POHYB!

Daroval jsem si nové sportovní a tuze chytré hodinky. Kromě praktických funkcí (třeba vím, kdy vyjde sluníčko) mají i spoustu zbytečností, jak si konkurenční boj a záliba moderního člověka v analyzování sebe sama žádají: získají-li třeba dojem, že už moc dlouho v práci sedím jako pecka u počítače, zavibrují, abych aspoň udělal pár kroků. Já je poslechnu - přejdu na opačný roh redakce, kde si zároveň koupím tyčinku nebo nějaké sladké pití. Tuhle sabotáž už hodinky neřeší, protože zas tak chytré nejsou.

Tenhle přístroj začal vibrovat a ukazovat "Pohyb!" krátce poté, co jsem rozvalený na gauči dojedl Maruščin maratonský guláš. Tentokrát jsem ho neposlechl, naopak jsem mu odvětil něco ve smyslu, ať si trhne, že mám dnes jím stanovený plán kroků splněný na 472 %, což mi přijde dostačující.

Pražský maraton pro mě začal sháněním sichrhajcek. V obálce se startovním číslem nebyly a doma jsem našel použitelné jen tři, z čehož jsem jednu zničil, takže jsem dorazil do běžeckého areálu mezi Václavákem a Staromákem dříve, abych se optal osob obsluhujících jednotlivé stánky. Bohužel bez efektu. Naštěstí mě oslovila nějaká paní z ultraortodoxní neziskovky (nechtěla vůbec žádné peníze!), ať si vezmu špendlík se žlutou stužkou na podporu zřejmě trestanců vracejících se do života - drmolila a nerozuměl jsem jí -  a dám si ho na dres, což se mi velmi hodilo. Díky trestancům mi tak neplandalo číslo.

Ostatně nadevše oceňuju ty lepší z nás, kteří při maratonu nemyslí jen na sebe. Kamarád Pája třeba namísto závodění vezl na vozíku handicapované děti, nechal jim zažít atmosféru fandících diváků - a to má bezesporu větší váhu než můj boj se sichrhajckami a následně s vlastními limity a s rozpálenou a větrnou tratí.

19. km, na Výtoni

Sluníčko totiž vstalo už v 5:26 (bohužel o hodinu později než náš hlučný kocour) a okamžitě se jalo vyhřívat centrum Prahy i její periferie. Do toho se spustil poměrně silný vítr, pro který mají meteorologové zavádějící označení "mírný". A když jsme se za zvuků Vltavy posouvali ke startovní čáře a zapínali své chytré hodinky, byl už ve městě solidní pařák. Nic, co by kdokoli vyhledával.

Naprostá většina běžců by se ostatně shodla i na tom, že první kilometry vedoucí srdcem Prahy jsou schizofrenní. Na jednu stranu si zatím čerstvý a optimistický sportovec vychutnává, jak v centru spolu s ostatním 10 600 lidmi na den zvítězili nad auty a turisty, kteří asi místo Karlova mostu musí na Karlštejn. A užíváme si i povzbuzování povětšinou patřící jiným lidem. To všechno ale zároveň za situace, kdy se v úzkých uličkách pořád někdo plete pod nohy, které ostatně trpí na hrbolaté dlažbě a svádí je tramvajové koleje; musíte pořád dávat pozor.

Pak následuje výlet do Holešovic a zpět po druhém břehu přes Karlín znovu do centra. Je vedro, ale mezi domy je to lepší. Mávají na mě Radka a Maruška - ta běží za hrazením kousek se mnou a povídáme si. Mohl bych samozřejmě i zpomalit, ale baví mě sledovat, jak její krátké nožičky kmitají. Na Výtoni na 16. km vidím tátu, "Makej, vypadáš dobře," volá na mě. Po otočce pod Nuselským mostem ho vidím znovu, jak řeší dilema, zda fotit, nebo fandit - zjišťuje, že obojí naráz prostě nejde. Pak běžíme do Podolí, na Dvorcích otočka a poprvé to citelně fouká. U Palackého mostu mi Maruška říká, že vypadám hůř než loni. Pak se opravuje, že lépe. Sám nevím - loni jsem byl po polovině uvolněný a vysmátý, což dnes zdaleka nejsem, ale pak přišla krize, které bych se tentokrát rád vyhnul.

