PANÍ RADOVÁ

Bylo nás tři. Závodníků se startovním číslem a v jednoduše slušivém dresu SK Babice na startu letošního ročníku Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. Díky Martinovi se to povedlo tak, že naše čísla šla hezky po sobě a před časomírou odměřující okamžik startu jsme poskakovali v jedné řadě a vybíhali společně ve 13:25:00. Přišlo mi to půvabné až kouzelné. 

Kouzlo i půvab měly trvání maximálně deset sekund. Takový interval (slovy: jako když desetkrát vyslovíte jednadvacet) stačil na to, aby mi Karel zmizel z dohledu. Dalších přibližně dvacet sekund bylo třeba, aby obdobně začal mizet Lukáš. 

Štěstí pro čtenáře tohoto textu, že se tím rovnou dostáváme k odvyprávění příběhu fotografie, která se líbí nejen majiteli tohoto blogu, ale i mně, a ten první si přál, aby text byl hlavně o ní. 

Pohlídal jsem si dobře hned první seběh senohrabského závodu. Vypadá nezáludně, míří po kraji svažující se louky do úvozu, který se po pár stovkách metrů začne ostře zvedat po svahu vzhůru k lesu. Ten seběh vypadá naprosto neškodně, ale paměť je velká čarodějka. Přesně před třemi lety jsem se na trati tohoto závodu ocitl poprvé. Bylo to tehdy vůbec poprvé, co jsem se kdy ocitl na trati jakéhokoli běžeckého závodu (kvůli covidu měl tehdy virtuální podobu, kdy si každý přijel trať odběhnout v čase, který si zvolil). No a tehdy jsem byl očitým svědkem toho, jak se Lukáš vybíhající s vervou sobě vlastní poroučel k zemi do bahna právě v místě, kde se louka mění v úvoz a bývá tam vcelku logicky nejvíc mokro. 

Řekl jsem si, že takto letos neskončím, tedy pardon nezačnu, a hned úvodní pasáž zaběhnul běžeckým stylem, kterému se v plavání říká “paní Radová”. Přišlo mi to přiměřené. Ano, litoval jsem, že kolegové ve stejném triku jsou fuč a že jsem výhodu společného startu prohospodařil tak brzo, vždyť sil i elánu na rychlejší proběhnutí bylo dost, ale zase jsem byl spokojen, že pokračuju neumazán. Přece ten dres byl fungl nový!

Když jsem vzpomínal na to, jak vypadala trať v roce 2020, přišlo mi, že letos je přece jen o poznání blátivější. Čekal jsem sníh, ale převládalo bahno. Na mém způsobu probíhání těch nejrozblemcanějších úseků mi nepřišlo nic zvláštního. Minimálně do okamžiku, než jsem na nich vstoupil do vícečetných interakcí se “soupeři” na trati, jedno zda těmi mě předbíhajícími, nebo těmi, jež jsem dobíhal já. 

Nemohl jsem si nevšimnout, že se do kroku opírají tak nějak víc. A že když jsem za nimi, odhazují bláto mým směrem. Ne že bych šel v blátě na špičky, ale přece jen jsem se snažil najít nejpevnější část cesty a volil trochu jemnější došlap. 

To vše jsem tak nějak vnímal. Plně mi věc došla, až když jsem po proběhnutí cílem došel k oběma klubovým kolegům, kteří už se pár minut zahřívali čajem a ukusovali ze sušenky. A tu Karel začal porovnávat moje a Lukášovo pozadí a bavit se tím, že jsme asi neběželi stejný závod. 

Byl by to žert, který by zůstal mezi námi, kdyby Lukáš Karla nevyzval, aby věc fotograficky zdokumentoval a já neuposlechl výzvy, abych k tomu něco PATetického napsal…. 

text Pavel alias Pat, foto Karel J.

ČTYŘI BU

"Přátelé!" oslovil nás všechny hlas moderátora. Nazval nás tak už asi podvousté, aniž bychom se dosud stihli spřátelit. Měli jsme na to však teoreticky ještě dost času - teď ve dvě ráno do konce závodu chybělo asi deset hodin. Ležel jsem na karimatce, koukal jsem do plachty stanu postaveném na štěrkovém parkovišti a poslouchal, jak závodníci myjí zabahněná kola wapkou, jak z repráků pořád něco hraje, jak Franta leze do auta, kde něco zapomněl, jak se vedle mě Petr na těch šutrech převaluje a jak někde v lesích sviští Milan, který za náš tým zrovna najíždí kilometry. Až příště přijedu 24hodinový závod na kole, bude to bez iluzí, že se v noci aspoň na chvíli vyspím.

