FMAJ7, C, G, C

Jeden Petr F. ten den slavil narozeniny trochu nešťastně debatami s opozicí, která vyvolala hlasování o nedůvěře vládě. Druhý Petr F. možná zrovna ladil a těšil se, jak bude drtit tři akordy v zahajovací Písničce pro tebe a jak se při tom pár nejodvážnějších Pražáků u pódia trochu zavlní. Třetí Petr F. ten den taky slavil narozeniny, ale zabloudil a místo do ledáren zamířil do branického pivovaru, kde není vůbec nic a už vůbec ne koncert Mňágy.

Sešli jsme (se), nakonec nás bylo snad deset a na chodníku u vstupu do areálu jsme vytvořili takový špunt, že nás všichni museli obcházet, a čekali jsme, až se ten náš Petr najde. Pak jsme se odebrali na kraj cyklostezky a sedli si na nějakou kládu. Asi proto pak Vašek bůhvíproč vyprávěl nějakou úplnou haluz o tom, jak někdo snad vezl dřevo po železnici z Indonésie anebo to vůbec nebylo dřevo a možná ani Indonésie, ale za tím vlakem si stojím. Do toho Milan neuvěřitelně dlouho držel dvěma rukama tři láhve a vytvořil takový špunt.

Chvíli jsem si tím nebyl jistý, protože na kládě bylo fajn, když Milan konečně uvolnil ty lahve, ale nakonec jsme na ten koncert šli a bůhvíproč si museli nabít čipy, abychom si mohli dát pivo, jak někde v budoucnosti nebo v totalitě. Ale bylo nám to celkem fuk. Před pódiem se vlnilo pár Pražáků a Mňága začínala úplně stejně jako zhruba na posledních patnácti koncertech, které si pamatuju, Písničkou pro tebe a mně se začalo zdát, že jsme se na koncert připravili úplně přesně tak, aby mě Fmaj7, C, G, C pořád dokola bavilo. 

Ti lidi kolem mi přišli pořád takoví zvadlí, možná to dělaly ty jejich čipy, nicméně naše enkláva zpívala a skákala. Se mnou zpíval a skákal i kvásek ve skleničce, který jsem si převážel z práce, a tři šrouby v patě a kotníku po operaci. A taky dvoumetrový Jiřina, další, méně viditelní kumpáni a pak nějací ad hoc dočasní kamarádi, kteří se včas nevzdálili. Občas kolem projela tramvaj a určitě některá z nich byla i dvojka.

Kromě nás křepčil i Petr F. na pódiu a měl na sobě tričko s obrázkem z desky Delta Machine od Depeche Mode, pokud jsem dobře viděl. Tu mám rád, takže jsem mu odpustil i to, že hráli country Tři tajemství ("ale mně se docela líbí," namítl Péťa a smál se jak Péťa).

Měli to jinak dobře poskládané, byť nezahráli nic, co by mě šokovalo. Demonstrativně jsem na protest proti výběru skladby odešel pro pivo jen jednou a už ani nevím proč. Plzeň stála 68 korun jako kilowatthodina proudu v budoucnosti a trochu mě překvapilo, že mi za ni účtovali 98 korun, jenže nebyl čas to řešit, protože nad Braníkem už letěla Matahari a to bylo zas potřeba jít skákat.

Přiblížila se policejní hodina a závěr večera, tudíž to mělo celé parádně vygradovat, jenže místo toho vyvstala potřeba představit kapelu. To nesnáším snad ještě víc než country a bubenická sóla – snad deset minut jsme otráveně poslouchali, který bedňák přijel z Rožnova a který zvukař přes Olomouc ze Vsetína ("seš strašně negativní, Řízku, fakt") a na konci už stihli akorát Jablkový sad, jenže asi představili o osvětlovače víc, než měli, takže z něj usekli tu nejlepší část, kterou jsme si tedy museli dozpívat a doskákat sami.

Samozřejmě nám všem bylo více či méně špatně. Nejhůř asi tomu Petru F. ve Sněmovně. Ale naopak můj do té doby polomrtvý kvásek to skákání nakoplo; koukejte na ten chleba.

text a foto Řízek

(JE TO) NEMOŽNÉ

Když nám není do zpěvu, zpíváme si: 

  

         C          F     C                                  Ami

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

G      F

Nemůže

            C          F     C                                 Ami

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

G      F

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

Nemůže

            C               F             C 

Ref: Mohla bych sníst ty šutry?

                        G

(sbor) Je to nemožné

Mohla bych sníst ty boty?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty listy?

Je to nemožné

Mohla bych sníst ty bobky?

Je to nemožné

Už jsem si skoro myslel 

Že všechno vyřeším sám 

Že až se objeví rýma 

Hleny sám odsávám

Potom si uvařím kafe

Zatímco bude řvát 

Naštěstí něgdy je víkend

V noci jsem nemoh' spát 

Ref: Můžu se na skok vzdálit? 

Je to nemožné 

Mohl bych jít na záchod? 

Je to nemožné 

Můžu si přečíst knížku?

Je to nemožné

Můžu hrát chvilku karty?

Je to nemožné

Zapomeň na to! 

Je to nemožné 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné... 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to 

Nemůže 

Jsou Pepovy mističky ze kterých granule vyjídat

Nemůže

Jsou zásuvky, dráty a psi a koukat na ně se smí sahat se

Nemůže 

Jsou okraje postýlky ze které Heda chce ven jenže to

NEMŮŽE!!!

Zapomeň na to! 

Je to nemožné! 

Zapomeň na to! 

Je to nemožné

Zapomeň na to (zapomeň na to!) 

Je to nemožné...

text Řízek/Petr Fiala, hudba Petr Fiala, foto Ř.

WEB SITE HISTORY

Před sedmnácti lety Mňága řešila nějaké těžší období, saxofonistu vysadili na benzince a Petr Fiala měl asi i trable ve vztahu nebo v manželství, ale nepamatuju si, v kterém. No a taky vydali nijak zvlášť výbornou desku Web site story, která tyhle procesy odráží (s názvem bylo nějaké mrzení, pokud si správně pamatuju, protože se tahle brilantní slovní hříčka dříve vyskytovala i na webu Monkey Business).

A vyrazili na turné a my jsme jim šli naproti: před šatnou v Lucerna Music Baru bylo možno zakoupit cédéčko, plakát za dvacku (visel mi v pokoji, vedle plakátu k předchozímu turné), knihu Petra Fialy (ač skalní fanoušek, nikdy jsem nenašel odvahu, abych opustil bezpečí přístavu) a velice hnusné tričko, které jsem pak léta nosil a podobně jako další položky z mé textilní diskografie skončilo v kontejneru pro potřebné.

Sedmnáct let! Měl jsem tehdy vizáž a la Tomáš Rosický, nebo spíš Pavel Poulíček, střídavě jsem se rozcházel a scházel a především jsme s lidmi, kteří teď už mají kupu dětí a jiných zájmů, nevynechali jediný pražský koncert Mňágy, protože jsme nic lepšího neznali. Kdyby Fiala zpíval: "Jsem smutnej a trochu v depresi" a hrál tři tóny, tleskal bych mu, považoval to za geniální a hodné následování, chtěl bych se to naučit hrát na kytaru a procítěně to interpretovat u táborových ohňů a nebyl bych sám.

Stáli jsme zpravidla na kraji davu pod balkonem, protože Franta měří dva metry a zároveň je ohleduplný. Mezi písničkami jsme někdy křičeli "Něgdy!" a jindy zase "Radotín!" a při písni Zameten jsme předváděli nacvičené choreo, jako že zametáme. Po vystoupení se šlo na poslední panák a na poslední panťák a klimbalo se s hlavami opřenými o světle modrý umakart.

Byla to každopádně poslední deska, ze které jsem byl zpočátku nadšen a kterou si dodnes pamatuji celou, protože pak už se začal můj vztah s Mňágou rozvolňovat a předpokládám, že i vztah většiny tehdejší party (kromě oddaného Péti). Mohlo to kromě přesunu do nových životních etap, na než se depky z Valašského Meziříčí roubují složitěji, souviset i s klesající kvalitou tvorby – pozdější verše "Na stanici polární/ztratil se panel solární" byly asi už debilní i na mě.

Tudíž, když už jsem přišel na koncert, při nových písničkách jsem ostentativně odcházel pro pití nebo na záchod, což ale bylo čím dál tím náročnější, jak jich přibývalo. Poslední desku jsme se ženou protrpěli loni cestou do Drážďan a dostali jsme pokutu za rychlost, asi jak jsem se tomu snažil ujet.

