ZELENÁ VÝŠKA

Kamarádi. Vezmete je na závod, bezpečně a pohodlně je tam odvezete a oni se vám odvděčí tím, že vás dvacet metrů před cílem předběhnou. Běh Partyzánskou stezkou v Oseku tak patrně nebude patřit ke sportovním zážitků, ke kterým bych se v budoucnu rád vracel. Vzpomínka, pokud ji zcela nevytěsním, spíš zabolí u srdíčka. 

"Všechno nejlepší k narozkám, něco jsem ti přinesl," říkal mi Milan místo pozdravu a já se naivně začal těšit na nějaký hodnotný dar. Kamarád mi však jen vrátil cyklistický bidon, který jsem u něj před časem zapomněl. Zklamání jsem nedal najevo a soustředil se výhradně na nadcházející závod.

V Oseku bylo téměř vše jako loni. Sál hospody plný lidí v různé fázi převlékání a aplikování rozličných podpůrných prostředků a gelů, jediný záchod, na němž se běžci zbavovali předstartovní nervozity držíce nedovírající dveře kabinky, tatranka, účastnický list a pořadatelé komolící název mého týmu - letos mi ze Zelené lišky udělali Zelenou Výšku. Jen se změnilo počasí. Bylo asi patnáct stupňů, mrholilo a foukalo něco jako orkán.

Oproti loňsku jsme se rozrostli. Ke mně a kolegovi Adamovi (na snímku) přibyl právě vsetínsko-pražský Milan a jeho někdejší kolega, tělocvikář Míra. Ten posléze zboural moje předsudky o plnoštíhlých nedovzdělaných frustrovaných idiotech, kteří celé dny v teplákovkách sedí na švédské bedně a pozorují sekundární pohlavní znaky dospívajících svěřenkyň při pokusech o basketbal. Možná tento opravdový tělocvikář leccos z toho ve skutečnosti praktikuje, hlavně se však ukázal jako nesmírný sportsman - všechny nás vydrtil nejméně o čtyři minuty a v cíli vypadal, že by si to s chutí proběhl znovu.

Rázná paní organizátorka nás před startovním výstřelem varovala, že trať je strašná, hnusná a nechutná. A první dva kilometry se to proti větru po asfaltu skutečně tak jevilo. Snažil jsem se takticky schovávat za vyšší jedince - najít takové je většinou snadné. A pak se přiběhlo do lesa, vítr si převzaly stromy, na nás tak zbylo překonání dlouhého kopce k jakémusi partyzánskému bunkru, který jsem ani letos nezahlédl, jelikož jsem v tu chvíli měl tep 199 a zcela jiné starosti. Další asi tři kilometry se čvachtalo blátem, po kluzkém listí či po nasáklém mechu. A to já mám zase celkem rád.

Mým dočasným úhlavním nepřítelem se stala jakási klopýtající paní s tepláky vytaženými až někam k bradě. Z kopce jsem jí ukázal záda, ovšem když jsme se vrátili na asfaltku a všichni kolem mě razantně zrychlili, opět jsem dostal šanci prohlédnout si tento zajímavý běžecký model, který příště asi taky vyzkouším.

Poslední dva z devíti kilometrů jsem spoléhal na pomoc větru v zádech, když už nohám se moc nechtělo. Ta se ale ukázala příliš chabou. Tepláková paní se vzdalovala, jakožto i pár dalších sportovců, jež jsem teoreticky mohl třeba ohrozit, kdybych zabral. Několik desítek metrů před cílem ve vřavě místních diváků zcela zanikly cizí kroky, mladý a nějak povědomý muž kolem mě lehce prosvištěl - ano, byl to Milan. "Mám pro tebe ještě jeden dárek k narozkám," myslel si nejspíš, zatímco urval 26. místo rezervované pro mě. Poznal mě už z dálky podle zelených pruhů na zádech a charakteristické ortézy na kotníku. Velmi se podivoval, že jsem se ani jednou neohlédl.

Dalo by se snad říct, že jsem tu potupu unesl. Většinu nadávek, které mě napadaly, jsem totiž spolkl. Uvědomil jsem si, že bych na jeho místě jednal stejně - vidět před sebou unaveného Milana s ortézou, těšícího se na čaj v cíli a na 26. místo, našel bych v sobě ten zbytek energie a předběhl ho dřív, než by řekl Sokol Vsetín. Vždyť je to koneckonců sport.

