PIŠKOTŮV NEPOHÁR

Měl to být nejlepší Piškotův pohár v dějinách. Místa v obou základních skupinách se vyprodala za 23 hodin. O putovní trofej se mělo utkat osm fotbalových týmů včetně obhájců loňského prvenství. Nejlepší střelec turnaje měl dokonce vyfasovat voucher na pobyt na Labské boudě pro dvě osoby se snídaní (takže si s sebou do 1340 metrů nad mořem mohl hypoteticky vzít třeba nejlepšího brankáře). Nakonec, když je to ten jubilejní desátý ročník, nechali jsme vyrobit trika. Jsou moc pěkná a mám jich plnou bednu.

Pointu není složité uhádnout: někde na druhém konci světa někdo sežral nedovařeného luskouna, který předtím sežral vadného netopýra, a rozjel se divný dystopický film s prvky blbé komedie. Jedním z bolestných, ale zároveň těch globálně nejméně tragických důsledků bylo odložení našeho turnaje na neurčito.

Zmatená tisková konference vlády kvůli hrozbě nákazy nejdříve zrušila akce nad sto osob. Na našem turnaji by se druhou březnovou sobotu pravděpodobně bývalo sešlo takových osmdesát, devadesát lidí. Přes různé vychytralé nápady jsme už tehdy byli o krok před ostatními, jak říká Babiš, a turnaj jsme odpískali.

Co dělat, když se nemůže hrát? Půjdeme aspoň týmově do hospody a dáme si na bráchovu počest do nosu (svíčková se šesti, výpečky, nebo možná smažák) a vzpomínkového panáka, nebo i dva. V sobotu ráno jdu v noci čurat, chci být nenápadný jako v reklamách na přípravky na prostatu, a tak v předsíni nerozsvěcím a cestou zpět zavadím dlahou na zlomeném prstu o prázdnou láhev od vína, která na botníku marně čekala, až ji někdo odnese do zeleného kontejneru.

Zatímco se láhev kymácí a snaží se to ustát, uléhám, načež nás o pár vteřin později vyžene z postele gong oznamující tříštění skla o dlaždice. Jsou asi tři hodiny ráno, žena mžourá do mobilu a zjišťuje, že se vláda v noci pod rouškou tmy rozhodla od sobotních šesti zavřít většinu obchodů a veškeré hospody. Zatímco v polospánku sepisuju článek na náš zpravodajský web (díky mé nešikovnosti budou čtenáři s insomnií informováni včas), rozmrzele mi dochází, že týmový oběd v nedaleké restauraci, na který se Piškotův pohár smrskl, se rovněž odkládá na neurčito.

Za úsvitu vymyslím alternativu: pozvu spoluhráče domů. Vezmu z našeho špajzu veškeré zbylé lahve z narozeninové sklizně a objednáme třeba pizzu, spíš několik. Péťa povypráví o tom, jak se mu učí ve škole bez dětí, Kája se svěří, jak mu dorůstá klíční kost, já budu mlít o práci za časů koronaviru a zbytek obstará Václavovo řečnění.

Ten z nápadu není překvapivě vůbec nadšen. Navrhuje, že místo toho vytvoříme hlouček v parku. A tak si říkám, proč vlastně ne.

A jdeme do Pankráckého parku, je krásný den. Sedíme na lavičce před zavřenou kavárnou, lidi ještě nemají roušky a legálně tvoří hloučky, na trávě dorostenky metají hvězdy a děti si hrají s červeným letadlem, které dokáže vyletět děsně vysoko, ale soustavně přistává v korunách okolních stromů. "Tak na Adama," zavelí kapitán a zavelí ještě několikrát. Než dorostenky zmizí a místo nich se objeví jeho žena a dvě děti. Procházka pokračuje v podobném duchu, ale v sousedním parku. Z Kavčích hor je vidět panorama Hradu a někde za ním se rýsuje hora Vlhošť, tvrdí Kája. Přijde mi to jako blbošť, ale kdoví. Koukej na ty psy, jak blbnou, nebo co to vlastně dělají.

Taky blbneme. Ale pohár letos bude. Musí, když už mám ty trička.

text a fotky Řízek

ZA KÁJOVU KOST!

Kevin se asi špatně vyspal, možná mu pak žena mu ráno vynadala, že má v pokoji bordel, auto mu někdo obtáhl klíčem a v práci ho patrně seřval šéf, debil, tak si to nějak odseděl a pak vyrazil na hanspaulku. Že všem ukáže.

A to se mu nepochybně povedlo.

O Matyášovi se dá říct leccos, ale určitě ne to, že by byl houžvička. Bylo proto trochu překvapivé sledovat, jak odražen plachtí na zábradlí u autové čáry. Ale to se Kevin teprve rozehříval.

Obránce Kuba měl za sebou dlouhou, exotickou dovolenou někde na jihu světa. S exoty se však člověk může snadno setkat i na Jižním Městě v Praze, stačí utkání poslední hanspaulské ligy. Teď se kolem něj seběhli kluci. V očích měl hrůzu a lapal po dechu – většina z nich poprvé viděla někoho, kdo tak činil doslova, bez nadsázky či potřeby dramatizace. Vůbec to nebyl hezký pohled. Zatímco jej odvádíme za čáru, má Kevin další zářez na pažbě.