30. km, pod železničním mostem

Vašek mi před závodem kladl na srdce, ať držím autopilota (což je vlastně spíš tempomat) a ať běžím za "psovodem" (vodičem na 3:30). Tempo držím až nadstandardní, ale vodič je pár minut za mnou. Na Václava si vzpomenu ještě na Strakonické, kde opět hraje písničky od Beatles stejný, naprosto zoufalý kytarista jako nedávno při půlmaratonu.

Tempo vysoce nad poměry jsem udržel až k 35. kilometru, tedy téměř až znovu k Libeňskému mostu. Pak se vazelínou notně namazaný stroj začal v čím dál větším vedru, které odrovnalo i kamaráda Čendu (3:54), pomalu zadrhávat, když protivítr kácel cedule s kilometrovníky i dopravní značky a ostatně i mě. Začal jsem zastavovat na občerstvovačkách a pořádně se seznamovat s jejich sortimentem. Hodinky propad v tempu netečně zaznamenaly. Ale že by mi poradily, co s tím, když jsou tak chytré, to ne. A v Karlíně kolem 39. kilometru na mě padla deka, aniž by mě vlastně cokoli bolelo. Žádné křeče, nic. Prostě jsem najednou nemohl. Prohnal se kolem mě psovod a své smečce zrovna doporučoval: "Nekoukej pod nohy, koukej na konec rovinky." Já se pak koukal na konec rovinky, kde se mi celá skupina okamžitě ztratila.

Dva kilometry před koncem už jsem se spíš ploužil skrz Husákovo ticho, načež vidím otce, který dilema vyřešil správných způsobem. "Vypadáš dobře, držíš tempo," volal na mě, a ačkoli bylo obojí nehorázná lež, na chvilku mě to nakoplo. Zvolnil jsem až poté, co jsem musel už být mimo dohled. Do cíle mě ještě stihl předběhnout někdo, kdo vypadal jako čínský turista přišedší na posledních pár kilometrů závodu z Karlštejna, který navíc mával tou rudou vlajkou. Za 3:30:37 budu nakonec rád. Jako i za veškeré projevy přízně, tátův vítězný sekt brut ("Protože to bylo brutální!") a maratonský guláš.

Co bude dál? Nějakou dobu o tom závodě budu každému vyprávět. Pak (už) to začne lidi štvát. Možná přijdou nějaké další maratony. Jisté je nicméně jen to, že dnes ve 20:31 zapadne slunce.

text Řízek, foto Maruška a táta

HUČENÍ V CUKRÁKU

Jedu. Já tentokrát ne, práce, sorry. Jsem nachcípanej, nejedu. Pojedu, když nebude chcát. Pokud policejní orgány nebo kdokoli jiný kontrolují moji mailovou schránku ve středu večer, z podobných stručných, periodicky se opakujících šifrovaných zpráv jsou zřejmě minimálně nesví. To účastníci tradiční čtvrteční večerní cyklistické vyjížďky na Cukrák by hned měli jasno. Takto se totiž svolávají podobně postižení.

Pravidelné výlety na Cukrák jsou jedna z tradic, které tu byly asi odnepaměti. Sraz v sedm u kostela Petra a Pavla, čekání na opozdilé Petra a Jakuba a moje špičkování s bratry Marešovými. Franta prudí, že mám všechno červené tak jako kolo. Ale nevšiml si červených ponožek, kterými trumfuji. Těsně nad obzorem se šinou těžké černé mraky. "Kdo je pro variantu b), tedy hospoda?" pokouší se Ivoš na poslední chvíli zlomit odhodlané cyklisty. Pro návrh ale hlasuje jen zlomek zákonodárců. Ostatní na chytrých telefonech studují mapu srážek s jednoznačným závěrem: vyhne se nám to.

Z jednoho z letních Cukráků:
cyklostáj Večerníček.

Přes lávku mezi poli a golfovými hřišti do Lipenců, odtud do kopce až k patě vysílače. Fouká silný vítr, zdvihá prach z polí a na cestu vrhá větve ze stromů a odnesené golfisty. Za domestikem v čele se shlukl vláček dalších jezdců, společně zápolí s větrem. Ten má navrch. Poryvy jsou tak silné, že rozezvučely i vysílač Cukrák. "Hučí mu v kládě," poznamenal Petr celkem trefně. Nejen to. Teď mi přišlo, že se dokonce pohnul. Řešíme, o kolik se pohne ve větru takový Cukrák. O metr? O půl? "O trochu se pohne," uzavírá Ivoš a je znát, že je to inženýr.

Mezitím padá tma. Franta si na mě zasedl a označil moji svítilnu za bludičku. Sám nemá nic. Moje bludička po pěti minutách snaživého svícení odejde, ale mám ještě čelovku. Na rozdíl od Franty.

Sjezd nočním hvozdem má svou poetiku, ale i nebezpečnost. Naštěstí dojedeme v pořádku do Všenor, kde zjistíme, že se nám to nevyhne. "Dělej něco!" koukáme na sebe bezradně a mokneme, než zapadneme pod památný stoletý dub. Napadají nás nadpisy a titulky o osmi cyklistech zavalených padajícím stoletým dubem a řešíme, o kolik se pohne ve větru takový stoletý dub, načež ve slábnoucím dešti dojedeme do hospody v Mokropsech.

I na tomto snímku Cukrák chybí,
ale je hned nad námi.

Dáváme pivo a navzdory tradicím i paprikový lusk. Pokoušíme se ve zmatku rozbít slunečník a předělat ho na deštník, ale nakonec se to daří až číšníkovi. Mezitím se z kuchyně ozve tříštivý zvuk létajících talířů s luskem, kterak přistávají na dlaždičkách.

Je pozdě a jedeme podél řeky domů. Když nám měl vítr foukat konečně do zad, raději ustal. Franta si na mě zasedl a kritizuje mou červenou blikačku, že je moc silná a všechny oslňuje.

Vesničané se u závor loučí s Pražáky a každý už tak trochu hledá důvody, proč za týden jet, nebo výmluvy, proč za týden nejet k hučícímu vysílači.

text Řízek, foto Ř. a Milan K.

ZELENÁ VÝŠKA

Kamarádi. Vezmete je na závod, bezpečně a pohodlně je tam odvezete a oni se vám odvděčí tím, že vás dvacet metrů před cílem předběhnou. Běh Partyzánskou stezkou v Oseku tak patrně nebude patřit ke sportovním zážitků, ke kterým bych se v budoucnu rád vracel. Vzpomínka, pokud ji zcela nevytěsním, spíš zabolí u srdíčka. 

"Všechno nejlepší k narozkám, něco jsem ti přinesl," říkal mi Milan místo pozdravu a já se naivně začal těšit na nějaký hodnotný dar. Kamarád mi však jen vrátil cyklistický bidon, který jsem u něj před časem zapomněl. Zklamání jsem nedal najevo a soustředil se výhradně na nadcházející závod.

V Oseku bylo téměř vše jako loni. Sál hospody plný lidí v různé fázi převlékání a aplikování rozličných podpůrných prostředků a gelů, jediný záchod, na němž se běžci zbavovali předstartovní nervozity držíce nedovírající dveře kabinky, tatranka, účastnický list a pořadatelé komolící název mého týmu - letos mi ze Zelené lišky udělali Zelenou Výšku. Jen se změnilo počasí. Bylo asi patnáct stupňů, mrholilo a foukalo něco jako orkán.

