POD MRAZIVÝM NEBEM

V cizině tomu říkávají Winter Classic, v našich podmínkách se obvykle hovoří méně vzletně o hokeji na zamrzlém rybníce. A je čas se do něj pustit, jelikož v posledních dnech si nejen obligátní vlekaři, ale nejspíš i prodejci hokejek a bruslí mnou ruce. Možná mají i žně, což při sobotních -12 zní obzvlášť komicky. Představte si ty kombajny prohrabávající si cestu zasněženými pláněmi!

Na rybníčku mezi obcemi Kala a Solopisky Kajetán přes týden odhrabal krásný obdélníkový hokejový kurt. To se patrně rozkřiklo, protože když jsme přijeli na přírodní stadion, na ploše se pod blankytným nebem kromě několika Kajetánových příbuzných rozcvičovali nám zcela neznámí borci. Jeden z nich se dokonce ujal organizace celého "eventu", protože disponoval pravými modrými hokejovými rukavicemi.

Své o dvě čísla větší a několik let nenošené brusle (používám je zhruba stejně často jako žehličku nebo hřeben) jsem na břehu rybníka těsně vedle krmelce, kde jsme měli kabinu, vysypal z většího igelitového pytle. To vyvolalo posměšné poznámky podobně jako moje sportovní manšestráky vínové barvy - ale tuším, že Václav měl ještě o stupeň horší džíny. Jelikož počet hokejek byl přeci jen větší než počet Kájových bratranců, zbyla jedna kratší i na mě. Ale ono by to beztak nebylo moc poznat, kdybych ji neměl.

Draftovali jsme ještě nějaké dva vesničany a pustili jsme se do hraní, jenže po dvaceti vteřinách nesmlouvavého boje sedmi proti osmi jsme usoudili, že taková hra je vzhledem k rozměrům kolbiště pro kočku. Rozhodli jsme se, respektive ten muž s modrými rukavicemi se rozhodl, že místo toho uspořádáme miniturnaj. Pročež byl náš tým opět zbaven vesničanů a byl vykázán čekat na vedlejší tréninkové ploše, odkud jsme zase soustředěným tlakem a vířením vykázali bruslícího pána s holčičkou.

Zde jsme se věnovali nejprve takzvanému individuálu - s kotníky kvedlajícími se v příliš volných bruslích jsem se snažil si vzpomenout, že umím přešlapovat, ale jen na jednu stranu (budu muset hrát na pravém křídle). Na triky, jejichž pomocí jiní couvají či zprudka brzdí, jsem ale nepřišel. A pak jsme se jali natrénovat nějaké akce, po nichž kotouč zpravidla končil v okolním sněhu. Kolem nás mlčenlivě kroužil jakýsi běžkař a nějaká jiná holčička řezala do ledu piruety.

Venkovani nás v prvním duelu přejeli 6:1, ale na ty druhé už zafungovala naše medicína - Kajetán jezdil po ledě, jako by vůbec neměl nedávno zlomenou nohu, po které si sundal sádru za dvanáct dní. Václav operoval ve fiktivním mezikruží a týmově všem plácal po každé naší hezké akci. I mně, přestože jsem se především snažil nikoho a sebe nezranit. Zato bratranci solidně pokryli defenzivu a jejich vytrvalé protestování proti soupeřovu plíživému zmenšování branky vedlo k tomu, že se cizí boty posunuly a nám to tam začalo padat.

A pak jsem se osmělil a celkem zuřivě se pustil do souboje o puk. Měl jsem docela i navrch, než kluci začali řvát, že já a jeden z bratranců hrajeme spolu. Takže je načase zase zabalit brusle do igeliťáku a nadanějším lidem vrátit hokejku. Však i Vaškova babička Jaruška ví a ráda o tom vypráví, že mi míčové a ostatně i pukové sporty moc nejdou. A že právě proto mě kdysi nacpali do fotbalové branky.

text a foto Řízek

KAMARÁDI

Ve dvou je běhání lépe stravitelné. Leckterý běžec si proto pořizuje psa nebo kočárek s dítětem, aby se při monotónním a v podstatě nudném pohybu aspoň nějak zabavil. Dá se ovšem vzít zavděk i kamarády, má-li člověk nějaké.

Zdá se to k nevíře, ale mrzlo, až praštělo. Teploměrových -10 ještě zvýrazňoval bílý ledový opar, který se vytvořil nad Berounkou. Právě se do tohoto oparu s Milanem chystáme vběhnout. Zapínám čelovku a po chvíli zjišťuji, že je úplně zbytečná - zasněženou cestu podél vody dokonale osvětlují xenony měsíce. A protože je opravdu zima, nemluvíme a zrychlujeme a jako nějaký mistrál letíme přes zmrzlé pole podél řeky zpátky z Černošic do Radotína. Pod lampou v lázních zjišťujeme, že mráz spolu s tou bílou mlhou vytvořily na mé zarostlé tváři něco jako ledopády.

Jen o dva dny později přijde obleva; nasáklý sníh ještě bojuje se vzrůstající teplotou a my jsme tentokrát dokonce tři. Pája mě s Milanem veze do Psár a čeká nás dvacet kilometrů někde i hlubokým sněhem, kde před námi kdosi soustavně s nadějí nazouval a vzápětí zklamaně vyzouval běžky. A přijde taky výstup na Kněží horu. Právě tam dojdou jinak neustále vysílajícímu Pájovi slova a do čela se dostávám já, za což budu zakrátko čelit nenávistným narážkám zbytku výpravy. Ale od toho jsou přeci kamarádi. "Nejlepší ze všeho je hustý, poctivý vývar s nudličkami," načne nejhovornější z nás další téma a my zjistíme, že jsme dostali hlad. Naštěstí má Pájova běžecká vesta ve svých záhybech ukrytou vodu a já v děravé kapse nesu energetický gel. Vývar to není, i tak to ale potěší a zachrání.

Legendární Pája kluše skrz Pyšely.

"Tak já bych teda přijel," hlásí o pár týdnů později znovu Pavel, když už je venku podle kalendáře polovina února, ale venku to vypadá jak v květnu. Před zelenými vraty domku v Městečku o hodinu později zastaví automobil a vyleze z něj od pohledu sportovec. Ne, ty tmavé brýle prosím tě nech v autě, co by tomu řekli sousedi. Běžíme takzvaný Lukiho okruh. Lukiho okruhů je celá řada, tento dvanáctikilometrový vede nejdříve konverzační rovinatou částí k Sázavě, načež následuje kros doslova po stopách koní a potom středočeské Tatry kolem obce Pyšely. Uprostřed debaty o porušování předpisů a ukradených espézetkách se podřeknu a vyzradím (svůj) světový rekord na této trase. Ukecaný atlet náhle energii přesměruje z mluvidel do lýtek a stehen a začne okamžitě stíhat prakticky nepřekonatelný čas. Vlaju za ním a nadávám. Zpět u zelených vrat jsme o pouhých osm vteřin pomaleji.... Časovou ztrátu však Pája hravě dožene ve své dvoulitrové octavii na cestě za svou snoubenkou.

Druhý díl Starce a moře - Běžec a hora

S někdejším maratoncem Václavem máme pak na Valentýna sraz v Řeporyjích. Jeho manželka a v tomto případě i manažerka totiž zosnovala náš společný běh, aby bývalé spolužačky mohly mezitím právě zde nerušeně krafat. Slibuji nenáročný výlet do Svatoprokopského údolí, známějšího jako Prokopák. Ve skutečnosti je to samé stoupání, skála a "krátký, prudký kopec, ale už poslední", jak několikrát avizuju. Václav je oddaný a dobře vychovaný, protože mě do hajzlu a ke všem čertům posílá jen v duchu. Za odměnu mu ukazuji tajný vojenský objekt, tunel ve skále a nakonec i jezírko, které filmařům bez fantazie na dosah od Barrandova nahrazuje atraktivnější, ale vzdálenější lokality. "Tady plaval ten listonoš - muž s koženou brašnou," říkám. A pak následuje poslední, šestikilometrový kopec.

Dalo by se napsat, že má-li člověk kamarády, tak i takový kopec je vlastně krátký, ale to je blbost, takhle to fakt nefunguje.

text Řízek, fotky Ř. a Pája