Zničil každou kytku, i když potom blil. Zničil koženku z dveří, a když jsme je nechali opravit, zničil i tu novou, aby nám vysvětlil, že už to opravovat nemáme. Zničil dětské tee-pee. Pil vodu ze záchodu, a Heda se tomu ještě smála. Když jsme ho jednou nevzali na dovolenou do ciziny, nechal nám uprostřed dětské postýlky velmi nevábný, avšak pro všechny další obdobné případy zcela jasný vzkaz. Nepoučili jsme se, a když jsme ho nevzali k moři i tentokrát, dopadlo to ještě hůř.
Jednou objevil tajný průchod z koupelny na balkon. Stačilo jen prokousat síť. Vzniklý otvor jej navíc při cestě na vzduch i vyčesával. Naučil se sundat pokličku z pánve a sežral cokoli, co nebyly jeho granule, ale nikdy, za žádných okolností nejedl sýr. Nikdo mu nikdy nedokázal vysvětlit princip stolu a stolování. Při vaření vyskočil na desku třeba padesátkrát a 49krát jsem ho shodil a jednou nad tím mávnul rukou. Vylíval nám skleničky se šťávou. Jen tak.
Když po sobě zahrabával bobky, cíleně škrábal do plechového koše a nedalo se to poslouchat. Nosil myši do domu, jen tak. Když se uprostřed noci do domu nemohla dostat Maruška, plakal tak, že jsem se šel podívat, co se děje, a pustil ji dovnitř.
Utlapkával nám břicha, spal vždycky Marušce u nohou a občas jako bych zaslechl i velmi slabé předení (to byla jeho velká panička). Nejvíc ho bavilo hrát si s plyšovou leklou rybou s hýbacím ocasem. Hlavně uprostřed noci.
Ale jeho rajón byla chata. Lovil ptáky a nechával je za dveřmi. Lovil krtka pod zemí a zničil tím víc trávníku než on. Lovil naše nohy čouhající z peřiny ve spaní, než si na nás zvykl a stal se největším mazlem. Lovil panáčky z Člověče, nezlob se a zanechal svůj otisk ve všech červených, s nimiž hraje Heda.
Zanechal svůj otisk v nás, protože miloval Hedu tou nejčistší zvířecí láskou – nikdy by jí neublížil (občas si akorát s přehrávaným pláčem stěžovala, že ji "packnul") – a ona milovala jeho. Dávali si hlavičky na uvítanou. Jako nemotorný akrobat lezl po její domečkové postýlce, a když jsme prodávali její kočárek, vysáli jsme z něj kilo černých chlupů.
Ty byly ostatně všude. A neměli jsme kytky a nemohli jsme někde nechat bez dozoru jakékoli jídlo (kromě sýru) či skleničku se šťávou. Zato jsme měli senzačního parťáka.
Vždycky se nakonec odkudsi vrátil, jenže tentokrát to nevyjde. Protože když černá kočka neběží přes cestu dost rychle, je to především její smůla.
Maju, Mažík, Mažinot, Mažislav, Mažíček je snad někde v kočičím nebi a s Pepanem nejspíš kroutí hlavou nad tím, jak tu kvůli nim bulíme.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat