EXPONENCIÁLNÍ

Oceňovaný a nedocenitelný kolega Petr v jednom svém textu o pandemii utrousil nenápadnou větu, že exponenciály jsou všude kolem nás. Aby si čtenář ono neustálé nepozorovatelné zvětšování dokázal představit, vypsal do závorky dva příklady: růst všeho živého a úrok na termínovaném účtu. Petr je výjimečný novinář a má ten vzácný dar, že čtenář, v tomhle případě já, je vzděláván, aniž by se stihl začít bránit.

Úrok na mém účtu ani Hedvika opravdu nerostou před očima, byť o naší dceři to někdo občas prohlásí; ono se to tak dělá, když nějaké dítě pár dní nebo týdnů nevidíte. Nicméně opravdu se soustavně citelně zvětšuje – je sice pořád mrňavá, jenže úplně jinak než před těmi pěti měsíci. Zcela změnila měřítko a jsou věci, které už jsou prostě pryč.

Třeba ty miniaturní nehty, co jsem jí stříhal, abychom předešli jejímu neúmyslnému sebepoškozování,  a připadal si přitom strašlivě neohrabaně (ale zvládli jsme to, prstů má pořád správný počet). Díky exponenciále mají ty nehtíky už tak dvoj- až trojnásobnou plochu a daleko snáz se kolem nich manévruje s ostrými předměty.

Přiznám se, že jsem se neustále šíleně bál, že jí nějak ublížím, jak byla taková bezvládná a křehká. Já jsem navíc opravdu strašné vemeno a nebezpečný jsem dost často i sám sobě (o Vánocích jsem s ní uklouzl na schodech, což bylo důrazné varování). Bojím se samozřejmě pořád, nicméně už je to v racionálních a nesvazujících mezích.

Ale ta její kapesnost mi trochu chybí. Hlavu už drží sama, byť se pořád trochu kymácí, z kombinézy a těch dalších šatů na ven (nevím, jak se jim správně říká) už jí i čouhají končetiny, které se dříve ztrácely teprve někde v místech, kde rukáv ústí do zbytku oblečku. V kočáru drandí na břiše a nasává svět, který se na ni prostřednictvím cizích babiček u květinářství směje, protože disponuje roztomilou čepicí s ouškama a má neustále vykulené oči (běda, jestli ty jí nezůstanou!).

Zmizely i naše hovory na přebalovacím pultu. To bylo první a dlouho jediné místo, kdy patrně zaznamenala mou přítomnost, takže jsme toho využili a vedli spolu dlouhé diskuse sestávající z různých hrdelních zvuků. Dokud se jeden nebo druhý z nás nerozbrečel. Nicméně tuhle (mou) úroveň zábavy už slečna překonala. Jako už opustila svou první oblíbenou hračku: bílé medvídky visící z jakési konstrukce. Patří vám dík za výdrž, méďové. Zvlášť těm šustícím z vás. 

Přestala i neustále vyrábět bubliny (říkal jsem jí kvůli tomu Bubliště). Produkce slin se tím nicméně nezpomalila, naopak. Ještě pořád ale spává s oběma rukama nad hlavou, jako by se vzdávala. A začne natahovat a krčit horní ret, když na ni zblízka mluví někdo neznámý. To bych prosil oboje zachovat, třeba do maturity.

Ano, a pořád je mi až nespravedlivě podobná a pořád mám tendenci se za to oběma holkám omlouvat. Ale třeba si i tady exponenciála nějak poradí.

text Řízek, foto Maruška