17,90

Narodila se Malvína a ani jsem se Milana u ohýnku nestihl zeptat, jestli se k jejímu pojmenování váže taky nějaká špatnou pamětí zkomolená historka jako v Hedvičině případě (byla to ale moc dobrá historka, minimálně ta ulhaná verze). 

Museli jsme totiž na plácku pod turisťáckou klubovnou probrat hrozně moc jiných věcí. 

Já jsem třeba do Radotína na vítání na svět nově přišedší holčičky, která se však z pochopitelných příčin nedostavila, přiběhl až z předaleké Krče. Tím jsem si naběhl a musel jsem zdlouhavě a nezajímavě zodpovědět celou řadu dotazů týkajících se dramatických závodů, jejichž součástí jsem byl, a pak také, zda mi fakt není kosa, když se tam v tom zpoceném triku tak klepu. 

Jirka musel opakovaně vysvětlovat, kdo nebo co má prsty v tom, že má zavázanou ruku. Tomáš radil příchozím, které pivo se skrývá pod jakým víčkem, Milan potvrdil, že mu od posledního společného setkání jaksi povyrostlo auto, a Petr na mobilu ukazoval jakýsi přístroj na stáčení medu, protože si kromě potomstva pořídil i včelstvo. 

Je pravda, že jsme se od oddílových a ze řetězu utržených let tematicky nepatrně posunuli. Měl jsem pocit, že jsme dokonce chvilku řešili i věrnostní kartičky do Rossmanna (nemám ji, ale mohl bych mít). 

Nejdéle jsme se však zasekli u problematiky buřtů (řádně pepřovatých, dodal by Karel Höger hlasem pejska, který s kočičkou matlá ten dort). 

Zjistili jsme totiž, že většina z nás v různých prodejnách stejného řetězce sáhla po stejném výrobku, třebaže z jiných pohnutek. Výjimkou byl Franta, který nakoupil v Bille cosi, co nad ohněm reagovalo nečekaně, neboť se jeho buřt obalil jakousi slizce vypadající tekutinou připomínající asfalt. Samozřejmě že to snědl, přece to nevyhodí, ale prý to chutnalo nějak moc po paprice. 

Albert v zásadě nabízel tři výbavové stupně populární společenské uzeniny. Zatímco nad základní verzí za 14,90 jsme shodně ohrnuli nos, část z nás se zastavila ještě u jakýchsi ručně vázaných. Mě neošálili, protože u toho bylo drobným písmem dopsáno, že je vysoustružili v Kosteleckých uzeninách, čímž se u mě diskvalifikovali (baví mě naivní protestní volba při nakupování). Varianta označená Retro za 17,90 postrádala jak Babiše, nebo aspoň se to tak jevilo, tak ohyzdnost té nejlevnější. A vskutku: krásně nad ohýnkem pookřála, nic z toho neteklo a bylo to tak dobré, jak jen něco takového může teoreticky být.

Taky jsme pookřáli, zvlášť po té slivovici. Přesto jsem se rozhodl dohrát roli asociálního Forresta Gumpa až do konce a běžel jsem zas (téměř) domů. Marně mě Milan lákal, ať si vezmu kytaru a zahraju dětské písničky od Mixle v piksle, protože už nic jiného neumím.

Až příště, až zas bude další dítě.

text a fotky Řízek

ČTYŘI BU

"Přátelé!" oslovil nás všechny hlas moderátora. Nazval nás tak už asi podvousté, aniž bychom se dosud stihli spřátelit. Měli jsme na to však teoreticky ještě dost času - teď ve dvě ráno do konce závodu chybělo asi deset hodin. Ležel jsem na karimatce, koukal jsem do plachty stanu postaveném na štěrkovém parkovišti a poslouchal, jak závodníci myjí zabahněná kola wapkou, jak z repráků pořád něco hraje, jak Franta leze do auta, kde něco zapomněl, jak se vedle mě Petr na těch šutrech převaluje a jak někde v lesích sviští Milan, který za náš tým zrovna najíždí kilometry. Až příště přijedu 24hodinový závod na kole, bude to bez iluzí, že se v noci aspoň na chvíli vyspím.

Žene se na nás nějaký mráček.

Do areálu ve Vesci u Liberce jsem na 20. ročník závodu Těžká pohoda přivezl tým Čtyři buzeranti. Jeho debilní název vznikl z vtipu, který si už nikdo nepamatuje, v časové tísni a kromě toho, že budil posměch, rozpaky a pochybnosti, kritizovali ho vlastně všichni naši závodníci, mí přátelé. Aspoň, že na výsledkové tabuli v cíli, kam se celý nevešel, měl milosrdnější podobu: Čtyři bu. Družstvo vzniklo z účastníků pravidelných čtvrtečních vyjížděk na Cukrák; na ten jsme, pokud správně počítám výškové metry, během závodu pomyslně vystoupali asi pětatřicetkrát. O závodě mi řekl kolega Čenda, který je husťák, protože to stejně jako mnoho dalších borců jede celé sám (smekám před nimi svou zabahněnou přilbu), a mě nenapadlo nic lepšího než postavit vlastní tým.

