WEB SITE HISTORY

Před sedmnácti lety Mňága řešila nějaké těžší období, saxofonistu vysadili na benzince a Petr Fiala měl asi i trable ve vztahu nebo v manželství, ale nepamatuju si, v kterém. No a taky vydali nijak zvlášť výbornou desku Web site story, která tyhle procesy odráží (s názvem bylo nějaké mrzení, pokud si správně pamatuju, protože se tahle brilantní slovní hříčka dříve vyskytovala i na webu Monkey Business).

A vyrazili na turné a my jsme jim šli naproti: před šatnou v Lucerna Music Baru bylo možno zakoupit cédéčko, plakát za dvacku (visel mi v pokoji, vedle plakátu k předchozímu turné), knihu Petra Fialy (ač skalní fanoušek, nikdy jsem nenašel odvahu, abych opustil bezpečí přístavu) a velice hnusné tričko, které jsem pak léta nosil a podobně jako další položky z mé textilní diskografie skončilo v kontejneru pro potřebné.

Sedmnáct let! Měl jsem tehdy vizáž a la Tomáš Rosický, nebo spíš Pavel Poulíček, střídavě jsem se rozcházel a scházel a především jsme s lidmi, kteří teď už mají kupu dětí a jiných zájmů, nevynechali jediný pražský koncert Mňágy, protože jsme nic lepšího neznali. Kdyby Fiala zpíval: "Jsem smutnej a trochu v depresi" a hrál tři tóny, tleskal bych mu, považoval to za geniální a hodné následování, chtěl bych se to naučit hrát na kytaru a procítěně to interpretovat u táborových ohňů a nebyl bych sám.

Stáli jsme zpravidla na kraji davu pod balkonem, protože Franta měří dva metry a zároveň je ohleduplný. Mezi písničkami jsme někdy křičeli "Něgdy!" a jindy zase "Radotín!" a při písni Zameten jsme předváděli nacvičené choreo, jako že zametáme. Po vystoupení se šlo na poslední panák a na poslední panťák a klimbalo se s hlavami opřenými o světle modrý umakart.

Byla to každopádně poslední deska, ze které jsem byl zpočátku nadšen a kterou si dodnes pamatuji celou, protože pak už se začal můj vztah s Mňágou rozvolňovat a předpokládám, že i vztah většiny tehdejší party (kromě oddaného Péti). Mohlo to kromě přesunu do nových životních etap, na než se depky z Valašského Meziříčí roubují složitěji, souviset i s klesající kvalitou tvorby – pozdější verše "Na stanici polární/ztratil se panel solární" byly asi už debilní i na mě.

Tudíž, když už jsem přišel na koncert, při nových písničkách jsem ostentativně odcházel pro pití nebo na záchod, což ale bylo čím dál tím náročnější, jak jich přibývalo. Poslední desku jsme se ženou protrpěli loni cestou do Drážďan a dostali jsme pokutu za rychlost, asi jak jsem se tomu snažil ujet.

Mňága ale letos sympaticky pravidelně streamuje koncerty ze zkušebny, což podnítilo mou zvědavost. Hráli třeba koncert ze samých pomalých písniček a bylo to velice fajn. A včera právě měli přejet celé Web site story.

Začíná pochodovými Přesýpacími hodinami ("Trochu toho zmatení a trochu té mysli", tomu jsme se s bráchou hodně smáli, jak je to blbé), následuje Magnet s maximálně čtyřmi akordy a skvělým chytlavým refrénem, tu jsme pak rádi hráli po večerce v jídelně a pak přijde Johny Troska junior spící před Teskem ve skladbě Nehledám nic a tu miluju dodneška, protože je výborná! Má taky ty stejné čtyři akordy a přesně takhle jsem se v osmnácti cítil, no vážně, a kdo ne?

Pak se to teda trochu začne propadat, přijde další pochodová píseň Ajlavjů, hodně ji hráli na koncertech, bohužel, a jakýsi zmateně zamilovaný duet Popel žhne, kde kdysi kolega Rádoš objevil zásadní chybu: Fiala zpívá, že se jim klenoty válejí "pod našimi nohami" - znamená to tak, že autor a jeho partnerka jsou stůl?

Hudebně je asi o fous zajímavější druhá půlka, respektive objevují se tam sice blbější písničky, zato i jiné akordy než ty předchozí čtyři. Jak se dostat z vězení? ptá se Fiala a jeho bývalý saxofonista přemýšlí, jak se dostat z benzinky. 1. máj a Bude mi třicet jsem vždycky přeskakoval, pokud to šlo (anebo jsem si šel pro pití).

Egon miluje Lenku je podobná haluz jako Ajlavjů, ale osmnáctiletá osoba se s ní snáz ztotožnila, protože ze svého života či okolí dobře znala případy, kdy nějaký Egon miluje Lenku, zatímco Lenka miluje Vladimíra, je pitomá, ale krásná a je to kurva nefér! Výprodej je další vycpávka, ale už to spěje ke skvělému, divnému závěru. Okolo očí chvílemi nezní jako Mňága a dokonce obsahuje něco jako riff. A This song je další trochu nemňága, a sice píseň o lidech jako já, kteří v jednom týdnu přijdou o kolo, utopí sluchátka, rozsekají telefon, rozsekají hodinky a na další těžkosti radši zapomenou.

Večer jsem nakonec místo Mňágy editoval rozhovor do Enka a koukal přitom s Maruškou na bondovku s Craigem. Péťa paralelně žehlil a koukal na Veselé Velikonoce s Belmondem. Ale mrkneme na to dneska ze záznamu. Výhoda je, že se při tom dá bez uzardění přeskakovat, chodit si pro pití i vzpomínat.

text a archivní foto (2007) Řízek