Žene se na nás nějaký mráček.

Do areálu ve Vesci u Liberce jsem na 20. ročník závodu Těžká pohoda přivezl tým Čtyři buzeranti. Jeho debilní název vznikl z vtipu, který si už nikdo nepamatuje, v časové tísni a kromě toho, že budil posměch, rozpaky a pochybnosti, kritizovali ho vlastně všichni naši závodníci, mí přátelé. Aspoň, že na výsledkové tabuli v cíli, kam se celý nevešel, měl milosrdnější podobu: Čtyři bu. Družstvo vzniklo z účastníků pravidelných čtvrtečních vyjížděk na Cukrák; na ten jsme, pokud správně počítám výškové metry, během závodu pomyslně vystoupali asi pětatřicetkrát. O závodě mi řekl kolega Čenda, který je husťák, protože to stejně jako mnoho dalších borců jede celé sám (smekám před nimi svou zabahněnou přilbu), a mě nenapadlo nic lepšího než postavit vlastní tým.

Petr právě završil 29. naše kolo.

Můj další přítel Václav (nepřítel cyklistiky) tuhle celou akci opovržlivě nazval Le Mans pro socky, když jsem mu prozradil, že se startuje asi půlkilometrovým během k přistaveným bicyklům, obdobně jako při onom slavném závodě. Jako kapitán jsem přemýšlel, jakého běžce nominovat, nakonec jsem nasadil sebe.

A start, "Přátelé", ohňostroj, rachejtle a běžíme. A je to napínavé, kluci určitě hypnotizují moje kotníky v děravých botách, ať na kluzké trávě vydrží. Pak už osedlat nejhezčí kolo na startovním roštu a jedeme. Na dvanáctikilometrovém okruhu je všechno: mokrý asfalt, mokré kořeny, kameny, brod, sanitka, prudké i táhlé kopce i parádní sjezdy. Provokativně se jede i kolem hospody, která ztichne až někdy ve čtyři ráno. Po půl hodině (a více) se vracíme na stadion, kde se Čtyři bu poprvé objeví na informačním panelu, a vyráží Petr. A po něm Milan a Franta. A tak pořád dokola do zblbnutí. Máme to dokonce napsané na papíře i s předpokládaným časem příjezdu a startu, zorganizovala nám to tak Milanova přítelkyně. Ta ale večer odjíždí a jsme až do rána, než přijede ona i moje Maruška, ponecháni napospas. Jízdní řád, přezdívaný tahák, papír, seznam a později cár, ale držíme i nadále.

Moje ferrari, nejhezčí bicykl v okolí

Noc ostatně přijde hrozně znenadání. Zaskočí nešťastného Frantu v temném lese s ubohou čelovkou. Pak už montujeme výkonné svítilny, ta moje (pochopitelně vypůjčená) dokonce nad ránem splaší nějakého ptáčka, který mě, chudáček, začne obletovat, anebo je sám halucinací. Z toho, že je ráno, máme samozřejmě potom radost, ale shodli jsme se, že noc byla na trati ze všeho nejhezčí a nejvíc nás bavila. To je člověk na trati častokrát opuštěn, všechno je pomalejší, tiché a tajemné a nikde žádný moderátor ani Maxim Turbulenc z reprobeden. Jen tu a tam prosvitne v dálce červené světélko, anebo ze tmy, zpoza stromů a mraků vykoukne měsíc anebo obrovský šutr.

Možná vás zajímá, co dělá jezdec týmu Čtyři bu, když zrovna nezávodí. Nejspíš vás to nezajímá, přesto vám to povím:

• Navštěvuje bufet. Jeho nabídka a nasazení jeho obsluhy nás totálně překvapila, měli jsme volně k dispozici všechno od různých energetických sajrajtů po salámy, chleba s májkou až po senzační krupicovou kaši, kterou jsme se nezávisle na sobě postupně nacpali všichni.
• Hrabe se v batohu a marně hledá nějaké suché oblečení.
• Směje se kamarádům, kteří mají celý zabahněný ksicht, a sám má na čele otlačený nápis Giro od helmy.
• Marně se pokouší o spánek.
• S baterkou v ruce pátrá po příčině závady na přehazovačce, jejímuž principu příliš nerozumí.
• Nadává na kapitána, na nebetyčnou troufalost a nerozvážnost, která ho sem zavedla, či na počasí.