Petr právě završil 29. naše kolo.

Můj další přítel Václav (nepřítel cyklistiky) tuhle celou akci opovržlivě nazval Le Mans pro socky, když jsem mu prozradil, že se startuje asi půlkilometrovým během k přistaveným bicyklům, obdobně jako při onom slavném závodě. Jako kapitán jsem přemýšlel, jakého běžce nominovat, nakonec jsem nasadil sebe.

A start, "Přátelé", ohňostroj, rachejtle a běžíme. A je to napínavé, kluci určitě hypnotizují moje kotníky v děravých botách, ať na kluzké trávě vydrží. Pak už osedlat nejhezčí kolo na startovním roštu a jedeme. Na dvanáctikilometrovém okruhu je všechno: mokrý asfalt, mokré kořeny, kameny, brod, sanitka, prudké i táhlé kopce i parádní sjezdy. Provokativně se jede i kolem hospody, která ztichne až někdy ve čtyři ráno. Po půl hodině (a více) se vracíme na stadion, kde se Čtyři bu poprvé objeví na informačním panelu, a vyráží Petr. A po něm Milan a Franta. A tak pořád dokola do zblbnutí. Máme to dokonce napsané na papíře i s předpokládaným časem příjezdu a startu, zorganizovala nám to tak Milanova přítelkyně. Ta ale večer odjíždí a jsme až do rána, než přijede ona i moje Maruška, ponecháni napospas. Jízdní řád, přezdívaný tahák, papír, seznam a později cár, ale držíme i nadále.

Moje ferrari, nejhezčí bicykl v okolí

Noc ostatně přijde hrozně znenadání. Zaskočí nešťastného Frantu v temném lese s ubohou čelovkou. Pak už montujeme výkonné svítilny, ta moje (pochopitelně vypůjčená) dokonce nad ránem splaší nějakého ptáčka, který mě, chudáček, začne obletovat, anebo je sám halucinací. Z toho, že je ráno, máme samozřejmě potom radost, ale shodli jsme se, že noc byla na trati ze všeho nejhezčí a nejvíc nás bavila. To je člověk na trati častokrát opuštěn, všechno je pomalejší, tiché a tajemné a nikde žádný moderátor ani Maxim Turbulenc z reprobeden. Jen tu a tam prosvitne v dálce červené světélko, anebo ze tmy, zpoza stromů a mraků vykoukne měsíc anebo obrovský šutr.

Možná vás zajímá, co dělá jezdec týmu Čtyři bu, když zrovna nezávodí. Nejspíš vás to nezajímá, přesto vám to povím:

• Navštěvuje bufet. Jeho nabídka a nasazení jeho obsluhy nás totálně překvapila, měli jsme volně k dispozici všechno od různých energetických sajrajtů po salámy, chleba s májkou až po senzační krupicovou kaši, kterou jsme se nezávisle na sobě postupně nacpali všichni.
• Hrabe se v batohu a marně hledá nějaké suché oblečení.
• Směje se kamarádům, kteří mají celý zabahněný ksicht, a sám má na čele otlačený nápis Giro od helmy.
• Marně se pokouší o spánek.
• S baterkou v ruce pátrá po příčině závady na přehazovačce, jejímuž principu příliš nerozumí.
• Nadává na kapitána, na nebetyčnou troufalost a nerozvážnost, která ho sem zavedla, či na počasí.

Předávka štafety a na obzoru mráček

Počasí si za svůj výkon odstavec nezaslouží, ale zmínit bych ho měl. Když jsme se v jinak slunečném sobotním ránu totiž blížili k Liberci, na špičce Ještědu byl zapíchnutý obrovský černý mrak. Podivnost počasí se projevovala i nadále. Třeba když jsem jel já, téměř vždy pršelo, a jakmile jsem předal štafetu, objevila se duha. S Petrem jsme během poslouchání "Přátel" večer koukali na mobilu na aktuální radarový snímek: celá republika jasno, Liberec déšť. Další déšť jde z Německa, nás těsně mine. Teda nemine, rozmyslel si to a zahnul nad nás (hysterický smích). Jindy zase foukal prudký vítr. "To počasí je letos největší porno," poznamenal nad ránem jeden ze soupeřů, když jsme spolu na večerníčkovský převod 1-1 směšně klouzali z rozježděného blátivého kopce, který jsme chtěli vyjet. Nutno dodat, že v noci už nepršelo vůbec a nedělní slunečné dopoledne bylo za odměnu. Jelo se báječně, bez defektů, pádů i čehokoli zlého...

Sami sebe jsme překvapili, skončili jsme pátí v kategorii, celkově dvanáctí. Nakonec jsme se ovšem na pódium i tak dostali, byť kategorii Nejhorší název nevyhlásili: vyhrál jsem totiž v tombole nějaké energetické gely.