Oproti loňsku jsme se rozrostli. Ke mně a kolegovi Adamovi (na snímku) přibyl právě vsetínsko-pražský Milan a jeho někdejší kolega, tělocvikář Míra. Ten posléze zboural moje předsudky o plnoštíhlých nedovzdělaných frustrovaných idiotech, kteří celé dny v teplákovkách sedí na švédské bedně a pozorují sekundární pohlavní znaky dospívajících svěřenkyň při pokusech o basketbal. Možná tento opravdový tělocvikář leccos z toho ve skutečnosti praktikuje, hlavně se však ukázal jako nesmírný sportsman - všechny nás vydrtil nejméně o čtyři minuty a v cíli vypadal, že by si to s chutí proběhl znovu.

Rázná paní organizátorka nás před startovním výstřelem varovala, že trať je strašná, hnusná a nechutná. A první dva kilometry se to proti větru po asfaltu skutečně tak jevilo. Snažil jsem se takticky schovávat za vyšší jedince - najít takové je většinou snadné. A pak se přiběhlo do lesa, vítr si převzaly stromy, na nás tak zbylo překonání dlouhého kopce k jakémusi partyzánskému bunkru, který jsem ani letos nezahlédl, jelikož jsem v tu chvíli měl tep 199 a zcela jiné starosti. Další asi tři kilometry se čvachtalo blátem, po kluzkém listí či po nasáklém mechu. A to já mám zase celkem rád.

Mým dočasným úhlavním nepřítelem se stala jakási klopýtající paní s tepláky vytaženými až někam k bradě. Z kopce jsem jí ukázal záda, ovšem když jsme se vrátili na asfaltku a všichni kolem mě razantně zrychlili, opět jsem dostal šanci prohlédnout si tento zajímavý běžecký model, který příště asi taky vyzkouším.

Poslední dva z devíti kilometrů jsem spoléhal na pomoc větru v zádech, když už nohám se moc nechtělo. Ta se ale ukázala příliš chabou. Tepláková paní se vzdalovala, jakožto i pár dalších sportovců, jež jsem teoreticky mohl třeba ohrozit, kdybych zabral. Několik desítek metrů před cílem ve vřavě místních diváků zcela zanikly cizí kroky, mladý a nějak povědomý muž kolem mě lehce prosvištěl - ano, byl to Milan. "Mám pro tebe ještě jeden dárek k narozkám," myslel si nejspíš, zatímco urval 26. místo rezervované pro mě. Poznal mě už z dálky podle zelených pruhů na zádech a charakteristické ortézy na kotníku. Velmi se podivoval, že jsem se ani jednou neohlédl.

Dalo by se snad říct, že jsem tu potupu unesl. Většinu nadávek, které mě napadaly, jsem totiž spolkl. Uvědomil jsem si, že bych na jeho místě jednal stejně - vidět před sebou unaveného Milana s ortézou, těšícího se na čaj v cíli a na 26. místo, našel bych v sobě ten zbytek energie a předběhl ho dřív, než by řekl Sokol Vsetín. Vždyť je to koneckonců sport.

Ale i tak mě to trochu mrzí. Nebo by se to dalo říct i přesněji, ale už jsem to spolkl.

text a foto Řízek

ZÁPOČET Z LÉTÁNÍ

Zatímco celá řada mých mladších a troufám si tvrdit i méně talentovaných kamarádů - a co je horší, i spolužáků - už oslavila své tituly na bizarních i respektovaných univerzitách, u mě pořád nikdo s diplomem nezaklepal. Přesto jsem zaznamenal významný studijní milník: zpracoval jsem teze své diplomové práce, čímž se cíl téhle královské etapy přeci jen přiblížil. A za odměnu jsem vyrazil létat na rozmoklou louku.

Před pár lety jsem přitom na vyvýšených prostranstvích a polích trávil každou volnou chvíli, a nebyl jsem sám. Třeba kitingový průkopník Franta si v Jizerkách po krásném letu zlomil kotník, létal i Venál a jindy nás zase rozzuřený sedlák za to, že jsme mu s Jirkou pošlapali řepkové pole, nahnal do chlíva, abychom poklidili jeho prasatům - to si nechte vyprávět. Jenže Franta je na Novém Zélandu a Jirka má taky asi jiné zájmy. O Vaškovi nemluvě.

