ZELENÁ VÝŠKA

Kamarádi. Vezmete je na závod, bezpečně a pohodlně je tam odvezete a oni se vám odvděčí tím, že vás dvacet metrů před cílem předběhnou. Běh Partyzánskou stezkou v Oseku tak patrně nebude patřit ke sportovním zážitků, ke kterým bych se v budoucnu rád vracel. Vzpomínka, pokud ji zcela nevytěsním, spíš zabolí u srdíčka. 

"Všechno nejlepší k narozkám, něco jsem ti přinesl," říkal mi Milan místo pozdravu a já se naivně začal těšit na nějaký hodnotný dar. Kamarád mi však jen vrátil cyklistický bidon, který jsem u něj před časem zapomněl. Zklamání jsem nedal najevo a soustředil se výhradně na nadcházející závod.

V Oseku bylo téměř vše jako loni. Sál hospody plný lidí v různé fázi převlékání a aplikování rozličných podpůrných prostředků a gelů, jediný záchod, na němž se běžci zbavovali předstartovní nervozity držíce nedovírající dveře kabinky, tatranka, účastnický list a pořadatelé komolící název mého týmu - letos mi ze Zelené lišky udělali Zelenou Výšku. Jen se změnilo počasí. Bylo asi patnáct stupňů, mrholilo a foukalo něco jako orkán.

Oproti loňsku jsme se rozrostli. Ke mně a kolegovi Adamovi (na snímku) přibyl právě vsetínsko-pražský Milan a jeho někdejší kolega, tělocvikář Míra. Ten posléze zboural moje předsudky o plnoštíhlých nedovzdělaných frustrovaných idiotech, kteří celé dny v teplákovkách sedí na švédské bedně a pozorují sekundární pohlavní znaky dospívajících svěřenkyň při pokusech o basketbal. Možná tento opravdový tělocvikář leccos z toho ve skutečnosti praktikuje, hlavně se však ukázal jako nesmírný sportsman - všechny nás vydrtil nejméně o čtyři minuty a v cíli vypadal, že by si to s chutí proběhl znovu.

Rázná paní organizátorka nás před startovním výstřelem varovala, že trať je strašná, hnusná a nechutná. A první dva kilometry se to proti větru po asfaltu skutečně tak jevilo. Snažil jsem se takticky schovávat za vyšší jedince - najít takové je většinou snadné. A pak se přiběhlo do lesa, vítr si převzaly stromy, na nás tak zbylo překonání dlouhého kopce k jakémusi partyzánskému bunkru, který jsem ani letos nezahlédl, jelikož jsem v tu chvíli měl tep 199 a zcela jiné starosti. Další asi tři kilometry se čvachtalo blátem, po kluzkém listí či po nasáklém mechu. A to já mám zase celkem rád.

Mým dočasným úhlavním nepřítelem se stala jakási klopýtající paní s tepláky vytaženými až někam k bradě. Z kopce jsem jí ukázal záda, ovšem když jsme se vrátili na asfaltku a všichni kolem mě razantně zrychlili, opět jsem dostal šanci prohlédnout si tento zajímavý běžecký model, který příště asi taky vyzkouším.

Poslední dva z devíti kilometrů jsem spoléhal na pomoc větru v zádech, když už nohám se moc nechtělo. Ta se ale ukázala příliš chabou. Tepláková paní se vzdalovala, jakožto i pár dalších sportovců, jež jsem teoreticky mohl třeba ohrozit, kdybych zabral. Několik desítek metrů před cílem ve vřavě místních diváků zcela zanikly cizí kroky, mladý a nějak povědomý muž kolem mě lehce prosvištěl - ano, byl to Milan. "Mám pro tebe ještě jeden dárek k narozkám," myslel si nejspíš, zatímco urval 26. místo rezervované pro mě. Poznal mě už z dálky podle zelených pruhů na zádech a charakteristické ortézy na kotníku. Velmi se podivoval, že jsem se ani jednou neohlédl.

Dalo by se snad říct, že jsem tu potupu unesl. Většinu nadávek, které mě napadaly, jsem totiž spolkl. Uvědomil jsem si, že bych na jeho místě jednal stejně - vidět před sebou unaveného Milana s ortézou, těšícího se na čaj v cíli a na 26. místo, našel bych v sobě ten zbytek energie a předběhl ho dřív, než by řekl Sokol Vsetín. Vždyť je to koneckonců sport.

Ale i tak mě to trochu mrzí. Nebo by se to dalo říct i přesněji, ale už jsem to spolkl.

text a foto Řízek