Ale i tak mě to trochu mrzí. Nebo by se to dalo říct i přesněji, ale už jsem to spolkl.

text a foto Řízek

AMATÉŘI A KAMARÁDI

Psychologie spamovacích automatů není patrně příliš složitá. Usuzuji tak čistě podle toho, že pokaždé zbystří a zvýší aktivitu, když se v textu objeví sousloví Amatéři Radotín. To je pak komentářů v diskusi! A samý anglický a pochvalný.  Roboti, a možná nejen oni, v tom totiž tuší čuňárny a nějaké nestydaté vesničany. Psychologie bowlingového týmu Amatéři Radotín je mnohem složitější a čuňárny obsahuje dočista jiné, byť v pozoruhodné míře.

Kapitán týmu například nechá ženu a dvě malé děti napospas v nehostinných Jizerských horách a odjede do Prahy, jen aby odehrál ligový turnaj. Zbylí dva členové si ťukají na čelo.

Loni jsme spadli a hrajeme už zase nejnižší ligu v Butovicích. A po nějaké době si to užíváme. Považte: dříve zanedbaná herna byla vybavena novými drahami, které fungují (!). Takže se turnaje už neprotahují do časných ranních hodin. Naopak, běží jak po drátkách. Také na baru už změnili zvláštní cenovou politiku, kdy lahvovou vodu nabízeli za 30, kohoutkovou za 35 korun. Byť průměrný, dobře situovaný hráč bowlingové ligy takové drobnosti neřeší.

Navíc se v lize utkáváme i s našimi kamarády Kamarády z kuželek. Ty vede Maruška vstříc pěknému čtvrtému místu. Je to sympatický tým plný pohledných, poněkud zadaných či vdaných kamarádek. Některé z nich se dají, k potěše hráčů našeho týmu, dokonce vystopovat i na stránkách společenských časopisů typu Reflexu. Mezi ostatními hráči, jak s údivem pozoruji, jsou Kamarádi velmi oblíbení, možná až příliš. S jejich neustále taktizující a i ženské zbraně nezřídka využívající kapitánkou chce každý laškovat a žertovat, že to až hezké není. Vlastně to vůbec není hezké.

Amatéři Radotín, v podstatě sponzorovaní Kosteleckými uzeninami, se včera poprvé objevili v čele soutěže. Samou radostí jsme se ve volné chvíli vypravili do nedalekého rychlého občerstvení, kde jsme povečeřeli hamburgery a hranolky.

My ano, svalnatý pán od vedle nikoli. Odmítl totiž převzít sendvič, jelikož "kuchařka", jež jej vytvářela, byla zároveň za kasou, takže sahala na peníze i na rozemletá kopýtka. Nebojácně jsme se shodli na tom, že to byl debil, ale jen tak potichu, abychom ho nenaštvali. Nebo co myslíte, spamovací roboti a sexuchtiví návštěvníci - je normální žinýrovat se v mekáči a hrát si tam na nějakou přemíru hygieny?

Tak jako tak, najedli jsme se mastně. S plnými bříšky jsme pak jednoznačně podlehli největším rivalům, celku Gagvimardžot. I tak se na všechny před závěrečným turnajem díváme spatra.

Snad vás tahle sluníčková informace potěší v tom letošním jarním nečase.

text Řízek, fotka Ablweb.cz

MILANPÁRTY

 

Milan si na to nepamatuje, ale před pár dny slavil narozeniny. Své kamarády a lidi dobré vůle sezval jednoho večera do klubovny, aby se s nimi mohl podělit o radost, že je tady s námi už tak dlouho. Jak dlouho vlastně? To už si zase nepamatuju já.

Ale dá se to vlastně spočítat. Před dvěma lety totiž slavil dvacetiny. Letos jsme si měli taky vzít kytary, protože Milan je má rád. Jenže rychlý spád mejdanu či pingpong mezi lahvemi způsobil, že můj dvanáctistrunný nástroj, který se po drahné době podíval z pankráckého kopečku, se nakonec nedostal z futrálu. Tak snad příště.


Ale ne že by nebyla muzika. Domča a Petr třeba secvičili pro oslavence táborákovou verzi populárních Patnáctin, k nimž se mnoho účastníků večera pomalu blížilo.


A zatímco pro někoho bylo vrcholem mejdanu nenápadné balení neznámých patnáctek, jiní je pomocí špionážní techniky zdokonalené soukromými bezpečnostními agenturami šmírovali fotoaparátem. My jsme zase ocenili poslech alba coververzí písniček Mňágy, které Milan také darem obdržel.


A tak kvalifikovaný hudební recenzent "Vedral" Forejt pokaždé po dohrání skladby rozvážně, ale vědoucně pokrčil rameny a opáčil: "Co na to říct? Typický Wohnouti. Typický Tatabojs. Typický Vrbovský víťazi!" Byla to docela bžunda. Mimochodem, nejzábavnější mňágovští plagiátoři jsou jednoznačně Ty Syčáci.

