NESLÉZEJ Z TOHO KOLA!

Blátem, listím a kamením
text a foto Řízek

Nakažlivost popularity dobrodružné jízdy na horských kolech a s ní související nemožnost se tomu jakkoli účinně bránit si před několika lety uvědomili i organizátoři našeho domácího turistického pochodu – Radotínského kola. Kromě konstantních pěších vycházek pro ortodoxní vandrbucháře a cancákisty i rodinnější typy tak vymysleli i trasy pro cyklisty.



Ta punkovější má pěkných 58 kilometrů a dá se říci, že je až na výjimky nádherná. Ty výjimky jsou vesměs kopcovité a bahnité. Nevím, kdo měl ten nápad, ale letos jsme s Marťasem do její krásy chtěli poprvé zasvětit i naše oddílové děti. V skrytu duše jsme samozřejmě doufali, že účast bude podobná návštěvám našich jednodenních výletů do čističek a muzeí, tedy zanedbatelná. A že si tu projížďku ve dvou náležitě užijeme.



Pětice drobných odvážlivců nás tedy překvapila a na soudy, zda příjemně či nikoli, bylo zatím brzo. Sobotní ráno zvolilo pošmourné líčení, bylo bezvětrno a pod mými naducanými pneumatikami Racing Ralph (Závodní Ralfíček) šustilo barevné listí. Nastal čas vykoupat se v potoce. „Řízek vám ukáže, kudy pojedete,“ uvedl Marťas před oblíbeným místem, kde se diagonálně projíždí kamenitým korytem. Že jsem posléze upadl a v chladivé vodě se vyválel, bylo nasnadě. Bez toho by to ale asi nebylo ono.



V Chotči u mlýna se na nás přišla podívat kočička. Martínek byl neustále zpocený a tlačil, Mára cestou sportovně plival do míst, kudy projížděli další (bylo to těsné) a já coby štamgast této cesty jsem motivoval obědem ve skvělé restauraci v Hostími. Ta byla ještě daleko a beztak zavřená.



U Kuchaře jsme našli oboje nedávno objevené kalhotky na svých místech, po chvíli pátrání jsem zajistil i podprsenku. Historie se málem opakovala i o kousek dále, kdy Marek málem zahučel do takzvaného Milanova trní. Ve Vysokém Újezdu naopak už šlépěje chyběly. V tom ukrutném kopci k Bubovicím poprvé vysvitlo slunce a udělalo ze mě idiota v zimních rukavicích.




Ten, koho při výstavbě světa napadlo, že se lesní cesta bude nad Hostímí svažovat a vyústí v překrásný sjezd zakončený hospodou, by zasloužil nejméně medaili Za zásluhy, třeba v umění. Kdyby U Grobiána neměli dovolenou, bylo by to bezmála dokonalé. Ale ani Srbsko nebylo daleko, tam nastal oběd. A objevili se tam i Milan a Žvejk.


Společně jsme posléze stoupali na Ameriku a „Neslézej z toho kola!“ se stávalo leitmotivem vyjížďky.



U té větší Ameriky jsem elegantně spadl, kolo mě zasypalo a zůstalo ležet na zádech tak, jako bych se chystal jej opravovat. (To, že se mi něco podobného povedlo později nad Třebotovem, naštěstí téměř nikdo neviděl a Žvejk si to nechá pro sebe).



U dětského domova v Mořině holčička lopatou nakládala štěrk z hromady na kolečko. A děti už toho začínaly mít když už ne plné kalhoty, tak určitě brejle. Ale fanatičtí vedoucí je přes Vonoklasy, Třebotov a Cikánku krátce po páté hodině dostrkali až k Radotínu. Diplom a propiska se ztratí, ale teplý čaj a patřičné čajové sušenky byly tou správnou odměnou. Navíc bylo všem účastníkům oznámeno, že příští rok jedou znovu.

TRNÍ A KALHOTKY

Orgie s kalciem
text a phone-photo Milan

Večírky mají tu nevýhodu, že – a s tím sotva co zmůžeme – dříve nebo později překlenou v raníčko. Daní za noční život pak bývají rozličné nepříjemné fyziologické stavy, které každý léčí jinak. Mně bylo krátce před polednem, zatímco se ještě v klubovně odstraňovaly stopy po oslavě, po chuti vyrazit na kolo a jako kompenzaci za včerejší nezdravé jednání si dát trochu do těla. Tak jsem probudil esemeskou Řízka, který telefonicky kývnul.

Zvolili jsme trasu Radotínského kola. Úplně dobře nám nebylo, ale tušili jsme, že čas to spraví, jako ostatně vždycky všechno. Co jsme netušili, bylo, že nám výlet nabídne takovou sadu neotřelých zážitků!

V bezprostřední blízkosti silnice na Kuchař jsme nalezli jedny kalhotky malé, zručně pověšené na větvičce, jedny kalhotky velké, pohozené v křoví vedle jedněch trenýrek průměrných a krabice od mléka litrové. Pomalu střízlivějícím už se nám vracely dřívější intelektuální kapacity a se zapojením detektivní intuice jsme zvažovali různé varianty událostí, jež se tu v minulosti odehrály.

Konaly se zde orgie jedné drobné a druhé tlusté ženy s průměrným mužem, kteří si libovali ve zdravém životním stylu, ke kterému patří mj. i dostatečný přísun vápníku, obsaženého především v mléčných výrobcích?

Není ale litr mléka pro tři lidi málo, tím spíš, když je jeden z nich otylý?!

Bylo nám jasné, že jde do tuhého, proto jsme urychleně podezřelý prostor opustili. Jak jsme prchali, abychom už byli co nejdál od toho divného místa, nezvládl jsem na mokré lesní cestě řízení, a než jsem stačil zaklít, byl jsem v trní.

Narozdíl od večerní talkshow Báry Štěpánové jsem v něm sice nemusel debatovat např. na téma „Dala jsem mu hned první noc! No a?“, ale musím říct, že o moc lépe jsem se v tom skutečném trní necítil. Především jsem se nemohl dostat ven, protože to píchalo, když se člověk pohnul. A Řízek mi ani nepřišel na pomoc.

Na fotce je kolo v trní už beze mě a naznačená má trajektorie bezprostředně před havárií.

Časem přibude další report z tohoto výletu.