Nebýt našeho frustrovaného hrdiny, nic moc by se v zápase nedělo. Lokomotiva DP, vedoucí tým soutěže, chce potvrdit už téměř jistý postup. Oproti tomu FC Forejt hraje tak, že nemá co ztratit. Na jeho body by prsty obou rukou bohatě stačily, přesto je favoritovi víc než důstojným soupeřem. Co mu chybí v šikovnosti, dohání důrazem. Ale žádná jatka to nejsou, je to s velkou dávkou fantazie takový ostrovní fotbal, jen mu chybějí góly, no a pak je tady Kevin.

Vypadá to, že jsme na něj trochu zapomněli, ale pořád tu je s námi. Teď bojuje s Kájou o míč u autové čáry někde na půlce hřiště. Míč už je pryč, ale co to? Kevin se napřáhne a do svého nynějšího soka se pustí pěstmi.

Jako by píchl do vosího hnízda. Zbylý Forejt se kolem něj okamžitě seběhne a létají z něj nadávky. Kájovi teče krev z úst a stěžuje si na bolest kolem klíční kosti. V tom šrumci pobíhá rozhodčí a tasí karty. Tomu, kterému teče červená, ukazuje žlutou, agresora posílá ze hřiště. Kevin kvapně odchází ("Tak se aspoň omluv, debile"), Kája odjíždí na pohotovost.

O pár okamžiků později rozhodčí překvapivě předčasně ukončuje zápas a tvrdí, že si to rozhodnutí obhájí. Rozdělí tím zbylé hráče na tři skupiny – Lokomotiva chce pochopitelně hrát dál, jde jí o postup, většina Forejtu s výrokem souhlasí, ze solidarity a z obavy vyhrocení zápasu je lepší to raději ukončit. Pár hráčů Forejtu váhá, jedním z nich jsem já, ironií osudu (běžný kapitán zůstal doma) kapitán.

Na rozdíl od zbytku účastníků jsem totiž podobnou situaci už zažil, a to v nezáviděníhodné pozici rozhodčího: před mnoha a mnoha lety jsme s kolegou Péťou předčasně ukončili jeden (z našeho pohledu velmi) vyhrocený zápas, vedeni celkem racionální úvahou, že je lepší skončit dřív, než se hráči pozabíjejí. Jenže fotbalový svaz byl jiného názoru: disciplinární komise, aniž nás pozvala nebo se nás ptala na názor, nařídila zápas dohrát.

A tak rozhodčímu říkám, že podle mého názoru excesy jednoho frustráta na storno zbytku zápasu nestačí. Sudí trvá na tom, že si svoje rozhodnutí obhájí. Zbylí hráči Lokomotivy jsou skleslí, ale po krátké debatě celkem převládá shoda na tom, že je moudré pro dnešek skončit a věnovat se něčemu bezpečnějšímu.

Kája má zlomenou klíční kost, naštěstí nijak komplikovaně. Ale hodně dlouho si nezahraje. Kevin hned týž večer pochopí, že sice všem ukázal a že si ho všichni budou nepochybně pamatovat, ale že by bylo namístě se aspoň omluvit a vymluvit. Píše několik dlouhých e-mailů. Kája si píše s právničkou Julií.

O necelé dva týdny později zasedne disciplinární komise. A udělá přesně to, co jsem čekal – nařídí zápas dohrát. Kevin u toho nebude, protože u toho ještě nebude rok (dostal zákaz). Trochu směšně působí poznámka, že hráč Kája začne dohrávané utkání se žlutou kartou, protože hráč Kája u toho rozhodně taky nebude.

Samotného Kevina by pak asi překvapilo, že způsobí totální rozvrat v FC Forejt. Neshodneme se v názoru v tom, jak se k půlzápasu postavit.

Radikální křídlo vedené opravdovým kapitánem Václavem je pro to, abychom projevili účast se zraněným kamarádem a natruc se nedostavili. Racionální křídlo vedené předsedou, tedy mnou, argumentuje, že bychom tím pomohli jen soupeři ke snadné kontumační výhře 6:0 a že lepší se pokusit symbolicky Káju pomstít výsledkem. Obě křídla si vyměňují dlouhé, nepříjemné esemesky. Padne hrozba rezignací. Pak se jedno křídlo trochu stydí, takže se omlouvá. Druhé křídlo pak telefonuje na svaz a nechá si vše vysvětlit. Podle soutěžního řádu... prostě se hraje, dokud to jde, napadení soupeře je červená karta, ale nic tím nekončí. Obě křídla se domluví, že spolu brzo půjdou běhat, což je něco jako dýmka míru.

Situaci však možná vyřeší třetí křídlo, tedy lidé, kteří by to třeba i přišli dohrát, ale termín se jim zoufale nehodí. Zatím jsme na soupisce tři, což by byl i na hanspaulku hodně malý fotbal.

Můžeme si tedy napsat různé druhy point:

1) Forejt se hrdinně a s pokřikem "Za Kájovu kost!" zakousne do soupeře a přesvědčivě zvítězí. Chleba levnější nebude, ale neskončíme v lize devátí, ale třeba osmí.
2) Forejt s pokřikem "Za Kájovu kost!" či bez něj trapně prohraje, zajde po zápase na pivo a bude řešit úplně jiné věci a bude v pohodě.
3) Forejt se nesejde.

