EGA NA VÝLETĚ

Na kole jsem neseděl, ani nepamatuju. Taky na mě ze sklepa mžouralo překvapeně, když jsem se ho jednou v sobotu ráno, byl zrovna sametový listopad, jal narychlo kontrolovat před vyjížďkou. Nasadilo tak vyčítavý pohled, jakého jsou přehlížená kvalitní horská kola vůbec schopná. Ale přemohlo se a jelo krásně.

Spěchal jsem. V Radotíně už totiž čekal Žvejk, i toho jsem dlouho neviděl, poněvadž byl "na montážích" v Německu. Co říct o Žvejkovi-cyklistovi? Vydal se stejnou cestou jako já před x lety, tedy narval do starého kola absurdní množství peněz a vytvořil Závodní Speciál. U mě proces tuningu tehdy skončil tak, že mi to kolo ukradli, jemu bych to nepřál. Je silný a rychlý a směje se.

A celé to zosnoval cyklista Milan K. ze Slivence, velký sporťák, který se umí proměnit v uhlazeného kravaťáka - toho času s podezřelým, avšak charitativním knírkem. Je snad ještě rychlejší. A já. Víc nás nebylo. Když jsme se na parkovišti před kostelem, nově honosně překřtěném na náměstí Sv. Petra a Pavla, konečně sešli a navzájem se pochlubili novými nejchytřejšími telefony, nezbylo než vyrazit.

Ale kam?

Po chvíli váhání jsem to rozčísl. Vydali jsme se na přibližně padesátikilometrovou trasu Radotínského kola, neboť jsme se ho letos nikdo nezúčastnil a všem nám to bylo moc líto. Nasadili jsme víc než slušné tempo. Asi jsme si každý chtěli dokázat, že na to máme. Taková ta nesmyslná soutěživost, co je všem mužům vlastní, kvůli které běhají maratony, umírají v exotických výškách i pod hladinou oceánů a bez níž to prostě nejde. Dokonce jsme na asfaltce u cementárny dojeli maníka na silničce, který se za námi pohodlně vyvezl až za Cikánku - ale pak nám za to poděkoval.

Dál se ovšem pokračovalo bahnem. Předjeli nás dva dementi na čtyřkolkách, jejich nevábné koňské síly spolu s kopyty opravdových koní roztrhaly ty dříve krásné cestičky; jízda tak byla nesmírně náročná. Nebo to bylo tou dlouhou pauzou. Mířili jsme na oběd do vyhlášené hospůdky U krobiána.

Chvátali jsme tolik, že to Žvejk v tom nádherném lesním sjezdu po zelené do Hostími, kde barevné listí hází mžitky do očí a skrývá zrádné kamení, položil, hlavou těsně vedle šutru.

Telecí řízky, domácí mošt a vepřová líčka. Paráda. Jenže jsme museli dál, do zimy.

Opět jsme si potřebovali něco dokazovat, obědem ztěžklí a zimou překvapení. Na cestě do Karlštejna jsme znovu dostihli nějakého silničáře, byť chvilku vzdoroval. Milan, budiž pochválen, se v tom chvatu snažil fotit. "Já jsem vás pak vůbec nemohl dojet," přiznal sportovec později. Naše mužná ega to posílilo. Stejně jako mě potěšilo, když mi chodec u Dubu sedmi bratří pochválil kolo - třebaže z něj přes bahno mnoho vidět nebylo.

Já se vám, kluci, omlouvám, že jsem zastavil zrovna v kuřárně, řekl jsem kolegům udýchaným z krpálu nahoře na Malé Americe. Bylo to neuvěřitelné, jak v nějakém zaflusaném pajzlu. Všude kolem nás lidé dýmali, staří, mladí i děti, lom se ztrácel v tomhle páchnoucím oparu, jeli jsme pryč.

Na Velké Americe jsme se tradičně skupinově vyfotili u zábradlí, přes které není lom vidět, nicméně lze si ho domyslet. A frčeli jsme dál, až do Vonoklas.

Nad nimi jsme viděli ohromného huňatého býka a přemýšleli, o čem asi přemýšlí takový býk. A to nebylo všechno. "Viděl jsi toho pejska, jak za tebou běžel?" ptal se Žvejk pod kopcem. Pejska? Bylo to něco jako medvěd. Stvořitel psa vymodeloval do absurdních rozměrů, tento byl stoprocentně zlý a od pohledu krvežíznivý. Rozběhl se za mnou a chňapal mi po kole. Strašně jsem se bál, dozajista to byl největší dnešní adrenalin. Pak mě nezabil a nechal mě projet.

Pak jsme se rozloučili s Milanem a zablácená kola se Žvejkem dovezli vlakem do Prahy, na šlapání už chyběly síly; kupodivu se to obešlo bez incidentů. A kolo jsem zavřel do sklepa s tím, že se u něj brzo zase zastavím. Slibem totiž nezarmoutíš.

text Řízek, fotky Milan K. a Řízek, mapka Endomondo.com

BUDOUCNOST SPORTU

Jaká je budoucnost míčových her? Nadpozemské výkony, technické fintičky, které si na internetu sjíždějí puberťáci, a strhující sexuální život nagelovaných sportsmanů propíraný bulvárem je hodně zajímavý. Ale je to opravdu něco, co bude bavit diváky třeba i za sto, sto padesát let? Zvlášť u tak sterilních sportů, jako je třeba fotbal?

Určitě ne!

Řešení je jinde. Totiž ve fúzích, kterými vznikají neotřelé kombinace. Stejně jako před časem někdo úspěšně spojil box se šachem, dá se postupovat takřka do nekonečna. Klasickou turisťáckou míchanou hrou je žvejkaná, pojmenovaná po svém duchovním otci.

Žvejkaná se hraje se dvěma míči, čímž se pravděpodobně odlišuje od všech ostatních her na světě. Do jednoho se fotbalově kope a druhým se házenkářsky hází. Pro případné televizní kamery je skvělé, že se jen málokdy stane, aby oba míče byly najednou v autu.

Tím pádem se pořád něco děje, vznikají hloučky kolem branek a obou míčů a sledovanost stoupá. Tuningová varianta počítá s tím, že vsítit gól kopacím míčem je pro neodborníky zpravidla složitější, a proto je taková branka honorována dvojnásobkem bodů.

Děti hru mají rády, a tak se hrává často. Možná i kvůli nesmírné divácké atraktivitě jsme tentokrát hráli všichni s nimi. Na jedné straně se tak borci typu metalisty Hory a Kokose, borce s nejbolavější střelou na světě, snažili spolu s jejich většími kamarády Milanem a Alexem neprohrát s námi. Já jsem byl hendikepován dlouhou zimou, sedavým zaměstnáním a cyklistickými podkůvkami, ale měl jsem kanonýra Páju a celou řadu nadějných hráčů žvejkané, třeba Vojtu a Torpéda. Po neuvěřitelně vyrovnaném průběhu jsme zvítězili asi 27:23, ale dyk je to jedno.

A proto se nenechte zmást tou fotografií nahoře. Skutečně je to přehazovaná (žvejkanou neměl kdo fotit). Přehazku však v budoucnosti velmi pravděpodobně nahradí její kombinace s ragby či něčím hodně nepodobným.

text a fotka Řízek

NESLÉZEJ Z TOHO KOLA!

Blátem, listím a kamením
text a foto Řízek

Nakažlivost popularity dobrodružné jízdy na horských kolech a s ní související nemožnost se tomu jakkoli účinně bránit si před několika lety uvědomili i organizátoři našeho domácího turistického pochodu – Radotínského kola. Kromě konstantních pěších vycházek pro ortodoxní vandrbucháře a cancákisty i rodinnější typy tak vymysleli i trasy pro cyklisty.



Ta punkovější má pěkných 58 kilometrů a dá se říci, že je až na výjimky nádherná. Ty výjimky jsou vesměs kopcovité a bahnité. Nevím, kdo měl ten nápad, ale letos jsme s Marťasem do její krásy chtěli poprvé zasvětit i naše oddílové děti. V skrytu duše jsme samozřejmě doufali, že účast bude podobná návštěvám našich jednodenních výletů do čističek a muzeí, tedy zanedbatelná. A že si tu projížďku ve dvou náležitě užijeme.



Pětice drobných odvážlivců nás tedy překvapila a na soudy, zda příjemně či nikoli, bylo zatím brzo. Sobotní ráno zvolilo pošmourné líčení, bylo bezvětrno a pod mými naducanými pneumatikami Racing Ralph (Závodní Ralfíček) šustilo barevné listí. Nastal čas vykoupat se v potoce. „Řízek vám ukáže, kudy pojedete,“ uvedl Marťas před oblíbeným místem, kde se diagonálně projíždí kamenitým korytem. Že jsem posléze upadl a v chladivé vodě se vyválel, bylo nasnadě. Bez toho by to ale asi nebylo ono.



V Chotči u mlýna se na nás přišla podívat kočička. Martínek byl neustále zpocený a tlačil, Mára cestou sportovně plival do míst, kudy projížděli další (bylo to těsné) a já coby štamgast této cesty jsem motivoval obědem ve skvělé restauraci v Hostími. Ta byla ještě daleko a beztak zavřená.



