SKÁCEL

Dalo by se na to nahlížet ze sentimentální perspektivy. Ve stínu už tehdy mohutného ořešáku jsme se s bráchou kdysi popelili na pískovišti na dvorku a pod jeho rozložitou korunou jsme si hrávali v nepojízdné Škodě 100 pokakané barvy, dokud škodovku nějaký blázen nebo nadšenec nekoupil a neodtáhl ji (to bylo slz!) a dokud jsme ze dvorku nevyrostli. Jeho ořechy jsme však i posléze sbírávali do lavorů a dalších nádob; byly prostě všude a byly jich stovky, kutálely se po střeše kůlny i za ní, zapadly i za kánoi. A pokaždé, když to pod nohou křuplo, cítil jsem se provinile, jako bych třeba zašlápl šneka. Vlašáky v jakékoli podobě nám potom lezly i ušima. Vlastně je od té doby moc nemusím.

Z praktického hlediska šlo naopak o problém. Zvrásněný strom, který za asi osmdesát let své existence dorostl do úctyhodné výšky i dalších rozměrů a plodil už jen posledních pár oříšků, bohužel kdysi zakořenil na blbém místě. Jeho košatá koruna se jako naschvál v jednom směru natahovala přesně nad střechu domu, další mohutné větve zase sahaly až nad sousedovic plot a pozemek a při větším nárazu větru hrozila katastrofa a kromě ní i přechodné zhoršení vztahů se sousedy, respektive s pojišťovnou. Bylo tedy nutno jednat.

Jednou z možností bylo nudně najmout specializovanou firmu, která by si nechtěným obrem snadno poradila. Druhou možností bylo přemluvit specializovaného Káju, povolat několik dalších laických kamarádů a příbuzných a ochotného dopravce Frantu a pustit se do toho zčásti svépomocně.

Jednoho nedělního dopoledne se tak na úpatí jednoho z radotínských kopců rozeznělo staccato motorovky. Předtím ale Kája z nitra oktávky vytahal kvanta rozličných lan, úvazů, karabin a postrojů, jakožto i dvojici pil. Celý proces oblékání odborníka trval desítky minut; bylo to jak příprava na ponor nebo na vesmírnou misi, ale mělo to zároveň i estetiku Spidermana, pokud si odmyslíme ty obstarožní maskáčové kalhoty a cyklistickou bundu. Ohromně poutavé. Vydržel bych na to koukat hodiny, ale pak to bylo ještě lepší.

Když se posléze dřevorubec vyhoupl do koruny, začala show, na kterou kromě nás, kteří jsme ho se založenýma rukama jistili, zírali i náhodní kolemjdoucí. Jak se obratně pohyboval mezi větvemi ve všech směrech. Jak si mnohokrát jako by podřezával pod sebou větev, ale vždycky patrně věděl, co má dělat. Ostré riffy benzínových dvoutaktů zněly mezi domy snad ještě déle, než trvá režisérská verze Formanova Amadea. Mezitím strom salámovou metodou pozbýval své koruny, některé větve s rámusem padaly přímo k zemi, jiné Kája na lanech něžně spustil. Do padlých větví se pustili ochotní kamarádi s pilami, kteří z ohlodaného velikána vytvořili nedůstojnou, ale praktickou stavebnici mohutných špalků.

Když padl k zemi i kmen, Spiderman se svlékl do civilu, čímž dočista ztratil svou auru. V hospodě potom snědl burger, který vlastně tak úplně burger nebyl, jako by to udělal i běžný smrtelník. Náklaďákem jsme vytěžené dřevo odvezli na chalupu, jejíž studené zdi ořešák chtě nechtě prohřeje. Chalupu, v níž jsme si jako děti hrávali. Sentimentální kruh se uzavírá.

text a foto Řízek