Jedno poučení z toho určitě vyplývá už teď: Máte-li blbý den, buďte od té dobroty a nekažte ho i ostatním, seďte doma na zadku a nechoďte na hanspaulku. Dík!

text a foto Řízek

KÁJA EX MACHINA

Mrholí a je nevlídno, koukáme střídavě na mobily a navzájem na své rozpačité obličeje. Je nás totiž jen pět. Malý fotbal se hraje v šesti. Ještě ráno slibovalo účast sedm lidí. Tomáš má antibiotika. Kdo má ještě přijít? Kája. Václave, mohl bys mu zavolat? Nezvedá, asi řídí. Nebo se na to vy...? Myslíte, že se na to vy...?!

SMS od Káji: Hele fakt sorry, byl jsem dlouho v práci jsem unavenej nedávám to, příště jdu vyhrajte.

Pětiminutovka hněvu. Pět vlhnoucích naštvaných fotbalistů soupeří v tom, jak nepřítomného spoluhráče co nejkreativněji urazit. Je to potřeba, protože je to očistné, ale nikam nás to neposouvá.

Předseda je o krok dál, přemýšlí, kde vzít legální cestou šestého hráče. V hlavě se mu skládá mapa se středem nad hřištěm v Jinonicích: Červené tečky tvoří bydliště hráčů, hvězdičkou jsou označeni ti, kteří mají auto, nebo partnerku, která jim auto půjčuje. Těch je výrazně méně. Kreslí spojnice mezi epicentrem a jejich domovy. A nakonec shledává, že ač má náš tým na své soupisce zaregistrováno lidí, že bychom mohli sestavit několik dračích lodí, neexistuje nikdo na světě, kdo by stihl třeba jen druhý poločas. Podruhé za sedmnáct let budeme nejspíš hrát celý zápas v oslabení.

Kolem jde neznámý týpek: Koukám, že vám někdo schází. Já už mám svoje odchytáno, takže bych mohl... Předseda dělá, že ho neslyší. Lepší čestně prohrát, než se nečestně pokusit o nějaké body. Nebo ne?

Jsme jako vojska Ludvíka Jagellonského před bitvou u Moháče. Jsme možná stateční, jenže Turci z Viktorie Bítovská A jsou sice nešikovní, ale je jich prostě víc. Na umělohmotném válčišti od začátku nestíháme, třebaže mají soupeři fotbalového umění ve vínku stejně mizivé množství jako my. První gól mám na rukavici, druhý se zase otře o mé koleno. Pak se Matyáš srdnatě octne sám před brankářem, jenže míří mezi nohy, kde už je plno.

Chce to náhodný gól, pak se může stát cokoli, spekulujeme o poločase. Žádný Kajetán ex machina se mezitím neobjevil. Tři minuty po pauze je navíc skóre 0:3, do branky jde Dan, abychom dodrželi zásadu, že u nás chytají jen jedinci disponující nejmenším vzrůstem.

Jdu se proběhnout po hřišti, vyšlu Matyáše do další gólovky (brankáře těsně nepřehodí), sám prošvihnu šanci stát se dílčím hrdinou, když trefím z voleje obránce. Průběžně dostáváme další góly. Matyáš není vyloučen jen ze  soucitu. A skončí to 0:6.

V součtu s prvním kolem máme přehledné skóre 0:10. V minulém zápase naštěstí soupeř nedorazil, takže máme aspoň opticky nějaké vítězství. To ale nic nemění na tom, že je Kája ubohý, nesouměrný, částečně gramotný, nedomrlý, zakomplexovaný, nespolehlivý degen a v mém žebříčku kamarádů klesl na dělené dvacáté osmé místo.

text a foto Řízek

DŮSTOJNĚ SE ROZLOUČIT

Narazili jsme na sebe na vrcholu Ještědu, a ačkoli nám šlo vlastně o to samé*, navzájem jsme si nerozuměli. Dívky měly růžová trika s nápisem připomínajícím, že jsou součástí nevěstina týmu. Byly rozpustilé a něco si špitaly. Měly i různé žertovné rekvizity, aby, až si budou prohlížet fotky z rozlučky se svobodou, vypadaly vesele a spontánně. Možná popíjely prosecco nebo aperol, ale jen střídmě.

Ženich

My jsme naopak působili omšele. Ženich byl zarostlý, jeho družina zírala na svět a na neznámé růžové dívky kalnýma očima. Nadávali jsme si a hulákali a pak se tomu smáli. Naším týmovým oblečením byly kraťasy, obvykle uválené a různé potřísněné. Rekvizitami byly plechovky a lahve.

Nejslušněji vypadající z nás - v realitě právník - se obě skupiny vydal propojit. "Souhlasí, že se s námi vyfotí, když už jim pak dáme pokoj," tlumočil hlavní rysy uzavřené smlouvy po návratu z jednání.

Focení proběhlo. Ženich nad rámec dohody ulovil podpis jedné z družiček, ty se pak nenápadně vzdálily a do příběhu už nejspíš nezasáhnou. Ať už bohužel, nebo spíš naštěstí.

Ti druzí se hlučně svalili do údolí. Někteří pěšky, jiní lanovkou. Někteří pádem na asfalt přes neviditelný řetěz natažený přesně ve výšce holenních kostí. A tramvají a autobusem skrz město, které nám taky moc nerozumí, až na druhý konec k vysokoškolským kolejím, kde bůhvíproč bydlíme.

Kromě nás v areálu vypadajícím jako zmenšenina pražského Jižního Města přes léto zůstali jen vrátní, dva barmani a zahraniční studenti. Včera, když jsme přijeli, jsme jim svou účastí obohatili večerní fotbálek na plácku mezi budovami. Kličkovali jsme ještě lépe než obvykle. Hráčům ze Senegalu i Ruska padal pod nohy náš kolega, v realitě kandidát do zastupitelstva, než se ztratil. Organizátor výletu zase po každé střele zvedal ruce nad hlavu a křičel Gól.

Zasáhla je oba, ale i nás ostatní, především operativní změna programu akce. Degustace vybraných rumů měla podle instrukcí, jež jsme dostali předem, začít až ve 22:30 a měla být řízená, kdežto ona začala už na sedadlech v autobusu v 16:00 a byla spíš nezřízená.

Ostatně i v dalších bodech se bude skutečnost proti plánu mírně lišit. Například ligový zápas Liberec - Teplice (2:2), který máme navštívit, už začal bez nás. Neproběhne návštěva melounové párty ani diskotéky Ďábelská huť, kde měl ženich plnit různé pikantní úkoly. Nakonec neplnil vůbec žádné úkoly a byl za to rád. Místo toho se půjdeme potmě koupat, navštívíme Tesco a zasekneme se na mnoho hodin na minigolfu. Ale to až v neděli.

Kočka z kolejí

Naši noví kamarádi z kolejí z nás byli celkem nadšení, aspoň nám to tak přišlo. Byli jsme jakási živá voda jejich nudných prázdnin v nudném koutu nudné země. Naše babicovské pojetí bavorského kroje bylo jistě atraktivní. Zdálo se nám, že jsme i zábavní. Anglicky jsme jim vysvětlili, že jsme tady proto, že si Kája bere Martinu. A že hrozně se zlískat na jejich počest je  "Czech tradition".

Číňanka s Filipínkou se držely za ruce a já jsem jim něco valil do hlavy. Náš lídr se vytrvale ptal usměvavého černocha, odkud je, a on mu stejně vytrvale opakoval, že z Ghany. Další lidé objevili skupinu Rusů grilujících cosi u zaparkovaného auta, z nějž se nesly nějaké častušky. Byla to zkrátka družba jak někde na Erasmu. Nebylo divu, že nás na druhý den pozvali na nefalšovanou pařbu na kolejích. Podrobnosti mi sdělí Číňanka s Filipínkou. Vzaly si na mě mail a určitě mi brzo napíšou.

A na ten večírek teď právě klopýtáme. Pravda, jdeme pozdě a nic neneseme. "To nevadí, budou nadšení, že jsme přišli," přesvědčujeme se. Právníkovi spadl mobil do kanálu. Horolezec večeří avokádo a lahváče. Učitel opakuje dokola větu: "...a na to se napijem'". Kandidát se tentokrát radši drží zbytku týmu, aby se neztratil. Prodavačem sportovních potřeb od rána proteklo přibližně 17 piv. Organizátor výletu z podobných důvodů situaci celkem správně vyhodnotil tak, že půjde spát.

Jenže všude je ticho a tma. Jen u ruského auta postává pár lidí. Po obrovském mejdanu ani stopy. Ani po tom mailu, kde měly být podrobnosti. Budeme si holt muset i nadále vystačit sami.

*důstojně se rozloučit se snoubenci

text Řízek, fotky Ř., Smígl, Kubča

BOROVIČKA A SPRITE

Jako by na svatbu Luboše a Zuzky do slovenského Martina jel z Prahy celý ranní expres. Smutně jsme nahlíželi do plných kupé, na ty prozíravé, na ty sedící. Jeden z nás celkem dobře vymyslel, že pojedeme vlakem, ale z vrozené lakoty nekoupil místenky. Pochodovali jsme tam a zpět skrz vagony a ztráceli naději, až jsme dospěli do jídelního vozu. Přišel nám mnohem důstojnější než zbývající neobsazené prostory - chodbička, záchod a nárazníky. Barové stoličky jako by čekaly jen na nás. Průvodčí nás hanácky přesvědčovala, že vlak je plný dělňasů, kteří v Kolíně, nejpozději v Pardubicích vystoupí, a my se rozvalíme na jejich místo.

Kafe a čaj jsme dopili už někde kolem Peček. Obsluha záhy zaznamenala, že jsme sice dál družně konverzovali, nicméně ustali v konzumaci, a jemně nás na to upozornila. V restauračním voze se konzumovat musí, což je jeho výhoda i prokletí. V Kolíně navzdory předpokladům přistoupili další dělňasové a ti stávající v soupravě zůstali. Situace se stávala neudržitelnou.  

A tak jsme si namísto místenky objednali pivo, snídani, pivo a další pivo a najednou nám ten svět vevnitř i venku připadal přijatelnější. Vlak se pohupoval, řepkové lány svítily a my jsme za zády nechali i obec Červenka přezdívanou Roman Červenka. Krátce potom vystoupila hanácká průvodčí a nastoupil někdo méně zajímavý, na pastvinách se objevily ovce a kozy a zmizel mobilní signál, což byl signál, že jsme na Slovensku. Vlak se trochu vylidnil a bylo možno obsadit kupé. Výkonná viceprezidentka jídelního vozu k nám mezitím našla vztah. "Nazdar, mládenci," mávala na rozloučenou.

V Martině všechno proběhlo strašně rychle. Hned nás naložili do autobusu (kde jsem mimo jiné zjistil, že jsem někde nechal foťák). Sympatický člověk podobný Peteru Nagyovi do nás začal nalévat borovičku. Jmenoval se Peter, na což jsme reagovali vyprsknutím borovičky. V dobrém reprezentování naší vlasti jsme pokračovali i nadále, protože všechny ty blbé kecy o tom, že je to tady jak někde v Transylvánii, jsme říkali maximálně polohlasem. 

V evangelickém kostele si nicméně Luboš se Zuzkou řekli "Ano" a "Áno" a i pro pohany byl obřad příjemný a stravitelný, až na tu jalovcovou chuť zažranou na patře. Následoval přesun do společenského sálu penzionu; zde jsme už místenky měli, usadili nás k Vaškově rodině, v níž dominuje hodný Jáchym. Foťák se mezitím našel.

Měli jsme typické slovenské národní jídlo - pekingskou kachnu. Byla tak dobrá! Nezasloužila si, abychom se po ní ještě přetláskali sladkostmi, řízky a dalšími pochutinami. Jenže stalo se.

Ono nám celkem bylo do smíchu. Taky jsme vymysleli míchaný nápoj pro třetí tisíciletí - borovičku se spritem. Jmenuje se Bospor a už brzo se s ním setkáte v každém pořádném klubu. V Krymské nám utrhnou ruce.

A do smíchu bylo i nevěstě. Předáváme finanční dar schovaný ve vkusné tašce. Není to vidět, ale věřte, že je na ní pes se slunečními brýlemi, který si fotí selfie. Našel jsem ji ve skříni. Taková věc prozáří každou svatbu.

Nechali jsme si zahrát Reklamu na ticho od jiného zdejšího umělce, ale první tanec spolu novomanželé proploužili na něco úplně jiného. Transylvánská lidová, nebo co.

Jáchym mezitím koloval mezi námi bezdětnými jako chovací trenažér.

Až dodatečně jsem si všiml, že se na levé straně téhle fotky potlouká Travolta.

Velký zájem v našem týmu vzbudila chůvička z Lidlu.

Václav se ukázal jako správný kapitán a rozjel mašinku. Dokonce při průjezdu zvládal vískat sedící babičky ve vlasech.

Před půlnocí dorazil folklorní soubor Kriváň. Probíhaly jakési rituály, po nichž náš kamarád a spoluhráč skončil nenávratně v opravdovém chomoutu. Přejeme mu to!

Uprostřed noci nás napadlo, že si vezmeme borovičku a doneseme ji na autobusové nádraží. 

Tam nám však došlo, že jalovec už nemůžeme ani cítit, tak jsme ji zase donesli zpět. I tak nám ale obličeje zářily štěstím. Tak jako novomanželům už napořád.

text a fotky Řízek

NHL V PŘÍSTAVU

Hokej hraji přesně tak často, jako vyplňuji daňové přiznání. Tyhle dvě činnosti se každoročně objevují zhruba ve stejnou dobu. Dokonce jsem v obou z nich přibližně stejně zběhlý - tápu a jsem zhusta odkázán na pomoc zkušenějších, ať už se jedná o daňovou poradkyni na penzi, nebo o um spoluhráče, jemuž se v bruslích aspoň tak trapně neviklá noha a má i opravdické hokejové rukavice a s tím související hokejové myšlení.

V neděli začínala obleva, takže možná za pět minut dvanáct jsme si dali za pět minut devět sraz v radotínském přístavu. Přiznám se, že mě Vašek musel hodně přemlouvat. Až když přihodil i společný ranní běh, který je mi přece jen bližší, a následný odvoz do Radotína, svolil jsem. Ten odvoz se pak ukázal jako fikce, ale na reklamaci už bylo pozdě.

Led se ukázal jako dokonale hladký a vzhledem k absenci sněhu prakticky hned po vybalení připravený k použití. Občas se však z hloubi ozval divný zvuk, asi pohyb litosférických desek, nebo volání o pomoc. Na funkci to vliv nemělo.

Už stačilo jen umístit dva páry bot coby branky a rozdělit šestici bruslařů na dva přibližně stejně silné týmy. Červení vypadali vizuálně hokejověji - jejich lídr měl dokonce dres Calgary Flames a Vaškovi půjčil nějaký reprezentační, těžko říct v jakém sportu. Navíc vše jistil úplně červený dřevorubec Kája, jemuž pro dokreslení agresivního dojmu dokonce krátce tekla krev z nosu.

Naše mužstvo olympijských sportovců z Radotína, hrající v černém, mělo jistotu jménem Šimon a dvě nejistoty v podobě mě a Kubči, který mi laskavě půjčil svou starší hůl. Vynikal zejména žlutou vodáckou helmou, o níž tvrdil, že ji nosí Jágr.

Přestože jsme hráli proti slunci, rychle jsme se ujali vedení 7:1, o něž jsme zase po jedné slabší chvilce přišli. A záhy jsme zjistili, že ty efektní prudké přihrávky naslepo na dokonalém ledu nemá co zbrzdit, takže neposedný puk doklouže klidně až na zbraslavskou stranu řeky a z nejrychlejší hry na světě se jednoduše může stát hra dost statická. Další diskuse vyvolávaly tyčky vytvořené z obuvi, které místo aby puk odrazily za pomyslnou čáru, nebo ven, raději samy odklouzaly pryč.