Předávka štafety a na obzoru mráček

Počasí si za svůj výkon odstavec nezaslouží, ale zmínit bych ho měl. Když jsme se v jinak slunečném sobotním ránu totiž blížili k Liberci, na špičce Ještědu byl zapíchnutý obrovský černý mrak. Podivnost počasí se projevovala i nadále. Třeba když jsem jel já, téměř vždy pršelo, a jakmile jsem předal štafetu, objevila se duha. S Petrem jsme během poslouchání "Přátel" večer koukali na mobilu na aktuální radarový snímek: celá republika jasno, Liberec déšť. Další déšť jde z Německa, nás těsně mine. Teda nemine, rozmyslel si to a zahnul nad nás (hysterický smích). Jindy zase foukal prudký vítr. "To počasí je letos největší porno," poznamenal nad ránem jeden ze soupeřů, když jsme spolu na večerníčkovský převod 1-1 směšně klouzali z rozježděného blátivého kopce, který jsme chtěli vyjet. Nutno dodat, že v noci už nepršelo vůbec a nedělní slunečné dopoledne bylo za odměnu. Jelo se báječně, bez defektů, pádů i čehokoli zlého...

Sami sebe jsme překvapili, skončili jsme pátí v kategorii, celkově dvanáctí. Nakonec jsme se ovšem na pódium i tak dostali, byť kategorii Nejhorší název nevyhlásili: vyhrál jsem totiž v tombole nějaké energetické gely.

Přátelé, jsou fajn, ale radši bych byl, kdyby mi zabalili tu noční krupicovou kaši.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

LAVANDULA ANGUSTIFOLIA

Na okraji Hanspaulky jsem si uvědomil, že by mi tady vlastně nevadilo bydlet. Chodit běhat do Šárky a ztrácet se v secesní či jakékoli jiné vile se třemi, ba ne, čtyřmi koupelnami. Zatím jsem se ztratil v uličkách nad šáreckým údolím, i to bylo takové hóch a nóbl a honosné.

Táhla nás tudy navigace v mém mobilu a touha objevit několik takzvaných kešek. Taky jsme hodně dlouho neviděli Vanessu. Rovněž se mi před státnicemi nechtělo učit a Maruška to dobře věděla, tak tuhle akci naplánovala. Prostě nedělní prokrastinační výlet.

Vanessa teď bydlí někde na Petřinách a plete si Veleslavín s Vokovicemi. Takže jsme se nejprve nemohli najít. Pak jsme se ale zorientovali a už to šlo hravě a dravě. Odlovili jsme, jestli dobře počítám, čtyři poklady. Blátem, lesem i asfaltem.

Vanessa v těch končinách nebyla poprvé, a tak nám trochu napovídala. Odměnou jí bylo pozvání na píváka a informace o našich nezadaných kamarádech, neboť Váva je křehká osamělá duše, která by se ráda usadila třeba s nějakým učitelem češtiny a občanky, jenž má narkotické tajemství se školníkem.

Ale zpět ke keškám, protože právě jedna z těch ze Šárky nám dala pekelně zabrat. Byla to mysterka - pro zoufalce to znamená, že musíte vyluštit souřadnice pomocí zvídavých otázek typu "jak se jmenuje levandule latinsky". Jenže ani jeden z našich smartphonů nechtěl odhalené souřadnice najít. Po 40 minutách, protivné Marušce a tuctu stažených aplikací se nad námi slitoval keškový bůh nebo možná americká FBI a my se konečně vydali za šipkou, která nás dovedla ke kýžené krabičce v zemi s levandulovou vůni (a jednou hnusnou larvou).

Odměnou za trpělivost se nám stala parádní zahrádka v centru Divoké Šárky, kde měli báječný bezinkový likér, nad kterým jsme probrali protesty v Turecku i Nečasovu submisivitu a kdybychom tam seděli dodnes, určitě bychom vyřešili vládní krizi líp než motoricky nepříliš zdatná hlava státu. Luky se tvářil, že děsně pospíchá za učením, ale nakonec se nechal ukecat na točenou zmrzlinu, která ho uchlácholila alespoň na cestu k tramvaji.

