TŘI MUŽI A STEJNÝ POČET HŘBITOVŮ

Začíná se u brány hřbitova, což je vlastně naruby stejně jako naše startovní čísla. Jsou recyklovaná, napsaná fixou z rubové strany nějakých starších opravdových čísel. Na startu chybí nafukovací oblouk, stánky se suvenýry a pořadatel nemá viditelné tetování. Především to zjevně nedělá pro prachy. Proto tento po všech stránkách parádní závod stojí jen sto korun.

Přijeli moji kamarádi Milanové i mí noví tréninkoví spoluběžci z SK Babice. Kromě nich je tu ještě Martin Veselovský, u něhož nikdy nevím, jestli si tykáme, ale řekl jsem mu Ahoj, a dalších asi třicet lidí. Na dvaceti kilometrech se krásně rozptýlí, když už jsme u té hřbitovní tématiky, nikdo se nebude muset mačkat.

Hubáčkova dvacítka začíná u hřbitova kousek pod vodárnou, na němž známý architekt teprve trénoval na věhlasný Ještěd. (Patrně to bylo tak: Hm, tak vodárnu o půdorysu H bych měl. Jaké písmeno bych tak postavil ještě? D? Ještěd!). Naruby je i tahle smyšlená historka, protože nejdřív byl Ještěd, pak až vodárna. Ale nebudeme si to kazit pravdou.

Reprezentanti SK Babice jsou od začátku vidět, hřeje mě u srdce, ale bohužel to nejsem já. Tadeáš a Honza ukazují, že jejich rychlé nohy jsou přenositelné z tartanového oválu i na zmrzlé kamení a rozbahněné louky. Ne tak ty moje.

Nad Prokopským údolím není čas na krásné výhledy ani na vzpomínky na první nesmělé pokusy o romantické vycházky, jež kdysi probíhaly právě v těchto místech, protože se tu ostře bojuje o přibližně desáté místo. Mezi popadanými stromy mladík v šedém designu zabloudí. Zatímco na ledové krustě hledá moučné šipky, hned se před něj dostává dvojice závodníků týmů Pivo a myslivec a Zelená liška (to jsem já, přestrojen do červeného trika).

Sbíháme pospolu dolů k trati po žluté a po kamenech a kotníky se ptají Proč? a na asfaltové cestě skrz údolí dál pokračuje taktická bitva, do níž jsem se zapletl. Nad bývalou vápenkou nad Řeporyjemi reprezentant Piva a myslivce v prudkém kopci zavelí k nástupu, o němž může červená Zelená liška tak maximálně snít. A pozor! Zezadu už se dotahuje šedivý borec neznámé stáje. Naštěstí je za rohem polovina závodu a dobrý muž nám podává nápoje. Rychlostní pití mi jde, zase jsem v kontaktu a přes bláto cestiček se začneme pomalu blížit k cíli.

Kolem patnáctého kilometru se zjeví další hřbitov, je zase v prudkém kopci a stojí u něj další dobrý člověk s vodou. Ta, kterou dal mým sousedům, byla zřejmě živější než ta má. Nejprve jsou oba dvacet metrů přede mnou. Pak dvacet sekund. Pak už to jsou jen jakési skvrny uprostřed pole, jež by laik mohl nesprávně považovat za srnky. Skvrny se blíží k cíli a daleko za mnou není vůbec nikdo, s kým bych ještě mohl prohrát.

Konečně se trochu rozhlédnu po okolí: na druhém pólu údolí ční sídliště, kde jsem vyrůstal, včetně dvou nepochopitelných červených plechových věžiček, kterými zřejmě humanizovali paneláky. Je možné zahlédnout i Pankrác a tamní mrakodrapy a pak už i vodojem a hřbitov a cíl.

Babice vesměs porazily Milany, ti jsou ale podobně zablácení a spokojení jako já. Cílové menu obsahuje slaná srdíčka a sladké jahody podobného tvaru. Je to báječné, ale jedeme na opravdový oběd, kterým nás pohostí má domovská Zelená liška. Sedíme s výhledem na v pořadí třetí, tentokrát krčský hřbitov, a v době, kdy snad doběhl už i Martin Veselovský, rozebíráme, zda je pro rychlou regeneraci dálkového běžce lepší smažený sýr, vepřové na rozmarýnu, nebo výpečky.

Tohle je věčná debata, bohužel postavená spíš na emocích než na nějakých reálných faktech. Ale po jejím skončení a po zaplacení útraty se s pocitem příjemně stráveného dne smíšeným s tísní z rychlého ubývání víkendu se můžeme rozejít na individuální program.

text Řízek, foto Michael Dobiáš a Ř.