ČTVRTKA

Pamatuju si akorát nahaté poskakování v mlhovišti, dřevěnou stavebnici Polikarpovka a pak jednu dost nechutnou nehodu z výletu, kterou jsem se na předškoláka celkem rafinovaně snažil zakamuflovat, ale prokoukli (procítili?) to. 

Vůbec si naopak nepamatuju, jestli jsem se do školky těšil, nebo to byly každoranní boje, které končily pláčem na jedné a blbým pocitem a provinilým ústupem do práce na druhé straně.

Když Heda začala chodit do nové školky, zkrátila se nám cesta asi tak na osminu, jenže dvacetinásobně přibylo slz. Prvních pár týdnů na podzim to bylo docela psycho, ale pak se to začalo zvolna lepšit. Určitě pomohlo, že si tam našla kámoše. A pomohla nám i Čtvrtka.

Potkali jsme ji poprvé ve čtvrtek a Heda měla zrovna pojmenovávací období (někteří plyšáci měnili názvy tak rychle, že to matrika ani nestíhala zaznamenávat), takže se stala Čtvrtkou a zůstala jí i poté, co jsme místním šetřením a z dobře informovaných anonymních zdrojů zjistili, že je to samozřejmě kocour a jmenuje se Black. 

Černý sametový, nejspíš polovenkovní kocour panoval na rozsáhlém panství zhruba ohraničeném hlavními silnicemi a sídlištěm, přičemž nejraději se podle všeho pohyboval na oplocené zahradě v sousedství školky, kde mu kdosi dokonce postavil chatrnou boudičku a dával mu k ní mističky. 

Když bylo ráno smutno, vsázeli jsme se, jestli potkáme Čtvrtku, a hned bylo veseleji. Chodili jsme kvůli tomu delší cestou a povídali jsme si o kočkách. Nebo jsme spiklenecky osnovali plán, že jí vezmeme kapsičku na přilepšenou, ale jen když se máma nebude koukat. A dalo se i těšit na to, až půjdeme ze školky, jestli tam zase bude. 

Zvíře bylo čím dál přítulnější a oprsklejší. Suverénně kličkovalo mezi auty, nechávalo se hladit dětmi a vydávalo se i na pozemek školky a k velké nevoli učitelek dokonce proklouzlo i do jedné ze tříd.

Když pak Čtvrtka/Black jednoho dne zmizel, logicky jsem se nejdříve zeptal paní učitelky, jestli v tom náhodou nemá prsty (řekl jsem to trochu kulantněji). Ale tvářila se, že o tom nic neví. Protože hrozně nemám rád, když je moje dítě smutné, zavolal jsem i do útulku do Měcholup. Taky nic, ale paní byla sympatická a ani po vylíčení mého problému si o mně nemyslela, že jsem idiot. 

Zkusil jsem i whatsappovou rodičovskou skupinku, kde se jinak řeší fotografování a vši; tam už úplně nedokážu odhadnout, co si o mně ostatní mysleli. Uprostřed pátrání Heda nevzrušeně poznamenala, že kočka patřila Vaškovi a Honzovi z jiné třídy. Kde je teď a jestli se vrátí, nikdo neví. Aspoň bych třeba vylepil plakátky na sloupy. Ale to už bych asi opravdu byl idiot.  

Čtvrtčin domeček je rozvalený, mističky nedojedené a Heda zamlklá, včera se vrátily dokonce i slzy a opět jsem i provinile ustupoval. Ale co to támhle...? Koukni, zajíc, ten je srandovní, jak tam na té zahradě blbne! Takovej macatej! Směje se a dává ušákovi jméno Čtvrťák.

Třeba bude novým, snad i trvanlivějším kámošem-motivátorem. I když kdoví: k obědu měli údajného králíka na česneku.

Aktualizováno o vyjádření druhého rodiče: Čtvrtka má na zahradě nový domeček a misku s jídlem. Takže je možné, že je zpátky ve hře. Situaci budeme dále sledovat. 

text a foto Řízek

MAJU A JEHO OTISK

Zničil každou kytku, i když potom blil. Zničil koženku z dveří, a když jsme je nechali opravit, zničil i tu novou, aby nám vysvětlil, že už to opravovat nemáme. Zničil dětské tee-pee. Pil vodu ze záchodu, a Heda se tomu ještě smála. Když jsme ho jednou nevzali na dovolenou do ciziny, nechal nám uprostřed dětské postýlky velmi nevábný, avšak pro všechny další obdobné případy zcela jasný vzkaz. Nepoučili jsme se, a když jsme ho nevzali k moři i tentokrát, dopadlo to ještě hůř. 

Jednou objevil tajný průchod z koupelny na balkon. Stačilo jen prokousat síť. Vzniklý otvor jej navíc při cestě na vzduch i vyčesával. Naučil se sundat pokličku z pánve a sežral cokoli, co nebyly jeho granule, ale nikdy, za žádných okolností nejedl sýr. Nikdo mu nikdy nedokázal vysvětlit princip stolu a stolování. Při vaření vyskočil na desku třeba padesátkrát a 49krát jsem ho shodil a jednou nad tím mávnul rukou. Vylíval nám skleničky se šťávou. Jen tak.

Když po sobě zahrabával bobky, cíleně škrábal do plechového koše a nedalo se to poslouchat. Nosil myši do domu, jen tak. Když se uprostřed noci do domu nemohla dostat Maruška, plakal tak, že jsem se šel podívat, co se děje, a pustil ji dovnitř.

Utlapkával nám břicha, spal vždycky Marušce u nohou a občas jako bych zaslechl i velmi slabé předení (to byla jeho velká panička). Nejvíc ho bavilo hrát si s plyšovou leklou rybou s hýbacím ocasem. Hlavně uprostřed noci.

Ale jeho rajón byla chata. Lovil ptáky a nechával je za dveřmi. Lovil krtka pod zemí a zničil tím víc trávníku než on. Lovil naše nohy čouhající z peřiny ve spaní, než si na nás zvykl a stal se největším mazlem. Lovil panáčky z Člověče, nezlob se a zanechal svůj otisk ve všech červených, s nimiž hraje Heda. 

Zanechal svůj otisk v nás, protože miloval Hedu tou nejčistší zvířecí láskou – nikdy by jí neublížil (občas si akorát s přehrávaným pláčem stěžovala, že ji "packnul") – a ona milovala jeho. Dávali si hlavičky na uvítanou. Jako nemotorný akrobat lezl po její domečkové postýlce, a když jsme prodávali její kočárek, vysáli jsme z něj kilo černých chlupů. 

Ty byly ostatně všude. A neměli jsme kytky a nemohli jsme někde nechat bez dozoru jakékoli jídlo (kromě sýru) či skleničku se šťávou. Zato jsme měli senzačního parťáka.

Vždycky se nakonec odkudsi vrátil, jenže tentokrát to nevyjde. Protože když černá kočka neběží přes cestu dost rychle, je to především její smůla. 

Maju, Mažík, Mažinot, Mažislav, Mažíček je snad někde v kočičím nebi a s Pepanem nejspíš kroutí hlavou nad tím, jak tu kvůli nim bulíme.

text a foto Řízek

OKRAJE LAVORU

Vidím tě, jak bys vypadal v sedmatřiceti a pořád bys mi byl nejspíš trochu, nebo spíš hodně podobný, jen o rok a půl zachovalejší. V zrcadle bys s mírným znepokojením pozoroval ustupující vlasy, ale tvoje rezignace by ještě nepostoupila tak daleko, aby ses přestal holit. Však taky proč: hezkej kluk, modrý oči, vysokej, blond, maximálně pár šedin, švihák v nejlepších letech, celkem ve formě. I bez posilovny: kdo to může říct?

Ale jinak je fakt těžký si tě po těch patnácti letech, co tu nejsi, aktualizovat a představit si tě v těch divných hadrech, co se teď nosí, s chytrým telefonem a ověšeného dalšími zbytečnými vychytávkami, v kanceláři nebo cestou do práce, jak si blbě vyspalý čteš v metru zprávy. Jak fňukáš a chodíš po doktorech. To by ses asi divil i ty. Ale zvykl by sis, patří to k tomu, nesměj se mi!

Pravděpodobně bys měl krásnou ženu a nějaké množství dětí a byl ve větší či menší míře šťastný. Nevidím důvod, proč by ne. Na druhou stranu, já jsem neviděl spoustu věcí.

A zbytek? To by bylo asi na tobě. Třeba bys hodně cestoval, naučil se řadu jazyků a dokončil několik škol a pak bydlel v nějaké zapadlé chajdě v Kanadě nebo bůhvíkde jinde. 

Anebo bys vydělal balík peněz a měl obří dům někde na kraji města a na zahradě pěstoval nějaké nesmysly. Možná bys měl kočku, pravděpodobně tlustou.

Jsem si skoro jistý, že by mě tvoje žena trochu nesnášela. I tak bych ale občas přijel a hráli bychom spolu ukradené Heroes III. po síti virtuálně natažené mezi pokoji. Do noci, ale nikdy bychom to nedohráli, protože to se dohrát nedá, ale o to vůbec nejde. Anebo bych nepřijel, protože bych sám sebe přesvědčil, že mám moc práce, ale to by byla věčná škoda.

Možná bychom se ještě potkávali na hanspaulce a bezpochyby by ses mi smál, jakej jsem nekop, a měl bys pravdu, ale já zas třeba líp jezdím na kole. Proč jsme se vlastně pořád museli v něčem předhánět, nevíš? Taky nevím. Piškotův pohár bychom nepořádali, protože by nebyl důvod. Ale třeba bych ti někdy přihrál na gól. Sólisto.

A někdy bychom spolu přes týden šli na oběd a nadávali, jak je to drahý a hnusný, a jak se ty naše děti spolu rvou. Úplně stejně, jako jsme se rvali my. Jedno by druhému vyrazilo zuby činkou a to druhé by to první zase roztočilo na křesle tak, že by si rozsekalo ústa o zeď. A ještě by se tomu tlemily. A byly by si děsně podobný.

Někdy bychom si možná ještě zabrnkali a zapěli, jenže bychom zjistili, že si už z Mňágy pamatujeme jen ty největší fláky a že se nám stále hůře mačkají barréčka. Což by nám zas tolik nevadilo. Vadí akorát to, že tu nejsi.

- Zapomeň na mě! 

- Je to nemožné!

text a foto Řízek, foto nejspíš máma

POSLEDNÍ NÁKUP U MRTVOL

Jsou dny, kdy svítá o něco později. V hlavě leží tupo a máte pocit, že místo budíku jste si natáhli sbíječku. Ztěžka začnete uvažovat, jak k takovému omylu mohlo dojít, a usilovně a pracně zkoušíte rekonstruovat průběh předchozího večera. A pak vám ze tmy vystoupí obraz Hurďasova krámu a rázem se vše vysvětluje (i když na vaši svěžest toto zjištění nemá absolutně žádný vliv). A zatímco se snažíte uvést se do jakžtakž funkčního stavu, pomiliónté si slibujete, že se tímto démonickým místem víckrát polapit nedáte. Od konce září bohužel toto předsevzetí půjde splnit, jelikož Hurďas zavírá.

Hurďasův krám existuje, co si pamatuju. Babička mu sice vždycky říkala U Růžičků, ale to je pro mně prehistorie. Respektive ten název, protože interiér, zařízení, atmosféra a způsob prodeje se za celou historii změnily jen nepatrně. V krámě se zastavil čas. Což bylo poněkud nepraktické, pokud jste třeba potřebovali chytit vlak.

„Dobrý den, Ondro, jak se máte?“
„Dobrý den paní Hurdálková, jo, dobře, prosím čtyři rohlíky.“
„A jak se má pejsek,“ zajímá se paní Hurdálková cestou od centrálního pultu do rohu s rohlíkama o vašeho jezevčíka, kterého vycvičila prdelkami od salámu tak, že za semaforem automaticky přechází ulici a maže skrz krám nejkratší cestou pod pultem rovnou pod nářezák.
„No jo, furt štěká...“, koukáte na hodiny nade dveřmi do skladu.
„A chcete sypaný, nebo hladký?“ zastavuje se paní Hurdálková na půl cesty.
„Sypaný.“
„Ale sypaný už nemám,“ slyšíte za moment nešťastný hlas od pečiva.
„To je jedno, tak hladký.“
„Čtyři jste říkal?“
„Jo jo, čtyři. A deset deka vysočiny.“
„Pavel byl ráno s Badem a prej ho vůbec neposlouchal. Tu vysočinu nakrájet?“
„Ano prosím,“ a vzápětí víte, že jste udělali taktickou chybu, protože paní Hurdálková se staví do fronty u nářezáku za kolegyni, která krájí zákazníkovi před vámi šunku, rozebírajíc s ním u toho novinky v obci.
„Ještě něco?“ balí paní Hurdálková salám a píše cifry na rolující se proužek papíru.
„Ne ne, díky,“ urychlujete to s nadějí, že vlak bude mít trochu zpoždění.
„Tak devatenáct korun.“
„Díky, to je dobrý,“ platíte dvacetikorunou.
„Ale ne, to nejde, počkejte,“ loví paní Hurdálková korunu, vy máváte rukou a spěšně odcházíte, zatímco paní Hurdálková s korunou obíhá chlaďák a snaží se vás dostihnout u brambor.

V dobách, kdy jsem bydlel na Rymáni a v krámě se stavoval cestou na nádraží pro snídani, to byla vyšší škola time managementu. Trvalo mi dost dlouho a stálo mě to několik sprintů a ujetých vlaků, než jsem experimentálně vysledoval, že jsou-li v krámě dva lidé a více, je mi moje desetiminutová časová rezerva k ničemu a nezbývá než jet na lačno. Koneckonců přezdívka U Mrtvol se váže na rychlost obsluhy, nikoliv na stav po nočních nákupech. Noční život vynesl podniku přízvisko Krám smrti.

To máte tak. Slavíte, dejme tomu narození něčího potomka, a vyhodí vás z hospody kvůli takové banalitě, jako je zavírací hodina. „Jde se do krámu,“ zachrastí v takovou chvíli Hurďas klíčema a jde se. Uvelebíte se na basy s pivem, na balíky s nealkem, na pult, když vám dojde pivo, stačí sáhnout pod sebe, máte-li chuť na tatranku nebo nakládané okurky, sáhnete do regálu a je vám blaze, žvaníte a dohadujete se, sypete moudra, diskutujete a analyzujete a nadáváte, řešíte a pomlouváte a vzpomínáte a tlemíte se a popíjíte a když to na vás přijde, odskočíte si za Fučíka, o kterém vzhledem k anonymitě pomníku už jen málokdo ví, že to je Fučík. A Hurďas rozlévá a hostí. Tumáš panáčku, koly je málo, zato rumu dost a víno teče ze zdi. A když vám začnou svítit kontrolky a usoudíte, že je načase jít do pelechu dostatečně včas, abyste tam došli, pohádá se s vámi Hurďas o placení.

„To si schovej, panáčku,“ cpe vám zpátky bankovku, kterou mu nutíte.
„Hovnajs, koukej si to vzít,“ snažíte se otevřít šuplík od pokladny a napchat peníze tam.
„Na to se vyprdni, panáčku,“ jen tak tak vám Hurďas šuplíkem nepřerazí prsty.
„Hele to nejde,“ zastrkáváte peníze pod pokladnu.
„Tak mi to dáš ráno,“ chlácholí vás Hurďas a strká vám prachy do kapsy u bundy.

A tak se necháte přesvědčit a odpotácíte se k domovu v předtuše dne, kdy svítá o něco později. A ráno se jako bumerang vrátíte, s kruhy pod očima a hlasem posazeným někde mezi Louisem Armstrongem a Daliborem Jandou požádáte o čtyři rohlíky. „Já jsem tady něco dlužen od večera, to je dobrý,“ zaplatíte dvoustovkou paní Hurdálkové, která se tváří poněkud naštvaně, protože Hurďas sice vyřídil v pět ráno pekaře, ale ty jogurty od rumu musela umýt ona.

A pak se dovlečete do práce, kde se kolegové soucitně ptají, co se vám stalo. „Ále, zasekl jsem se v krámě,“ odvětíte a musíte vysvětlit, že v Radotíně je normální, že se v noci chodí nakupovat k Hurdálkům. A že se tam taky slaví Vánoce, čímž se v očích kolegů zařadíte do kategorie exotického zvířectva.

Vánoce v krámě byly vrcholem Štědrého dne. Před jedenáctou proudí kolem Smaltovny zástup slavnostně naladěných občanů a vzápětí se rozděluje. Zhruba polovina jde do krámu, zatímco ti druzí jdou nejprve na půlnoční. V krámě svítí svíčky, na pultu se skví pečivo, které každý donesl na ochutnání, a panuje sváteční atmosféra. Ivan přijímá gratulace ke svým štědrodenním narozeninám. A teče víno ze zdi a voní koření do svařáku. Ale není to kalba a pařba. Jsou Vánoce.

Krám se teď zavírá. Zmizí místo setkávání. Místo, které sloužilo jako úschovna předmětů. Místo, kde byla zapita celá generace dětí, vlastně možná dvě. Místo oslav lakrosových titulů i zcela náhodných party. Místo srazu před mnoha výlety a výpravami a místo, kde tato výpravy končily. Příležitostná střelnice. Kouzelné místo. Třeba tím, že krám poslední rok úplně normálně fungoval i bez jakéhokoliv označení na nové fasádě domu. Úkaz, na který cizinci, které jsme tam čas od času pozvali, civěli jako na zjevení a usazeni v basách piva s lahváčem v ruce se nejistě ptali „Is this legal?“

Nedá se nic dělat. Svět se pootočil. Budeme se muset obejít bez krámu. Akorát teda nevím, kam teď budeme chodit pro fenomenální teplou davelskou sekanou, jejíž vůní s oblibou s Tondou zamořujeme náš openspace v práci.

Naposledy bylo otevřeno v pondělí 14. září. Vykoupilo se skoro všechno, snad jen kromě plechovek kachní krve. Sešla se spousta lidí. Ale přece jen zbylo ještě pár piv a ze zdi ještě něco vína načepovat půjde. Takže definitivně poslední kapku v krámě vypijeme v úterý 29. září večer. Tak doražte.


Fotky z posledního nákupu jsou tady: https://www.flickr.com/photos/mikina14/albums/72157658259244028 

text a fotky Ondra Mika

KOUPEL NASUCHO

Černý kocour opět ve středu dění a v lavóru

Mí oblíbení Tatabojs mají jednu půvabnou písničku. Pravda, mají jich jistě více. V této se však kromě obvyklé lásky, jejíž nejapné kořínky najdeme snad ve všech dosud napsaných písních kromě Máte na to? od Schmitzera a Trojúhelníčku od Trsáče, pojednává i o čištění hlavy od problémů a starostí. Roztomile v ní využívají zvukovou shodu anglického „clean“ s čistě českým, pravděpodobně dívčím klínem. Ten má právě působit jako to pravé, co hravě rozpustí veškeré skvrny nesnází, potíží a nejistoty.

Není to asi příliš pravděpodobné, ale jistá šance přeci je, že Mardoša měl kromě konkrétních věcí na mysli i fyzickou přítomnost ženy obecně. Ono to ostatně jde ruku v ruce. Tak jako tak: pokud i klín i žena jaksi schází, a člověk má přesto dojem, že by o jeho trablích měl někdo vědět, co asi udělá?

Napíše to na blog.

A pak to po něm někdo bude muset číst. To zrovna. Leckdo to tak přesto činí – amatérští weboví spisovatelé, jak jsem dosud vypozoroval, se povětšinou dělí na ty, kteří mají správný a prezentování hodný názor na vše a všechny, a na ty, kteří se vypisují ze svých bolístek, a tím pádem nemusejí mít názor víceméně na nic a na nikoho.

Já mám ale kromě tohoto deníčku také kocoura Pepu, takže slzičky dnes barevný podklad těchto stránek nerozpijí. Moje zvíře totiž kromě řady dalších výhod oplývá velkou dávkou empatie. Když je člověku mizerně, pusto nebo nejvíc nejhůř, prostě přiběhne, vyslechne si, co je zase za problém, olízne pánovi čumák a začne mu vrnět do ucha. Kromě vyvinutého naslouchání má i nevyčerpatelnou hladinu trpělivosti. Když totiž člověk na ty rozpálená kamna šmatá pořád dokola jako blbec a pokaždý je překvapenej, že je zase spálenej jak prase, i tehdy přiběhne a olízne mu čumák. A člověku je samozřejmě hned lépe – to přece ví každý, komu někdy Pepan nebo kdokoliv jiný olíznul čumák.
Kocour má zkrátka doktorát z psychologie (aniž bych tím tuto vědu chtěl jakkoli zlehčovat). Díky tomu se mu dají odpustit jeho občasné prohřešky proti hygieně a občanskému soužití. I podivný zvyk koupat se ve vypuštěném, hypermanganem asi navždy zbarveném lavóru. A tolik jsem vám chtěl říci k dnešní fotce. Hezký večer i vám. I bez pointy jakéhokoli druhu.
text a foto Ř.