ČTVRTKA

Pamatuju si akorát nahaté poskakování v mlhovišti, dřevěnou stavebnici Polikarpovka a pak jednu dost nechutnou nehodu z výletu, kterou jsem se na předškoláka celkem rafinovaně snažil zakamuflovat, ale prokoukli (procítili?) to. 

Vůbec si naopak nepamatuju, jestli jsem se do školky těšil, nebo to byly každoranní boje, které končily pláčem na jedné a blbým pocitem a provinilým ústupem do práce na druhé straně.

Když Heda začala chodit do nové školky, zkrátila se nám cesta asi tak na osminu, jenže dvacetinásobně přibylo slz. Prvních pár týdnů na podzim to bylo docela psycho, ale pak se to začalo zvolna lepšit. Určitě pomohlo, že si tam našla kámoše. A pomohla nám i Čtvrtka.

Potkali jsme ji poprvé ve čtvrtek a Heda měla zrovna pojmenovávací období (někteří plyšáci měnili názvy tak rychle, že to matrika ani nestíhala zaznamenávat), takže se stala Čtvrtkou a zůstala jí i poté, co jsme místním šetřením a z dobře informovaných anonymních zdrojů zjistili, že je to samozřejmě kocour a jmenuje se Black. 

Černý sametový, nejspíš polovenkovní kocour panoval na rozsáhlém panství zhruba ohraničeném hlavními silnicemi a sídlištěm, přičemž nejraději se podle všeho pohyboval na oplocené zahradě v sousedství školky, kde mu kdosi dokonce postavil chatrnou boudičku a dával mu k ní mističky. 

Když bylo ráno smutno, vsázeli jsme se, jestli potkáme Čtvrtku, a hned bylo veseleji. Chodili jsme kvůli tomu delší cestou a povídali jsme si o kočkách. Nebo jsme spiklenecky osnovali plán, že jí vezmeme kapsičku na přilepšenou, ale jen když se máma nebude koukat. A dalo se i těšit na to, až půjdeme ze školky, jestli tam zase bude. 

Zvíře bylo čím dál přítulnější a oprsklejší. Suverénně kličkovalo mezi auty, nechávalo se hladit dětmi a vydávalo se i na pozemek školky a k velké nevoli učitelek dokonce proklouzlo i do jedné ze tříd.

Když pak Čtvrtka/Black jednoho dne zmizel, logicky jsem se nejdříve zeptal paní učitelky, jestli v tom náhodou nemá prsty (řekl jsem to trochu kulantněji). Ale tvářila se, že o tom nic neví. Protože hrozně nemám rád, když je moje dítě smutné, zavolal jsem i do útulku do Měcholup. Taky nic, ale paní byla sympatická a ani po vylíčení mého problému si o mně nemyslela, že jsem idiot. 

Zkusil jsem i whatsappovou rodičovskou skupinku, kde se jinak řeší fotografování a vši; tam už úplně nedokážu odhadnout, co si o mně ostatní mysleli. Uprostřed pátrání Heda nevzrušeně poznamenala, že kočka patřila Vaškovi a Honzovi z jiné třídy. Kde je teď a jestli se vrátí, nikdo neví. Aspoň bych třeba vylepil plakátky na sloupy. Ale to už bych asi opravdu byl idiot.  

Čtvrtčin domeček je rozvalený, mističky nedojedené a Heda zamlklá, včera se vrátily dokonce i slzy a opět jsem i provinile ustupoval. Ale co to támhle...? Koukni, zajíc, ten je srandovní, jak tam na té zahradě blbne! Takovej macatej! Směje se a dává ušákovi jméno Čtvrťák.

Třeba bude novým, snad i trvanlivějším kámošem-motivátorem. I když kdoví: k obědu měli údajného králíka na česneku.

Aktualizováno o vyjádření druhého rodiče: Čtvrtka má na zahradě nový domeček a misku s jídlem. Takže je možné, že je zpátky ve hře. Situaci budeme dále sledovat. 

text a foto Řízek

MAŠKARNÍ PLES Z WISHE

Na žurnalistice mě ze všeho nejvíc kromě mé budoucí ženy bavily fotografické předměty vedené Alenou Lábovou a Filipem Lábem. Byli to výborní učitelé. Dokázali nám předat nám aspoň kousek své erudice a nadšení a chodit po Hollaru se zrcadlovkou (či dokonce praktikou) kolem krku znamenalo, že člověk patří tady k téhle skvělé sektě podivínů z temné komory a okolí, což mi přišlo cool, i když jsem chodil v rejoickách. 

Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.

Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal. 

Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize. 

Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.

Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí. 

O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.  

Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.

Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání. 

To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa. 

Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.

První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.

Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil. 

Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.

V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát. 

Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.

text Řízek, foto Ř. a Kuba, všechny fotky jsou tady

INSTITUCIONALIZACE

Je to ošklivý modrý hranatý barák na kraji panelového sídliště, ale uvnitř je celkem vlídně a teplo, na stěnách visí plakáty s přeškrtnutými klíšťaty, spokojenými batolaty s plným bříškem dětské výživy a reklamy na léčebné preparáty.

V kočárcích odpočívají děti a jejich okolní rodiče koukají do mobilů. Heda se na ně všechny směje. Než ze dveří vykoukne sestřička, to pak okamžitě začne srdceryvně plakat. Jako kdysi spustila, když jsem ji na dvě minuty nechal pohlídat Frantovi, který u nás budoval skříň, a sám jsem šel na otočku do auta. Nic podobného jsem donedávna neslyšel (ale to se změnilo).

