NEJLEPŠÍ OBDOBÍ

Teď nejspíš začíná to senzační období, které si už z dětství konečně trochu pamatuju i bez berliček někde hluboko dobře schované hromádky černobílých fotek: nekonečné prázdniny s bráchou na chalupě, hraní na indiány na bryčce, lovení kobylek, vlny za motorovými loděmi a noční bojovky na Slapech. A když jsme po tátovi chtěli, aby "udělal hada": ve favoritu měl speciální diodový otáčkoměr, který jsem tehdy považoval za jediný div světa.

Co bych chtěl, aby si pamatovala Hedvika? 

Třicet pět světlušek; třicátou šestou nebudeme počítat, protože je od včerejška nezvěstná. A dva netopýři (usne až v půl jedenácté). Jak jsme se na koupališti učili šipku, já jsem se předváděl a od té doby nemůžu vyklepat vodu z ucha (nesměj se tomu, ono je to fakt nepříjemný). 

Dědu, který jí pokradmu předává "zboží" (zjistil jsem, že to jsou čokoládové bonbony). Jak se při kvartetu ptala, jestli někdo nemá 1E. Jak se rozplakala, když na ni stará hluchá Gigina štěkala, i když jsem jim oběma pořád vysvětloval, že se jedna druhé nemusejí bát. Jak jsme uspořádali soutěž ve sběru lesních jahod a byla udělena dvě první místa, přestože jeden účastník lpěl na jahodách, zatímco druhý soutěžící do hrnku naházel i rybíz, maliny a strašně kyselý nezralý angrešt.

Jak jsme na zahradě asi hodinu lítali s polystyrenovými letadly a vyprávěl jsem jí o Charlesi Lindberghovi a o Frantovi, který lítá na rogalu, a letouny nám soustavně končily v křoví. Jak s babičkou chytaly v nepřirozeně teplé Sázavě pulce do cedníku a koukaly na vážky a představ si, že byly vždycky po dvou, asi se jedna porouchala a ta druhá ji odtahovala někam do servisu. 

Anebo si bude pamatovat, jak mě dokonalou máminou a tchyninou dikcí napomínala, abych nečuměl do mobilu. A jak jsme si v autě pouštěli "hlasy přírody" a sbírali brouka ze silnice a zpívali "my jsme ti záchranáři brouků, my jsme ti záchranáři slimáků". A jak jsme v Kutné Hoře s druhým dědou omylem navštívili výstavu koček, ve skutečnosti bílých chlupatých koulí.

I když asi bude lepší to nechat na ní. A tohle si zkusím někde hluboko dobře schovat sám.

text a foto Řízek

OKRAJE LAVORU

Vidím tě, jak bys vypadal v sedmatřiceti a pořád bys mi byl nejspíš trochu, nebo spíš hodně podobný, jen o rok a půl zachovalejší. V zrcadle bys s mírným znepokojením pozoroval ustupující vlasy, ale tvoje rezignace by ještě nepostoupila tak daleko, aby ses přestal holit. Však taky proč: hezkej kluk, modrý oči, vysokej, blond, maximálně pár šedin, švihák v nejlepších letech, celkem ve formě. I bez posilovny: kdo to může říct?

Ale jinak je fakt těžký si tě po těch patnácti letech, co tu nejsi, aktualizovat a představit si tě v těch divných hadrech, co se teď nosí, s chytrým telefonem a ověšeného dalšími zbytečnými vychytávkami, v kanceláři nebo cestou do práce, jak si blbě vyspalý čteš v metru zprávy. Jak fňukáš a chodíš po doktorech. To by ses asi divil i ty. Ale zvykl by sis, patří to k tomu, nesměj se mi!

Pravděpodobně bys měl krásnou ženu a nějaké množství dětí a byl ve větší či menší míře šťastný. Nevidím důvod, proč by ne. Na druhou stranu, já jsem neviděl spoustu věcí.

A zbytek? To by bylo asi na tobě. Třeba bys hodně cestoval, naučil se řadu jazyků a dokončil několik škol a pak bydlel v nějaké zapadlé chajdě v Kanadě nebo bůhvíkde jinde. 

Anebo bys vydělal balík peněz a měl obří dům někde na kraji města a na zahradě pěstoval nějaké nesmysly. Možná bys měl kočku, pravděpodobně tlustou.

Jsem si skoro jistý, že by mě tvoje žena trochu nesnášela. I tak bych ale občas přijel a hráli bychom spolu ukradené Heroes III. po síti virtuálně natažené mezi pokoji. Do noci, ale nikdy bychom to nedohráli, protože to se dohrát nedá, ale o to vůbec nejde. Anebo bych nepřijel, protože bych sám sebe přesvědčil, že mám moc práce, ale to by byla věčná škoda.

Možná bychom se ještě potkávali na hanspaulce a bezpochyby by ses mi smál, jakej jsem nekop, a měl bys pravdu, ale já zas třeba líp jezdím na kole. Proč jsme se vlastně pořád museli v něčem předhánět, nevíš? Taky nevím. Piškotův pohár bychom nepořádali, protože by nebyl důvod. Ale třeba bych ti někdy přihrál na gól. Sólisto.

A někdy bychom spolu přes týden šli na oběd a nadávali, jak je to drahý a hnusný, a jak se ty naše děti spolu rvou. Úplně stejně, jako jsme se rvali my. Jedno by druhému vyrazilo zuby činkou a to druhé by to první zase roztočilo na křesle tak, že by si rozsekalo ústa o zeď. A ještě by se tomu tlemily. A byly by si děsně podobný.

Někdy bychom si možná ještě zabrnkali a zapěli, jenže bychom zjistili, že si už z Mňágy pamatujeme jen ty největší fláky a že se nám stále hůře mačkají barréčka. Což by nám zas tolik nevadilo. Vadí akorát to, že tu nejsi.

- Zapomeň na mě! 

- Je to nemožné!

text a foto Řízek, foto nejspíš máma

PADESÁT MOMENTEK

1. Kde seš? Na nástěnce nejsou od vás žádný fotky a lidi už tam chodí. Tak šup šup.

2. Taky tě rád vidím.

3. Fakt už nemáte připínáčky? Ani jeden?

4. Tady je ještě jedna krabička. Uf.

5. Dáme tam i ty dopisy, co nám psaly holky, jo? Aha, tak tenhle zrovna radši ne. 

6. A to bodování?

7. No nevím, když jsem nevyhrál. Ale no tak jo, píchni ho tam. Druhý místo dobrý.

8. Za co jsi tehdy dostal ty mínusáky? 

9. Nepochybně za úklid stanu. Kdybys teď viděla mou domácí pracovnu, pochopila bys – kurva, posraný připínáčky, furt mi to padá. Hele, možná že i za sprostý slova.

10. Pojďte sem! V klubovně se promítají fotky: neuvěříš tomu, zrovna jsi tam byl. Na nějaký exkurzi na letišti či co. 

11. Neuvěříš tomu, v klubovně sedí Vlasta a sám kouká na promítání.

12. A sedl si aspoň do první řady? 

13. Jo, ale na kraj, asi aby přes něj bylo vidět.

14. Sorry, že jsem na tebe tak naběhl s těma fotkama. Možná jsem tě mohl aspoň přivítat. 

15. No já jsem zas třeba mohl přijet dřív. Ale už jsme to tam zapíchali. Haha. 

16. Ahoj! Tebe jsem neviděla... no asi od těch Bukovských hor.

17. No já tebe taky ne! A máš se? (A jak se vlastně jmenuješ?)

18. Ty máš teď nějaký mimino, že jo.

19. Jo, jsou jí dva roky a je krásná, i když vypadá jako já.

20. Mám pro tebe tajnej tip, ale jen, že seš to ty: Martin teď donesl řízky a jsou ještě teplý. 

21. A co vlastně děláš ty?

22. Jsem doma s dětma.

23. Ty Rejdice, to byl fakt nejlepší tábor.

24. Prosím tě, Řízku, vezmi si tu kytaru a pojď dovnitř.

25. To musí uzrát, Hanino.

26. Můžu vám nějak pomoct s přípravou toho ohně? 

27. My jsme teď skončili. 

28. Výborně.

29. Napsal jsem o tom padesátým výročí oddílu článek do časopisu Turista. Ty vole nesměj se. Oni to stejně nevydají. 

30. Vevnitř se už hraje na kytary, půjdeš tam? 

31. Ne, teď je podle všeho období písní z let 1731–1850. Přijdu až na 1850–1918.

32. Hustý, na těch fotkách z devadesátých let jsi měl vlasy.

33. Jak dnes asi vypadají lidi, kteří v tom bodování měli nejvíc mínusáků?

34. Vydrž: Vojto! Vojto! Vojto, tohle je Jana a zajímá se o sociologii průserářů.

35. A ty jsi taky něčí syn?

36. No jo, ty Rejdice. To byl fakt nejhorší tábor.

37. Ty jo, tady je normálně krájenej gothaj.

38. Ses bavil s Káťou asi hodinu a půl. Docela závidím. Co jste řešili? 

39. Romantika. Zvrtnutý kotníky a přetržený achilovky. 

40. V tý scénce z Mitry, jak jste dělali tu historii obce Kosoř – mimochodem dost vtipná – jsi měl vlasy. Hustý.

41. To jo. A mluvil jsem stejně potichu jako normálně. Ale brácha tam byl fakt dobrej.

42. To je jedno, jestli to bude od C, nebo od G. Stejně se to nedá zazpívat.

43. Vojto, myslím, že tady tou debatou o přechylování sis úplně řekl o post mého zástupce. Nebo gurua. Nebo kouče. 

44. Hele, co kdybychom si takhle zahráli třeba i častěji než jednou za deset let, třeba jednou do roka? 

45. V žádném případě. Nazdar!

46. Pane řidiči, ale my opravdu nepotřebujeme jet někam na Lužiny. Oni jedou do Čimic a já hodlám cestou vystoupit v Krči. Jeví se mi to tak, že tady patrně došlo k nějakému omylu pravděpodobně proto, že jsme opilí. Samozřejmě můžeme jet přes Lužiny, ale bude to dost velká zajížďka. Já vám do toho nechci nijak mluvit, ale nebylo by lepší tu cestu úplně zrušit a znovu zadat? To přece nějak musí jít, nicméně pokud to nejde, tak holt pojedeme do Melodické ulice, jen si nejsem úplně jistý, co tam budeme v půl třetí ráno dělat. 

47. Što?

48. Nezlobte se na nás, my jsme opilí.

49. Hahahahaha, Melodická ulice. Hahahahahaa. Ne že to napíšeš na blog. Slib mi, že to nenapíšeš na blog. Hahahahaha.

50. Dobrou noc, Péťo a Luboši. Dobrou noc, pane taxikáři.

(51. Sorry, nenechal jsem na sedadle mobil? Jo, tady leží. Tak dobrou.) 

text a fotky Řízek

Fotoalbum z oslavy je tady

NA MOUŠE

Na silničním kole jsem jel naposledy jako raný teenager. Krátce předtím, než mi tu docela hezkou tříčtvrtku přítel Václav zničil nárazem do čnějícího panelu při překrásném sjezdu z třešňovky, kde už jsou dneska ty vily, tunel a dálnice. Naše kamarádství tou ohnutou vidlicí neutrpělo, byť se naši otcové krátce handrkovali o náhradu škody cca ve výši pěti set korun.

Motivace pro koupi silničního kola byly rovněž převážně škudlivé. Ukradli mi Tisíci mílemi obouchané, ale už velmi schopné terénní Erbéčko. A živím rodinu, takže jsem byl vystaven složité volbě: koupit si špatné horské, nebo velmi podprůměrné silniční, nebo založit Hedvice stavební spoření.

Mouchu (bicykl se celým jménem nazývá Cicli B Fly) jsem ale koupit musel. Prodával ji člověk, který byl loni snad třetí na Mílích (ovšemže na jiném kole) a byl celkově sympatický. Nijak jsem se nepokoušel předstírat, že silničním kolům aspoň částečně rozumím, a on prokázal nejen duch závodníka, protože u nás byl i s kolem první, ale i duch obchodníka (když mě viděl, výrazně slevil).

Jasně, pak jsem koupil obří pumpičku za litr (je červená jako moje staré kolo) a za první servis té neseřízené nejméně patnáct let staré trosky a výměnu zničených plášťů jsem dal dalších pět, ale tím opravdu končíme.

A teď tedy ta jízda. Nášlapy jsou nezvykle jen na polovině pedálu, což vytvoří humornou situaci hned na první křižovatce, ale ještě před tou další se mi podařilo nohu zacvaknout. I po dvou měsících občas řadím nahoru, když chci ve skutečnosti řadit dolů (dokonce jsem přemýšlel, že si na ty berany nakreslím nějaký tahák).

Další problém nastává ve stoupáních. Kdokoli to kolo sestavoval, jezdil asi převážně po rovině nebo z kopce. Člověku mého typu se tak záhy nedostávají kolečka, stroj jej vyhání ze sedla a jízda se stává namáhavou.

Ale hlavně teda ty kostky. Vždycky mě "Peklo severu" (zájmy: sport pasivně) bavilo, ale zároveň jsem si říkal, že toho ty nadopované primadony s těmi několika kočičími hlavami nadělají. Ale ty vole! Přejet na tomhle kostitřasu jenom náměstí v Jílovém u Prahy je skoro na nějaký ten trikot.

Ostatně oblečení. Z mých horských časů mi zbyly neukradené děravé kraťasy, vtipný červený dres a la košile a Maruščina přilba, protože tu svou jsem zlomil. Na zádech mívám žlutočerný běžecký batoh a v něm náhradní duši (vlastně vůbec nevím, jestli v těch kolech nějaké duše jsou). Tretry jsou mi velké, ale byly zadarmo. Jezdím kolem billboardu na stylové cyklistické oděvy a připadá mi, že se mi ta postava na plakátě vysmívá.

Jezdím převážně po práci, když Hedvika spí a když nemůžu kvůli bolestem kyčle, třísla nebo čeho vlastně běhat. Důsledně jsem dodržoval hranici povoleného kotce: pod Točnou mi přítomnost policejní hlídky vždy naznačila, kde končí výběh. Nejpozději ve 20:58 jsem byl doma. Asi i proto jsem se dosud nerozhodl, zda mě to baví a bude bavit.

A proto jsem o víkendu konečně ujel kousek dál, přes mírné kopečky kolem Jílového až do Týnce a pak na chatu a večer zase zpět. Bylo krásně, s minimálním úsilí jsem polykal kilometry i první otužilé mouchy a chvílemi jsem si říkal, že to vlastně může být fajn. I bez šutrů, kořenů, hor, blátivých cest a nádherného Erbéčka.

Pak mě nějaký debil v oktávce minul při předjíždění asi o třicet čísel a vzápětí mi vypláchl oči vodou z ostřikovačů. Snad abych se zase probral.

text a foto Řízek

EXPONENCIÁLNÍ

Oceňovaný a nedocenitelný kolega Petr v jednom svém textu o pandemii utrousil nenápadnou větu, že exponenciály jsou všude kolem nás. Aby si čtenář ono neustálé nepozorovatelné zvětšování dokázal představit, vypsal do závorky dva příklady: růst všeho živého a úrok na termínovaném účtu. Petr je výjimečný novinář a má ten vzácný dar, že čtenář, v tomhle případě já, je vzděláván, aniž by se stihl začít bránit.

Úrok na mém účtu ani Hedvika opravdu nerostou před očima, byť o naší dceři to někdo občas prohlásí; ono se to tak dělá, když nějaké dítě pár dní nebo týdnů nevidíte. Nicméně opravdu se soustavně citelně zvětšuje – je sice pořád mrňavá, jenže úplně jinak než před těmi pěti měsíci. Zcela změnila měřítko a jsou věci, které už jsou prostě pryč.

Třeba ty miniaturní nehty, co jsem jí stříhal, abychom předešli jejímu neúmyslnému sebepoškozování,  a připadal si přitom strašlivě neohrabaně (ale zvládli jsme to, prstů má pořád správný počet). Díky exponenciále mají ty nehtíky už tak dvoj- až trojnásobnou plochu a daleko snáz se kolem nich manévruje s ostrými předměty.

Přiznám se, že jsem se neustále šíleně bál, že jí nějak ublížím, jak byla taková bezvládná a křehká. Já jsem navíc opravdu strašné vemeno a nebezpečný jsem dost často i sám sobě (o Vánocích jsem s ní uklouzl na schodech, což bylo důrazné varování). Bojím se samozřejmě pořád, nicméně už je to v racionálních a nesvazujících mezích.

Ale ta její kapesnost mi trochu chybí. Hlavu už drží sama, byť se pořád trochu kymácí, z kombinézy a těch dalších šatů na ven (nevím, jak se jim správně říká) už jí i čouhají končetiny, které se dříve ztrácely teprve někde v místech, kde rukáv ústí do zbytku oblečku. V kočáru drandí na břiše a nasává svět, který se na ni prostřednictvím cizích babiček u květinářství směje, protože disponuje roztomilou čepicí s ouškama a má neustále vykulené oči (běda, jestli ty jí nezůstanou!).

Zmizely i naše hovory na přebalovacím pultu. To bylo první a dlouho jediné místo, kdy patrně zaznamenala mou přítomnost, takže jsme toho využili a vedli spolu dlouhé diskuse sestávající z různých hrdelních zvuků. Dokud se jeden nebo druhý z nás nerozbrečel. Nicméně tuhle (mou) úroveň zábavy už slečna překonala. Jako už opustila svou první oblíbenou hračku: bílé medvídky visící z jakési konstrukce. Patří vám dík za výdrž, méďové. Zvlášť těm šustícím z vás. 

Přestala i neustále vyrábět bubliny (říkal jsem jí kvůli tomu Bubliště). Produkce slin se tím nicméně nezpomalila, naopak. Ještě pořád ale spává s oběma rukama nad hlavou, jako by se vzdávala. A začne natahovat a krčit horní ret, když na ni zblízka mluví někdo neznámý. To bych prosil oboje zachovat, třeba do maturity.

Ano, a pořád je mi až nespravedlivě podobná a pořád mám tendenci se za to oběma holkám omlouvat. Ale třeba si i tady exponenciála nějak poradí.

text Řízek, foto Maruška

V BALÍKU

Chtěl jsem si přivézt pár starých fotek, ani ne tak proto, abych se dojímal nad tou technicky nedokonalou černobílou krásou, spíš jsem hodlal všem na příkladu svých podobizen z dětství konečně dokázat, že ta malá holčička opravdu není můj klon a že se všichni mýlí – vždyť je to přece celá maminka.

Přivezl jsem si místo toho dvě igelitky plné stovek černobílých snímků; třetí někdo iniciativně vyhodil, protože mu to přišlo jako dobrý nápad.

Prošel jsem zatím jen první hromádku a zjistil jsem několik věcí: 1) Hedvika musí nutně být moje dcera a test DNA by byly naprosto vyhozené peníze; 2) Chcete-li skladovat papírové fotky, je lepší nápad je rovnou třídit do alb, nikoli naházet bez ladu a skladu do tašky a část z nich zmuchlat; 3) Po mámě nemám jen oči s divným žlutohnědým prstencem a sklon k vytváření chaosu. Ukázalo se, že fotíme (fotili jsme) dost podobně.

Na našich fotkách totiž nenajdete krajinky, přírodu ani architekturu, netahali jsme stativ, abychom zachytili rozmazaný půvab zurčícího potůčku, to nás fakt nebavilo ani nenapadlo. Zajímají nás akorát lidi kolem nás. Zejména naše děti. Heda by o tom mohla vyprávět, samozřejmě kdyby uměla mluvit.



"Já jsem vždycky fotila vás dva," konstatovala máma a já jsem nepřítomně kýval hlavou. Teprve doma mi došlo, jak to myslela: starou zrcadlovkou snímala opravdu hlavně mě s bráchou, ale zpravidla jen tehdy, když jsme byli spolu a když jsme se oba vešli do jednoho záběru. (Možná jsme spolu byli furt?)



Takže mám balík fotek, na kterých má brunet nesměle udivený výraz ne nepodobný mé dceři, zatímco bloňdák je buď vysmátý od ucha u uchu, nebo zjevně vymýšlí anebo už podniká nějakou rošťárnu.



Tihle dva jsou všude: začínají na pískovišti, spokojeně se válí na saních, když je táta táhne do kopce, pokouší se běžkovat a na kolech bizarních tvarů brázdí ulice. Přidal bych aspoň nějaký místopis, ale trefím jedno místo z deseti a ono je to stejně jedno. Jen vím, že jsme to my a že to muselo být super.



Jde z toho taková pohoda, něha, bezstarostnost a bezpečno. A ačkoli se scenérie mění a ti dva taky (brunet v čase dost značně kyne), zdá se být jisté, že tam ti dva takhle budou napořád, snad dokud je smrt nerozdělí.

V pátek to bylo dvanáct let, co brácha odešel, a nedá se s tím vůbec nic dělat. Ale naskenovat všechny tyhle fotky dřív, než je někdo vyhodí, to bych vážně měl.

text Řízek, foto máma (?)

TŘÍDNÍ SRAZ

Seděli jsme úplně stejně jako tenkrát, jen možná naopak, nemohu si vzpomenout. Nevím, jak je to dlouho, ani jestli je potřeba to počítat, ale tehdy na gymplu to byla počmáraná lavice, zatímco tentokrát čalouněné sedačky rodinného vozu.

Pája pochopitelně do rodiny nepatří, má svou. Holky mu mávaly, když jsme z Radotína vyráželi do Jizerek na první společné běžky.

Teda druhé. Ty první byly zase na gymplu. Lyžařský výcvik vedený nechvalně proslulým tělocvikářem byl zakončen závodem libovolnou, tedy aspoň nějakou technikou. Absolutně nemám tušení, kde jsme to byli ani kudy se běželo, ale mám matné tušení, že šlo o Krkonoše a že se jela dvě kola.

Jelikož nikdo ze třídy tomuto sportu nijak zvlášť neholdoval (respektive holdovali jsme tomu jen proto, že nás tělocvikář a rámcové vzdělávací programy nutili), brzo po startu závodu, který byl podle mých zkreslených vzpomínek v extrémních podmínkách (trochu foukalo), bylo jasné, že vyhraje buď Pája, nebo Pája.

Scénář jsem naboural tím, že jsem si vzal nějaké superběžky půjčené od dvoumetrového bratra své tehdejší přítelkyně. Fiktivním mezičasem na prvním okruhu jsme tak s mým sousedem projeli prakticky bok po boku, tedy zase jako v lavici, daleko před zbytkem startovního pole. Jeho část neuměla bruslit, a tak nestačila, zbytku to bylo jedno a pojali to rekreačně, protože rekreační užití běžek je i na lyžáku legální.

Vlastně jsme se střídali a spolupracovali a cíl už byl blízko. Tělocvikáře, který mě právem považoval za lempla – a já jsem se nezlobil, protože jsem ho považoval přesně za to, co byl –, to asi překvapilo, ale dojeli jsme společně, protože jsme tak prostě chtěli dojet. Tělocvikář coby cílová kamera však situaci vyhodnotil, že Pája byl přeci jen na čáře první. Nejenže jsem byl trapně druhý, navíc jsme si ještě museli vyslechnout nějaké kázání o nesportovním chování atd.

Takhle si to pamatuju já, soused to možná viděl jinak, nicméně nepřišla na to řeč, protože jsme měli k dispozici jen dvakrát dvě vyučovací hodiny v autě tam a zpět a museli jsme toho probrat víc. V Jizerkách jsme každopádně zaparkovali v Hraběticích až v půlce odpoledne, minus osm, spousta sněhu a satelity chytrých hodinek nám kynuly na cestu dolů k přehradě.

Pája nasadil gymnaziální tempo, bořím se nečekaně měkkým sněhem za ním a nestíhám, a i když to neklouže a v kopci mě soupaž předjíždí postarší člověk snad spěchající pro druhou dávku Pfizeru, je to skvělé. Jsou to moje první běžky po dvou letech.

Stoupáme na Čihadla, svačíme čokoládovou tyčinku a fotíme (taky naopak, čili zrcadlově). Pak klesáme přes Krásnou Máří na Novou louku a já ztrácím cit v prstech, přesto cítím, že by bylo v nejlepším přestat. Musíme ale zpět k přehradě, táhneme se v kopcích a začíná se stmívat.

Odbudeme zdvořilosti, možná až moc: jeho kamarádi obývající chalupu v Hraběticích mě budou mít nějakou dobu, než zapomenou, zaškatulkovaného jako nerudného člověka, který se soustavně klepe zimou a těší se domů. Nevidí naštěstí, jak cestou k autu nesympatický člověk spadne a málem si v hlubokém sněhu zvrtne kotník (o dva dny později už to vyjde) a nebýt spolujezdcova řevu "Vole, bacha!" odře rodinné auto (vyjde to o tři dny později).

A poučil jsem se, ale asi jinak, než bych měl: být znovu středoškolským závodníkem, nechal bych ho prostě vyhrát, zasloužil si to, je fajn.

text a foto Řízek  

WEB SITE HISTORY

Před sedmnácti lety Mňága řešila nějaké těžší období, saxofonistu vysadili na benzince a Petr Fiala měl asi i trable ve vztahu nebo v manželství, ale nepamatuju si, v kterém. No a taky vydali nijak zvlášť výbornou desku Web site story, která tyhle procesy odráží (s názvem bylo nějaké mrzení, pokud si správně pamatuju, protože se tahle brilantní slovní hříčka dříve vyskytovala i na webu Monkey Business).

A vyrazili na turné a my jsme jim šli naproti: před šatnou v Lucerna Music Baru bylo možno zakoupit cédéčko, plakát za dvacku (visel mi v pokoji, vedle plakátu k předchozímu turné), knihu Petra Fialy (ač skalní fanoušek, nikdy jsem nenašel odvahu, abych opustil bezpečí přístavu) a velice hnusné tričko, které jsem pak léta nosil a podobně jako další položky z mé textilní diskografie skončilo v kontejneru pro potřebné.

Sedmnáct let! Měl jsem tehdy vizáž a la Tomáš Rosický, nebo spíš Pavel Poulíček, střídavě jsem se rozcházel a scházel a především jsme s lidmi, kteří teď už mají kupu dětí a jiných zájmů, nevynechali jediný pražský koncert Mňágy, protože jsme nic lepšího neznali. Kdyby Fiala zpíval: "Jsem smutnej a trochu v depresi" a hrál tři tóny, tleskal bych mu, považoval to za geniální a hodné následování, chtěl bych se to naučit hrát na kytaru a procítěně to interpretovat u táborových ohňů a nebyl bych sám.

Stáli jsme zpravidla na kraji davu pod balkonem, protože Franta měří dva metry a zároveň je ohleduplný. Mezi písničkami jsme někdy křičeli "Něgdy!" a jindy zase "Radotín!" a při písni Zameten jsme předváděli nacvičené choreo, jako že zametáme. Po vystoupení se šlo na poslední panák a na poslední panťák a klimbalo se s hlavami opřenými o světle modrý umakart.

Byla to každopádně poslední deska, ze které jsem byl zpočátku nadšen a kterou si dodnes pamatuji celou, protože pak už se začal můj vztah s Mňágou rozvolňovat a předpokládám, že i vztah většiny tehdejší party (kromě oddaného Péti). Mohlo to kromě přesunu do nových životních etap, na než se depky z Valašského Meziříčí roubují složitěji, souviset i s klesající kvalitou tvorby – pozdější verše "Na stanici polární/ztratil se panel solární" byly asi už debilní i na mě.

Tudíž, když už jsem přišel na koncert, při nových písničkách jsem ostentativně odcházel pro pití nebo na záchod, což ale bylo čím dál tím náročnější, jak jich přibývalo. Poslední desku jsme se ženou protrpěli loni cestou do Drážďan a dostali jsme pokutu za rychlost, asi jak jsem se tomu snažil ujet.

Mňága ale letos sympaticky pravidelně streamuje koncerty ze zkušebny, což podnítilo mou zvědavost. Hráli třeba koncert ze samých pomalých písniček a bylo to velice fajn. A včera právě měli přejet celé Web site story.

Začíná pochodovými Přesýpacími hodinami ("Trochu toho zmatení a trochu té mysli", tomu jsme se s bráchou hodně smáli, jak je to blbé), následuje Magnet s maximálně čtyřmi akordy a skvělým chytlavým refrénem, tu jsme pak rádi hráli po večerce v jídelně a pak přijde Johny Troska junior spící před Teskem ve skladbě Nehledám nic a tu miluju dodneška, protože je výborná! Má taky ty stejné čtyři akordy a přesně takhle jsem se v osmnácti cítil, no vážně, a kdo ne?

Pak se to teda trochu začne propadat, přijde další pochodová píseň Ajlavjů, hodně ji hráli na koncertech, bohužel, a jakýsi zmateně zamilovaný duet Popel žhne, kde kdysi kolega Rádoš objevil zásadní chybu: Fiala zpívá, že se jim klenoty válejí "pod našimi nohami" - znamená to tak, že autor a jeho partnerka jsou stůl?

Hudebně je asi o fous zajímavější druhá půlka, respektive objevují se tam sice blbější písničky, zato i jiné akordy než ty předchozí čtyři. Jak se dostat z vězení? ptá se Fiala a jeho bývalý saxofonista přemýšlí, jak se dostat z benzinky. 1. máj a Bude mi třicet jsem vždycky přeskakoval, pokud to šlo (anebo jsem si šel pro pití).

Egon miluje Lenku je podobná haluz jako Ajlavjů, ale osmnáctiletá osoba se s ní snáz ztotožnila, protože ze svého života či okolí dobře znala případy, kdy nějaký Egon miluje Lenku, zatímco Lenka miluje Vladimíra, je pitomá, ale krásná a je to kurva nefér! Výprodej je další vycpávka, ale už to spěje ke skvělému, divnému závěru. Okolo očí chvílemi nezní jako Mňága a dokonce obsahuje něco jako riff. A This song je další trochu nemňága, a sice píseň o lidech jako já, kteří v jednom týdnu přijdou o kolo, utopí sluchátka, rozsekají telefon, rozsekají hodinky a na další těžkosti radši zapomenou.

Večer jsem nakonec místo Mňágy editoval rozhovor do Enka a koukal přitom s Maruškou na bondovku s Craigem. Péťa paralelně žehlil a koukal na Veselé Velikonoce s Belmondem. Ale mrkneme na to dneska ze záznamu. Výhoda je, že se při tom dá bez uzardění přeskakovat, chodit si pro pití i vzpomínat.

text a archivní foto (2007) Řízek

ČASOSBĚŘ

Seriál virtuálních závodů Trailtour nejenže pomohl soutěživým běžcům překonat trudné období koronavirového bezzávodí, navíc je poslal do míst, kam vůbec netušili, že se kdy dostanou. Třeba do zóny hluboké nostalgie.

Pamatoval jsem si tu asfaltku užší a zarostlejší, ale i tak jsem se s pětadvacetiletým zpožděním vžil do pocitů své mámy, když nás tudy za volantem favorita bílého favorita vozila na prázdniny. Cesta byla nepřehledná a rozbitá a vyhnout se protijedoucím bylo nesnadné až nemožné. Jako zastavit proud dalších vzpomínkových asociací.

Léta se tenkrát příjemně táhla. Na horním okraji louky na dohled od rekreačních chatek stávala bouda. Někdy v ní byli sršni, jinak v ní nic nechybělo.

Když se seběhlo dvě stě metrů z kopce, ocitl se osmiletý člověk nebo jeho šestiletý bratr u vody. Přehradu brázdily motorové lodě a čluny a k vrcholných adrenalinovým zážitkům patřilo koupání ve vlnách, které pravidla vytvářela. Nebo se na louce dali třeba chytat koně do lahví. V jídelně s umakartovými stoly, dnes zvané Andělská laguna, se dalo sníst i dvacet knedlíků s rajskou.

Když se malý člověk posilnil, mohl jít blbnout s Markétou. Měla krátké vlasy a byla asi trochu napřed; šifrovaná poznámka MARKÉTA JE DIVOŠKA v mém tehdejším papírovém blogu, kterému jsem říkal deník a při prvním stěhování jsem ho štítivě vyhodil, v podstatě znamenala, že jsme si tak trochu hráli na doktora.

Ale to nebylo to nejlepší. Nejlepší byly privátní bojovky, které pro nás rodiče chystali. Mihotavé světlo svíčky nás dva (Markéta se už oblékla a asi musela domů. Co se s ní asi stalo?) vedlo k pokladu tajuplného pana Borského. Dodnes mi není jasné, jestli ten člověk, resp. jeho předobraz reálně existoval a byl to třeba nějaký tehdejší otcův klient, či to byl jen vymyšlený pirát, loupežník, černokněžník, nebo zda se to tak nějak střídalo. Ty bojovky si pamatuju jen velmi matně, ale byly senzační.

Potěšující bylo, že zub času moje vzpomínky jen příjemně ožužlal, takže v nich zůstalo jen to pěkné. Rekreační středisko Častoboř na tom bylo podobně; asi bych tam léto trávit nechtěl, ale úplný squat se z toho za čtvrtstoletí nestal. Akorát ta bouda tam samozřejmě už dávno není. "Jak že se to jmenuje? Časosběř?" přerušovala nečekaně chápavá žena můj nesouvislý nostalgický monolog nad hnusným jídlem v Andělské laguně, kde naši objednávku samozřejmě zkomolili a zapomněli.

Nic z toho, co jsem napsal, není vlastně podstatné, jako není podstatný můj výsledný čas a pořadí na trase Trailtour #03 Albertovy skály. Ale už se stalo. A není čas ani potřeba psát víc, ostatně blíží se motorový člun a hádám, že vlny budou parádní.

text a foto Řízek

TEXTILNÍ SUVENÝRY

Nejmenovaný kamarád bývá v hospodách i na výletech terčem posměchu, když nosí trička s různými vybledlými reklamními nápisy propagujícími širokou paletu produktů - od Tatry 815 přes obec Tuchoměřice a Kostelecké uzeniny až po Divadlo pod Palmovkou sezona 2001. Aniž by s dotyčnými institucemi měl cokoli společného. Nejezdil náklaďákem do Tuchoměřic, nevyráběl šizené párky a naštěstí ani nehrál divadlo. Prostě je mu někdy někdo dal a jemu bylo líto je vyhodit. Na námitky, že vypadá jako poutač, nijak nereflektoval. Druhý kamarád zase ujíždí na oblečení s motivy měst, která navštívil. Přesně takové ty turistické, které si v Praze můžete koupit na Staromáku, ale proč byste to dělali.

Nyní jsem zjistil, že jsem se postupem času sám stal terčem svého posměchu. Nosím na oblečení nápisy jako Zimní běh na Blaník 2012 anebo Rzeszów - Stolica innowacji. Mám jich doma plnou skříň. Sice na rozdíl od prvního kamaráda mám k těmto trikům, čelenkám a podkolenkám vztah - přivezl jsem si je z nějakého absolvovaného bizarního závodu anebo koncertu -, ale co je horší, zpravidla jsem za ně i zaplatil. Málokdy se vracím bez textilního suvenýru. Patří to k tomu, nebo jsem o tom aspoň přesvědčen.

A teď se pomalu dostávám k jádru věci: ony jsou ty věci sice tím pádem plné vzpomínek, avšak objektivně vzato docela hnusné. Mají divné barvy, jsou oblepené logy sponzorů a hned den po konání akce, kdy stejná trika mají skoro všichni účastníci, jsou navždy úplně mimo a každý závodník tak jako já pravděpodobně s rozpaky řeší, co s trikem dál.

Na tričku z řešovského maratonu je nehezká paní běžící po náměstí. Na tričku z Velké kunratické jsou barevné pruhy symbolizující kopce, brody a asi les. Vypadá to jako pokus o nějaký výtvarný styl, ale spíš je to jen ošklivé. Z dávného koncertu kapely Hm... mám těsné triko s obrovským bílým křížem, který manželčin synovec překřtil na "doktouskej kšíš". Svého času jsem u něj byl díky tomu populární.

Hromada neustále narůstá. Teď zrovna čekám, čím mě vyděsí dres z 1000 mil, který mi přijde poštou. Poslední přírůstky jsou z triatlonu - sponzorský dres Svijan má "nápaditý" chmelový design a jedovatě zelenou barvu a dokonce můj nejlepší přítel mi řekl, ať v tom neběhám - a z cyklistické Rallye Sudety. Tento exemplář je i na moje poměry nevšední. Je to (v lepším případě) důvtipná parodie na trika kapely Ortel, využívá stejné písmo a na zádech nese motto Drž hubu a jeď. Nemám moc vlasů a myslím, že bych na jakémkoli srazu ultravlastenců bez obtíží splynul s kolektivem. Je možné, že mi to triko policie zabaví při domovní prohlídce.

Jak je vidno, ta trika přitom objektivně není kam nosit. Do práce se podle všeho i okolí nehodí, některá (Sudety) mi žena zakázala nosit i doma a přijít v tom do hospody na karty taky nemůžu, protože posmívat se někomu za Tuchoměřice anebo Barcelonu na triku můžete leda tehdy, pokud nemáte zrovna na hrudi Kunratice.

Jak říkáme v naší branži, papír snese všechno. Textil, ten toho občas musí snést ještě víc. Ale vyhodit se to prostě nedá.

text a foto Řízek

COMIC GYMPL

Na gymnáziu jsme měli ředitele přezdívaného Šášula. Už nevím, jak k tomu přišel, ale mohlo to mít i něco do činění s nástěnkou umístěnou nedaleko ředitelny. Na ni tento dobrý (později v životě jsem měl mnohem horší ředitele) člověk se značnou kadencí umisťoval různá sdělení organizačního, servisního, motivačního, ale i výhružného typu (přezouvejte se, krucinál už).

Kromě svérázné stylistiky jeho prapředci newsletterů a informačních mailů prosluli i důsledným využíváním písma Comic Sans, jež je i mezi laickou veřejností považováno za znak naprostého nevkusu a úpadku, něco jako fusekle v sandálech. Nehledě na to, že jakýkoli zuřivý vzkaz napsaný tímto fontem získává úplně jiný, až cimrmanovský rozměr. Kdybyste třeba Comic Sansem vyhlašovali válku, dopadlo by to jako cokoliv, do čeho se pustí Jaromír Soukup.

Šášulova sdělení byla proto minimálně mezi mou tehdejší sociální bublinou oblíbená. Vždy jsme se těšili, co z něj zase vypadne, dávali jsme si sraz u nástěnky, abychom to věděli první.

Gymnázium na Vítězné pláni (GVP), kde jsem málem maturoval s vyznamenáním, jsem v posledních letech zcela ztratil z dohledu. Na sociální síti jen sleduji jednoho z učitelů, který se s horlivostí, jakou si pamatuji, snaží prosazovat přesně ty názory, které se nám mainstremová média bojí říct. Vždycky mu na to začnu něco nakvašeného mainstreamového odpovídat, ale pak to smažu. (Zuckerberg si mě tím pádem zaškatulkoval do kolonky "nechá se vytočit, ale obvykle brzo vychladne" a určitě mi podle toho nabízí reklamy). Dále čas od času pocítím vděčnost skvělé paní češtinářce. Pomohla mě nasměrovat v životě vstříc krásné práci, již mám pořád tuze rád, byť je to s ní často těžké. Občas si kromě toho vzpomenu na maturiťák, kde nám bůhvíproč zpíval Petr Kotvald a dodnes je mi za to stydno. A s tehdejším spolužákem Pájou chodím běhat a konzultuji s ním nemoci své i širší rodiny. No a tím ve vztahu já a gympl vlastně končíme.

Potěšilo mě proto, že jsem na svou alma mater po čase konečně zase narazil, a to ve facebookové skupině Grafický odpad. A pak jsem se zaradoval podruhé, když jsem zjistil, že si škola drží kontinuitu.

Terčem posměchu prokrastinujících uživatelů se totiž (celkem po právu) stala nová výzdoba recepce školy, kde někoho mimo jiné napadlo napsat obřím písmem "Skloňování vzoru GVP - GVP jsem já, GVP jsi ty, GVP jsme my...". Pomiňme různé typografické nedostatky, že skloňování je něco jiného a že to je debilní a zní jako nějaký refrén od Kotvalda, důležitější je, že na fasádě svítí obrovský nefalšovaný Comic Sans a já bych dal přezutou nohu do ohně za to, že vím, kdo to vymyslel.

Oceňuji, že studentům to není lhostejné a že proti tomuto počinu dokonce sepsali petici. Nutno dodat, že ve zdůvodnění mají také pár chyb, ale aspoň je to napsané normálním písmem.

---------------------
Zrovna když jsem tohle dopisoval, objevila se zpráva o neobvyklém zásahu pražských hasičů: "Pražští hasiči vyprostili prst žáka v keramickém umyvadle ve škole. Hasiči umyvadlo rozbili, prst uvolnili a předali žáka záchranné službě. Případ se stal na střední škole v Praze 4." Bylo by nám to podobné, ale věřím, že se škola přeci jen mezitím kvalitou studentů - když už ne vizuálně - posunula, a že se tedy jedná o nějakou úplně jinou střední školu.

text Řízek, foto bit.ly/NechciComicSansNaGVP

SKÁCEL

Dalo by se na to nahlížet ze sentimentální perspektivy. Ve stínu už tehdy mohutného ořešáku jsme se s bráchou kdysi popelili na pískovišti na dvorku a pod jeho rozložitou korunou jsme si hrávali v nepojízdné Škodě 100 pokakané barvy, dokud škodovku nějaký blázen nebo nadšenec nekoupil a neodtáhl ji (to bylo slz!) a dokud jsme ze dvorku nevyrostli. Jeho ořechy jsme však i posléze sbírávali do lavorů a dalších nádob; byly prostě všude a byly jich stovky, kutálely se po střeše kůlny i za ní, zapadly i za kánoi. A pokaždé, když to pod nohou křuplo, cítil jsem se provinile, jako bych třeba zašlápl šneka. Vlašáky v jakékoli podobě nám potom lezly i ušima. Vlastně je od té doby moc nemusím.

Z praktického hlediska šlo naopak o problém. Zvrásněný strom, který za asi osmdesát let své existence dorostl do úctyhodné výšky i dalších rozměrů a plodil už jen posledních pár oříšků, bohužel kdysi zakořenil na blbém místě. Jeho košatá koruna se jako naschvál v jednom směru natahovala přesně nad střechu domu, další mohutné větve zase sahaly až nad sousedovic plot a pozemek a při větším nárazu větru hrozila katastrofa a kromě ní i přechodné zhoršení vztahů se sousedy, respektive s pojišťovnou. Bylo tedy nutno jednat.

Jednou z možností bylo nudně najmout specializovanou firmu, která by si nechtěným obrem snadno poradila. Druhou možností bylo přemluvit specializovaného Káju, povolat několik dalších laických kamarádů a příbuzných a ochotného dopravce Frantu a pustit se do toho zčásti svépomocně.

Jednoho nedělního dopoledne se tak na úpatí jednoho z radotínských kopců rozeznělo staccato motorovky. Předtím ale Kája z nitra oktávky vytahal kvanta rozličných lan, úvazů, karabin a postrojů, jakožto i dvojici pil. Celý proces oblékání odborníka trval desítky minut; bylo to jak příprava na ponor nebo na vesmírnou misi, ale mělo to zároveň i estetiku Spidermana, pokud si odmyslíme ty obstarožní maskáčové kalhoty a cyklistickou bundu. Ohromně poutavé. Vydržel bych na to koukat hodiny, ale pak to bylo ještě lepší.

Když se posléze dřevorubec vyhoupl do koruny, začala show, na kterou kromě nás, kteří jsme ho se založenýma rukama jistili, zírali i náhodní kolemjdoucí. Jak se obratně pohyboval mezi větvemi ve všech směrech. Jak si mnohokrát jako by podřezával pod sebou větev, ale vždycky patrně věděl, co má dělat. Ostré riffy benzínových dvoutaktů zněly mezi domy snad ještě déle, než trvá režisérská verze Formanova Amadea. Mezitím strom salámovou metodou pozbýval své koruny, některé větve s rámusem padaly přímo k zemi, jiné Kája na lanech něžně spustil. Do padlých větví se pustili ochotní kamarádi s pilami, kteří z ohlodaného velikána vytvořili nedůstojnou, ale praktickou stavebnici mohutných špalků.

Když padl k zemi i kmen, Spiderman se svlékl do civilu, čímž dočista ztratil svou auru. V hospodě potom snědl burger, který vlastně tak úplně burger nebyl, jako by to udělal i běžný smrtelník. Náklaďákem jsme vytěžené dřevo odvezli na chalupu, jejíž studené zdi ořešák chtě nechtě prohřeje. Chalupu, v níž jsme si jako děti hrávali. Sentimentální kruh se uzavírá.

text a foto Řízek

KYTKA REVIVAL

Exotů ubývá. Když jsem kdysi jako elév v novinách začínal, pamatuju si na divného ošuntělého člověka v širáku, který do práce chodil s obrovským bílým psem a nezřídka s kytarou. Později se ukázalo, že to není zbloudilý hobo, nýbrž redaktor ekonomické rubriky. Vzpomínám i na někdejší kolegyni, kvůli níž byl později vydán výnos, že je zakázáno na pracoviště nosit hlodavce. Do práce ji totiž doprovázela krysa, jež jí sedávala na ňadrech.

Proces přerodu mimoňů v profesionálně vyhlížející novináře pravděpodobně souvisí s přeměnou redakcí na newsroomy. Ve snaze zlepšit kooperaci a zavést "workflow" se zrušily takové zbytečnosti, jako jsou zdi mezi jednotlivými rubrikami a soukromí.

Vršení starých novin do nekonečného komínku a prázdných lahví na stole není populární, stejně jako jakýkoli bordel (což pochopitelně těžce nesu). Dokonce i kolegové, kteří na poradu přicházejí ve zpoceném cyklistickém dresu a následně rohlík a vlašák drobí do klávesnice, už jsou velkou výjimkou; vzhledem k absenci zdí a zkracující se mezilidské vzdálenosti (proces hňahňání) se totiž upřednostňuje stravování kdekoli jinde a konzervativnější způsob dojíždění do práce.

Můj bývalý kolega po svém konci v redakci nedodržel směrnici o recyklaci a svou uschlou kytku i s květináčem prostě vyhodil do koše (vlastní, neschválené rostliny jsou prý ostatně nějakou směrnicí také zakázány). Kytku jsem z koše vylovil a zalil a ukázalo se, že ještě nebyla tak dočista po smrti. Nejsem sice žádný botanik, ale přece kdyby byla, těžko by se na jejích periferiích začaly objevovat takové zelené věci, pupence či co vlastně.

Kytka přesně před měsícem

Její velmi rychlé oživení jsme všichni pozorovali se zatajeným dechem. Sterilní klima obrovské haly jí nejspíš jde k duhu, jako i velmi sporadická zálivka. Samozřejmě se objevily takové poťouchlosti nebo snad kanadské žertíky, jako že ji kdosi schoval na jiný stůl, aby mě vyděsil, nebo že si někdo dokonce dal tu práci a dosud chybějící listy nahradil papírovými vyrobenými z takových těch lepicích na poznámky. To kytku jen zocelilo.

Aniž by dosud vlastnila potřebné povolení k životu, dočista se vzpamatovala. Je tak jedinou zelení kromě oficiálních palem široko daleko.

Doufám, že je to jen začátek vlny rebelie proti unifikaci novinářů a jejich prostředí, na jejímž konci bude triumfální návrat vlašáku, krys, ňader a santusáků se psy do českých redakcí.

 text a foto Řízek

SKLENĚNÝ BRATR TANČÍ

Můj nejlepší kamarád, toho času pobývající v daleké Casablance (ale to teď není důležité), nám přezdívá Sklenění bratři. S bráchou máme totiž legrační schopnost poranit se v naprosto nevhodný moment, obvykle bez cizího zavinění a tak, že okolí jen nevěřícně kroutí hlavou. Není divu, že naše rodina v počtu zameškaných hodin vždy s přehledem drtila zbytek třídy. Takže když jsme se s Maruškou jako diváci chystali na bráchovy taneční, v duchu jsem si maloval bolestivé grimasy, sanitku na tanečním parketu a soucitné pohledy mistra a asistentek. Nic z toho naštěstí nenastalo.

Takhle vypadají taneční po veltlínu.

A to jsem docela ocenil. V tanečních jsem nebyl asi dvanáct let a byl jsem z toho poněkud vedle. Na chodbě ve Slovanském domě se převlékaly pozdě přišedší dívky, jako by se nechumelilo, mnozí chlapci v sále neměli motýlky a nemuseli mít ty bílé rukavičky. Ano, přesně ty nechutné bílé rukavičky, v kterých se potily ruce a činily diskomfort pohybu v nepadnoucím obleku v nepadnoucí životní situaci ještě nesnesitelnějším pro obě poloviny tanečního páru.

Poměry se zjevně rozvolnily, i ti asistenti už neměli ty zlé jestřábí kukuče, jak jsem si to pamatoval. Celkově to bylo takové vlídnější. Nezměnil se snad jen bar, kde i dnes nabízejí dvě vína - nechutné bílé a určitě i stejně nechutné červené. A ti dva zoufalci, kteří vyzbyli při dámské volence, byli úplně stejně tragičtí, jako jsem býval i já. Tím pádem jsem necítil žádnou nostalgii; tuhle část dospívání bych si tehdy býval klidně odpustil.

Hujerovi

Zajímalo mě, jestli bude můj nejmladší bratr stejný případ jako já, tedy že bude na tanečním parketu excelovat spíše v konverzaci a korzování než při skutečném tanci. Jako jsem se obával, že si při čače zvrtne kotník, zároveň jsem si trochu těšil na ty bolestivé a vyčítavé pohledy pošlapané, mimochodem velmi usměvavé partnerky. Jenže Citrón překvapil a se soustředěným výrazem v obličeji zvládal standardní i divoké latinskoamerické tance, aniž by dívku viditelně podupal a naopak.

Takže doufám, že mu to vydrží a že až ho zase jako Hujerovi přijdeme zkontrolovat do pokračovaček, předvede podobně kvalitní výkon.

text a fotky Řízek

PO ŠKOLE

Jeden můj někdejší facebookový kamarád vzkázal po státnicích a promoci světu, že se nemáme obávat, protože tím to nekončí a že on se bude vzdělávat i dál. To u mě nehrozí. Já i školství jsme pochopili, že nám samotným bude lépe, a před pár dny jsme se rozhodli pro rozchod. Proto zbývá už jen zrekapitulovat mou dlouhou studijní kariéru, její hvězdné i trapné momenty a jít od toho.

•  V mateřské škole jsem mezi spolužáky vynikal zejména při budování z oblíbené dřevěné stavebnice polykarpovka. Takové velké kostky to byly. Vlastně komunistické neandrtálské lego. Možná jsem nevynikal, ale rozhodně mě to zaujalo natolik, že si to i nyní pamatuju. Vedle dalších momentů, jako byly nenáviděné polední klidy na lůžku, Karel nesoucí asi čaj při rozcvičce, fotka, kde máme s bráchou stejné kalhoty s kytičkou, mlhoviště s ledovou vodou a nahými dětmi, a taky to, když jsem na nějakém školkovém výletě do Prokopáku neudržel stolici.
•  Na základní škole na Barrandově jsem samozřejmě opět vynikal, dokud mi ve druhé třídě paní učitelka Kropíková neprávem při pětiminutovce nedala pětku z matiky. Výsledky se psaly rovnou za sebou, oddělovaly se čárkou a někdy v druhé minutě jsem záludný příklad 8:8 vyřešil chybně, napsal jsem osm. Přičemž dnes už tuším, že tam mělo být jedna. Dostal jsem pětku s bizarním odůvodněním, že se mi tím jedním chybným výsledkem posunulo pořadí těch dalších správných (!). Šel jsem domů plačky a po té stolici to byla další nespravedlnost, jíž se na mně vzdělávání dopustilo.
  
  
• Od třetí třídy jsem chodil na výběrovou základku do Drtinovy, z čehož vyplývá, že tam vynikali všichni. Zejména ten tlustý idiot, vedle kterého jsem krátce seděl (i já jsem byl tlustý) a který mě mlátil. Později mě začaly bavit jazyky, moje roztomilé slohovky byly u naší třídní paní učitelky druhé nejoblíbenější. Snad i proto jsem se zúčastnil i finále češtinářské olympiády, což byl takový tábor se šprty a šprtkami, výlety při měsíčku k pískovně a scrabblem. V rámci školy jsem proslul spíš tím, když mi třídní na škole v přírodě zabavila sešítek s "vtipnými" komiksy na téma, že jeden spolužák je prase. Přitom není, stal se z něj svalovec a doktor. Taky jsem jednou propadl amoku a rozmlátil jsem nějakou skříň. Ta studia už byla prostě dlouhá  - ne nadarmo jsme si tehdy s naší kapelou 04 School Bedmen prozpěvovali Škola začala / už aby skončila. A to to mělo trvat ještě asi jedenáct let.
• Na gymnáziu jsem opět byl druhým nejoblíbenějším hlubokomyslným slohovkářem, s matikou to bylo horší. Znovu jsem dostal pětky z pětiminutovek, nutno dodat, že ty byly na Vítězné pláni férové. S matikářem jsem si tykal, ač je to komunista. Nebyl jsem si schopný pořádně schovat tahák, měl jsem ho snad jen dvakrát, ale pokaždé mi ho chemikářka našla. I proto jsem už nezářil. Opět mě bil můj soused, ale tento více méně proto, že to považoval za dobrou zábavu. Taky mi říkal Guláš. V jídelně jsem miloval džuveč, mastný a šťavnatý. Odmaturoval jsem s neobvyklým skóre 1,1,1,3, když z němčiny mi to zkazilo brutálně těžké téma Meine Hobbys.
  
  

  

  Pohoda při matice na gymplu

   
•  Dostal jsem se na bohemistiku, jako asi každý, ale o prsa i na anglistiku na pražské fildě. Na žurnalistiku mě nevzali. Na fildě už jsem nevynikal, ale dočetl jsem něco od Terézy Novákové, což dosud považuji za svůj největší čtenářský vytrvalostní úspěch. Ale po dvou letech jsem zjistil, že mě přestaly bavit jazyky a celobatikovaní odredovaní lidé, jakožto i bufet U Platóna, a nechal jsem se vyhodit. Krátce před svým vyhozením, tedy už jako trojkař a repetent, jsem však pracoval jako pomvěd a zároveň knihovník, což je myslím unikátní.
  

  

  Knihovník repetent

  
  
•  Dostal jsem se o prsa na žurnalistiku, protože jsem asi chtěl být novinářem. Přišlo mi to hrozně atraktivní těmi uzávěrkami, sólokapry, sólokachnami, klišé, dementi, perexy, jedňáky, četkami, knihtisky, tabloidy a rotačkami. Záhy jsem pochopil, že škola mi k tomu spíš poskytne zázemí v podobě kamarádů a kamarádek a budoucích kolegů daleko ochotnějších k večírkům než feministky z fildy. Kalili jsme ve vinárně, kam chodil kalit i Kulínský, než ho zavřeli, pak zavřeli i vinárnu. Škola mi poskytla i Marušku. Zazářil jsem zejména na jednom semináři, kde jsem tak dlouho váhal nad titulkem ke sportovnímu neúspěchu nějakého krasobruslaře, až jsem k nevydanému článku dal provizorní "Verner to posral" (trochu se mi opět asociuje ta školka) a šel načas od toho. Divnou shodou okolností se to paní vyučující dozvěděla, a kvůli mně ztratila iluze nejen o našem ročníku, ale o celé mladé generaci, jíž se tímto omlouvám. Po plagiátu nejmenovaného kolegy byl můj Verner pro paní specialistku přes tiskové agentury další rána. Ale myslím, že mi to časem odpustila, byla fakt hodná.
  
  

  

  "Táborák" se žurnalisty

   
• Po bakalářských státnicích mě nevzali na evropská studia, protože jsem ignorant a stejně nevím, kde to je, ta Evropa. Zato mediální studia o mě projevila zájem. Já jsem jim na oplátku připravil třeba skvělou seminární práci o vývoji internetu v Lotyšsku či výukové video, které, nikoli mou vinou, nikdy nikdo neviděl a kvůli němuž se za mě musely přimlouvat spolužačky (něco jako Pusťte Donnu k maturitě). Nakonec jsem se nicméně skrz ty marxismy a neomarxismy probojoval až ke státnicím, kde jsem zazářil zejména zelenou kravatou a diplomovou prací, která rafinovaně prodávala déšť na sto deseti stranách. Členka komise mi kravatu pochválila, což mě ještě víc vynervovalo. Zkoušení skončilo propocenou košilí a Karlem Havlíčkem Borovským, který by mě nepochválil, a promocí v Karolinu. Tam jsem potkal spolužačku z první třídy, čímž se vlastně kruh uzavřel a mohli jsme jít konečně od toho. Můj magistr sice zrál dlouho, ale uzrál. A doktorem se stát nehodlám.

Tím pádem jsem definitivně po škole. Jako takhle, trochu mi budou chybět takzvané učící papíry, nervozita před testy i úleva po zkouškách, ochotná paní na studijním oddělení a školní temná komora a těch pár skvělých lidí, kteří tam učili. Stejně jako Univerzitě Karlově bude každý semestr chybět mých deset litrů za příliš dlouhé studium. Ale i kdyby mě publikum vytleskalo, na prkna, která znamenají studium, se už ani za prase nevrátím.

text Řízek, fotky Maruška + archiv

TY HRAJEŠ TU HRU, LUKO?

Po víkendových 24 hodinách v práci jsem si tentokrát připadal debilnější než obvykle. Neschopen ničeho duchaplnějšího, zapjal jsem v pondělí ráno svůj nový, rychlý a poněkud hlučný počítač - a zhruba dvě třetiny ze svého náhradního volna jsem strávil záchranou planety. A protože jsem právě na své alma mater vyslechl plodnou diskusi na téma závislosti na internetu a hrách, chtěl jsem se z toho tady vyzpovídat:

To máte tak. Když jsem bylo dítě, jednou z mých nejoblíbenějších hraček kromě lega a plyšáků byla počítačová hra UFO: Nepřítel neznámý. Stal ses generálem výjimečného a nesmírně tajného projektu, jenž nemá za cíl nic menšího než záchranu světa před tajuplnými nájezdníky z planety Cydonie (jejich invaze začíná v daleké budoucnosti, tuším v roce 2001). Dostal jsi partičku nazdárků s ubohými puškami, kterým se podlomila kolena hned, jak zahlédli prvního mimozemšťana. A to ti první byli spíše takoví plyšáčci.

 A s nimi jsi během nekonečných hodin (v klidu, tvé oči chrání filtr na monitoru, tehdy se tomu věřilo) vybojoval nesmírnou řadu bitev, jež se všem na začátku jevily ztracenými - aby nakonec byla celá vesmírná invaze po zásluze rozmetána a potupena. Lví podíl na tom měla moje nejmilejší důstojnice Evelyn Hudsonová, kterážto byla pravděpodobně pěkná mužatka, jak se tak vznášela v létajícím skafandru nad bojištěm s plasmovým kulometem, celou řadu granátů a medikitem v podpaží. Když Evelyn zastřelili, nebo do ní dokonce nakladli vajíčka, musela se hra zastavit a načíst předtím, než k tomu politováníhodnému aktu došlo. Evelyn byla (a asi ještě pořád někde je) nesmrtelná a nenahraditelná.

Hra samotná už v roce 1994 nebo 1995, kdy jsem si ji na disketách okousaných viry nainstaloval do DOSu, vypadala grafikou trochu omšele. A její příběh, jak jsem vám tu převyprávěl, možná překonávají i scénáře oblíbeného humoristického pořadu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (nesnáším Miroslava Donutila, ale Maruščina babička se na to ráda kouká).

Nicméně ta hra geniálně kombinovala tahové strategické střílení s plánováním chodu celého projektu. Takže se u toho muselo jakože hodně přemýšlet. Nejlepší ze všeho, kromě českého překladu s nepřekonatelnou hláškou "Cizáků zabyto", však byla temná atmosféra strachu. Jakmile se na obrazovce (s filtrem) zjevil nápis Skrytý pohyb a cizáčtí teroristé začali ostřelovat a okusovat nejen běžné civilisty, ale především moje hýčkané vojáky. A klást ty vajíčka. Nikdy jsem se před počítačem takhle nebál.

No, a loni vyšla její předělávka. Už se nejmenuje UFO, ale XCOM. Ale to je jako když se Česká soda přejmenovala na Čtvrtníček, Šteindler a Vávra uvádějí. Protože XCOM se přece už tehdy jmenoval ten tajný projekt, který měl vesmírné kolonizátory zastavit.

S nedůvěrou jsem tenhle revival nainstaloval. Nicméně, konečně se dostávám k jádru problému: poslední dva dny jsem strávil prakticky jen v tomhle fikčním světě. Ta hra je prostě výborná. Nevím, kdo to vytvořil, ale to dobré z originálu nechal, to nešikovné vymazal a spoustu výborných věcí přimyslel. Jasně, ten slaboduchý scénář zůstal, ale to by člověk zase chtěl moc. Je to napínavé, pořádně náročné a stěží se od toho odchází - kamkoli a za jakýmkoli účelem. A v úterý ráno mi došlo, že se blížíme k závěru. Proto jsem celý den vylepšoval svá vojska a postupně kosil další a další zákeřné vetřelce. A po velkolepé závěrečné bitvě (kterou jsem musel třikrát začínat znovu) jsme ten svět skutečně zachránili, aby ho nevcucla černá díra či co to bylo. Jenže tam zůstal sympatický a výjimečnými schopnostmi nadaný plukovník Archie "Kong" Hill (na snímku), jakási Evelyn Hudsonová verze 2013. Byl to hrdina a jinak to prostě nešlo. Obětoval se pro dobro nás všech. XCOM je druhá hra, kterou jsem kdy dohrál, o první píšu výše. Od Marušky vám mám vyřídit, že ji nesnáší. Ale já už ji hrát nebudu.

"Nedávej mi to, já bych se na tom stal závislým," řekl mi jednou se smíchem Péťa, když jsem mu cpal Maruščin tablet, ať si na tom něco zahraje. Asi tomuhle přístupu rozumím. Sice jsem zachránil svět, ale volno je v tahu a žena se zlobí.

text Řízek, snímek ze hry XCOM Enemy Unknown