Když odmyslíme tyto drobné problémy a fakt, že většina z nás má zásadní potíže se stabilitou už jen při běžném předozadním pohybu na bruslích, vůbec nemluvě o zatáčení či manipulaci s holí, byl to fakt pěkný hokej. Černí vydřeli výhru v prvním mači, červení v druhém, a tak, protože sportovci napříč týmy nemohli prošvihnout nedělní rodinné obědy, rozhodl tiebreak. Ten jsme už před zraky Kubčovy rodiny a neznámého (výborného) fotografa zcela ovládli, přesto, nebo právě proto, že jsem při jedné luxusní rozehrávce zlomil čepel hokejky. Tu mi vodák Kubča věnoval na památku. Její pomník se teď navždy tyčí u našich popelnic. Nebo ráno tam ještě byl.

Brusle jsem zase na rok schoval do směšného igelitového obalu. Zbývá jen vyřešit otázku, kdo mi pomůže s těmi daněmi.

text Řízek, foto Martin Sekerka

VAŠEK_ČLÁNEK_.DOCX

Máme rádi fotbal. Byla sobota sedmá ranní a my jsme vyjeli na Berlín. Hertička spolu s Dariďáčem tam hrají proti Vlkům z Wolfsburgu.

Představa Berlína se v sedm ráno zdála býti relativně daleká, a tak jsme si cestu zpříjemňovali tak, jak to umíme. Každý trošku jinak a přesto všichni spolu. Kája obdivem k soudobým dějinám, já focením na mobil, Vlastík bratry Nedvědy, Lukáš řízením, Péťa soustředěním před velkolepou návštěvou olympijského stadionu, Luboš bavením ostatních a Tomáš pozorováním toho, co se v tom autě děje.

Cesta nakonec uběhla rychle a my jsme konečně vystoupili tam, kde se psaly před více než 80 lety dějiny, které nám přibližoval Kajetán - a to jak slovně, tak i názorně. Berlínský olympijský stadion, který hostil hry roku 1936, vypadal opravdu velikášsky.

Po prvním obdivování jsme vyrazili do centra, kde jsme pokračovali v prohlídce Berlína. Braniborská brána, Bundestag, Alexanderplatz - to vše neuniklo našim zrakům. Berlín je opravdu krásně město.

Při poznávání Berlína jsme stihli pár občerstvovaček, viděli demonstraci a nakonec se i vrátili včas na stadion.

Atmosféra na stadionu byla strhující, 43 tisíc převážně německých fanoušků dodávalo zápasu šmrnc. Lukáš si už v autě přál výsledek 0:0, ale přepočítal se.

Bohužel ne o tolik, o kolik by si přála většina fanoušků. Hertha vyhrála 1:0. Bylo příjemné, že se na tomto výsledku přímo podílel Dariďáč, jeho centr využil Ibiševič a Hertha mohla slavit.

Jako třešnička na dortu byl příslib nás všech, že naše příští fotbalová fanouškovská štace bude Londýn či Barcelona. Chcete další důkaz, že máme rádi fotbal?

text Vašek, foto Řízek a V.

SKÁCEL

Dalo by se na to nahlížet ze sentimentální perspektivy. Ve stínu už tehdy mohutného ořešáku jsme se s bráchou kdysi popelili na pískovišti na dvorku a pod jeho rozložitou korunou jsme si hrávali v nepojízdné Škodě 100 pokakané barvy, dokud škodovku nějaký blázen nebo nadšenec nekoupil a neodtáhl ji (to bylo slz!) a dokud jsme ze dvorku nevyrostli. Jeho ořechy jsme však i posléze sbírávali do lavorů a dalších nádob; byly prostě všude a byly jich stovky, kutálely se po střeše kůlny i za ní, zapadly i za kánoi. A pokaždé, když to pod nohou křuplo, cítil jsem se provinile, jako bych třeba zašlápl šneka. Vlašáky v jakékoli podobě nám potom lezly i ušima. Vlastně je od té doby moc nemusím.

Z praktického hlediska šlo naopak o problém. Zvrásněný strom, který za asi osmdesát let své existence dorostl do úctyhodné výšky i dalších rozměrů a plodil už jen posledních pár oříšků, bohužel kdysi zakořenil na blbém místě. Jeho košatá koruna se jako naschvál v jednom směru natahovala přesně nad střechu domu, další mohutné větve zase sahaly až nad sousedovic plot a pozemek a při větším nárazu větru hrozila katastrofa a kromě ní i přechodné zhoršení vztahů se sousedy, respektive s pojišťovnou. Bylo tedy nutno jednat.

Jednou z možností bylo nudně najmout specializovanou firmu, která by si nechtěným obrem snadno poradila. Druhou možností bylo přemluvit specializovaného Káju, povolat několik dalších laických kamarádů a příbuzných a ochotného dopravce Frantu a pustit se do toho zčásti svépomocně.

Jednoho nedělního dopoledne se tak na úpatí jednoho z radotínských kopců rozeznělo staccato motorovky. Předtím ale Kája z nitra oktávky vytahal kvanta rozličných lan, úvazů, karabin a postrojů, jakožto i dvojici pil. Celý proces oblékání odborníka trval desítky minut; bylo to jak příprava na ponor nebo na vesmírnou misi, ale mělo to zároveň i estetiku Spidermana, pokud si odmyslíme ty obstarožní maskáčové kalhoty a cyklistickou bundu. Ohromně poutavé. Vydržel bych na to koukat hodiny, ale pak to bylo ještě lepší.