Úplně stejně reaguje na robotický vysavač, který je tak, chudák, momentálně univerzálně v nemilosti. Nebožtík Pepan ho nesnášel, žena na něj nadávala od prvního dne a dokonce už i já jsem byl nucen uznat, že ta věc nejenže absolutně neuklízí a už to snad ani nepředstírá, navíc není ani za mák chytrá, jak slibovali. Vlastně jen žere proud, zabírá místo a hučí. Na druhou stranu, reagovat na to srdceryvným řevem je trochu moc. 

Co mají společného Franta, vysavač a sestřička od dětské lékařky? Patrně nic moc, kromě toho, že donedávna tvořili kompletní seznam Hediných nepřátel a vytvářely situace, které z jejího pohledu měly jediné řešení - pláč (řev). 

Než k nim přibyla školička. Je to krásný, vlídný domeček na kraji vilové čtvrti, ale v docházkové vzdálenosti, navíc s blízkou kavárnou, kde mohou rodiče problematických potomků usrkávat latté na žal.

Školička, byť útulná a v hezkém prostředí, má jako nepřítel na rozdíl od těch předchozích i nějaké opodstatnění.

Heda totiž není hloupá a brzo pochopila, že to je celé past: že ty hračky, hodné tety a dokonce i chlupatí pejskové (máme hodně podbízivou školičku) jsou jenom jedna strana mince. Ta druhá je naprostá absence maminky, jež je momentálně nedostižně na žebříčku popularity ("Mimi. Mami. Mamimimi. Mami? Mimi. Mami! Mami!!" + neodbytné bušení na dveře od záchodu), nebo sporadicky doprovodného tatínka na nesnesitelně dlouhou dobu. Ta v současnosti čítá zhruba třiceti minut, neboť jsme právě ve zkušebním režimu, jestli si to sedne. 

Zatím si to nesedlo ani v nejmenším, což je při mém kvapném odchodu slyšet, neboť školka nemá dostatečně zvukotěsná okna. Dělám, že to neslyším, a odcházím do kavárny, pít kafe na žal. Sleduju ručičky hodinek, poslouchám cizí rozhovory znuděných baristek a představuju si, jak to tam probíhá.

Když si Hedu vyzvedávám, nedozvím se to, protože není nic slyšet. Paní, ještě před půlhodinou usměvavá a rázná, jako by zesinala a smích ji přešel. Loučím se velmi chvatně, ona něco povídá, oba se snažíme odezírat. Ale bojujeme dál a kdoví, třeba se dceřin postoj změní na: "Jesle? Yes!".

Zatím ji akorát "rozsadili" od kamarádky Elišky, na kterou měla špatný vliv: bezproblémová Eliška se inspirovala a řvala taky, a tak teď chodí každá jindy. To mi přijde v patnácti měsících jako slušný výkon a cítím jako někdejší potížista náznak hrdosti.

text a foto Řízek

HOĎ HO DO STROJE

Pravidelná pětiminutovka na začátku hodiny z matematiky, obávaná záležitost, hodně stresu. V první (nebo druhé?) lavici spokojen odevzdávám, pak mi dojde, že jsem to celé úplně zvoral, ale naprosto. Vezmu hlavu do dlaní a polohlasem konstatuju, že jsem fakt debil. Sebepoznání je skvělá věc, pohotově reaguje matikářka Jelena, která zrovna prochází okolo.

----

Jsem svlečený do půl těla, které je spíš sedavě upracované než vypracované, a kouč Michal, s nímž jsme si krátce předtím potykali, na mě začíná lepit pětatřicet čidel. Zapomněl jsem napsat, že jsme se mezitím posunuli v čase zhruba o čtvrtstoletí.

Běžeckou laboratoř by majestátní matikářka neocenila, já jsem ale celkem unešen: běhací pás a jeho osazenstvo uprostřed klimatizované místnosti snímá prý jedenáct kamer, na zdi visí veliká placatá obrazovka, která se teď ale sama vypíná, protože Michal musí vyměnit baterky v ovladači.

Hodně mluvíme, o běhu, bolestech, botách, Babišovi a dalších věcech nejen na B; snažím se to trochu oddálit, vlézt na běhací pás se mi nechce, ale asi nebude zbytí, protože od toho tu oba jsme.

Moje žena mi dala poukaz na vyhlášenou běžeckou analýzu v Salmingu na Pankráci a tohle opravdu trefila výborně (zatímco některé dřívější vouchery, třeba na sestřih v barber shopu, byly trochu diskutabilní, ale to teď není podstatné). Ne, že bych se ve svých šestatřiceti letech chtěl profesionalizovat a senzačně se dostat na olympiádu, nicméně tohle je přesně ten typ věcí, které mě strašně zajímají. Já samozřejmě vím, že na tu pravou nohu pajdám a že bych měl něco dělat s tím slabým břichem, ale chci svoje biorytmy vidět v grafu, kondiciogramu a barevně!

Baterky jsou vyměněné, na obrazovce se objevuji já, jen jako jakási postavička. Michal zapíná pás: nejprve se v klidu zahřeju, jen se nesmím moc nechat unést, a pokud ano, mám stisknout červený knoflík. Stroj nabírá obrátky, zatímco se kamerový systém kalibruje na mou postavu. Běžím teď po rotující gumě tempem pohodového výběhu na Vyšehrad, akorát místo kecajícího Vaška mám ta čidla. Obsluha pás i mě postupně zrychluje na vysněné maratonské tempo (dost nekomfortní) a pak i na minutu na velmi svižné intervalové (extrémně nepříjemná věc, fuj). A to přístroji stačí.

Zatímco oddechuji a odlepuji 35 čidel, systém počítá a vyhodnocuje. Na obrazovce se pak objevuje běžící kostlivec jak z klipu od Chemical Brothers, jen je tam chudák sám. Trochu pajdá na pravou nohu a má vystrčený zadek, nicméně dá se při pohledu na něj s trochou fantazie mluvit skutečně o běhu. Vedle kostry se objevují první křivky a grafy a jsou barevné a moje a budu se jimi odteď už řídit.

Michal je profesionál, je pozitivní a hlavně chválí. Počítám, že to má v popisu práce, protože s přístupem "tobě už žádný – ani ten náš skvělý, odborně vedený a pravidelný – trénink nepomůže, zkus třeba šerm a už se nevracej" moc klientů nezíská.

Kladně hodnotí držení těla, délku kroku či došlap na střed nohy (což mě překvapuje nejvíc), negativa vidí v práci středu těla, pánve a okolí (žádné překvapení) a pak v práci rukou, kterou považuju za zbytečnou, což je samozřejmě blbě. Koukám na kostlivce a musím mu dát za pravdu: zatímco pravá ruka imituje spojnicovou tyč u parní lokomotivy, levá jde daleko od těla a ve vzduchu maluje nepochopitelná kolečka a pořád dokola.

Rozloučíme se, mám po těch skoro dvou hodinách hlavu plnou dojmů – a to mi samotná analýza teprve přistane druhý den do mailu. Už teď mám přitom pocit, že můj běh zlepšila!

Ráno se mi sice kvůli únavě nechce na trénink na Děkanku, ale jdu. Chci omezit svá ruční kolečka a hlídat si kostlivcovu pánev.

První dvoukilometr rozběhnu tak, jak mám. A jsem nadšený. Jenže druhý přepálím – na nějaké ruce vám už úplně kašlu, zvlášť v tomhle šíleným hicu, chci domů. Vařím se, úplně se utavím, skoro zastavím a konstatuju, že jsem fakt debil. Sebepoznání je skvělá věc.

text Řízek, foto Salming

KRISTÍNKA IBA SPÍ

Opustil jsem bublinu, komfortní zónu, pohodlí domova i bezpečí velkoměsta a jedu poprvé přednášet (rozuměj šířit bůhvíkým – nejspíš Sorosem nebo Bruselem – placenou pravdoláskařskou ideologii) studentům gymnázia městečka skoro na hranicích. Dozvědí se, jak vypadá práce novináře. Nebo aspoň to, jak vypadá nervózní, potící se novinář.

A já nervózní jsem. Natolik, že jsem posledních pár dní špatně spal i psal, a když jsem zrovna špatně nespal, chystal jsem si epochální prezentaci.

Natolik, že si celou cestu nahlas předříkávám všechny objevné myšlenky, které jsem složitě zformuloval a opsal odjinud a kterými zahrnu kvintu broumovského gymnázia, která se do vyhřáté učebny zrovna vrátí z oběda. Jsem sám sobě audioknihou z Hodně levných audioknih. A občas i otočím volantem či předjedu kamion.

A nestíhám. Do konce opáčka celé prezentace mi chybí ještě asi deset slajdů, když mezi horami vykoukne věž broumovského kláštera. Moje přednáška má však začít už za pár minut. Ve sborovně nacházím pana učitele. Je milý a vypadá přesně jako Peter Nagy. Sympaťák. Sme svoji. Myslel si, že jedu z Náchoda. Chápu. Deník N zní jako Náchodský deník. Omlouvá se mi za to, že jedu až z Prahy; omlouvám se mu za to, že jedu skoro pozdě a že budu mluvit jako hotentot.

Slunce se opírá do oken učebny výtvarky. Ale opírá se až moc, protože tu kvůli opravě nejsou žaluzie. Jdeme tedy jinam. Slunce se opírá do oken učebny hudebky a do lavic se trousí mí náctiletí posluchači a posluchačky s předprogramovaným znuděním (mimochodem, krásny zadok!). Školní ajťák se mi omlouvá, že ještě není hotová dálnice z Hradce, a hned napodruhé zapojuje projektor. S Peterem Nagyem ladíme noty. A když mě tak vidíme, shodujeme se, že začneme promítáním dokumentárního filmu o fungování českých médií.

Představuji se šestnácti- až sedmnáctiletému publiku a marketingově rafinovaně (připravoval jsem si to už od Jaroměře) se vyznám k náklonnosti k místnímu kraji ("tak rád jsem se sem s oddílem vracíval, tak rád jsem po kopcích na kole jezdil"). Nagy se usmívá, třída se tváří nepřítomně. Vysvětluji divákům, že nejdříve uvidí špatný film o tom, jak se novináři před dvěma lety snažili zjistit, jestli bude Miloš Zeman znovu kandidovat. Ale že jim neprozradím, jak to dopadlo (pauza na smích, který nepřichází). A že se omlouvám za to, že se v něm na několika místech mihnu. Nikdo se nesměje. Inu, někdy je smích, někdy pláč. Tak to radši pusťme.

Režisér filmu Mimořádná zpráva odvedl dobrou práci v tom, že správně odhalil, že naprostá většina stěžejního dění v redakcích velkých médií se odehrává v mikrosvětě porad, kde důležití muži v košilích jeden přes druhého sáhodlouze rozumují a udělují zbylým dvěma redaktorům důrazné protichůdné pokyny. Jeho film je právě proto střídavě nesnesitelná nuda a potrhlý chaos, což do dramaturgie mé přednášky vlastně sedí dokonale. Včetně toho, že je kvůli huhlání protagonistům špatně rozumět – i to máme společné. Nagy obchází usínající třídu a zabavuje mobily. Pár lidí si položilo hlavu na lavici, Kristínka iba spí.

