Nyní, po vybití většiny parazitů, samozřejmě vyvstávají nové otázky, z nichž nejzásadnější je, jestli přežijeme Coco.
Kotě mělo "z výroby" a ze svého předchozího působiště takových zdravotních neduhů, že nebyl dosud čas řešit nějaké jiné, řekněme sociálně-behaviorální nedostatky. Když vám po bytě zanechává loužičky/hromady zvíře, kterému je zjevně hrozně blbě, je namístě se nad tím povznést.
Ale tohle období hájení už skončilo a plynule přešlo do testování naší trpělivosti a toho, co vydržíme. Coco je samozřejmě krásná a máme ji moc rádi, ale co se v té malé odblešené hlavičce odehrává, než nám pomočí oblíbené sandále/kozačky, to bych teda rád věděl. Respektive by mi stačilo zjistit, proč nás tak nesnáší.
"Kuřecí hovna, kuřecí hovna!" řvali z neznámých důvodů nedávno Heda a její školkový kámoš Emil v tiché kavárně uprostřed Prahy a děsně se smáli. To jsme ještě neměli Coco, protože teď by nepochybně řvali něco jiného a my s nimi.
"Po těch čtrnácti dnech se zdá, že kocouři jsou nějací čistotnější," konstatovala Maruška překvapivě smířlivě krátce poté, co nám kotě v ložnici zevrubně pokadilo obraz (něco takového se skutečně našim předchozím kocourům nepovedlo). Zní to trochu akrobaticky, ale dílo leželo pod postelí, protože se nám nelíbilo. Zase je fajn, že se ohledně umění shodneme i s kočkou.
Možná je to podobné, jako že prý dámské záchody jsou na tom zpravidla ještě hůř než pánské. Kdoví.
Coco zatím svou nepřízeň rozděluje spravedlivě a nešetří nikoho, snad jen Hedu. Její pokoj, věci a boty zatím jako jediné zůstávají neposkvrněné. Ona je její bohyně Nekálí.
Navíc si spolu hezky a roztomile hrajou. Heda soustředěně jezdí s legovláčkem a kočka soupravu vedenou dítětem pozoruje nebo se stává i její součástí. Tlapičkou loví jeřáb, válí se na kusé koleji a tím svým ještě ubohým ocáskem semtam vykolejuje mašinku, které jsme dali jméno Modrý hurikán.
Pak přijdu do ložnice a pod postelí je na obraze nachcáno.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat