BUNKR

V Oseku (tom u Hořovic, ne u Rokycan, jak to pokaždé pletu) je velká sláva. Pestrobarevní závodníci po nekompromisně dlouhé a rovné místní Vinohradské třídě (ona se určitě jmenuje Pražská nebo tak nějak) dobíhají poslední desítky metrů tradičního Běhu partyzánskou stezkou a i těm, kterým bedna utekla o slušnou řádku minut, se tady usilovně fandí. Zrovna tady mě loni elegantně předběhl Pražský Milan a připravil mě o jedno místo ve výsledkové listině, ale především o náladu. Už vidím modrý transparent s tím sladce divným slovem - C Í L. Osečtí řvou, jako by se tady odehrávalo nějaké drama. Co když mě zase nějaký Milan předbíhá? dumám, jak se dá dumat s tepem u dvoustovky a takovou tou nechutnou přimrzlou slinou na obličeji, kterou znají především diváci světového poháru běžkařů. Pokud jste to nikdy nezažili, tak vězte, že míra diskomfortu je opravdu maximální. Ohlédnu se - a skutečně! Metr dva za mnou se něco šedivého pohybuje, bohužel výrazně svižněji než já.

Předloni jsme v Oseku byli poprvé a tak trochu nás nalákal ten komančský název závodu. Ostatně oficiálně desetikilometrová, v realitě poněkud kratší (ale necháme si to pro sebe) trasa údajně vede kolem opravdického partyzánského bunkru, který jsem ještě nikdy nezahlédl, ale prý tam někde je. Poprvé jsme zde závodili s exkolegou Adamem a Vaškem (trať zmrzlá a suchá), loni Adam zůstal a Vaška vystřídal tamten Milan a jeho kamarád superatlet Míra (trať prudce větrná a blátivě čvachtavá). Letos jsem Milanovi zařídil práci v Polsku, aby mě zase neztrapnil, Adam zůstal v pražské práci a Vašek v novém bytě, takže premiéru zažil druhý, Radotínský Milan.

A pochvaloval si to. Závod je totiž takový vlídný. Jeho centrum je v sále hospody, která funguje jako šatna. Pokud si spletete vchod, jste ve Ztraceném Zahulenově u štamgastů. Druhý vchod vede do Ambiciózního Elasťákova. Dostanete účastnický diplom, který moje manželka pravděpodobně nazítří vyhodí do koše, a slovenskou tatranku. Jen ta látková startovní čísla! "Pane, máte to vzadu překroucené!" oslovuje mě někdejší kamarádka z oddílu. Snad že v běžeckém mundúru vypadám hrozivě, preventivně mi vyká. Dostávám číslo 191, což nevím, kam v Praze jede. Milanova 192 aspoň jezdívala z Budějovické na Filmové ateliéry.

Na návsi stojí prastarý zelený mikrobus s amplionem, který dosahuje k cíli, ovšem nikoli ke startu, takže paní musí křičet. Oranžové značky na stromech. Fáborky. Dobrovolní hasiči, včelaři a chovatelé králíků na křižovatkách. Zkrátka, zabloudit by tentokrát bylo obzvlášť trapné.

Startovní výstřel. Opakuju tradiční mantru, že poběžíme jako tým, nikdy to nebylo vtipné, tím méně dnes. Tentokrát se ale na hlavní silnici vynoří Milan vedle mě a ve shodném tempu kolem 4:20 na kilometr bok po boku urážíme první čtvrtinu závodu vedoucí po silnici k lesu. Občas to na namrzlém asfaltu uklouzne, ale jak říká i oblíbená pravoslavná hokejová ikona, led je pro všechny stejnej.

V lese zbylo po oblevě překvapivě dost sněhu. Dlouhý krpál k údajnému bunkru je tak naplněn taktizováním: je rychlejší hluboký sníh, nebo led v traktorových kolejích? Za panem 158kou (pomáhá mi a chrání mě) utíkám Milanovi i dalším několika lidem, než mi pán uteče a zůstanu v lese sám mezi fáborky a oranžovými šipkami. Lesem se běží pěkně, sněhu je jen vrstvička a kilometrovníky ubíhají strašně rychle, protože osecký zkrácený kilometr v seznamu jednotek SI dosud chybí.

Vracíme se na asfaltku a na mě už dost vysoké čtyřminutové tempo ještě zvyšuji v cílové rovince, přece mě nepředběhne ta šedivá skvrna. Nepředběhla! Za cílem zjistím, že to Milan nebyl. Jen nějaká paní. Takže jsem se štval úplně zbytečně.

A ten bunkr tam fakt není.

