KYTKA REVIVAL

Exotů ubývá. Když jsem kdysi jako elév v novinách začínal, pamatuju si na divného ošuntělého člověka v širáku, který do práce chodil s obrovským bílým psem a nezřídka s kytarou. Později se ukázalo, že to není zbloudilý hobo, nýbrž redaktor ekonomické rubriky. Vzpomínám i na někdejší kolegyni, kvůli níž byl později vydán výnos, že je zakázáno na pracoviště nosit hlodavce. Do práce ji totiž doprovázela krysa, jež jí sedávala na ňadrech.

Proces přerodu mimoňů v profesionálně vyhlížející novináře pravděpodobně souvisí s přeměnou redakcí na newsroomy. Ve snaze zlepšit kooperaci a zavést "workflow" se zrušily takové zbytečnosti, jako jsou zdi mezi jednotlivými rubrikami a soukromí.

Vršení starých novin do nekonečného komínku a prázdných lahví na stole není populární, stejně jako jakýkoli bordel (což pochopitelně těžce nesu). Dokonce i kolegové, kteří na poradu přicházejí ve zpoceném cyklistickém dresu a následně rohlík a vlašák drobí do klávesnice, už jsou velkou výjimkou; vzhledem k absenci zdí a zkracující se mezilidské vzdálenosti (proces hňahňání) se totiž upřednostňuje stravování kdekoli jinde a konzervativnější způsob dojíždění do práce.

Můj bývalý kolega po svém konci v redakci nedodržel směrnici o recyklaci a svou uschlou kytku i s květináčem prostě vyhodil do koše (vlastní, neschválené rostliny jsou prý ostatně nějakou směrnicí také zakázány). Kytku jsem z koše vylovil a zalil a ukázalo se, že ještě nebyla tak dočista po smrti. Nejsem sice žádný botanik, ale přece kdyby byla, těžko by se na jejích periferiích začaly objevovat takové zelené věci, pupence či co vlastně.

Kytka přesně před měsícem

Její velmi rychlé oživení jsme všichni pozorovali se zatajeným dechem. Sterilní klima obrovské haly jí nejspíš jde k duhu, jako i velmi sporadická zálivka. Samozřejmě se objevily takové poťouchlosti nebo snad kanadské žertíky, jako že ji kdosi schoval na jiný stůl, aby mě vyděsil, nebo že si někdo dokonce dal tu práci a dosud chybějící listy nahradil papírovými vyrobenými z takových těch lepicích na poznámky. To kytku jen zocelilo.

Aniž by dosud vlastnila potřebné povolení k životu, dočista se vzpamatovala. Je tak jedinou zelení kromě oficiálních palem široko daleko.

Doufám, že je to jen začátek vlny rebelie proti unifikaci novinářů a jejich prostředí, na jejímž konci bude triumfální návrat vlašáku, krys, ňader a santusáků se psy do českých redakcí.

 text a foto Řízek

ITALSKÉ PRÁZDNINY

Vážení a milí uživatelé,
posíláme vám veškeré možné pozdravy z dvojrodinné dovolené v severní Itálii. Trávíme ji vesměs lyžováním pod temnomodrou oblohou prošpikovanou bělavými ostny tryskáčů. My čtyři rozrýváme celý tento týden technický i přírodní sníh širokých i strmých plání Dolomit. 

Pro závistivé: jsme ve Val di Fiemme, dlíme nedaleko města Cavalese v rezidenci nazvané po ohroženém medvídku pandě, po večerech hrajeme stolní hry a třídíme odpad na pytlíky od Vitany a plechovky od Kozla. Ráno pak obvykle synchronizovaně naložíme do auta vše potřebné a uháníme hoblovat kopce. Večer se pak ztahaní vracíme, hrajeme stolní hry a třídíme. Jinak nám prý nevrátí kauci na ubytování.

Ale dnes na nastal volný den, takže si můžeme ve stručnosti představit, kdo tu vlastně je. Máme tu Marušku, která stráně zdolává na lyžích tovární značky Head – jsou stejné, jaké mívá plnoštíhlá závodnice Vonnová, ale Maruška je dočista jiná. Má červenou bundu a stříbřitou přilbu a na sjezdovce je k nepřehlédnutí pro svůj elegantní styl. Kromě lyžování patří mezi její přednosti vztahové poradenství na dálku i konverzace v italštině, což ji oboje činí naprosto nepostradatelnou i pro jakoukoli budoucí dvojrodinnou dovolenou. A vyhrává veškeré společenské hry. „Luki, mně je zima a bolí mě nožička, že to přestane, viď?“ říká nejčastěji. Většinou je jí zima a jindy horko.