 
To Milan kromě několika galonů rumu obdržel i další neméně hodnotné dary. Třeba skládacího panáka, který se velikostí dokáže operativně přizpůsobit různě velké žízni! Od své milé dostal i ukulele, takže muziky bude ještě víc, byť má nástroj pouhé čtyři struny. Jeho maminka zase vytvořila celou řadu chutných věcí a pomazánek. A dokonce se objevil i Vašek, který sám o sobě je takový dáreček, pak ale zase zmizel někde venku. Když se opět našel, rozhlédli jsme se po klubovně a zjistili jsme, že jsme fakt staří. Anebo ti lidi okolo byli fakt mladí. Nevím, dál.


Potom někdo přenesl stoly na druhý konec místnosti, načež se po čase zase vrátily zpět. Jako my. Po půlnoci jsme rozvezli kamarády do Kosoře i jinam a mohli jsme jít na kutě. Snad se i Milanovi něco hezkého zdálo, dobrou noc.

text a fotky Řízek

TAKŽE DOBRÝ!

Veselá depka v rudém tričku
text a fotky Řízek

Přátelé a kamarádi se po čase sešli na koncertě valašské kapely Mňága a Žďorp. Hrála v Akropoli, což ale s momentálně populárním Řeckem nemá nic moc společného. Mňága předvedla solidní koncert a představila slušné nové věci, my jsme předvedli solidní večírek včetně neslušného rozvracení vztahů a je jen škoda, že si to jen málokterý z nás dopodrobna pamatuje. „Jen víc takových tahů,“ glosovala má přítelkyně stav a rozpoložení, v němž jsem dorazil domů, a měla pravdu.

Přitom to zpočátku vypadalo, že dokonce zůstaneme venku před Akropolí. Ne proto, že by o hitmakery ve středním věku byl takový zájem , a že by tedy nebylo místo, ale spíš z toho důvodu, že se nám nějak zalíbilo v Kubelíkově ulici před kontejnery s tříděným odpadem, občerstvujíce se načervenalou kolou a probírající to naše milé společenství. Prostě taková příjemná hodinová vteřina bez konce.

Dvě dámy pak s naší pomocí chtěly vyměňovat politiky; snažil jsem se je přesvědčit o marnosti a nesmyslnosti jejich snahy, a tak mě napadá, že jsem v tom rudém tričku musel vypadat jako aktivní komunista bránící zasloužilé soudruhy na prvních místech kandidátek. To rudé tričko to chudák ostatně schytalo i od všech přítomných přátel a kamarádů. Jestli to prý není oficiální oděv média, kde pracuju. Ts.

Přeci jen jsme se ale nakonec rozhodli jít dovnitř, když už jsme měli ty lístky za dvě stě dvacet. Plastové lahve jsme v rámci etikety vyměnili za kelímky a začala show. Kapela na začátku přišla se songy z minulé desky, pak následovaly dva tři zbrusu nové fláky a pak hrozivě veselá píseň o jaderných zbraních. Ta byla ostatně signálem pro přesun od baru do kotle, pod vedením Václava jsme se tam octli strašlivě rychle; jeho statné postavě trochu připomínající nového Robina Hooda všichni uhnuli a skákající dav měl jistě velkou radost, když jsme se navalili přímo do jeho čela, k nohám Petra Fialy a jeho kamarádů a přátel z kapely.

Bylo to živelné a chvílemi mě hudba s mírnou pomocí červeného a zelené dostávala do euforických stavů, což se u mě projevuje zejména skákáním do výšky průměrného vzrůstu průměrného muže. Nemohl jsem si ale také nevzpomenout na koncerty, kdy s námi v kotli řádil brácha a přemýšlel jsem, kde asi řádí teď...

„Je to nemožné,“ dožadovali jsme se opakovaně oblíbené depkárny. A že nás z našeho totemu nebylo málo. Považte: já, Marťas, Franta, Venál, Péťa, Pája, Milan a Kubča s kamarádkou. Ale Fiala se zuby nehty držel programu, song nám nicméně slíbil napříště. No ne že bych mu nevěřil, ale uvidíme.

Utíkalo to nepopsatelně svižně, nové věci se mi celkem líbily a kapela jimi zároveň sympaticky příliš nenabourávala očekávanou smršť letitých hitovek, zdomácnělých i obehráváním u ohňů a večírků v našem milém společenství. Na to, že jsme byli v Řecku, nebyl zvuk zas tak špatný a popový ani za mák.

Protihluková desátá hodina však byla neúprosná a zpod pódia nás vyhnala zpět ke společenské konverzaci u baru, odtud po čase ze Žižkova dolů a domů k partnerům, maminkám a babičkám. „Všechny ty tvoje koncerty a fotky jsou stejný,“ odtušila o den později má milá a měla pravdu.

Takže dobrý.