U Kuchaře jsme našli oboje nedávno objevené kalhotky na svých místech, po chvíli pátrání jsem zajistil i podprsenku. Historie se málem opakovala i o kousek dále, kdy Marek málem zahučel do takzvaného Milanova trní. Ve Vysokém Újezdu naopak už šlépěje chyběly. V tom ukrutném kopci k Bubovicím poprvé vysvitlo slunce a udělalo ze mě idiota v zimních rukavicích.




Ten, koho při výstavbě světa napadlo, že se lesní cesta bude nad Hostímí svažovat a vyústí v překrásný sjezd zakončený hospodou, by zasloužil nejméně medaili Za zásluhy, třeba v umění. Kdyby U Grobiána neměli dovolenou, bylo by to bezmála dokonalé. Ale ani Srbsko nebylo daleko, tam nastal oběd. A objevili se tam i Milan a Žvejk.


Společně jsme posléze stoupali na Ameriku a „Neslézej z toho kola!“ se stávalo leitmotivem vyjížďky.



U té větší Ameriky jsem elegantně spadl, kolo mě zasypalo a zůstalo ležet na zádech tak, jako bych se chystal jej opravovat. (To, že se mi něco podobného povedlo později nad Třebotovem, naštěstí téměř nikdo neviděl a Žvejk si to nechá pro sebe).



U dětského domova v Mořině holčička lopatou nakládala štěrk z hromady na kolečko. A děti už toho začínaly mít když už ne plné kalhoty, tak určitě brejle. Ale fanatičtí vedoucí je přes Vonoklasy, Třebotov a Cikánku krátce po páté hodině dostrkali až k Radotínu. Diplom a propiska se ztratí, ale teplý čaj a patřičné čajové sušenky byly tou správnou odměnou. Navíc bylo všem účastníkům oznámeno, že příští rok jedou znovu.

LAN PÁRTY V UVOZOVKÁCH

Brambůrky a notebooky
text Řízek, foto Žvejk

Co se týče propojování počítačů a vytváření sítí, nejsme nikterak zvlášť zruční. Dalo by se možná říci, že při organizování našich občasných herních sezení postupujeme spíše nahodile, snad až chaoticky.

I tentokrát jsme našli vhodný azyl (Milanův bejvák), pětici odhodlaných hráčů a několik desítek balíčků chipsů. Takže nám zdánlivě nic nechybělo. Snad až na tu síť. A když se nějaká pokoutně našla a pomocí Zdeňulíny se podařilo zajistit, že každý plejer měl i „vlastní“ počítač, mohli jsme už po necelých třech hodinách intenzivního propojování začít slavit. A pařit.

Nejprve si musíme připít, když se nám to tak pěkně podařilo spojit. Vychutnejme si tequilu a spusťme Counter Strike, který navzdory své relativní primitivitě přímo svádí k zábavné střelbě do hlav kamarádů, zvlášť když Vašek-terorista vypadá jako skutečný Vašek-policista.

Ale ouha! Sousedovic síť, kterou jsme si „půjčili“, se ukázala být příliš slabou. To, že počítačoví hráči sem tam levitovali vzduchem, by ani tolik nevadilo, koneckonců na ně byl i legrační pohled. Jenže dramatické přestřelky příliš často přerušovaly chybové hlášky provázené zastavením koloběhu virtuálního světa. A to vadilo více.


A tak jsme se posunuli poněkud dále v čase. Paralelní závody ve hře Stunts, vytvořené kdysi na přelomu siluru a devonu, sice nezúčastněnému pozorovateli mohou připadat jako mírně úchylné, ale aťsi. Nebylo to vůbec špatné.

Stejně jako následující letní olympiáda. Možná že se odehrávala v Pekingu, i když třeba to byl už Londýn – jisté je, že zahajovací ceremoniál byl vyladěn do růžové, létali tam holubi a pohybovaly se nějaké kostičky. Ukázalo se, že nejrychlejší pravé zápěstí má hostitel, a to bylo klíčem pro zisk většiny medailí. Ostatně, taky je to atlet – jeho klikáním poháněná postavička dokázala prolétnout čtyři sta metrů překážek za pěkných 26 vteřin. A to už je co říct.

Upoutal také skok do výšky, tedy opakované pády závodníků zády na tartanovou dráhu a jejich následná bolestná grimasa, a pak moje neschopnost projet byť jen jednu branku při parkuru a první zatáčku na divoké vodě. Ale co. Stejně jsem na konci v hodnocení národů bral stříbro. Ostatní borci se více méně jen zúčastnili, ale jak říkal pan Coubertin, vo tom to je.