Po skončení filmu se rozvine celkem zajímavá debata. Než mi dojde, že si vlastně docela příjemně povídáme s učitelem. Posledních pár nejvěrnějších nebo nejslušnějších nemá mobily v rukou. Asi dva žáci se ještě na něco zeptají. Aj tak je to fajn.

Chce být někdo novinářem? oslovím umdlévající třídu v naději, že nějakého aktivního šprta se mě zželí. Někde v serpentinách u Hronova jsem si dokonce v hlavě napsal dialog: "Takže vy byste chtěla psát? A co?" zeptám se já. "Něco o kultuře, mám ráda divadlo. Nebo bych chtěla jet do války a psát reportáže ze zákopů. Případně by mě bavilo dělat zpravodajství z olympiády," špitne dívka. A já na to citlivě: "Hm, nejspíš to dopadne tak, že budeš někde pár let nalévat zprávy z ČTK na web a pak půjdeš na mateřskou nebo dělat PR do nějaké regionální továrny za dvakrát tolik peněz, jak tak na tebe koukám." Naštěstí se nikdo nehlásí, protože nikdo novináře dělat nechce.

Jeden student, možná Marcel z malého mesta, se pak skutečně zeptá. Na to, jestli jsem si přál, aby Zeman už nekandidoval. Je to skutečně dobrá otázka.

Mluvím dál. O sobě, což mi jde nejlépe, o novinách, o dezinformacích. Několikrát zvoní, ale to není podstatné. Když mi dojdou slova, vzpomenu si, že jsem jim přinesl noviny. Pojďme sa zachrániť!

Zapojím žáky aspoň tak, že si je rozdělí do lavic. Dva žáci tvrdí, že čtou papírové noviny – Hospodářky a Blesk. Ty naše, které vidí prvně, je zaujmou rozměrem a (ne)kvalitou papíru. Na druhou stranu, je to první věc, která je za poslední hodinu a půl zaujala. Druhá stížnost směřuje na délku článků (příliš mnoho not). Nagy najednou vyzve žáky, aby poděkovali návštěvě a zvedli za sebou židle a vyrazili na školu v přírodě do Žamberka (nikdo nevíme, kde to je). Loučíme se a jsme všichni svým vlastním způsobem rádi.

Dostávám broumovskou propisku a dvě čokoládky. Učitel děkuje a prchá do svého kabinetu. Sám s nohami na stole balím počítač (pravda, v téhle poloze se to dělá těžko) i s prezentací, ze které jsme stihli přesně jeden slajd. Bylo na něm napsáno Práce novináře a na pozadí obrázek notebooku ukradený z fotobanky.

Druhý den mi pan učitel píše, že jsem tam zanechal dobrý dojem, ale i počítačovou myšku. Aj tak sme stale frajeri.

text a foto Řízek

MŮJ BABLBAM

Je to jako vrátit se z náročné a nebezpečné vesmírné mise a cestou domů na parkovišti kosmodromu urazit zrcátko. Smíšené pocity. Udělal jsem zkoušku a čerstvě se honosím certifikátem z angličtiny, jenže mi chyběly pitomé dva body, abych dostal "áčko", tedy abych místo pouhé C1 měl na diplomu prestižnější C2. Tak se mimochodem na vodáckých závodech označují deblkanoe.

Stálo mě to několik tisíc korun, pár let nespojitého studia a dost odříkání, když jsem třeba častokrát odřekl domluvenou lekci těsně před jejím začátkem. Nadto jsem se musel kvůli tomu vrátit mentálně do školy, což bylo na tom všem nejhorší.

Třeba si nepamatuju, kdy naposledy jsem byl takhle nervozní. Seděl jsem na chodbě neznámé budovy, se mnou slušně oděný hoch. Na internetu psali, že ústní část zkoušky skládáme ve dvou a že se hodnotí i to, jak navzájem fungujeme. Třeba že spolu můžeme i nesouhlasit, ale hlavně mluvit, mluvit, je jedno o čem, ale hlavně nedělat dlouhé dramatické pauzy přecházející do trapného ticha přecházejícího do bobříka mlčení.

Odkládám masku asociála a zahajuji konverzaci, abych nás (=sebe) rozptýlil. Chlapec je milý a skromně poznamenává, že se právě vrátil z Londýna, kde půl roku studoval. S rakouskou přítelkyní hovoří výhradně anglicky. Přemýšlím, čím kontrovat. Kdysi jsem byl na olympiádě v angličtině. Na školním kole. Pak mě vyhodili z anglistiky. A taky mám kurs vedoucího základní turistiky. V češtině.

Naštěstí už jdeme dovnitř, chlapec poprvé otvírá ústa a spustí kulomet dikcí a výslovností moderátora BBC a před dvěma zkoušejícími okamžitě zaujímá polohu týmového lídra. Já se měním v koktavého chybujícího přitakávače, jenž je po zkoušce uklidňován a konejšen, že to vlastně tak zlé nebylo. Kolega mi mává a vrací se domů do Cambridge, já jdu do práce.

Nazítří se přesouváme do Národní technické knihovny na písemné a poslechové části zkoušky. Vnímám i další adepty na certifikovaný jazyk. Studentky a studenti humanitních oborů a víceletých gymnázií. Vypadám nejspíš trochu jako školník. Nebo dokonce taťka, který se přišel podívat na ratolest.