Když se posléze dřevorubec vyhoupl do koruny, začala show, na kterou kromě nás, kteří jsme ho se založenýma rukama jistili, zírali i náhodní kolemjdoucí. Jak se obratně pohyboval mezi větvemi ve všech směrech. Jak si mnohokrát jako by podřezával pod sebou větev, ale vždycky patrně věděl, co má dělat. Ostré riffy benzínových dvoutaktů zněly mezi domy snad ještě déle, než trvá režisérská verze Formanova Amadea. Mezitím strom salámovou metodou pozbýval své koruny, některé větve s rámusem padaly přímo k zemi, jiné Kája na lanech něžně spustil. Do padlých větví se pustili ochotní kamarádi s pilami, kteří z ohlodaného velikána vytvořili nedůstojnou, ale praktickou stavebnici mohutných špalků.

Když padl k zemi i kmen, Spiderman se svlékl do civilu, čímž dočista ztratil svou auru. V hospodě potom snědl burger, který vlastně tak úplně burger nebyl, jako by to udělal i běžný smrtelník. Náklaďákem jsme vytěžené dřevo odvezli na chalupu, jejíž studené zdi ořešák chtě nechtě prohřeje. Chalupu, v níž jsme si jako děti hrávali. Sentimentální kruh se uzavírá.

text a foto Řízek

POD MRAZIVÝM NEBEM

V cizině tomu říkávají Winter Classic, v našich podmínkách se obvykle hovoří méně vzletně o hokeji na zamrzlém rybníce. A je čas se do něj pustit, jelikož v posledních dnech si nejen obligátní vlekaři, ale nejspíš i prodejci hokejek a bruslí mnou ruce. Možná mají i žně, což při sobotních -12 zní obzvlášť komicky. Představte si ty kombajny prohrabávající si cestu zasněženými pláněmi!

Na rybníčku mezi obcemi Kala a Solopisky Kajetán přes týden odhrabal krásný obdélníkový hokejový kurt. To se patrně rozkřiklo, protože když jsme přijeli na přírodní stadion, na ploše se pod blankytným nebem kromě několika Kajetánových příbuzných rozcvičovali nám zcela neznámí borci. Jeden z nich se dokonce ujal organizace celého "eventu", protože disponoval pravými modrými hokejovými rukavicemi.

Své o dvě čísla větší a několik let nenošené brusle (používám je zhruba stejně často jako žehličku nebo hřeben) jsem na břehu rybníka těsně vedle krmelce, kde jsme měli kabinu, vysypal z většího igelitového pytle. To vyvolalo posměšné poznámky podobně jako moje sportovní manšestráky vínové barvy - ale tuším, že Václav měl ještě o stupeň horší džíny. Jelikož počet hokejek byl přeci jen větší než počet Kájových bratranců, zbyla jedna kratší i na mě. Ale ono by to beztak nebylo moc poznat, kdybych ji neměl.

Draftovali jsme ještě nějaké dva vesničany a pustili jsme se do hraní, jenže po dvaceti vteřinách nesmlouvavého boje sedmi proti osmi jsme usoudili, že taková hra je vzhledem k rozměrům kolbiště pro kočku. Rozhodli jsme se, respektive ten muž s modrými rukavicemi se rozhodl, že místo toho uspořádáme miniturnaj. Pročež byl náš tým opět zbaven vesničanů a byl vykázán čekat na vedlejší tréninkové ploše, odkud jsme zase soustředěným tlakem a vířením vykázali bruslícího pána s holčičkou.

Zde jsme se věnovali nejprve takzvanému individuálu - s kotníky kvedlajícími se v příliš volných bruslích jsem se snažil si vzpomenout, že umím přešlapovat, ale jen na jednu stranu (budu muset hrát na pravém křídle). Na triky, jejichž pomocí jiní couvají či zprudka brzdí, jsem ale nepřišel. A pak jsme se jali natrénovat nějaké akce, po nichž kotouč zpravidla končil v okolním sněhu. Kolem nás mlčenlivě kroužil jakýsi běžkař a nějaká jiná holčička řezala do ledu piruety.

Venkovani nás v prvním duelu přejeli 6:1, ale na ty druhé už zafungovala naše medicína - Kajetán jezdil po ledě, jako by vůbec neměl nedávno zlomenou nohu, po které si sundal sádru za dvanáct dní. Václav operoval ve fiktivním mezikruží a týmově všem plácal po každé naší hezké akci. I mně, přestože jsem se především snažil nikoho a sebe nezranit. Zato bratranci solidně pokryli defenzivu a jejich vytrvalé protestování proti soupeřovu plíživému zmenšování branky vedlo k tomu, že se cizí boty posunuly a nám to tam začalo padat.

A pak jsem se osmělil a celkem zuřivě se pustil do souboje o puk. Měl jsem docela i navrch, než kluci začali řvát, že já a jeden z bratranců hrajeme spolu. Takže je načase zase zabalit brusle do igeliťáku a nadanějším lidem vrátit hokejku. Však i Vaškova babička Jaruška ví a ráda o tom vypráví, že mi míčové a ostatně i pukové sporty moc nejdou. A že právě proto mě kdysi nacpali do fotbalové branky.

text a foto Řízek

KRETÉNI PROTI DEBILŮM

Je to něco jako zápasy MMA, ve kterých je dovoleno všechno. Akorát místo skutečných svalnatých gladiátorů, kteří se v ringu kopou do rozkroku a utrhávají si uši, se zde podobným způsobem utkávají jedinci daleko za zenitem, nejen sportovním, ale dost často i životním.

