NESLÉZEJ Z TOHO KOLA!

Blátem, listím a kamením
text a foto Řízek

Nakažlivost popularity dobrodružné jízdy na horských kolech a s ní související nemožnost se tomu jakkoli účinně bránit si před několika lety uvědomili i organizátoři našeho domácího turistického pochodu – Radotínského kola. Kromě konstantních pěších vycházek pro ortodoxní vandrbucháře a cancákisty i rodinnější typy tak vymysleli i trasy pro cyklisty.



Ta punkovější má pěkných 58 kilometrů a dá se říci, že je až na výjimky nádherná. Ty výjimky jsou vesměs kopcovité a bahnité. Nevím, kdo měl ten nápad, ale letos jsme s Marťasem do její krásy chtěli poprvé zasvětit i naše oddílové děti. V skrytu duše jsme samozřejmě doufali, že účast bude podobná návštěvám našich jednodenních výletů do čističek a muzeí, tedy zanedbatelná. A že si tu projížďku ve dvou náležitě užijeme.



Pětice drobných odvážlivců nás tedy překvapila a na soudy, zda příjemně či nikoli, bylo zatím brzo. Sobotní ráno zvolilo pošmourné líčení, bylo bezvětrno a pod mými naducanými pneumatikami Racing Ralph (Závodní Ralfíček) šustilo barevné listí. Nastal čas vykoupat se v potoce. „Řízek vám ukáže, kudy pojedete,“ uvedl Marťas před oblíbeným místem, kde se diagonálně projíždí kamenitým korytem. Že jsem posléze upadl a v chladivé vodě se vyválel, bylo nasnadě. Bez toho by to ale asi nebylo ono.



V Chotči u mlýna se na nás přišla podívat kočička. Martínek byl neustále zpocený a tlačil, Mára cestou sportovně plival do míst, kudy projížděli další (bylo to těsné) a já coby štamgast této cesty jsem motivoval obědem ve skvělé restauraci v Hostími. Ta byla ještě daleko a beztak zavřená.



U Kuchaře jsme našli oboje nedávno objevené kalhotky na svých místech, po chvíli pátrání jsem zajistil i podprsenku. Historie se málem opakovala i o kousek dále, kdy Marek málem zahučel do takzvaného Milanova trní. Ve Vysokém Újezdu naopak už šlépěje chyběly. V tom ukrutném kopci k Bubovicím poprvé vysvitlo slunce a udělalo ze mě idiota v zimních rukavicích.




Ten, koho při výstavbě světa napadlo, že se lesní cesta bude nad Hostímí svažovat a vyústí v překrásný sjezd zakončený hospodou, by zasloužil nejméně medaili Za zásluhy, třeba v umění. Kdyby U Grobiána neměli dovolenou, bylo by to bezmála dokonalé. Ale ani Srbsko nebylo daleko, tam nastal oběd. A objevili se tam i Milan a Žvejk.


Společně jsme posléze stoupali na Ameriku a „Neslézej z toho kola!“ se stávalo leitmotivem vyjížďky.



U té větší Ameriky jsem elegantně spadl, kolo mě zasypalo a zůstalo ležet na zádech tak, jako bych se chystal jej opravovat. (To, že se mi něco podobného povedlo později nad Třebotovem, naštěstí téměř nikdo neviděl a Žvejk si to nechá pro sebe).



U dětského domova v Mořině holčička lopatou nakládala štěrk z hromady na kolečko. A děti už toho začínaly mít když už ne plné kalhoty, tak určitě brejle. Ale fanatičtí vedoucí je přes Vonoklasy, Třebotov a Cikánku krátce po páté hodině dostrkali až k Radotínu. Diplom a propiska se ztratí, ale teplý čaj a patřičné čajové sušenky byly tou správnou odměnou. Navíc bylo všem účastníkům oznámeno, že příští rok jedou znovu.