Podmínky jsou přísné. Akreditovaní bachaři nás vedou do počítačové místnosti, kde jsou naše pracoviště ohraničena plastovými zábranami. Zabavují nám pochutiny a z tekutin v plastových lahvích strhávají etikety, aby se snad někomu nezachtělo používat nějaké necertifikované taháky. Knížku o Miloši Zemanovi jsem taky musel nechat v předsálí, což je samozřejmě další z podlých útoků Pražské kavárny.

Nejdříve gramatika a porozumění textu. To jsem se svou lektorkou na těch několika nezrušených hodinách nad drahým kafem piloval opravdu pečlivě a k uzoufání mi to nešlo. Ale někde to přece jen zanechalo stopu. Tentokrát válím a moje sebevědomí až nebezpečně narůstá. Vědom si zkušenosti, že když si to po sobě čtu, většinou opravuju původně správné věci na špatné, raději test odevzdávám mezi prvními a zvesela odcházím za odloženým Milošem na chodbu.

Následuje slohovka. Tu jsem nenacvičoval vůbec a ctím jedinou zásadu: esej musí být prošpikován výrazy jako "nicméně", "nadto" a "jak již bylo výše uvedeno". Není vůbec podstatné, o čem vlastně píšu, ovšem "nicméně" tam mám nejméně sedmkrát a jsem spokojen. Pak si ze tří možností volím "žádost". Píšu svému nadřízenému, aby mě poslal na týdenní kurz "jak se stát lepším šéfem" do Špindlu. Připadá mi to ohromně vtipné a píše se to tak nějak samo. Samozřejmě to po sobě nečtu a odevzdávám to zhruba v polovině časového limitu a při odchodu za svými zády přímo cítím, jak mladším kolegům padají ty jejich holé brady.

Před poslechem - poslední částí zkoušky - trénuji a poslouchám Zemanův legendární "bablbam" projev v Evropském parlamentu. Protože nám mimo jiného zabavili mobily, pouštím si ho na počítači v městské knihovně, zatímco ti pečlivější ještě píší sloh. Pustili mě na internet jen na patnáct minut, které nemám jak odměřit, protože mi zabavili i hodinky. Vyšoupnul jsem nějaké dvě holčičky, mají růžové aktovky (co tam v sobotu dělají?) a tváří se pěkně kysele. Taky jsem chodil do knihovny na internet, holky. V roce 1997 na XChat. Píšu ženě a lektorce, že na mě mají být hrdé, jak si to tam vodím.

Poslech je strašně rychlý. Když lidé na internetových diskusích uvádějí, že je nejtěžší, mají pravdu. Je potřeba se fakt půlhodiny neuvěřitelně soustředit. Nečumět k sousedům a nesmát se jim, jak jim ta univerzální sluchátka nesluší a jak blbě se tváří, když se snaží koncentrovat. Chvílemi mě to i baví. Poslouchali jsme třeba dva dřevorubce, jak řeší zajištění na důchod. Nebo vyhořelé sportovce, kteří museli navštívit psychologa. Jedu domů a jsem taky vyhořelý.

-----
Z Cambridge mi o čtrnáct dní později napsali, že jsem uspěl (přežil jsem svou vesmírnou misi). Dostal jsem prakticky plný počet bodů z gramatiky, čtení a poslechu. Nevídané. Popovídání se mnou však inspektoři ohodnotili jen jako průměrné a můj sloh dokonce jako podprůměrný, protože asi nepochopili ten humor, jako i ty dramatické pauzy v mluveném projevu. Takže tady máte béčko, have a nice day. Nejdřív jsem se chtěl odvolávat, soudit a hnát to nejdříve do Brna a pak až do Štrasburku, pak jsem se s tím smířil. Oni hlavně za přezkoumání chtěli 90 liber. Prostě mám místo deblkanoe jen kanoi. Ale i s tou se dá nepochybně zahrát velké divadlo.

text a foto Řízek

TĚŠENÍ

Volby jsou pro novináře jako škola v přírodě. Je to něco, na co se ve stereotypu každodenní práce celý rok těšíme, jako jsme se těšívali, s kým se si dáme na kazeťákové diskotéce ploužák - a kdoví, třeba se i vykousneme, ale spíš ne. Po volbách stejně jako po škole v přírodě obvykle nastává kruté vystřízlivění.

Školy v přírodě bývaly drsnou prověrkou kolektivu. Museli jsme třeba hrát softbal a frisbee a tu hru, jak se na jednoho nešťastníka navleče co nejvíc oblečení. Teď během volebního víkendu jsme si zase hráli na fungující tým, který plní dva zpravodajské weby, a nadto ještě v neděli vyrobí senzační noviny. Tak dobré, že si je jak my, tak čtenáři dáme za rámeček. Přikládejte tomu odpovídající význam a opovažte se tím přikládat.

Volby v redakci jsou plné baget, krabicí od pizzy a kelímků od kafe. Redaktoři se rozutečou do štábů - tedy aspoň do těch, kam nás pustili. To je ta zábavnější část. Můžete z místa popisovat emoce vítězů a přikusovat koblihu. Občas vás nějaký politik seřve, nebo vás prudí editor, jež se domáhá nějakých článků. Zato v baráku zůstanou vytrvalci, experti na černou práci, u nichž se všechno sbíhá. Výkřiky ze štábů, reportáže, rozhovory, no a především výsledky. Když zrovna tečou. Když netečou, z nitra domu vylezou na povrch bledí lidé, asi vývojáři, a divoce gestikulují.

Všechno je hrozně rychlé, až na nejmenovaného kolegu, který nám se zhruba patnáctiminutovým zpožděním nadšeně ohlašuje perličky i zásadní zvraty, nad nimiž jsme se už všichni ostatní podivovali. Vše vyřešíme jeho přesazením blíže epicentru. Jeho zpoždění se pak sníží na pět až deset minut. Je to nejlepší manažerské rozhodnutí, které jsem kdy udělal.

Předháníme se ve vtipném glosování výsledků různých stran a v nadsazování odpudivosti triumfu jiných, hnědých. Brousíme titulky, jimž diskutéři just budou říkat nadpisy, do naprosté dokonalosti, a připadáme si nejméně jako Čapek. A v neděli večer mátožně civíme do monitorů, plní těch pizz, které nám nechali donést. Než někdo najde předvolební balonky a dokonce modrý létající talíř od pana Humplíka z ODS, kulatý jako kroužky voličů, které ho poslaly mimo sněmovnu. Tak nad monitory hrajeme frisbee, jako na ŠvP!

Je důležité zmínit jednu věc. Fakt, že výsledky voleb jsou strašlivé, nic nemění na tom, že se už teď těšíme na ty příští, lednové, třebaže možná taky dopadnou strašlivě. Na lyžák se taky každý těšil, i když třeba nebyl sníh.

text Řízek, foto Kuba Z.

PO ŠKOLE

Jeden můj někdejší facebookový kamarád vzkázal po státnicích a promoci světu, že se nemáme obávat, protože tím to nekončí a že on se bude vzdělávat i dál. To u mě nehrozí. Já i školství jsme pochopili, že nám samotným bude lépe, a před pár dny jsme se rozhodli pro rozchod. Proto zbývá už jen zrekapitulovat mou dlouhou studijní kariéru, její hvězdné i trapné momenty a jít od toho.

•  V mateřské škole jsem mezi spolužáky vynikal zejména při budování z oblíbené dřevěné stavebnice polykarpovka. Takové velké kostky to byly. Vlastně komunistické neandrtálské lego. Možná jsem nevynikal, ale rozhodně mě to zaujalo natolik, že si to i nyní pamatuju. Vedle dalších momentů, jako byly nenáviděné polední klidy na lůžku, Karel nesoucí asi čaj při rozcvičce, fotka, kde máme s bráchou stejné kalhoty s kytičkou, mlhoviště s ledovou vodou a nahými dětmi, a taky to, když jsem na nějakém školkovém výletě do Prokopáku neudržel stolici.
•  Na základní škole na Barrandově jsem samozřejmě opět vynikal, dokud mi ve druhé třídě paní učitelka Kropíková neprávem při pětiminutovce nedala pětku z matiky. Výsledky se psaly rovnou za sebou, oddělovaly se čárkou a někdy v druhé minutě jsem záludný příklad 8:8 vyřešil chybně, napsal jsem osm. Přičemž dnes už tuším, že tam mělo být jedna. Dostal jsem pětku s bizarním odůvodněním, že se mi tím jedním chybným výsledkem posunulo pořadí těch dalších správných (!). Šel jsem domů plačky a po té stolici to byla další nespravedlnost, jíž se na mně vzdělávání dopustilo.
  
  
• Od třetí třídy jsem chodil na výběrovou základku do Drtinovy, z čehož vyplývá, že tam vynikali všichni. Zejména ten tlustý idiot, vedle kterého jsem krátce seděl (i já jsem byl tlustý) a který mě mlátil. Později mě začaly bavit jazyky, moje roztomilé slohovky byly u naší třídní paní učitelky druhé nejoblíbenější. Snad i proto jsem se zúčastnil i finále češtinářské olympiády, což byl takový tábor se šprty a šprtkami, výlety při měsíčku k pískovně a scrabblem. V rámci školy jsem proslul spíš tím, když mi třídní na škole v přírodě zabavila sešítek s "vtipnými" komiksy na téma, že jeden spolužák je prase. Přitom není, stal se z něj svalovec a doktor. Taky jsem jednou propadl amoku a rozmlátil jsem nějakou skříň. Ta studia už byla prostě dlouhá  - ne nadarmo jsme si tehdy s naší kapelou 04 School Bedmen prozpěvovali Škola začala / už aby skončila. A to to mělo trvat ještě asi jedenáct let.
• Na gymnáziu jsem opět byl druhým nejoblíbenějším hlubokomyslným slohovkářem, s matikou to bylo horší. Znovu jsem dostal pětky z pětiminutovek, nutno dodat, že ty byly na Vítězné pláni férové. S matikářem jsem si tykal, ač je to komunista. Nebyl jsem si schopný pořádně schovat tahák, měl jsem ho snad jen dvakrát, ale pokaždé mi ho chemikářka našla. I proto jsem už nezářil. Opět mě bil můj soused, ale tento více méně proto, že to považoval za dobrou zábavu. Taky mi říkal Guláš. V jídelně jsem miloval džuveč, mastný a šťavnatý. Odmaturoval jsem s neobvyklým skóre 1,1,1,3, když z němčiny mi to zkazilo brutálně těžké téma Meine Hobbys.
  
  

  

  Pohoda při matice na gymplu

   
•  Dostal jsem se na bohemistiku, jako asi každý, ale o prsa i na anglistiku na pražské fildě. Na žurnalistiku mě nevzali. Na fildě už jsem nevynikal, ale dočetl jsem něco od Terézy Novákové, což dosud považuji za svůj největší čtenářský vytrvalostní úspěch. Ale po dvou letech jsem zjistil, že mě přestaly bavit jazyky a celobatikovaní odredovaní lidé, jakožto i bufet U Platóna, a nechal jsem se vyhodit. Krátce před svým vyhozením, tedy už jako trojkař a repetent, jsem však pracoval jako pomvěd a zároveň knihovník, což je myslím unikátní.
  