Utkání osmé hanspaulské ligy, obvykle fotbalové, se občas zvrhnou. Zpravidla tehdy, když jeden tým neunese způsob hry druhého. Anebo prostě proto, že to jsou idioti. Jedni, nebo druzí, dost často napříč celým hřištěm.

"Ty kreténe, jestli mi ještě jednou řekneš "debile", dám ti pěstí," běží rozzuřený hráč týmu Krabí výměšky za naším Kajetánem, který zrovna odpočívá na střídačce. Kajetán mu něco dlouze vysvětluje a zakončuje nejspíš slovem, které hráči Výměšků vadilo. Ten se napřahuje... a poplácá ho po tváři.

A najednou je mela, u postranní čáry diskutuje a postrkává se hlouček zpocených strýců, polovina má žluto-černé dresy, druhá oranžové. Společné mají to, že nikdo z nich neumí hrát fotbal. Jsem mezi nimi dokonce i já, ani nevím, jak jsem se tam z branky dostal, a pokouším se odsunout masivního hráče s přezdívkou Bambus, který do mě před pár minutami dost nešetrně zajel, načež jsem na něj začal hystericky ječet nejrůznější vulgarismy (a pak jsem se mu omlouval, ono to zas tak strašné nebylo), no a teď se rozpřahuje na moje kamarády.

Brunátných diskutérů je celá řada a vlastně ani nevím, co konkrétně se řeší, ale řeší se to hodně divoce, každý hrozí, gestikuluje a nesmiřitelně se tváří. "FC Forejt odchází! FC Forejt jde pryč ze hřiště!" velí kapitán Václav na protest, nevím přesně proti čemu. Snažím se namítat, že za stavu 3:1 pro nás a pár minut před koncem by to nebylo úplně taktické. Vůbec mě neposlouchá, ale jeho naštěstí taky nikdo, takže odchází jen Václav, načež se vrací a po chvíli se zase začne hrát. Respektive vztekat se, stěžovat si u rozhodčího, prasit a oplácet.

"Tak to přizneeej!" hulákají na Marťase a dožadují se vhazování, ale Marťas nic nepřiznává, vhazujeme my a on utíká k soupeřově brance. Jedna kosa, druhá, koukám na rozhodčího, ale ten jen čumí, protože je rád, že je rád a že zatím nikdo nenapadá jeho. A pak to naštěstí ukončí.

"Vyhráli poprvý v životě," odtuší jeden z krabího týmu, protože se před zápasem podíval do tabulky naší ligy, kde jsme byli zcela poslední. Jenže tabulka lhala: vyhráli jsme už podruhé a jsme předposlední. A pevně doufáme, že hráči Krabích výměšků si najdou nějaký jiný sport, ve kterém by mohli vyniknout. Anebo že aspoň budou příště vynikat v nějaké jiné skupině než my.

text a foto Řízek

OPERACE OLOVO

Vždyť tady máme to olovo! vzpomněl jsem si krátce před silvestrovskou půlnocí. Těžké kovové hvězdičky, které žárem zjihnou jako taveňák, jsme umístili na speciální naběračku, tu napíchli na pohrabáč a celé to strčili do kamen. Má se to dělat o Vánocích, ale na Silvestra to taky jde, jak jsme zjistili. Po vychrstnutí do lavoru nám hmota se zasyčením trojrozměrně vymodelovala naši budoucnost. A je nač se těšit.

Hlavně opatrně

Před Vánocemi redakce ve zvýšené míře zaplňují úplatky, jimž se kulantně říká vánoční dárky. Letos se dostalo i na mě: nejmenovaná nadnárodní auditorská společnost patřící do takzvané Velké čtyřky mi zaslala něco, co vypadalo jako luxusní, nadnárodní láhev. Ve skutečnosti se v krabičce skrývala sada pro lití olova.

Nabízí se paralela s Obecnou školou, kdy se chlapec těšil na vzduchovku, a on v tvarově podobné krabici byl jen stojánek na noty. Takže jsem byl trochu zklamán. Na druhou stranu jsem cítil, že tenhle "stojánek" má potenciál. Rozhodně to může být zpestření silvestrovského večírku na venkově.

Teď zpětně to na mě působí jako DNA,
nebo horní díl plavek.

Průvodcem lití olova jsem jmenoval sám sebe. Tím, že s rozžhaveným a patrně jedovatým kovem na velmi nestabilní konstrukci manipuloval ten nejméně šikovný, nebyla nouze o veselé momenty. Budoucnost řady z nás tak skončila neslavně: rozlitá na žhavém dřevu v kamnech chatky v Městečku na Benešovsku.

Věštili jsme docela dlouho. Málem jsme kvůli tomu nestihli příchod nového roku s epickým ohňostrojovým soubojem mezi Poříčím nad Sázavou, Čerčany a dalšími obcemi. Snad nejlépe dopadl Luboš, přezdívaný Malíř mandarinky. Olověný duch nadnárodních auditorů mu totiž v tomto roce přinese dívku hrající lakros, navíc prý s nohama daleko od sebe, jak poznamenal znalecky Kajetán. Je fakt, že je to trochu vágní, ale potěší to.

Pepan se lití nezúčastnil.

Já jsem do nezůstal zas tak pozadu. Naházel jsem na naběračku hvězdiček hned několik, abych to pojistil. A šup s tím do umyvadla! Ale to vypadá jako... No vážně to tak vypadá! "Je to vagina," potvrdil moudrý tchán, který se v chatce nachomýtl.

I vy si užijte podobně hezký rok.

text Řízek, foto Maruška a Ř.