Několik dní zpátky jsem na létání asi po dvou letech našel chuť: na keškařské vycházce po Děvíně jsme našli parádní louku s asi metr vysokou trávou. Slintal jsem na borce, kteří tam dováděli s větrem o závod. A tak jsem se tam dneska vrátil se svým drakem.

Foukalo, až to ve vodárenské věži architekta Hubáčka divně rezonovalo, jako by tam strašil duch chlorované vody, a na její nevzhledné špičcce chrastily satelity. Plocha křídel mého tažného draka je sice menší, i tak ale činí slušných jedenáct čtverečních metrů - dost na to, aby to s letcem s poctivou novinářskou postavou pohazovalo po louce jak s nějakým nehmotným igelitovým pytlíkem z amerického filmu.

A taky že ano. Zadržím dech. První poryv větru přináší závrať, adrenalin, srdce, nebo co to je, buší do spánku, oranžový flek vystřelí nad obzor a zastíní mraky a podrážky pohorek se v marné snaze zkouší zarýt do rozměklé země. Letíme a padáme, propojení čtyřmi tenkými provázky a vzájemnou nedůvěrou. Neviditelná a dlouhou přestávkou zjevně zapomenutá síla větru mě okamžitě posílá k zemi a vleče někam úplně pryč. Nejprve ještě celkem elegantně po zadku, poté méně důstojně po břiše a obličeji skrze trávu, obilí, luční kvítí a další vegetaci. Ať tam není šutr! Hlavně ať tam není šutr! Naštěstí to s výjimkou nějakého pejskaře nikdo přes ty vzrostlé rostliny neviděl. A znovu a znovu.

Po čtyřiceti pěti minutách jsem toho měl ažaž a beztak začínalo pršet. Natrhal jsem družce kytičku z těch pár lučních květů, které jsem nestihl zválet. Oranžovou potvoru jsem sbalil a slíbil jsem jí, že ji příště vytáhnu na vzduch dříve než za dva roky.

text a mobilní foto Řízek

MUŽI, KTEŘÍ MILUJÍ SVÉ ŽENY A HORY

Ty dny před krátkou dovolenou se strašlivě vlekly. Pravda, o moc rychleji neubíhala ani cesta do Rakouska. Jeli jsme divně a pomalu; přes Šumavu, Pasov a miliardu serpentin a kruhových objezdů, nesvítil nám pravý přední reflektor a na střeše fabie vyrostl nádor v podobě obří rakve. Ale hej, vo co de, když jedeme na hory...!

V malém bílém autě se tísnili dva blonďáci (Jiří a Maruška), dva bruneti (Eliška a já), několik lyží, Jirkovy plastové "zlaťáky" z Vimperka a žádné zvíře. I počet bábovek proti loňsku Jirka výrazně zredukoval. Popřel svou přirozenost, jen kvůli malému autu.

Jezero ukazuje, jak bylo hnusně.

Ti samí spolu strávili necelé čtyři dny v bytě v Zell am See, s výhledem na jezero, jehož hladinu čeřil silný vítr, déšť i labuť, jíž se srandovně zasekla jedna noha za křídlem, ale nakonec se z podivného klinče nějak dostala.

Lyžovali jsme jen dvakrát, poprvé ve čtvrtek ráno v Saalbachu. Nahoře bylo větrno, sníh zmrzlý, dole kašovitý až tekutý. Někomu byla zima, jiného bolely prstíky v nových botách, ostatní zápolili s namrzlým kopcem a rolbařem, který se svou profesi asi teprve učil. Naše obloučky nebyly elegantní, ba naopak, bylo to náročné dopoledne, bolelo to, ale čekal nás den volna.