Mňága ale letos sympaticky pravidelně streamuje koncerty ze zkušebny, což podnítilo mou zvědavost. Hráli třeba koncert ze samých pomalých písniček a bylo to velice fajn. A včera právě měli přejet celé Web site story.

Začíná pochodovými Přesýpacími hodinami ("Trochu toho zmatení a trochu té mysli", tomu jsme se s bráchou hodně smáli, jak je to blbé), následuje Magnet s maximálně čtyřmi akordy a skvělým chytlavým refrénem, tu jsme pak rádi hráli po večerce v jídelně a pak přijde Johny Troska junior spící před Teskem ve skladbě Nehledám nic a tu miluju dodneška, protože je výborná! Má taky ty stejné čtyři akordy a přesně takhle jsem se v osmnácti cítil, no vážně, a kdo ne?

Pak se to teda trochu začne propadat, přijde další pochodová píseň Ajlavjů, hodně ji hráli na koncertech, bohužel, a jakýsi zmateně zamilovaný duet Popel žhne, kde kdysi kolega Rádoš objevil zásadní chybu: Fiala zpívá, že se jim klenoty válejí "pod našimi nohami" - znamená to tak, že autor a jeho partnerka jsou stůl?

Hudebně je asi o fous zajímavější druhá půlka, respektive objevují se tam sice blbější písničky, zato i jiné akordy než ty předchozí čtyři. Jak se dostat z vězení? ptá se Fiala a jeho bývalý saxofonista přemýšlí, jak se dostat z benzinky. 1. máj a Bude mi třicet jsem vždycky přeskakoval, pokud to šlo (anebo jsem si šel pro pití).

Egon miluje Lenku je podobná haluz jako Ajlavjů, ale osmnáctiletá osoba se s ní snáz ztotožnila, protože ze svého života či okolí dobře znala případy, kdy nějaký Egon miluje Lenku, zatímco Lenka miluje Vladimíra, je pitomá, ale krásná a je to kurva nefér! Výprodej je další vycpávka, ale už to spěje ke skvělému, divnému závěru. Okolo očí chvílemi nezní jako Mňága a dokonce obsahuje něco jako riff. A This song je další trochu nemňága, a sice píseň o lidech jako já, kteří v jednom týdnu přijdou o kolo, utopí sluchátka, rozsekají telefon, rozsekají hodinky a na další těžkosti radši zapomenou.

Večer jsem nakonec místo Mňágy editoval rozhovor do Enka a koukal přitom s Maruškou na bondovku s Craigem. Péťa paralelně žehlil a koukal na Veselé Velikonoce s Belmondem. Ale mrkneme na to dneska ze záznamu. Výhoda je, že se při tom dá bez uzardění přeskakovat, chodit si pro pití i vzpomínat.

text a archivní foto (2007) Řízek

SALÁM - KLUS - BANÁN

Já bych si teda Tomáše Kluse na narozeninový mejdan nepozval. Nikoli ovšem z obavy, že bychom spolu nutně museli soupeřit o pozornost přítomných žen. Ty totiž na naše oslavy stejně už prakticky nechodí - pokud to nejsou manželky, jimž to doporučuje společenská konvence.

Prostě proto, že mi Klus vadí - a měl by i vám.

Když na třicetinách Mňágy a Žďorpa v pražském Foru Karlín začal lepkavě odříkávat píseň Salám - banán, na protest jsem se proto otočil zády k němu. Vzhledem k tomu, že jsme stáli asi devadesát metrů od pódia, bylo to spíš symbolické gesto. Jako Péťovo marné volání: "To už stačilo!" po několika vteřinách této skladby. Klus se pak dokonce na pódiu něco snažil pokřtít, ale nešel mu (slizce roztomile) otevřít šampus. To jsem ovšem taky neviděl, protože jsem se opět otočil.

Navzdory přepálené ceně vstupenek bylo v Karlíně celkem plno. Jako předkapela hrála Mucha, křičela a nebylo jí rozumět, až na nějaké vulgarismy v refrénech. Podle některých ohlasů to ovšem byl záměr. Blbý zvuk byl i na začátku hlavního vystoupení; rozšířená sestava muzikantů na pódiu neměla povětšinou vůbec žádný smysl, protože se to vše splynulo do jednoho stereotypního rachotu. Pak se to tedy naštěstí srovnalo, nebo jsme si zvykli. On si člověk zvykne na všechno.

Jinak se to rozjíždělo dost zvolna, protože Mňága z pravděpodobně marketingových důvodů potřebovala odehrát i novější, v Praze dosud neznámé věci. Ony jsou přitom docela fajn, třeba Znali se asi hodinu i Rodné lány naznačují, že by možná stálo za to si naposlouchat posledních pár desek. Akorát odezva v publiku byla docela vlažná.

Když už došlo i na prověřené hity a začalo to být zábavnější, zabrzdil koncert onen Klus. Po něm došlo třeba i na Vladimíra Mertu, který zahrál svou píseň Chtít chytit vítr. Trochu krutě jsme se shodli na tom, že by se měl naučit Fialovu upravenou verzi, protože jeho originál je fakt zdlouhavý a unylý. Ostatně jako ten Klusův Salám.

Pak už zase hrála Mňága a přehrála ohromné množství pecek z minula; hodně prostoru měla vůbec první deska Made in Valmez. Nakonec se i skákalo, tleskalo do rytmu a i u nás, daleko od pódia, i decentně pařilo. Jen je škoda, že si kapela netroufla zahrát i nějakou raritu, něco překvapivého. Snad akorát komorní A ty tam byla pro fajnšmekry, jinak písničky plynuly dost často i v zažitých koncertních dvojičkách (po Goin' blind přijde Matahari atd.). Ale zase jim to celkem šlapalo. Než bylo zase bůhvíproč nutné nekonečné minuty představovat všechny hosty, techniky, zvukaře, osvětlovače, bedňáky, řidiče, sekuriťáky, kuchaře, číšníky a šatnáře. To je kromě zvaní Tomáše Kluse hrozný nešvar koncertů.

Podle nedávné analýzy dává Mirka Spáčilová naprosté většině recenzovaných filmů šedesát procent. Neurazí, nenadchne. Tak tenhle koncert byla taková průměrná Mirka.

text a foto Řízek

VYPSANÁ MŇÁGA

Mňágu naživo jsem neviděla již hezkou řádku let. Vlastně už ji ani moc neposlouchám, ale přišlo mi jako dobrej nápad zavzpomínat na starý dobrý časy.

Koncert, který byl 13.3. v pražském Lucerna Music Baru, byl ale trochu jiný, než jsem byla zvyklá, neboť Mňága je právě na turné s Vypsanou Fixou zvaném Tugedr tůr, a fanoušci tak mají možnost slyšet některé fixí písničky v mňágovském a ty mňágovské zase ve fixím obalu. Vzhledem k tomu, že nejsem fixí fanda, tak těžko můžu posoudit, zda bylo mňágovské provedení některých vypsaných songů lepší než originál. Ale Márdiho rockové „posléze zametééén“ mělo rozhodně šťávu.

Musím konstatovat, že za ta léta, co jsem nebyla na koncertě Mňágy, se řada věcí změnila. Třeba už nemusíš čekat ve frontě na lístky v pasáži Lucerna, ale koupíš si je z tepla domova a drsňáckému vyhazovači u vchodu pak ještě víc drsňácky ukážeš třeba smsku. Hustý, co?

Nebo že se před koncertem nepředkalíš cestou ve vlaku becherovkou s tonikem, abys ušetřil za drahý pivo, protože seš těžce pracující student a na to pivko prostě máš (nebo sleduješ v televizi volbu papeže a na předkalení prostě nějak nemáš pomyšlení a čas). :-)

Co se ale nezměnilo, je fronta na šatnu a začátek koncertu o dvacet minut později.

Mňága uvedla svůj hodinový blok Hodinovým hotelem a v duchu starých vypalovaček se pak neslo celé její vystoupení.

Zhruba po hodině vystřídala kapelu z Valmezu kapela z Pardubic a jelo se dál. Předpokládám, že Fixa nezapomněla do repertoáru zařadit ty největší pecky, protože davy šílely, pod pódiem v kotli to vřelo a i Maruška se chvílemi začala pohupovat do rytmu. Na Fixe mě asi nejvíce zaujal její bosý bubeník hulící jednoho jointa za druhým.

Jak jsem psala o změnách, tak je tu ještě jedna, kterou bych měla zmínit. A to, že Petr Fiala se stal optimistou. Jak jsem se dočetla v jednom rozhovoru s ním, jeho žena Zuzana - zpěvačka a manžerka v jedné osobě - mu prý ukázala, jak se prokopat ven. Mám pocit, že když měl ty deprese, tak jsem mu ty písničky nějak víc věřila. Ale vzhledově se nijak moc nezměnil, pořád vypadá „jako po chemoterapii“, jak poznamenala Maruška.

Abych to shrnula, koncert jsem si moc užila. Bylo fajn po čase vidět Novozélanďana Frantu, Petra s Domčou, Lukyho s Maruškou a Péťu F. s kamarádkou - učitelkou Bárou (říkala, že je na ní to učitelství vidět hned na první pohled, tak ať to taky víte, až se na ni kouknete :-)) a zazpívat starý dobrý hity.

Tak zase příště, snad to bude dřív než za pět let.

text Ála, fotky Řízek

MILANPÁRTY

 

Milan si na to nepamatuje, ale před pár dny slavil narozeniny. Své kamarády a lidi dobré vůle sezval jednoho večera do klubovny, aby se s nimi mohl podělit o radost, že je tady s námi už tak dlouho. Jak dlouho vlastně? To už si zase nepamatuju já.

Ale dá se to vlastně spočítat. Před dvěma lety totiž slavil dvacetiny. Letos jsme si měli taky vzít kytary, protože Milan je má rád. Jenže rychlý spád mejdanu či pingpong mezi lahvemi způsobil, že můj dvanáctistrunný nástroj, který se po drahné době podíval z pankráckého kopečku, se nakonec nedostal z futrálu. Tak snad příště.


Ale ne že by nebyla muzika. Domča a Petr třeba secvičili pro oslavence táborákovou verzi populárních Patnáctin, k nimž se mnoho účastníků večera pomalu blížilo.


A zatímco pro někoho bylo vrcholem mejdanu nenápadné balení neznámých patnáctek, jiní je pomocí špionážní techniky zdokonalené soukromými bezpečnostními agenturami šmírovali fotoaparátem. My jsme zase ocenili poslech alba coververzí písniček Mňágy, které Milan také darem obdržel.


A tak kvalifikovaný hudební recenzent "Vedral" Forejt pokaždé po dohrání skladby rozvážně, ale vědoucně pokrčil rameny a opáčil: "Co na to říct? Typický Wohnouti. Typický Tatabojs. Typický Vrbovský víťazi!" Byla to docela bžunda. Mimochodem, nejzábavnější mňágovští plagiátoři jsou jednoznačně Ty Syčáci.

 
To Milan kromě několika galonů rumu obdržel i další neméně hodnotné dary. Třeba skládacího panáka, který se velikostí dokáže operativně přizpůsobit různě velké žízni! Od své milé dostal i ukulele, takže muziky bude ještě víc, byť má nástroj pouhé čtyři struny. Jeho maminka zase vytvořila celou řadu chutných věcí a pomazánek. A dokonce se objevil i Vašek, který sám o sobě je takový dáreček, pak ale zase zmizel někde venku. Když se opět našel, rozhlédli jsme se po klubovně a zjistili jsme, že jsme fakt staří. Anebo ti lidi okolo byli fakt mladí. Nevím, dál.


Potom někdo přenesl stoly na druhý konec místnosti, načež se po čase zase vrátily zpět. Jako my. Po půlnoci jsme rozvezli kamarády do Kosoře i jinam a mohli jsme jít na kutě. Snad se i Milanovi něco hezkého zdálo, dobrou noc.

text a fotky Řízek

TAKŽE DOBRÝ!

Veselá depka v rudém tričku
text a fotky Řízek

Přátelé a kamarádi se po čase sešli na koncertě valašské kapely Mňága a Žďorp. Hrála v Akropoli, což ale s momentálně populárním Řeckem nemá nic moc společného. Mňága předvedla solidní koncert a představila slušné nové věci, my jsme předvedli solidní večírek včetně neslušného rozvracení vztahů a je jen škoda, že si to jen málokterý z nás dopodrobna pamatuje. „Jen víc takových tahů,“ glosovala má přítelkyně stav a rozpoložení, v němž jsem dorazil domů, a měla pravdu.

Přitom to zpočátku vypadalo, že dokonce zůstaneme venku před Akropolí. Ne proto, že by o hitmakery ve středním věku byl takový zájem , a že by tedy nebylo místo, ale spíš z toho důvodu, že se nám nějak zalíbilo v Kubelíkově ulici před kontejnery s tříděným odpadem, občerstvujíce se načervenalou kolou a probírající to naše milé společenství. Prostě taková příjemná hodinová vteřina bez konce.

Dvě dámy pak s naší pomocí chtěly vyměňovat politiky; snažil jsem se je přesvědčit o marnosti a nesmyslnosti jejich snahy, a tak mě napadá, že jsem v tom rudém tričku musel vypadat jako aktivní komunista bránící zasloužilé soudruhy na prvních místech kandidátek. To rudé tričko to chudák ostatně schytalo i od všech přítomných přátel a kamarádů. Jestli to prý není oficiální oděv média, kde pracuju. Ts.

Přeci jen jsme se ale nakonec rozhodli jít dovnitř, když už jsme měli ty lístky za dvě stě dvacet. Plastové lahve jsme v rámci etikety vyměnili za kelímky a začala show. Kapela na začátku přišla se songy z minulé desky, pak následovaly dva tři zbrusu nové fláky a pak hrozivě veselá píseň o jaderných zbraních. Ta byla ostatně signálem pro přesun od baru do kotle, pod vedením Václava jsme se tam octli strašlivě rychle; jeho statné postavě trochu připomínající nového Robina Hooda všichni uhnuli a skákající dav měl jistě velkou radost, když jsme se navalili přímo do jeho čela, k nohám Petra Fialy a jeho kamarádů a přátel z kapely.

Bylo to živelné a chvílemi mě hudba s mírnou pomocí červeného a zelené dostávala do euforických stavů, což se u mě projevuje zejména skákáním do výšky průměrného vzrůstu průměrného muže. Nemohl jsem si ale také nevzpomenout na koncerty, kdy s námi v kotli řádil brácha a přemýšlel jsem, kde asi řádí teď...

„Je to nemožné,“ dožadovali jsme se opakovaně oblíbené depkárny. A že nás z našeho totemu nebylo málo. Považte: já, Marťas, Franta, Venál, Péťa, Pája, Milan a Kubča s kamarádkou. Ale Fiala se zuby nehty držel programu, song nám nicméně slíbil napříště. No ne že bych mu nevěřil, ale uvidíme.

Utíkalo to nepopsatelně svižně, nové věci se mi celkem líbily a kapela jimi zároveň sympaticky příliš nenabourávala očekávanou smršť letitých hitovek, zdomácnělých i obehráváním u ohňů a večírků v našem milém společenství. Na to, že jsme byli v Řecku, nebyl zvuk zas tak špatný a popový ani za mák.

Protihluková desátá hodina však byla neúprosná a zpod pódia nás vyhnala zpět ke společenské konverzaci u baru, odtud po čase ze Žižkova dolů a domů k partnerům, maminkám a babičkám. „Všechny ty tvoje koncerty a fotky jsou stejný,“ odtušila o den později má milá a měla pravdu.

Takže dobrý.

NEKONEČNÉ ČEKÁNÍ VE FRONTĚ NA ŠTĚSTÍ

Mňága, Lucerna, mošt a kompars
text Kája, fotky Řízek a Jirka

Vždycky když se dívám na úvodní stránku Řízkova webu, hrozně mě štve, že se tam nevidím. Jenomže přece si nezaložím facebook jen proto, abych se mohla stát fanouškem Řízkových stránek! To radši napíšu článek o Mňáze. (Stanou se tím všichni ti facebookoví fanoušci i mými fanoušky?)

A teď už k věci. Jednoho večera mi napsali Marťas a Milan, zda jdu zítra na Mňágu, že prý to bude dobrý a že se bude natáčet DVD. Nenapadla mě zrovna žádná dobrá výmluva a navíc už jsem na Mňáze pěkně dlouho nebyla, a tak jsem odpověděla, že bych teda šla. Myslím, že oba počítali s tím, že se nakonec stejně nedostavím, asi už mě znají, ale překvapila jsem.

Z Radotína vyrazili vlakem ve 20:02 Milan, Řízek, Basítek, Eliška, Kuna, Kamča a Kája. U Lucerny na nás čekal Péťa, potom dorazil Marťas a nakonec Vašek Špína. Před devátou jsme se vmísili do fronty před vchodem, která se ukázala být nikoliv na koupi lístků, ale na samotný vstup. Byla pekelně dlouhá a vůbec se nehýbala.

Asi v půl desáté nám konečně byly odtrženy lístky a klukům byla odebrána lahev od moštu („Fuj, co to pijete? Rum s moštem?!“). Řekli nám, že nemáme chodit do šatny, abychom nezdržovali. Chodit s bundami do zakouřeného Music baru se nám ale nechtělo, a tak jsme si postáli další půlhodinku ve frontě. Mňága na nás naštěstí počkala, chtěli nás mít natočené všechny. Pivo bylo drahé, ale přesto jsme někteří neodolali, nebo spíše jsme měli žízeň z toho postávání.

Sál praskal ve švech, a tak nám nezbylo než zůstat s kelímky za sloupem. Brzy jsme ale přišli na to, že to není špatné, protože na sloupech jsou zrcadla, v nichž můžeme vidět nejen sebe, ale i Petra Fialu. Když jsme dopili, rozhodli jsme se vydat za ostatními. Milan se odvážně vrhl do davu a v oranžovém tričku se nenápadně proplétal zdánlivě nepropustným davem. Většinu lidí zmátl natolik, že nás nechali projít.


Brzy se ukázalo, že Milana přitahuje více záře reflektorů a kamery, než jeho kamarádi, a tak jsme se ocitli místo u nich skoro u pódia. Pánovi za mnou se nelíbilo, že ho zastiňujeme a začal se tvářit naštvaně, a tak dříve než došlo k fyzickému kontaktu, jsem zvolila rychlý ústup. Milan zůstal. Skončili jsme sice vzadu, ale zato v v bezpečí, a dokonce jsme našli ostatní. Kluci se nakonec stejně protlačili dopředu, kde se potkali s Milanem. Moc stál o to, aby byl zachycen kamerou, a tak si ho vzali Martin s Vaškem na ramena. To by v tom byl čert, aby se nedostal na DVD!

První zahrála Mňága tradičně Písničku pro tebe, která navodila příjemnou náladu. Pak hráli pár nových a ještě novějších písní a pokračovali starými vypalovačkami. Nechyběly písně jako Hodinový hotel, Nejlíp jim bylo, Někdy, Chtít chytit vítr, Nagasaki Hirošima, Salám-banán…

Většina písní byla perfektní, i když se mi zdály trochu méně rockové, než je znám. Zklamala mě ale písnička Ne,teď ne, která byla až moc „zpopovatělá“ a navíc se pokaždé zaseknula před refrénem a museli jsme si vyslechnout několikrát opakované „no přeci“*. Konečný aplaus byl mohutný (snad to nebyl jen komparz) a vyžádal si dva přídavky.


Koncert skončil tak akorát včas, abychom stihnuli poslední vlak (Řízek a Jirka mazaně vyzvedli všem věci z šatny už během přídavků, takže jsme nemuseli stát v mnohakilometrové frontě). Řízek zbaběle utekl na metro a Marťas kvůli němu málem nestihnul vlak. Basítek zase ve vlaku zjistil, že necvaknul lístky, a když mu pak průvodčí chtěl dát přirážku, začali mu s Vaškem tvrdit, že pokladna byla zavřená a na námitku, že pokladny na Hlavním fungují nonstop, řekl Vašek už méně přesvědčivě, že tam jako vážně byli a nikdo tam nebyl a že je poslali pryč. Celá situace se vyřešila tím, že Jirka měl jen tisícovku a průvodčí neměl nazpět. Trochu ho podezřívám, že měl, ale kluci ho tak vydeptali, že to vzdal.

Od vlaku se vydal každý svou cestou, a tím končí moje povídání. Zbývá jenom shrnutí a poděkování: Bylo to příjemné si zase poslechnout Mňágu naživo. Díky, že jste mě vytáhli! Ale jestli nebudu na tom DVD…!

* Zde se názor reportérky zcela shoduje s názorem redakce.