Neb současné společenské mravy velí, že z takových akcí se pořizují fotografie, které se pak umísťují na různé sociální sítě, požádali jsme Lukyna o fotečku na zeď. "Chci tam dramatický nebe," dirigoval nás stále ještě bakalář. "My tam chceme dramatický sebe," utřela jeho snahy Váva. "A tak vznikl snímek dvou kamarádek na smyčce tramvají kdesi ve Vokovicích, který vidíte tady nahoře" - tak nějak by to zakončil Karel Časlavský.

text a fotky Maruška a Řízek

V ORANŽOVÉ VESTĚ

Když opadla voda po povodni, přihlásila jsem se (tak jako mnozí mí kamarádi) na radotínské radnici jako dobrovolník na pomoc s úklidem. Po absolvování nezbytných formalit nutných k obdržení kartičky dobrovolníka jsem nafasovala 1,5 l vody, holiny, gumové rukavice a svítivě oranžovou reflexní vestu (asi kdybych zapadla někam do bahna, abych byla dobře vidět) a vyrazila do terénu.

V zátopové oblasti už se to hemžilo vozy integrovaného záchranného systému, technických služeb, všude zněly dieselagregáty a hučely vapky. Osobně mě překvapilo, jak dobře byl ten rej koordinován: každý přesně věděl na jakou adresu má jít, co má dělat. Potřebujete agregát? Není problém, starosta vám ho osobně doveze a pomůže nastartovat.

Za jediné pozitivum velké vody bych s trochou nadsázky považovala fakt, že jste nuceni konečně vyhodit ty krámy, co skladujete deset let v zadním kamrlíku. Alespoň tak to bylo u starších manželů, kterým jsem v pátek pomáhala za lahváče a kus chleba s lovečákem vynášet všechny ty zabahněné nefunkční mikrovlnky a lednice, které chtěl pán už deset let opravit, porcelánové slony a hrníčky po pratetičce, které je škoda vyhodit, a desítky skleniček od marmelád a okurek – co kdyby se paní
jednou hodily v kuchyni?

Pokud máte pocit, že se snažím následky povodní zlehčovat, není tomu tak. Vlastníma rukama jsem u jiné radotínské rodiny vyhazovala zabahněné reproduktory k domácímu kinu nejmíň za desítku do kontejneru na ulici, vymetala bahno z obýváku a snažila se vcítit do tragédie, kterou rodina právě prožívá. Jasně, jsou to všechno jen věci. Ale ty věci dělají domov, který jste léta budovali, a najednou vám v něm pochodují cizí lidé v oranžových vestách a ptají se, zda mají vyhodit váš sváteční ubrus a umělý vánoční stromeček.

Večer už mi povodně připomínaly jen ruce smrdící od gumových rukavic. Z koncertního pódia letohrádku Hvězda bylo to bahno najednou tak strašně vzdálené. Stejně tak je asi vzdálené všem, kteří o něm jen čtou v novinách či sdílejí fotky na Facebooku.

"Opravdu vám moc děkujeme." Věta, která je spolu s dobrým pocitem jedinou odměnou za hodiny v zapařených rukavicích, smradu, bahně a horku. Věta, ve které je tolik vděku, že se nedá slovy vyjádřit. Věta, pro kterou půjdu dobrovolničit znovu.

text a fotky Ála

ŽENY A DĚTI V BLÁTĚ A MLZE

Letošní Radotínské kolo Jardy Baráka se neslo ve znamení zabahněných stezek, mlhy a extrémních sjezdů. Naše cyklistická skupinka složená ze čtyř odvážných a všehoschopných jezdců se během cesty potýkala s mnohými nesnázemi a nástrahami.

 Vše začalo už na začátku kousek od radotínské cementárny, kde jsme se museli brodit bahnem, do kterého i několik z nás zapadlo. Poté následoval odvážný přechod s kolem na zádech přes kluzkou lávku a mírný sjezd ke Kalinovu mlýnu, kde byla naše první větší zastávka. 

Cestu nám začala ztěžovat padající mlha a vysoce vlhký vzduch, my jsme se však nenechali nepřízní počasí odradit. K naší skupince se během cesty přidal pátý jezdec, kterého jsme dohnali na vrcholku prvního zdolaného kopce (byl to úplně stejný cizí pán, jaký s námi jel loni).



