehnaná očekávání: záchranné čluny zpravidla nedosahují parametrů plavidla, z jehož paluby je zachraňováno.

Virtuální vist se však po několika drobných úpravách doslova za běhu ukázal velmi blízký hospodské realitě, v některých ohledech ji dokonce i překonával. Program pro pět lidí na světě, který by stát vysoutěžil tak za patnáct milionů plus náklady na provoz, dokonce (správně) počítá průběžné skóre, nikdy omylem nerozdá o kartu navíc a dosud se nestalo, že by nás vyhodil za dveře, protože v hospodě zavírají, a my tak museli potupně dohrávat na umaštěném stolku pro feťáky v podchodu do metra.

Hra tedy neutrpěla a sociální kontakt se koneckonců do jisté míry dá nahradit videohovorem. U Páji na chatě otravně cvrlikají ptáci. Péťovi nejde zapnout kamera. Já tahám v náručí kocoura, aby všichni viděli, že mám kocoura. Vlastík večeří buchtičky se šodó a kouká na dokumenty o Hitlerovi. Všechno se dozvíme díky citlivým ruchovým mikrofonům. Vůdce zpravidla prohrává, stejně jako karbaník, který si neuvážlivě dal hrdé uživatelské jméno Borec.

Při druhé hře musí Péťa dát mobil do zásuvky a začnou se ozývat divné zvuky z Marsu. Jsou z jeho nabíječky, ale on jinou nemá. Soustředíme se na hru a na divné zvuky. U Vlastíka skončil Hitler a nastoupil policajtský seriál s Ondřejem Vetchým. Buchtičky si Vlasta ještě přidá. A zase od nás dostane čočku.

Už se těším na podzim, až to zase spustíme.

text Řízek, foto Milan

KARTIBŮH

Tři kamarádi a já se sešli, aby spolu hráli karty. Dva z nich, oba netradičně v košilích, byli příliš nedočkaví, takže na inkriminované místo dorazili moc brzy, a zároveň příliš ostýchaví, aby předčasně zasedli zarezervovaný stůl, a tak postávali venku.

Třeba já: dal jsem si ve stánku kruhovou výseč pizzy a z vyvýšeného místa neslyšně pozoroval dění před vybranou restaurací či spíše kavárnou a dával bedlivý pozor, aby mi kapky přebytečného omastku nezaneřádily oděv, jak se tak často stává. A neušlo mi, že ke vchodovým dveřím dorazil Vlastík. Nahlédl dovnitř, nikoho známého nenašel, a tak vytáhl z batohu brakovou literaturu, na niž nedá dopustit, a opustil šedivé rozhraní Smíchova a Malé Strany dveřmi do barevného světa špatně přeložené fantazie na ještě horším papíře.

Říct, že jsme se na prázdninové karetní soaré trousili jako švábi na pivo, není přesné. Já jsem si třeba místo piva objednal nevalné chai latté a vlažné bílé víno domácí provenience a odsoudil se k tradičním posměškům, že si nejsem schopen objednat jako člověk. A když už si prostě z nápojového lístku spolehlivě vybírám ty největší hovadiny, mám trpělivě nést následky, a ne brblat.

Brblám a snímám karty. Stůl je diskrétně schovaný do sklepa, hluk z čajovnovité kavárny s prvky restaurace sem skoro nedoléhá. Jen u vedlejšího stolu dvojice mužů srandovně ortodoxní moravštinou hovoří o zážitcích na cestách. Jak rádi stopují a cestou změkčují a protahují ty své samohlásky, na které v Praze zapomínáme. Děláme si z nich poťouchlou legraci a jsme přesvědčeni, že si toho nevšimli.

Ke komu se přikloní štěstí ve hře? A kdo se bude muset obejít se štěstím v lásce, které se sice taky počítá, ale v tabulce naší improvizované dlouhodobé soutěže mi nikterak nepomůže? Předčasným vítězem je chybějící účastník Péťa – ať už je kdekoli, nepochybuji, že tráví čas smysluplněji. Jsme tedy jen čtyři; kdysi jsme si tuhle neobvyklou herní variantu pojmenovali jako "královskou". Kdo bude králem?