  

  Knihovník repetent

  
  
•  Dostal jsem se o prsa na žurnalistiku, protože jsem asi chtěl být novinářem. Přišlo mi to hrozně atraktivní těmi uzávěrkami, sólokapry, sólokachnami, klišé, dementi, perexy, jedňáky, četkami, knihtisky, tabloidy a rotačkami. Záhy jsem pochopil, že škola mi k tomu spíš poskytne zázemí v podobě kamarádů a kamarádek a budoucích kolegů daleko ochotnějších k večírkům než feministky z fildy. Kalili jsme ve vinárně, kam chodil kalit i Kulínský, než ho zavřeli, pak zavřeli i vinárnu. Škola mi poskytla i Marušku. Zazářil jsem zejména na jednom semináři, kde jsem tak dlouho váhal nad titulkem ke sportovnímu neúspěchu nějakého krasobruslaře, až jsem k nevydanému článku dal provizorní "Verner to posral" (trochu se mi opět asociuje ta školka) a šel načas od toho. Divnou shodou okolností se to paní vyučující dozvěděla, a kvůli mně ztratila iluze nejen o našem ročníku, ale o celé mladé generaci, jíž se tímto omlouvám. Po plagiátu nejmenovaného kolegy byl můj Verner pro paní specialistku přes tiskové agentury další rána. Ale myslím, že mi to časem odpustila, byla fakt hodná.
  
  

  

  "Táborák" se žurnalisty

   
• Po bakalářských státnicích mě nevzali na evropská studia, protože jsem ignorant a stejně nevím, kde to je, ta Evropa. Zato mediální studia o mě projevila zájem. Já jsem jim na oplátku připravil třeba skvělou seminární práci o vývoji internetu v Lotyšsku či výukové video, které, nikoli mou vinou, nikdy nikdo neviděl a kvůli němuž se za mě musely přimlouvat spolužačky (něco jako Pusťte Donnu k maturitě). Nakonec jsem se nicméně skrz ty marxismy a neomarxismy probojoval až ke státnicím, kde jsem zazářil zejména zelenou kravatou a diplomovou prací, která rafinovaně prodávala déšť na sto deseti stranách. Členka komise mi kravatu pochválila, což mě ještě víc vynervovalo. Zkoušení skončilo propocenou košilí a Karlem Havlíčkem Borovským, který by mě nepochválil, a promocí v Karolinu. Tam jsem potkal spolužačku z první třídy, čímž se vlastně kruh uzavřel a mohli jsme jít konečně od toho. Můj magistr sice zrál dlouho, ale uzrál. A doktorem se stát nehodlám.

Tím pádem jsem definitivně po škole. Jako takhle, trochu mi budou chybět takzvané učící papíry, nervozita před testy i úleva po zkouškách, ochotná paní na studijním oddělení a školní temná komora a těch pár skvělých lidí, kteří tam učili. Stejně jako Univerzitě Karlově bude každý semestr chybět mých deset litrů za příliš dlouhé studium. Ale i kdyby mě publikum vytleskalo, na prkna, která znamenají studium, se už ani za prase nevrátím.

text Řízek, fotky Maruška + archiv

V SAUNĚ

Tak Lukáš konečně po víc než dvaceti letech přestal chodit do školy... Uznejte, že to je důvod k oslavě. A o to víc, že do školy (aspoň do té jedné) přestala chodit i Hanka a taky Míša si před jméno bude psát tři písmenka (než si je za chvíli začne určitě psát i za jméno). Shodou okolností ten večer taky všichni chtěli jít do sauny, ale tam by se tolik táborníků nevešlo, takže jsme se sešli u pece u Ducha.

Jak přibývalo oslavenců (patřil k nim i Milan, který se zapsal do historie, když kdysi Marušku oslovil „říčo“), rostla i teplota u stolu. A čím větší teplo, tím větší žízeň, to je fyzika, takže musím konstatovat, že to má podnik dobře vymyšlené... Všechny příchozí vítala jako první Maruška pronikavým „Héééééj, Andulka/Pája/...“ Jen u Milana dodala ještě „kissing, pissing“ a vrhala se přes stůl pro polibek. Nutno podotknout, že v pozadí stojící Lukáš, který si neměl kam sednout, nehnul brvou a dál popíjel píváka. Kdyby to takhle fungovalo i naopak...

Jediný, kdo nakonec chyběl, byl Pepan, neboli Josef, neboli Josefínka, který prý nechtěl jít, a když ho Lukáš lákal, schoval se pod postel. Asi tušil, co večer přinese. V nápojovém lístku bylo brzy objeveno pití jménem stroh a možná i díky vysokému podílu alkoholu v něm se brzy rozproudily vášnivé debaty o všem možném. Ze svého místa přímo u tepelného zdroje ke mně dolehly jen některé části, ale i ty si zaslouží zmínku. Tak například diskuze těžko vlastně říct o čem: „A v posledním dílu by byl extrémní battle, to by bylo bomba! – Tak kdyby mu nabíd takovou kundu...“ Jindy už jsem smysl pochopila, třeba když se Venál a Buřtík dohadovali o sdílení informací na Facebooku a na Google+. Kdyby vás to zajímalo, vyhrál Google+ a fejsáč byl degradován na plagiátora.

Někdy pozdě večer dorazila i Míša s Romanem. Míša byla trochu společensky unavená, ale ne tolik jako den předtím. Nicméně říkala, že v noci neblinkala v taxíku, ani z něj, ani před ním a asi ani za ním, takže nejspíš až doma pěkně Románkovi do kyblíčku.