Zanedlouho poté následoval kamenitý sjezd, který jsme všichni technicky zvládli na jedničku, především ti znás, kteří jeli na trekingových kolech, si zaslouží velký obdiv.

Po náročném sjezdu jsme chvíli jeli mírně zvlněným terénem až do Vysokého Újezda, kde nás čekal další, tentokrát však mnohem exponovanější sjezd.

Jezdci na horských kolech krpál zvládli dobře, avšak jednomu z odvážných jezdců na trekingových kolech se sjezd stal osudným, protože spadl a zničil si svůj stroj. Naštěstí se mu nic nestalo a doufáme, že na kolo nezanevře. 

 Po tomto extempore nás čekal vydatný oběd ve velice příjemné hospůdce U Krobiána v Hostími, kde nám dokonce kuchař poslal na účet podniku i zákusek (a kde na rozdíl od předloňska měli otevřeno). Po jídle jsme se ještě společně vydali do Karlštejna, kde se naše pětice musela z několika důvodů rozdělit.

Nejodvážnější cyklista s rozbitým kolem nasedl na vlak, ženská část výpravy jela podél vody a odvážní muži se vydali vstříc Velké Americe a dalším kopcům. Všichni jsme se opět sešli v cíli, šťastní a plní dojmů z celého dne.

 

text Míša Flavia, fotky Řízek

 

CELÉ FOTOALBUM NAJDETE TADY, archivní fotky z roku 2007 zde.

 

KOLOSÁLNÍ JARDOVO KOLO

Zimou, blátem, kamením
text a fotky Řízek

Ranní pohled na teploměr potěšil asi jen rychlobruslaře a prodejce zimního oblečení. I když ruce jsme si mnuli i my, jenže zimou. Z řeky šla pára jak nad hrncem, ale z úplně opačného důvodu. Labutě možná štěbetavě nadávaly na svůj trpký úděl, když jim podvozek přimrzal k hladině. Tráva byla napadena jinovatkovou nemocí a řidiči škrabkami čistili zamrzlá okna. A my jsme vyráželi na kola.

FOTOGALERII Z VÝLETU NAJDETE ZDE.

Čtyřicátý ročník Radotínského kola Jardy Baráka byl pro nás zajímavý především pátým ročníkem cyklojízd. Původně jsem osmapadesátikilometrovou terénní trasu chtěl jet hlavně s našimi táborníky. Nakonec jsem byl ale rád, že přišli aspoň ti dva – byť jich mělo nejdřív přijít deset, pak čtyři a ještě později tři. Jmenovitě zaslouží pochvalu a úctu Mára a Jimi. Čelo našeho pelotonu doplňoval Milan K. od Hanky K., zadní voj tvořil Pán, později přezdívaný Modrý pán.

Pán totiž na svém trekkingovém kole nejprve vyrazil na příjemnou dvacetikilometrovou vyjížďku, když však viděl čtveřici svalovců zabalených do windstopperu a goretexu, neodolal a změnil plány. „Kluci, já pojedu s vámi a pak se možná někde odpojím,“ oznámil nám. A tak se stal součástí týmu. Pán, o kterém jsme se vlastně dozvěděli jen to, že je nezaměstnaný účetní a příznivec Podvečerních pochodů Prahou, ale vytrval až do konce. Byť na sedmém kilometru odhadoval, že už máme nejméně patnáct za sebou, a byť s sebou neměl vlastně vůbec nic…

Tradičně jsem jel s mokrýma nohama – brod v údolí u Cikánky byl hlubší než loni. A kdosi opravil paralelně vedoucí mostek, takže se mohl namočit opravdu jen blb. Ale stalo se. Nejvíce nás krátce poté prověřil úsek u bývalé kulometné střelnice, kde nyní koně a neudržovaný potok vytvářejí lokální imitaci močálu. Ale to jsme taky dokázali překonat. Stejně jako touhu koupit si na okraji Chotče bývalý mlýn a přebudovat ho na luxusní pension s Němci a vyjížďkami na koních. Možná příště.

Slunce brzo prozářilo zimu na snesitelnější úroveň a nebýt té jinovatky, bylo bezmála babí léto. Spadané listí mělo barvy všecky a legračně šustilo pod pneumatikami. Bylo v podstatě krásně.

Odměnou v polovině trati a po jednom z nejhezčích sjezdů byl v Hostími oběd. I ten jsem trochu prokaučoval bramborovými plackami se špenátem, ale ostatní byli celkem spokojení. Pak v Karlštejně se Milan zalíbil čmelákovi, který odmítal slézt z jeho rukavic, dokud jsme mu nesehnali náhražku Milana v podobě jakéhosi listu. To bylo přesně před zlomem mezi silurem a devonem, starým pouhých 416 milionů let.

Pak jsme stoupali na Malou Ameriku a ocenili jsme další geologickou lahůdku zvanou Kačácký event (the Kacak event). Tam došlo k zajímavému závodu s veselými turisty, kteří šli tak zhruba stejně rychle, jako nás do kopce posouvalo šlapání na večerníčkovský převod jedna jedna. Chlap, co měl na hlavě paruku a asi chtěl vypadat jako populární Ozzák, po nás vytrvale žádal rum. Jenže ten jsem měl jen na triku. Ozzák se nakonec zabavil tím, že k lomu vynesl na ramenou jakousi kládu. Zastydlá puberta.

Máru chytaly křeče a měl toho čím dál tím víc plné zuby. V Solopiskách, po druhé přestávce v pohostinství, jsme proto s Márou odbočili po asfaltce do Černošic, zatímco zbytek družiny - Milan, Modrý pán a Jimi - jel dál přes Kulivou horu, která navzdory svému názvu není ani kulivá, ani hora.

V cíli jsme přesto dorazili prakticky navlas stejně, úředník Vlasta nám nedal razítko, utopili jsme žal z konce výletu v teplém čaji a doplnili energii věnečky a sušenkami. "Bylo to dobrý," řekl v cíli Mára a celkem to vystihl.

REKLAMA NA RUGBY

Brunátné děti vs. mikrogranule
text a foto Řízek

„To my kdybychom hráli na mistrovství světa, tak prohrajeme 0:200,“ říkal nám dnes pán, co hraje rugby a vytváří webové stránky, a sám se tomu zasmál. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. Nemohu soudit, jestli kecal, ani co mu jde lépe, rugby jsem jej hrát neviděl. Nicméně s našimi turistickými dětmi jsme dnes totožnou hru vyzkoušeli, a jsem si jistý, že když už ne v tvorbě webů, tak v tomhle sportu bychom si jej určitě vyndali.

Na louce u Berounky kvetly pampelišky a po cyklostezce běhali tlustí lidé a každý z nich měl láhev na pití a někteří i psa. Louka byla neposekaná, a tak jsme ji museli zválet. Rugby se ukázalo jako hra náročná především na čistotu oblečení – je to ztělesněný stereotyp reklamy na špinavé prádlo. Kdysi jsem překládal nějaké scénáře pro Ariel a jsem si jist, že tam něco takového muselo být.

Brunátné dítě v čistém tričku se prohání po louce se šiškou v ruce a jiné dítě jej nemilosrdně pošle k zemi. Šťastný smích dětí a vlezlá hudba. Detail na odporně zpocené a zabahněné dítě, jak se širokým úsměvem (mohlo by třeba mít ještě rovnátka, aby se ti to vrylo do paměti) kráčí k mamince. „Vyhráli jste?“ ptá se šťastná mladá matka. „Jasně, ale podívej na mé krásné bílé tričko, jak je celé odporně zpocené a zabahněné!“ nasadí děcko lítostivý výraz. „Neboj, to zvládneme, ty můj šikulo,“ poplácá maminka syna po zpocených ramenou.

Záběr na pračku, jak pere. Na obrazovce se objevují nějaké zelené bobule a šipky a hlas odborníka, který popisuje souboj revolučních mikrogranulí nebo hyperčástic z multiaktivní hmoty s potem a sajrajtem. Nakonec maminka vítězoslavně vytáhne z pračky tričko, které je ještě bělejší než předtím, což je pochopitelně prezentováno jako úspěch. „Všichni jsme vítězové,“ jásá maminka i dítě.

Naše brunátné děti rugby bavilo asi tak do půlky zápasu, který pak vlastně pokračoval spíš proto, že nás je bavilo sledovat a radit jim. Tedy nejdříve jsme to zkusili s nimi, ale Marťas skončil skoro v tratolišti krve a já jsem se hrozně zpotil a zabahnil. Shodli jsme se na tom, že na jejich místě a v jejich věku bychom se už dávno byli poprali.