Budu to já. Kartibůh, jak se jmenuje fiktivní scenárista našich partií, posílá do mých dlaní karty buď hrozivě vysoké, aby z kamarádů vytáhly ty jejich méně svalnaté, nebo naopak pohodlně nízké, aby nepozorovaně proklouzly, zatímco okolí se bude přetahovat. Možná je to kombinace mastné pizzy, odporného mléčného lehce kořeněného nápoje a teplého bílého vína, ale zdá se mi, jako by nakonec vůbec nezáleželo na tom, zda chci uhrát žádný štych, nebo čtyři. Protože to pokaždé dopadne přesně tak, jak chci.

Blíží se závěr partie a jediné tajemství je, kolik to bude. V naší hře se jen málokdy poštěstí, že by se někdo dotkl magických tří stovek bodů. Jednou se to určitě povedlo bráchovi na táboře. A teď asi i mně. Tak ne, jen 298. Počkat, tady se zapisovatel seknul. Je to přesně 300!

Pravda, není to totéž jako třeba zahrát stejné skóre v bowlingu, kde už to prostě víc nejde. To jsem jednou viděl a hráč se potom v extázi nedůstojně válel po dráze a okolí podoben našemu kocourovi, když dostane "jejich" drogu šantu kočičí. To už je trochu moc.

Ale nepopírám, že jsem měl radost. Dokonce jsem našemu stolu objednal panáky (Moravákům ne). A mohli jsme rozehrát druhou, tradičně závěrečnou partii, tentokrát už v pěti, kdy se Natálka z pozice servírky posunula až do prestižní sestavy hráčů.

A kdo tentokrát skončí s encyklopedií psů? Kdo si odnese auru vítězů? Já rozhodně ne. Omámen pizzou, ohřátým mlékem, ohřátým vínem, lihovinou a euforií tápu. Karty ztěžkly. S plonkovými svršky a nízkými trumfy se navzájem podezřívavě pozorujeme. Co s vámi, kluci? Kluci mlčí. Kartibůh se mi vysmívá. Jestli v něčem dominuji, je to krčení rameny. Jinak mi nejde vůbec nic (o objednávání nápojů vůbec nemluvě).

Že skončím poslední, je nabíledni. Jediné tajemství je, kolik to bude. I nejslabší hráči se aspoň přiblíží dvěma stům bodů. Já na 99 procent zapisuji nejnižší skóre v dějinách našeho karbanu – 122.

A co ta láska? Bude to taky jak na houpačce? Uvidíme. Ač bych měl po tomto výkonu chodit kanálama, sedám do tramvaje a jedu to zjistit.

text a foto Řízek

MÁME SLOVO

Pět dospělých mužů namačkaných v osobním autě se tři čtvrtě hodiny hádá, zda je nadcházející víkendové karetní soustředění spíš něco jako mistrovství světa ve fotbale, nebo Turné čtyř můstků.

Je to otázka zásadního charakteru: pokud by se jednalo o jednorázový turnaj podobný světovému šampionátu v čemkoli, vítěz by si z Krkonoš odnesl kocovinu a dobrý pocit, ale žádné body do nové sezony. Kdežto model podobný skokanskému poháru počítal s tím, že víkendový vítěz si odveze nejen nehynoucí slávu, avšak zároveň i body do dlouhodobé soutěže, která po zbytek roku probíhá po večerech v hospodách.

Hrajeme karetní hru vist. Je to něco jako zjednodušený mariáš pro hloupé lidi s dostatkem času. Přesně to jsme my; máme na to celý víkend. Když se konečně shodneme na tom, že naše karty jsou spíš podobné skokům na lyžích – nečekaný vyjednávací úspěch mého křídla vistové asociace –, nemůžeme se shodnout, na jakém principu bude cestovat putovní pohár. Je to něco jako Máte slovo s Jílkovou, ale bez ní a na ploše asi tří metrů čtverečních a nedá se to vypnout. Strašné, přitom skvělé.

Naštěstí už jsme na chatě, narazili jsme sud a vyložili karty na stůl. Kolegové oceňují, že konečně jakž takž zvládám míchat, aniž by mi karty zůstávaly nehnutě v ruce, nebo se naopak válely všude možně. Ale jízlivě poznamenávají, že v čase výrazně utrpělo moje bývalé herní mistrovství. Musím jim dát za pravdu – panuje u nás dlouhodobě Vlastova éra; odpadovému úředníkovi konkuruje jen Pája, pokud je zrovna střízlivý. Já jsem spadl do šedivého průměru a jsem spolu s ostatními do počtu. Zkrátka, vist je jednoduchá hra, kterou hraje pět lidí a vždycky vyhraje Vlasta.

Ale rveme se statečně. Házíme po lepších zlé pohledy, vulgarismy a v ojedinělých případech i karty. Turnaj trvá dlouhé hodiny a najednou je sobota odpoledne a asi bychom měli jít ven.

Na hřebenu je krásně, jenže to nevnímáme, protože podle plánu se při případných přesunech hraje asociační slovní fotbal. Což, jak se ukáže, je ještě emotivnější a konfliktnější zábava než jakákoli karetní hra. Debata o jediné sporné situaci zabere celou zpáteční cestu z výletu. Bohužel není k dispozici videorozhodčí, který by nás rozsoudil, jestli je "mladá dívka" na "lo-" lolita, nebo lolitka, a jestli je to, nebo není jedno.

Tentokrát jsem v menšině (lolitka a jedno), a dokonce i lidé, kteří obvykle nemívají názor, mi nevybíravě naznačují, že jsem idiot. Načež začnu hru úzkostlivým dodržováním pseudopravidel těch pitomců destruovat, což zbytek ansámblu rozzuří ještě víc. Holky by se v téhle situaci spolu minimálně přestaly bavit, nebo by si vjely do vlasů, což u některých z nás není možné. My jen sedneme ke stolu potaženým igelitovým ubrusem, rozdáme karty a nadáváme si úplně stejně jako normálně.

V neděli je únava znát už i na kartách. Kulového krále už tíží žezlo a zelený spodek foukající do flétny nestačí s dechem.

Poslední hra se koná na nádherné vyhlídce na ovce, hory a podzim, vyhraje Vlasta a dostává fiktivní pohár, který vlastně vůbec nikam putovat nebude. Sedáme do auta, rozehrajeme slovní fotbal a na ploše tří metrů čtverečních se tři čtvrtě hodiny hádáme o tom, jestli platí gól dosažený slovem laskonka. Skvělé, přitom strašné.

text a foto Řízek

LIGA EXOTŮ

 
Pán, který s jakýmsi strojem systematicky navlhčoval podlahu vestibulu metra na Karlově náměstí, neskrýval svůj údiv. Dokonce zařízení odstavil a vydal se k naší skupince shromážděné okolo ušmudlaného kamenného pilířku, jehož účel býval patrně dekorativní, nyní odkládací. Navršili jsme na něj hrací karty. Vysvětloval nám, že v tuto pozdní hodinu se zde žádné takové činnosti neprovozují, nýbrž že prostor obvykle využívají narkomani. A radil, abychom se ničeho nedotýkali a šli radši někam do hospody.

Byli jsme si své výjimečnosti vědomi, ale zbývalo nám odehrát posledních pár kol dnešní partie v karetní hře vist. Jenže z hospody, která nám slouží jako hrací plocha a zároveň jako občerstvovací stanice, nás vyhodili se slabou argumentací, že už je pozdě a zavírají.

Kdyby jen tušili, že nejsme jen obyčejní podnapilí ztroskotanci jako ty uřvané Slovenky u vedlejšího stolu, nýbrž sportovci! Založili jsme totiž Vistovou asociaci a spustili Radotínskou ligu exotů (dohromady to má shodou okolností zkratku VARLE). Asociaci v současnosti tvoří pět hráčů, protože standardní vist se hraje v pěti.

Členové vistové asociace mimo jiné:

- pijí pivo, někteří ale cider, a jsou proto terčem posměchu;

- špatně rozdávají, takže se kvůli Vlatovi občas hra musí opakovat;

- dost vulgárně si nadávají, někdy i ostatním hráčům;

- mají blbé poznámky týkající se dalších hostů;

- upozorňují ostatní hráče na nevhodnost jejich poznámek vůči dalším hostům;

- neplatí žádné příspěvky, ale dvě mísy řízečků s chlebem stály asi 420 korun.