Pátek totiž propršel, a tak jsme vyrazili do lázní, které tak trochu zavánějí blízkým hnojištěm, ale jsou jinak bezvadné. Parádně to v nich bublalo, tříhodinový relax nás zanechal unavené a v blažené náladě a s varhánky na prstech.

Hráli jsme deskové hry, od myšek v čokoládě přes scrabble až po populární mašinky. Ale hlavně jsme si pustili studené severské drama Muži, kteří nenávidí ženy. Je to o ošklivé lesbě a nesympatickém novináři, jež odhalují dávná i současná zvěrstva. Dočista nás to přikovalo k obrazovce, dokonce jsme až do hranice rizika oddalovali pauzy na čůrání. Naprostá atmosférická pecka!

Kdyby nebylo dvou následujících, podstatně slabších dílů trilogie Millenium, skoro bych i věřil tomu, že si Jirka tu pětisetstránkovou knižní předlohu přečte, tak byl nadšen.

Co do filmů byl poslední lyžovací den sice slabší, zato přinesl nejlepší sněhové radovánky. Vyjeli jsme na ledovec na Kaprun a do dna jsme si to užili na prosluněných svazích, které nahoře vymetal prudký vítr.

Trilogie Millenium si nás získala.

My muži jsme vyrazili lanovkou i na nejvyšší vrch Kitzsteinhorn, kde v kabince zavěšené mnoho desítek metrů nad zemí Jirka zalitoval, že si u Elišky nechal foťák. "Budeme si to muset uchovat jen ve vzpomínkách," konstatoval nejirkovsky a já se rozesmál. Holky se zatím někde dole připalovaly na lehátkách.

Cestou dolů z těch tří tisíc metrů Jirka havaroval a narazil si loket. Kvůli bebíčku pak odmítal i jezdit mimo sjezdovku. Bylo tedy jasné, že je to pro letošek šlus.

V neděli ráno jsem všechny vyhnal z domu už v půl deváté, museli jsme stihnout odpolední fotbal. Jeli jsme nudně po dálnici, jako ostatní lidé. Včetně dvou Slováků, které jsme někde před Salzburgem předjeli a poznali jsme v nich sympatický pár, s kterým jsme sdíleli o den dřív lanovku. To bylo k nevíře! A pak jsme spali, hodnotili, telefonovali domů a plánovali, kam příště...

text Řízek, fotky Řízek a kouzelná budka

TEPLÁKŮ RÁJ

Sice mám svoje apartní běhací tepláčky moc rád, přesto bych se asi sám bez Milanovy dopomoci k nedělnímu běhání nedokopal. To je prostě tak, že když má člověk něco začít sám, tak se mu často moc nechce.

A proto jsem rád, že se mi naskytla tato záminka ke kolektivnímu sportování. S Milanem nás napadlo, že bychom si mohli zaběhnout už známý šestikilometrový okruh mezi lávkou a mostem.

Tradičně jsme se srazili u hodin. K mému překvapení se odkudsi objevil Řízek, snad aby doplňoval naše černé stejnokroje odvážnými červenými švy a velmi přiláhavými kalhotami.

Nedorazil sám, ale se svým pomocníkem-smártfounem, který mu každých pět minut hlásil infarktové hodnoty tepu a nejbližší nemocnice a zdravotní střediska. Asi to měl rozbitý…

Počasí nám přálo, dokonce ani ta cesta nebyla po vytrvalém dešti rozblácená. K dokonalosti chybělo jen to, aby se vítr, který nám foukal do zad v první půli, otočil s námi.

Že je hezky, jsme si neuvědomili jen my, ale i řada cyklistů a maminek s kočárky a v neposlední řadě také kachny, které se radostně cachtaly v Berounce. Ideální relax uprostřed zkouškového.

Takže pokud nejsi jenom trochu línej, tak příště vyraž s náma. (A vezmi si tepláčky!)

text Petr Slipouš, chytrá mobilní fotka Řízek. A tady je ten náš výběh v řeči čísel.