BLÁTIVÁ SEZONA

Zkracující se dny a podzimní plískanice vyvolávají v lidech obvykle blbou náladu, ale část běžecké populace pookřává. Konkrétně ta, jíž se celý rok ve skříni nevyužity válely různé šusťákové a přiléhavé funkční oblečky, jejichž společnou vlastností je to, že v nich nikdo nevypadá heterosexuálně, elastické čelenky a drahé čelovky, které v lese vylekají srnku i otužilé milence, a především boty krosovky, z jejichž traktorového vzorku pak odpadává bahno do chodby a odtud se nepozorovaně šíří dál do bytu.

Zkrátka mám běžecký podzim rád. Všechno výše jmenované si na sebe navléknu a vyrážím strašit lidi do Krčského lesa, anebo na nějaký pěkný závod skrz bláto a spadané listí.

Našinec se může kupříkladu vypravit na tradiční Kunratickou, do Unhoště na Neumannovu stezku nebo třeba na listopadový senohrabský Podzimní běh lyžařů. S lékařem a běžcem Janem Pirkem se neshodneme v názoru na migranty, ale zcela s ním souhlasím, že je to jeden z nejhezčích tuzemských přespoláků. Nemá chybu, protože na osmi kilometrech člověk nepotká asfalt, naopak na pěšinkách zakopává o kořeny a v cíli čeká paní s čajem a tatrankami.

Běžecký rok se pak dá důstojně zakončit třeba na Trailové Závisti. Je to mladý závod, teprve třetí ročník, ale soudě podle nadšených reakcí na internetových fórech už má kolem sebe jakousi auru výjimečnosti. Asi až moc, takže se hrozně rychle vyprodala startovní čísla. Na start sedmnáctikilometrového krosu jsem se tak dostal trochu podpultově, za což děkuji kamarádce Báře a všem těm dobrým lidem, kteří na poslední chvíli onemocněli či se zranili.

Běží se ze Zvole směrem ke Zbraslavi a Jarovu a zpět do Zvole. Zádrhel je, že se sice běží přes tři hluboká údolí, ale kopců je na trase rovnou pět. Neptejte se mě, jak je to možné, postrádám prostorovou představivost. Teplota je jen lehce nad nulou a začátečníci často udělají tu chybu, že se moc navlečou. Ve druhém kopci tak budu pravděpodobně odkládat narůžovělé rukavice a v pátém i čelenku. Ale asi to tak má být.

Skvělost tohoto závodu se naplno projevuje tím, že na hřišti u startu vaří kafe a chtějí za něj deset korun. Hned po kávičce vyrážíme a zase mě fascinuje, jak to všichni napálili, jako by třeba ještě potřebovali stihnout předvánoční nákupy. První kopec je zahřívací, v tom druhém, nejhezčím, se dvacetkrát přeskakuje potok. Pak se dlouze sbíhá až skoro k Vltavě dolů pod Závist. Tady je prostor pro zrychlení a nahánění snad až minut, anebo se to dá vzít odpočinkově s očekáváním následujících příkoří. Volím druhou variantu, je to moudré rozhodnutí. Kopec na Závist jsem si před měsícem vyzkoušel na jiném závodě a dá se o něm ve stručnosti říct, že je fakt hnusný. Má všechny atributy hnusného kopce, jak je popisuje odborná literatura.

Sbíháme roklí do Jarova a chlapík přede mnou odtuší: "Ježiš, teď bude ta mrdka v tom listí." Má naprostou pravdu - brodíme se strouhou plnou tlejících listů do prudkého krpálu. Je to úplně zbytečné, protože přes podivnou kamenitou poušť, kterou na okraji Prahy někdo odložil a zapomněl, hned zase seběhneme až k vodě a čeká nás poslední, pátý kopec serpentinami do Zvole, zkrátka "ta mrdka se zatáčkama". Zatvrdil jsem se, že se nezastavím. Sice si trochu lžu do kapsy - drobím krok a cupitám strašně pomalu, ale definici běhu to pořád ještě splňuje a na mistrovství v chůzi by mě za to jistojistě diskvalifikovali. Nafukovací oblouk u hřiště ve Zvoli pak hlásá hřejivou větu všech navigací: Jste v cíli.

Běžecký rok končí, blátivá sezona pokračuje v lednu na vlašimském Zimním běhu na Blaník, což je taky značně úchylná záležitost, kde nemůžeme chybět. Doufám, že vás tam taky uvidím a budu se vám moct vysmát, že v elasťácích a šusťákách vypadáte stejně blbě jako já.

text Řízek, foto Raceshots.cz