KOŤATA S PŘÍBĚHEM

Kočka Koko neměla v Městečku na růžích ustláno. Namísto toho si po své nečekané invazi, jež se změnila v anexi a posléze v okupaci, s oblibou ustýlala v rohu kuchyně, kde imitovala pestrobarevný hrnec nebo utěrku s vousy. Kočka přišla do domu nezvána a od počátku byla jeho obyvateli vyhazována. Ti samí obyvatelé, tedy můj tchán, tchyně a pratchyně, však stejnému zvířeti zároveň poskytovali potravu, čímž si omylem zajistili jeho náklonnost. Takovou, že jednoho dne na jejich gauči zničehonic povila blíže neurčené množství koťat.

Stalo se to ve stejný den, kdy se v Anglii narodila královská dcera, což samozřejmě není náhoda. Mela to mohla být srovnatelná, bohužel jsme u toho nebyli (ani u jednoho z těchto porodů). Považte: tchán a tchyně netuší, co s vyčerpanou kočkou, mrňavými koťaty a potažmo gaučem dělat. Jediný, kdo tuší, je starý, velký, černý pes, který rázem omládl a jal se plnit své predátorské povinnosti. Docent tchán, netající se odporem ke kočkám, nakonec projevil nečekanou míru rozhodnosti a chlupaté slepé novorozence vynesl v bedýnce na zahradu a ukryl je pod pramici. Koko (její jméno pochází z mikuláštiny, v řeči Maruščina synovce znamená zvolání "Kočko!") působila dojmem, že s tímhle řešením souhlasí.

Řešení se nicméně ukázalo jako nedostatečné. O dva dny později jsme totiž pod lodí našli kočku i většinu novorozeňat v ucházejícím stavu, což se ovšem nedalo říci o jednom nešťastníkovi, který zřejmě nebyl dostatečně rychlý, a tak byl poněkud potrhán (ale přesto dál bojoval o život-neúspěšně), a o dalším, který se prostě nehýbal. Zjistil jsem, že mi role zvířecího koronera nesvědčí, naštěstí druhý den se počet mláďat už nezměnil a zůstala tři.

Další kontrola proběhla o víkendu. Tentokrát mě pod lodí nečekal apokalyptický výjev, protože mě pod ní nečekal vůbec nikdo. Rodina si zčásti oddychla, protože není-li kočka, není problém. Moje žena se s tím však nesmířila a začala zvíře i jeho potomky hledat. Z nejasné příčiny (černý pes? soused narkoman?) kulhající Koko se nakonec objevila v jiné části zahrady a při obědě nonšalantně pozorovala naše řízky, a poté se dokonce vyvalovala na sluníčku, což ustarané matky obvykle nedělají. "Ona je snad sežrala všechny. Nebo je sežral pes. Nebo je utopil ten uživatel pervitinu odvedle," rozumovali jsme. Načež se kočka nenápadně odšourala pryč až k opuštěnému oplocenému psímu kotci, u jehož stěny ji z hromady rozličného bordelu vítaly pisklavé hlasy důmyslně ukrytých dětí. Hurá! Blbé je, že pes je chytrý a že celou tuhle bojovku prohlédl, tím pádem se do kotce snaží dostat. Zatím neúspěšně, ale kdoví.

Blížíme se k pointě. V dnešní době, abyste cokoli prodali nebo udali, potřebujete příběh. Cokoli (kafe, vejce, steak) mi bude mnohem lépe chutnat, když si přečtu, že jeho původci při jeho produkci netrpěli. Moje horské kolo zase bylo výrazně dražší než srovnatelné horské kolo, protože v jeho rodném listu je podepsaný nějaký Franta s Vencou, kteří ho údajně v malé dílničce vlastnoručně svařovali a lakovali.

A tak to máte i s kočkami. Čím lepší příběh, tím lepší zvíře. Zkrátka, nenabízíme jen tak ledajaká koťata, ale královská koťata s autentickým příběhem. Mohou se jmenovat třeba Charlotte, Elisabeth a Diana. Zn.: Nejlépe do rodiny se zahradou bez velkého černého psa.

text a foto Řízek

NESLÉZEJ Z TOHO KOLA!