Ale nutno říci, že zápas nabídl i další pozitiva. Ke konci hra počínala rugby připomínat aspoň zdálky a objevovaly se zárodky pěkných akcí, jedna hezká fotka, no a kluci si určitě pěkně zaběhali, zasportovali a zanadávali. A jistě mají extrémně šikovné maminky, které to bláto z krásných triček dokáží eliminovat. Třeba i bez hyperčástic.

NESLÉZEJ Z TOHO KOLA!

Blátem, listím a kamením
text a foto Řízek

Nakažlivost popularity dobrodružné jízdy na horských kolech a s ní související nemožnost se tomu jakkoli účinně bránit si před několika lety uvědomili i organizátoři našeho domácího turistického pochodu – Radotínského kola. Kromě konstantních pěších vycházek pro ortodoxní vandrbucháře a cancákisty i rodinnější typy tak vymysleli i trasy pro cyklisty.



Ta punkovější má pěkných 58 kilometrů a dá se říci, že je až na výjimky nádherná. Ty výjimky jsou vesměs kopcovité a bahnité. Nevím, kdo měl ten nápad, ale letos jsme s Marťasem do její krásy chtěli poprvé zasvětit i naše oddílové děti. V skrytu duše jsme samozřejmě doufali, že účast bude podobná návštěvám našich jednodenních výletů do čističek a muzeí, tedy zanedbatelná. A že si tu projížďku ve dvou náležitě užijeme.



Pětice drobných odvážlivců nás tedy překvapila a na soudy, zda příjemně či nikoli, bylo zatím brzo. Sobotní ráno zvolilo pošmourné líčení, bylo bezvětrno a pod mými naducanými pneumatikami Racing Ralph (Závodní Ralfíček) šustilo barevné listí. Nastal čas vykoupat se v potoce. „Řízek vám ukáže, kudy pojedete,“ uvedl Marťas před oblíbeným místem, kde se diagonálně projíždí kamenitým korytem. Že jsem posléze upadl a v chladivé vodě se vyválel, bylo nasnadě. Bez toho by to ale asi nebylo ono.



V Chotči u mlýna se na nás přišla podívat kočička. Martínek byl neustále zpocený a tlačil, Mára cestou sportovně plival do míst, kudy projížděli další (bylo to těsné) a já coby štamgast této cesty jsem motivoval obědem ve skvělé restauraci v Hostími. Ta byla ještě daleko a beztak zavřená.



U Kuchaře jsme našli oboje nedávno objevené kalhotky na svých místech, po chvíli pátrání jsem zajistil i podprsenku. Historie se málem opakovala i o kousek dále, kdy Marek málem zahučel do takzvaného Milanova trní. Ve Vysokém Újezdu naopak už šlépěje chyběly. V tom ukrutném kopci k Bubovicím poprvé vysvitlo slunce a udělalo ze mě idiota v zimních rukavicích.




Ten, koho při výstavbě světa napadlo, že se lesní cesta bude nad Hostímí svažovat a vyústí v překrásný sjezd zakončený hospodou, by zasloužil nejméně medaili Za zásluhy, třeba v umění. Kdyby U Grobiána neměli dovolenou, bylo by to bezmála dokonalé. Ale ani Srbsko nebylo daleko, tam nastal oběd. A objevili se tam i Milan a Žvejk.


Společně jsme posléze stoupali na Ameriku a „Neslézej z toho kola!“ se stávalo leitmotivem vyjížďky.



U té větší Ameriky jsem elegantně spadl, kolo mě zasypalo a zůstalo ležet na zádech tak, jako bych se chystal jej opravovat. (To, že se mi něco podobného povedlo později nad Třebotovem, naštěstí téměř nikdo neviděl a Žvejk si to nechá pro sebe).



U dětského domova v Mořině holčička lopatou nakládala štěrk z hromady na kolečko. A děti už toho začínaly mít když už ne plné kalhoty, tak určitě brejle. Ale fanatičtí vedoucí je přes Vonoklasy, Třebotov a Cikánku krátce po páté hodině dostrkali až k Radotínu. Diplom a propiska se ztratí, ale teplý čaj a patřičné čajové sušenky byly tou správnou odměnou. Navíc bylo všem účastníkům oznámeno, že příští rok jedou znovu.