Je tu i Eliška, mezi jejíž zájmy patří luštění osmisměrek a kniha Bylo nás pět. Jako jediná z nás umí opravdovsky lyžovat, protože na to má i školy, a může nás tak učit. Obvykle se ale nenecháme, protože máme vlastní hlavu a víme všechno nejlíp. Eliška je křehká princezna, s níž to má princ někdy přetěžké. Ale o to víc se to pak cení. „Ty seš bllbeej!“ někdy se na Jirku trochu zlobí, ale my všichni víme, že je to jen naoko.

Maskulinním faktorem našeho výletu je Jirka. Dlouhán, který nám vaří fantastické snídaně s kakajíčkem a umývá nádobí, je sice zatím neúspěšný v našich stolních hrách, ale bez jeho organizačních schopností a obdivuhodné trpělivosti bychom už dávno bloudili ve stínu zasněžených velehor. Dvojice Luky a Maruška by navíc bez Jirkových nekonečných potravinových zásob pravděpodobně první dny zemřela hladem. Bez ustání opakuje „Mordopecky“ a „Dáme píváka?“

No a pak je tu samozřejmě vrchní šofér, neúnavný kritik a váhavý lyžař Luky. „Myslím, že jsem si určitě objednal nejlíp,“ říká v pizzerii, než mu přinesou pizzu, na níž se bůhvíproč válejí brambory. „Myslím, že jsem z nás čtyř nejlepší lyžař,“ krmí nás svými moudry i na svahu. My ostatní můžeme zatím potvrdit jeho prvenství v rozbíjení všelijakých sklenic, uzávěrů a dalších serepetiček. Jo a dělá se mu blbě na lanovce – HA HA.  

text Řízek a Maruška
tichá podpora Jirka a Eliška
foto neznámý talentovaný lyžař a Jirka

ŽABKA POD "VODOU"

Houseflooding party
text: Řízek, nákres: neznámý dělník, legenda a repro: Řízek

Naše zeměkoule není nafukovací, i když to asi ještě nikdo neprověřil. Každým dnem zasypáváme někde nějaký ten koutek svým bordýlkem: igelitkami, konzervami, papírky od bonbónů, a někteří nerozvážní i zbytky jídla. Zvlášť po oslavách, ale to sem teď netahejme. A tak se jednou určitě stane, že se budeme topit v odpadu.

Dům, v němž bydlím, se v něm topil už včera. Něco totiž ucpalo trubku, proto nastala celkem absurdní situace. Kalná voda vytékala z mého sprchového koutu, místo aby se do něj nořila, nebo aspoň zůstávala skryta. To bylo zajímavé; jenže nezůstalo jen u toho, ty věci chtěly z vaničky ven a tekly dále, po modrých dlaždičkách, přes falešné parkety až dolů, zřejmě k sousedům.

V seznamu znečišťovatelů, který pro můj byt zpracovává Greenpeace, kocour na chvíli klesl až na druhé místo. A neztratil smysl pro černý humor – uprostřed té spoušti způsobně vytvořil hromádku přímo do svého záchodu, který z povodně čněl takovým noemovským způsobem. Na něm se plavil hrdinný kocour.

Přijel instalatér s dlouhým elektrickým pérem, které se vnořilo někam do hlubin. Než jsem si došel vybrat peníze do bankomatu, byl hotov; v příštím životě chci být instalatérem. Kašlu vám na společenskou prestiž a takové blbosti – kdo z vás kdy vydělal 1 650 korun za deset minut práce?

Klepání na dveře. Ahoj Jirko, to jsem nevěděl, že bydlíš pode mnou. Jo, ten mokrej strop, ten ti nezávidím. Jak se jinak máš? Následoval zvláštní telefonát s paní domácí, neshodli jsme se vlastně vůbec na ničem. Já to platit nebudu, nebudu, nebudu – notovali jsme si jednohlasně, když jsme se zrovna nesnažili tomu druhému více méně skrytě podstrčit nějaké ty invektivy. Hanebné tvrzení, že sousední byty nejsou trubkami propojené, jsem vyvrátil pomocí plánku, který se naší redakci exkluzivně podařilo získat (víme první).

Jak tato causa dopadne, ale nevím. Je vytřeno a vše nechtěné již odtéká tam, kam má. Záchod a přilehlé okolí teď získaly auru nedotknutelnosti, bojím se tam vůbec přiblížit, raději ho zdravím a oslovuji zdrobnělinami, aby se zase neurazil. Závidím všem těm, kdo mají suché záchody. A taky instalatérům. A trochu i majitelům bytů.