Blátem, listím a kamením
text a foto Řízek

Nakažlivost popularity dobrodružné jízdy na horských kolech a s ní související nemožnost se tomu jakkoli účinně bránit si před několika lety uvědomili i organizátoři našeho domácího turistického pochodu – Radotínského kola. Kromě konstantních pěších vycházek pro ortodoxní vandrbucháře a cancákisty i rodinnější typy tak vymysleli i trasy pro cyklisty.



Ta punkovější má pěkných 58 kilometrů a dá se říci, že je až na výjimky nádherná. Ty výjimky jsou vesměs kopcovité a bahnité. Nevím, kdo měl ten nápad, ale letos jsme s Marťasem do její krásy chtěli poprvé zasvětit i naše oddílové děti. V skrytu duše jsme samozřejmě doufali, že účast bude podobná návštěvám našich jednodenních výletů do čističek a muzeí, tedy zanedbatelná. A že si tu projížďku ve dvou náležitě užijeme.



Pětice drobných odvážlivců nás tedy překvapila a na soudy, zda příjemně či nikoli, bylo zatím brzo. Sobotní ráno zvolilo pošmourné líčení, bylo bezvětrno a pod mými naducanými pneumatikami Racing Ralph (Závodní Ralfíček) šustilo barevné listí. Nastal čas vykoupat se v potoce. „Řízek vám ukáže, kudy pojedete,“ uvedl Marťas před oblíbeným místem, kde se diagonálně projíždí kamenitým korytem. Že jsem posléze upadl a v chladivé vodě se vyválel, bylo nasnadě. Bez toho by to ale asi nebylo ono.



V Chotči u mlýna se na nás přišla podívat kočička. Martínek byl neustále zpocený a tlačil, Mára cestou sportovně plival do míst, kudy projížděli další (bylo to těsné) a já coby štamgast této cesty jsem motivoval obědem ve skvělé restauraci v Hostími. Ta byla ještě daleko a beztak zavřená.



U Kuchaře jsme našli oboje nedávno objevené kalhotky na svých místech, po chvíli pátrání jsem zajistil i podprsenku. Historie se málem opakovala i o kousek dále, kdy Marek málem zahučel do takzvaného Milanova trní. Ve Vysokém Újezdu naopak už šlépěje chyběly. V tom ukrutném kopci k Bubovicím poprvé vysvitlo slunce a udělalo ze mě idiota v zimních rukavicích.




Ten, koho při výstavbě světa napadlo, že se lesní cesta bude nad Hostímí svažovat a vyústí v překrásný sjezd zakončený hospodou, by zasloužil nejméně medaili Za zásluhy, třeba v umění. Kdyby U Grobiána neměli dovolenou, bylo by to bezmála dokonalé. Ale ani Srbsko nebylo daleko, tam nastal oběd. A objevili se tam i Milan a Žvejk.


Společně jsme posléze stoupali na Ameriku a „Neslézej z toho kola!“ se stávalo leitmotivem vyjížďky.



U té větší Ameriky jsem elegantně spadl, kolo mě zasypalo a zůstalo ležet na zádech tak, jako bych se chystal jej opravovat. (To, že se mi něco podobného povedlo později nad Třebotovem, naštěstí téměř nikdo neviděl a Žvejk si to nechá pro sebe).



U dětského domova v Mořině holčička lopatou nakládala štěrk z hromady na kolečko. A děti už toho začínaly mít když už ne plné kalhoty, tak určitě brejle. Ale fanatičtí vedoucí je přes Vonoklasy, Třebotov a Cikánku krátce po páté hodině dostrkali až k Radotínu. Diplom a propiska se ztratí, ale teplý čaj a patřičné čajové sušenky byly tou správnou odměnou. Navíc bylo všem účastníkům oznámeno, že příští rok jedou znovu.