Přátelé, jsou fajn, ale radši bych byl, kdyby mi zabalili tu noční krupicovou kaši.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

DOMČA + PETR

Pod skálou ve Svatém Janu pod Skalou se ženili Dominika s Petrem, protože se mají rádi a chtějí spolu být už napořád. Bylo krásně, jak na konci léta: nahoře u kříže se míhaly malé postavičky výletníků, dole turisté a svatebčané obsadili trávník nedaleko kostela a utvořili špalír. Připravené židličky zůstaly neobsazené, protože jsme se styděli.

Maruška šla štěstíčku naproti

Všechno bylo ready - zbývalo rozhodnout, zda na stole bude bílý, nebo decentně kytičkovaný ubrus. Shodli jsme se na kytkách. Dívkám se bořily podpatky do trávy.

Automobily s radotínskými espézetkami neměly kde parkovat a obsadily hanebně i autobusovou zastávku, country z nedalekého festivalu poslušně zmlklo, historičtí šermíři odložili historické kordy a DJ Milan zvládl svou náročnou úlohu, na niž se celou předcházející noc soustředil, a pustil slavnostní hudbu.

Pes Amálka a družičky kráčeli na čestném místě. A pak další pro svatbu nezbytní lidé. (Svědkyně měla proklatě krátkou sukni.) A především pan ženich a dojatá slečna nevěsta.

Milan to dokázal.

Samotný obřad byl příjemně rychlý. Ne tak polibek, který prostě neumím vyfotit, ať už mám v ruce jakýkoli přístroj, sorry. Řekli si ano, zaplaťpánbů. Cvakaly spouště, všichni si oddechli a zařadili se do front na gratulace, na šampaňské a na dort. Ten byl výborný. Nakonec jsme je humorně zaházeli rýží.

Jediný průšvih nastal, když Maruška chytila nevěstinu hozenou kytici, což prý podle starého indiánského zvyku může mít i jisté konsekvence pro mě. Je to vlastně taková hozená rukavice, dalo by se říci.

A mimochodem, na svatbách mám rád, jak se i původně přírodní lidé promění - oholí a sundají nesmyslné pokrývky hlavy (někteří), nasadí krásné slušné oblečení či aspoň cyklistické dresy, obličeje potáhnou úsměvy, které nemizí.

Bulvár vyfotil známou herečku.

Nemizely ani večer, kdy jsme před klubovnou jedli, zpívali a pili a pili nám krev komáři, kteří tím pádem z té svatby taky něco měli, a tak to má být.

Ať žijí manželé Štěchovi!

text a fotky Řízek

LEPŠÍ KONCERT NOHAVICI NEŽLI HOVNO V NOHAVICI

Zapomínání má vedle řady nepříjemných důsledků taky jednu výhodu - můžete se opakovaně radovat ze stejných věcí. A tak jsem i já znovu zajásal, když mi zazvonil telefon a Petr se mě ptal, jestli počítám s tím Nohavicou, na kterém jsme se domluvili na Rádošově oslavě.

Po chvíli rozpomínání se mi přece jen v hlavě vybavily rozostřené obrysy partyrozhovoru. (Partyvěci jsou lacinější kopie obyčejných věcí, jako např. partystan, partypříbor, atd.) Takže my půjdem na Nohavicu a konečně uslyšíme vyhlášené táborové oplodňováky z těch nejpovolanějších strun!

Petr mě zavedl do hnojárenského kampusu a musím uznat, že tam mají budoucí kombajnisti moc pěkné zázemí. V koncertním sále se už všechny prominentní židle prohýbaly pod hýžděmi studentů a jiných dříve příchozích návštěvníků, proto jsme se s Petrem museli smířit s poněkud béčkovými místy. Ale i tak jsme měli slušný výhled.

Než jsme do sebe stihli vyklopit kelímek (partypůllitr) s pivem, nakráčel na pódium střapatý Nohavica a byl milý a vtipný. Během koncertu ho doprovázel polský harmonikář. Na jméno si nevzpomenu, zato jeho kumšt si budu pamatovat ještě dlouho. Náramně dobře mu to znělo, a i Nohavica se přiznal, že přestože musí hrát a zpívat, stíhá si do toho vychutnávat jeho vybroušenou hru.

Místo očekávané salvy sladkobolných písní nám pan Jarek hrál písně všech druhů a nálad. Nechyběly osvědčené písně jako Zatímco se koupeš, Darmoděj, Mikimauz nebo Fotbal a Ostravo, slyšeli jsme ale i písničky úplně nové. Zazněly také některé "virtuálky", což jsou menší "narychlo" složená dílka komentující aktuální dění, která Nohavica průběžně publikoval na svém webu.




Jarek Nohavica nepřekvapil, protože nic jiného než skvělý koncert jsem nečekal. Patří mu velký dík za to, že si udělal čas na pražské studenty, a ještě větší dík patří Petrovi za to, že mě vzal na koncert s sebou.

Takže díky kucí!

UPDATE: Našel jsem na takovej hrcprc sestřih na YouTube, je sice takovej hrcprc, ale něco z atmosféry koncertu se do něj chytilo. Odkaz je http://www.youtube.com/watch?v=mkTwe-bBOSk

Text, fotky a video Milan