Bohužel tentokrát jsme jen čtyři, protože jsme nezvládli koordinaci a zapomněli jsme na Péťu, který je tak sám doma a otrávený. Takové hře, když jeden hráč schází, se bůhvíproč říká královský vist, je to však spíš chaotičtější než majestátní. Tím spíš, že tradičně nehrajeme pod vlastními jmény, ale volíme si pseudonymy obvykle vztažené k aktuálně probíranému tématu. Já se třeba jmenuji ---, neboli Ó náš pán. Vlastík dost často volí jména na bázi citoslovců (Bzuk, Ťuk), jiní zase jména urážející Vlastíka (Vlasta to posral). Přezdívky nám obvykle v tu danou chvíli připadají hrozně vtipné a padnoucí, ale nevydrží to. Není tak třeba vůbec jasné, proč se někdo minule jmenoval Orientační mamina.

Nicméně teď jsme venku před hospodou a je tma, že není možné rozeznat sedmičku od osmičky, natož jednotlivé hráče.

V rozverné náladě se proto stěhujeme do vestibulu a pan uklízeč, který to pořád odmítá zpracovat, nás chrání. Hráč --- i v podmínkách na hranici regulérnosti vítězí. Můžeme konečně jít domů a pán se může vrátit ke své původní činnosti. Aby narkomani a případně i ponocující karbaníci byli opět v čistém a mokrém prostředí.

text a foto Řízek

HORALKY A MŮRY

Petrolejka spíš hřeje, než svítí a motají se kolem ní zblblé můry, na stole leží ešusy s čajem nebo něčím ostřejším a balíček červených karet s nápisem Horalky. Pětici mladých mužů se navzdory táborovému chronickému nedostatku spánku rozhodla prodloužit si večer partií karetní hry whistu. Proč nehrajeme mariáš, kenta, prší, či vole, padni, nevím. Naučili jsme se jen tohle a už nám to zůstalo.

Stejné lidi i legendární horalkové karty, jež jsme dostali zadarmo, vidíme o mnoho měsíců později ve smíchovské restauraci s příznačným názvem Tradice. Někdo dostal nádherný nápad sejít se na karty i bez komárů a ešusů. Nevidíme jen mě, protože mi myjí auto a protože jsem to neodhadl. Třičtvrtěhodinové zpoždění mi bude samozřejmě předhazováno celý večer - součástí tradice je zvolit si pro účel hry přezdívku, a tak tu dnes máme třeba Dvacet minutek (o tolik jsem hlásil, že se zdržím) i trochu přehánějící Těžkou hodinu. Pro mě už je připravené jméno Píčus. Však jo, zasloužím si to. Ale auto se leskne.

Nejlepší jsou ty fáze hry, které se nepovedou - kdy strategie jednoho hráče, nebo její absence, nebo když na plonkovou osmičku vezmete štycha, dokonale nabourá taktiku ostatních a třeba neuspěje vůbec nikdo. To se pak zahazují karty a šermuje se rukama. To se říká: "Na co si to volíte?!". To jsme pak sprostí jak silvestrovské vtipy Zdeňka Izera, toho času známého z billboardů na pneumatiky.

Tentokrát nás ovšem ve vulgaritách trumfuje holohlavý svalnatý pán od vedlejšího stolu; dokonce se na něj Vlastík významně otáčí, jako že mu snad chce něco říct, napomenout ho - ale ne, ať mu prosím nic neříká, na hospodskou bitku nemáme proporce, i když Milan s Pájou teď zrovna cvičí. A pijí jen malá piva, i když ve velkém.

První partii vyhrává Projektový manažer, ale do zavíračky stihneme ještě jednu.

"Pokud Vlasta vyhraje i podruhý, končím s whistem," zahlásí snad Péťa a všichni, mastní od brambůrků, přitakávají. Jsou to jen takové řečičky, ale kdyby ta situace nastala, všichni si dovedeme představit tu potupu a neštěstí a především toho Vlastíka, který by zapomněl na vše ostatní a připomínal by nám tento svůj historický úspěch, dokud by ho nepřebilo něco v práci nebo v bowlingu.

Naštěstí Vlasta s pokerovou tváří v jedné z posledních rund omylem bere tři štychy, v dobré víře, že je opravdu chtěl. Sestřelí tím několik protihráčů. A těsně tak vyhrávám já, už ne Píčus, ale král whista - dokud mě pod petrolejkou někdo nesesadí nebo dokud se sám nerozhodnu abdikovat, což nehrozí.

text a foto Řízek