Nebo...? Možná ho ti partyzáni prostě jen dobře schovali!

text a foto Řízek

ZELENÁ VÝŠKA

Kamarádi. Vezmete je na závod, bezpečně a pohodlně je tam odvezete a oni se vám odvděčí tím, že vás dvacet metrů před cílem předběhnou. Běh Partyzánskou stezkou v Oseku tak patrně nebude patřit ke sportovním zážitků, ke kterým bych se v budoucnu rád vracel. Vzpomínka, pokud ji zcela nevytěsním, spíš zabolí u srdíčka. 

"Všechno nejlepší k narozkám, něco jsem ti přinesl," říkal mi Milan místo pozdravu a já se naivně začal těšit na nějaký hodnotný dar. Kamarád mi však jen vrátil cyklistický bidon, který jsem u něj před časem zapomněl. Zklamání jsem nedal najevo a soustředil se výhradně na nadcházející závod.

V Oseku bylo téměř vše jako loni. Sál hospody plný lidí v různé fázi převlékání a aplikování rozličných podpůrných prostředků a gelů, jediný záchod, na němž se běžci zbavovali předstartovní nervozity držíce nedovírající dveře kabinky, tatranka, účastnický list a pořadatelé komolící název mého týmu - letos mi ze Zelené lišky udělali Zelenou Výšku. Jen se změnilo počasí. Bylo asi patnáct stupňů, mrholilo a foukalo něco jako orkán.

Oproti loňsku jsme se rozrostli. Ke mně a kolegovi Adamovi (na snímku) přibyl právě vsetínsko-pražský Milan a jeho někdejší kolega, tělocvikář Míra. Ten posléze zboural moje předsudky o plnoštíhlých nedovzdělaných frustrovaných idiotech, kteří celé dny v teplákovkách sedí na švédské bedně a pozorují sekundární pohlavní znaky dospívajících svěřenkyň při pokusech o basketbal. Možná tento opravdový tělocvikář leccos z toho ve skutečnosti praktikuje, hlavně se však ukázal jako nesmírný sportsman - všechny nás vydrtil nejméně o čtyři minuty a v cíli vypadal, že by si to s chutí proběhl znovu.

Rázná paní organizátorka nás před startovním výstřelem varovala, že trať je strašná, hnusná a nechutná. A první dva kilometry se to proti větru po asfaltu skutečně tak jevilo. Snažil jsem se takticky schovávat za vyšší jedince - najít takové je většinou snadné. A pak se přiběhlo do lesa, vítr si převzaly stromy, na nás tak zbylo překonání dlouhého kopce k jakémusi partyzánskému bunkru, který jsem ani letos nezahlédl, jelikož jsem v tu chvíli měl tep 199 a zcela jiné starosti. Další asi tři kilometry se čvachtalo blátem, po kluzkém listí či po nasáklém mechu. A to já mám zase celkem rád.

Mým dočasným úhlavním nepřítelem se stala jakási klopýtající paní s tepláky vytaženými až někam k bradě. Z kopce jsem jí ukázal záda, ovšem když jsme se vrátili na asfaltku a všichni kolem mě razantně zrychlili, opět jsem dostal šanci prohlédnout si tento zajímavý běžecký model, který příště asi taky vyzkouším.

Poslední dva z devíti kilometrů jsem spoléhal na pomoc větru v zádech, když už nohám se moc nechtělo. Ta se ale ukázala příliš chabou. Tepláková paní se vzdalovala, jakožto i pár dalších sportovců, jež jsem teoreticky mohl třeba ohrozit, kdybych zabral. Několik desítek metrů před cílem ve vřavě místních diváků zcela zanikly cizí kroky, mladý a nějak povědomý muž kolem mě lehce prosvištěl - ano, byl to Milan. "Mám pro tebe ještě jeden dárek k narozkám," myslel si nejspíš, zatímco urval 26. místo rezervované pro mě. Poznal mě už z dálky podle zelených pruhů na zádech a charakteristické ortézy na kotníku. Velmi se podivoval, že jsem se ani jednou neohlédl.

Dalo by se snad říct, že jsem tu potupu unesl. Většinu nadávek, které mě napadaly, jsem totiž spolkl. Uvědomil jsem si, že bych na jeho místě jednal stejně - vidět před sebou unaveného Milana s ortézou, těšícího se na čaj v cíli a na 26. místo, našel bych v sobě ten zbytek energie a předběhl ho dřív, než by řekl Sokol Vsetín. Vždyť je to koneckonců sport.

Ale i tak mě to trochu mrzí. Nebo by se to dalo říct i přesněji, ale už jsem to spolkl.

text a foto Řízek