KAMARÁDI

Ve dvou je běhání lépe stravitelné. Leckterý běžec si proto pořizuje psa nebo kočárek s dítětem, aby se při monotónním a v podstatě nudném pohybu aspoň nějak zabavil. Dá se ovšem vzít zavděk i kamarády, má-li člověk nějaké.

Zdá se to k nevíře, ale mrzlo, až praštělo. Teploměrových -10 ještě zvýrazňoval bílý ledový opar, který se vytvořil nad Berounkou. Právě se do tohoto oparu s Milanem chystáme vběhnout. Zapínám čelovku a po chvíli zjišťuji, že je úplně zbytečná - zasněženou cestu podél vody dokonale osvětlují xenony měsíce. A protože je opravdu zima, nemluvíme a zrychlujeme a jako nějaký mistrál letíme přes zmrzlé pole podél řeky zpátky z Černošic do Radotína. Pod lampou v lázních zjišťujeme, že mráz spolu s tou bílou mlhou vytvořily na mé zarostlé tváři něco jako ledopády.

Jen o dva dny později přijde obleva; nasáklý sníh ještě bojuje se vzrůstající teplotou a my jsme tentokrát dokonce tři. Pája mě s Milanem veze do Psár a čeká nás dvacet kilometrů někde i hlubokým sněhem, kde před námi kdosi soustavně s nadějí nazouval a vzápětí zklamaně vyzouval běžky. A přijde taky výstup na Kněží horu. Právě tam dojdou jinak neustále vysílajícímu Pájovi slova a do čela se dostávám já, za což budu zakrátko čelit nenávistným narážkám zbytku výpravy. Ale od toho jsou přeci kamarádi. "Nejlepší ze všeho je hustý, poctivý vývar s nudličkami," načne nejhovornější z nás další téma a my zjistíme, že jsme dostali hlad. Naštěstí má Pájova běžecká vesta ve svých záhybech ukrytou vodu a já v děravé kapse nesu energetický gel. Vývar to není, i tak to ale potěší a zachrání.

Legendární Pája kluše skrz Pyšely.

"Tak já bych teda přijel," hlásí o pár týdnů později znovu Pavel, když už je venku podle kalendáře polovina února, ale venku to vypadá jak v květnu. Před zelenými vraty domku v Městečku o hodinu později zastaví automobil a vyleze z něj od pohledu sportovec. Ne, ty tmavé brýle prosím tě nech v autě, co by tomu řekli sousedi. Běžíme takzvaný Lukiho okruh. Lukiho okruhů je celá řada, tento dvanáctikilometrový vede nejdříve konverzační rovinatou částí k Sázavě, načež následuje kros doslova po stopách koní a potom středočeské Tatry kolem obce Pyšely. Uprostřed debaty o porušování předpisů a ukradených espézetkách se podřeknu a vyzradím (svůj) světový rekord na této trase. Ukecaný atlet náhle energii přesměruje z mluvidel do lýtek a stehen a začne okamžitě stíhat prakticky nepřekonatelný čas. Vlaju za ním a nadávám. Zpět u zelených vrat jsme o pouhých osm vteřin pomaleji.... Časovou ztrátu však Pája hravě dožene ve své dvoulitrové octavii na cestě za svou snoubenkou.

Druhý díl Starce a moře - Běžec a hora

S někdejším maratoncem Václavem máme pak na Valentýna sraz v Řeporyjích. Jeho manželka a v tomto případě i manažerka totiž zosnovala náš společný běh, aby bývalé spolužačky mohly mezitím právě zde nerušeně krafat. Slibuji nenáročný výlet do Svatoprokopského údolí, známějšího jako Prokopák. Ve skutečnosti je to samé stoupání, skála a "krátký, prudký kopec, ale už poslední", jak několikrát avizuju. Václav je oddaný a dobře vychovaný, protože mě do hajzlu a ke všem čertům posílá jen v duchu. Za odměnu mu ukazuji tajný vojenský objekt, tunel ve skále a nakonec i jezírko, které filmařům bez fantazie na dosah od Barrandova nahrazuje atraktivnější, ale vzdálenější lokality. "Tady plaval ten listonoš - muž s koženou brašnou," říkám. A pak následuje poslední, šestikilometrový kopec.

Dalo by se napsat, že má-li člověk kamarády, tak i takový kopec je vlastně krátký, ale to je blbost, takhle to fakt nefunguje.

text Řízek, fotky Ř. a Pája

JARO NA VSI

Matně si vybavuji, jak jsme kdysi s bráchou, sestřenicí a bratrancem coby kolednický gang o Velikonocích prošli vesnicí, kde máme chalupu. Nahoru ke kostelu po pravé straně a nevynechat žádný barák, jen u toho podivína nemá smysl zvonit. A od kostela zase dolů po druhé straně ulice. S vrchovatým košem vajec i dalších dobrot jsme se radostně spěchali pochlubit, načež brácha zakopl a všechny vykoledované věci z košíku vysypal a rozbil. Sice nás to chvíli mrzelo, ale zato to byla dobrá historka.

Na památku slavného koledování jsme tehdy na nejzazší okraj zahrady zasadili do bláta u potůčku pomlázky. Po nějakých dvaceti letech se drží už jen některé, avšak jejich zakroucené kmeny a bujné větve vytvořily solidní buš. Letošní pomlázky jsme tak z velké části vyrobili z vlastních zásob. Chvílemi na nás i sněžilo, což bylo přinejmenším divné.


Pletení pomlázek nám v rodině nikdy moc nešlo. Přemíra materiálu mi letos dovolila uplést hned dvě, obě takové zkroucené, každou jinak. Manželka cynicky podotkla, že moje výtvory trpí nemocí ALS. Utahoval si z nich ostatně i rodinný známý. To bylo troufalé, neboť on sám koledoval s opentleným klepadlem na koberce. Zato tvorba bratra Kuby se podobala kyji, neboť místo proutků se pokoušel plést z klacků. Ale nástroj dokončil, což obdivuji.


Otec zase uprostřed pletení zjistil, že na začátku omylem vyřadil jeden z proutků, a tak to šněroval jen ze sedmi. Nabízeli jsme mu pomocné ruce. "Nechte si je, budete je potřebovat na aplaus," odvětil.


Kocour Pepan byl samozřejmě nad věcí. Aby ne, když nemá mimické svaly. Byť si myslím, že některé velikonoční nápady úplně nedocenil.


Chalupa je mnohem zabydlenější než tehdy a asi i útulnější. Hlavně se tam výborně vaří. Se ženou přijíždíme vyhublí a odjíždíme tlustí. A vyuzení od netěsnících kamen v takzvané Petrově seknici (pastoušce pojmenované patrně po někdejším nenáročném čeledínovi), kde jsme přespali.


A druhý den přišli i koledníci. Sháněli se po vajíčkách, pentlích i po panácích. Tak jak to koledníci obvykle dělají, a každý je proto rád vidí.


Nejlepší byla tak trochu krojovaná partička s opravdovým dítětem na nádherném trakaři. Měli i obrovské řehtačky, které podle očekávání dělaly po roztočení obrovský bordel. Taková dřevěná zkouška sirén.


Když jsme odjížděli, už nesněžilo, naopak bylo krásně. Dvě pomlázky jsme aspoň zabořili do hlíny a uvidíme, jestli z nich něco bude. Jen letos nikdo nic nevysypal ani nerozbil, bohužel.

text a fotky Řízek