A pak už jsem šla domů, protože se řídím pravidlem „do půlnoci doma“. Rozloučila jsem se s obřím pavoukem na záchodě a i se všemi ostatními a odešla. Co se dělo dál, proto nemůžu přesně popsat. Nicméně to prý zahrnovalo procházku po Praze, mluvení s nesprávnými lidmi a pak jednu tichou domácnost. No, ale tak aspoň zas chvíli máme na co vzpomínat...

text kamarádka Anička Dvořáková, mobilní fotky Řízek

VYHOZENÉ MELOUNY

Zažil jsem určitě jeden z nejrychlejších protestních pochodů na světě. Vysokoškoláci, kteří přišli ukázat, jak moc je jim proti mysli chystaná reforma, mají totiž mladé nohy, ne jako třeba odboráři. Šli tedy tak svižně, že skoro nestíhali skandovat. Dobeše do koše, zakřičeli pak párkrát před vládou, kde už nikdo nebyl, a pak se odebrali na pivo.

Večerní procházka asi tří stovek mladých lidí ke Strakovce byla jen třešničkou na dortu protireformního odpoledne. Přiznám se, že bych tam normálně nešel, ale zahnala mě tam práce, mrška jedna.

Univerzita Karlova zorganizovala "informační setkání" o reformních zákonech, které vyvrcholilo schválením akademicky "ostré" rezoluce, v níž akademická obec vyzývá k odmínutí obou zákonů.

Předtím ještě partička nečekaně dobře připravených studentů v zelených tričkách a ve škraboškách s obličejem Dobeše vyházela z balkonu právnické fakulty 90 melounů - tolik se prý vyhodilo z evropských kapes při přípravě lajdácké reformy, argumentovali moji kolegové z různých fakult.

Melouny byly dobře vymyšlené. Jednoduché, fotogenické pro média, zábavné (jak ta šťáva parádně stříkala!) a navíc i se špetkou ekologické recyklace - zeleninová tříšť údajně směřovala do pivovaru na výzkum melounového piva. I když, jak po těch hadrech všichni ti kameramani šlapali, asi bych ho pít nechtěl.

Jen tam kromě pár desítek aktérů, kamer, fotoaparátů, přenosových štábů a lidí čekajících na tramvaj nebylo žádné publikum. A mělo to být ještě horší. "Hele, večer jdeš na ten průvod? Ne? Já taky ne. To tam fakt nikdo nebude," zaslechl jsem obavy dvojice v zelených tričkách. Pár set lidí nakonec přišlo, ale propagace mezi studentstvem zjevně trochu selhala, nebo se těm lenochům nechtělo do deště. Anebo mají všichni už hotové zkoušky (nechápu jak) a jsou na horách. Anebo je jim reforma putna.

V aule na takzvaně informativním setkání ale bylo plno, dokonce skoro narváno. Po několika notně kritických projevech překvapila svižná diskuse a bryskní schvalování rezoluce, která ty oba zákony úplně odsuzuje. Do ní jen někdo chtěl přidat, že akademici hovoří za všechny obyvatele republiky. Iniciátoři pak do textu radši dopsali vágní "za všechny". A nakonec vyhodili i to. Takže lejstro mluví za akademiky, ostatní mohou klidně spát. Já jsem se zdržel hlasování.

Potkal jsem bývalého spolužáka ze základky Sváťu, kterému jsme kdysi na škole v přírodě při fotbale zlomili prst (my můžeme brát klidně jako plurál majestatikus). Sváťovi osudy budoucích kolegů lhostejné nejsou, a tak se s těmi zbylými, kteří nejsou na horách, zařadil do průvodu a mlčky vyrazil od právnické fakulty přes náměstí Jana Palacha a Mánesův most ke Strakovce. To už byl skoro pozdní večer.

Vpředu blonďatý mladík s megafonem opakovaně zkoušel provolávat do velmi svižného pochodu různá hesla. Hlouček kolem něj vždy chvíli opakoval, zbytek si užíval procházku podél řeky s policejním dohledem. Nejvíce se ujal slogan Dobeše do koše, anebo další podobně povedený Dobeš je mrkev a mrkev je vůl. Naopak s komplikovanými konstrukcemi typu Nejdřív rezoluce, potom revoluce hlasitá část průvodu moc neuspěla.

Když se průvod nahrnul před Strakovku a pohltil do sebe toho zoufalce, co tam s transparentem postává snad každý den, měl jsem těch akademických protestů už dost. Pršelo, megafonistu nebylo slyšet, na vládě už dávno nikdo nebyl, celé to přestávalo dávat smysl. Zmohla mě apatie, vleklo se to.

Přečetli rezoluci, zopakovali refrén s vyhazováním nyní nemocného ministra mezi odpadky. Teď nás čeká alkohol, odtušil jeden maník a valil se pryč. "Husiti na pivo," svolávali se mladí teologové, trousili se odtamtud a já jsem utíkal na tramvaj, protože toho bylo tak akorát. Protest skončil, ale prý je to teprve začátek. Tak uvidíme.

text a fotky Řízek

SRAZ BÝVALÝCH BÉČEK

 Stalo se to omylem ze snahy podpořit Český kuličkový svaz, myšlenkový pochod to musel být nenapodobitelný a tajemný, ale výsledkem byl třídní sraz. Nebyl to sraz kuličkářské školy, nutno podotknout. Organizace byla chaotická, jak má být, asi jako jsem řešil čtvrtletky z matiky - vyzkoušíte všechna zadání během pár minut, nic nechápete, nic nevychází, ale nakonec se to zpachtí dohromady a je z toho aspoň čtyřka. Pohodička. 

Pan Řízek tipoval, že nepřijde skoro nikdo, proto si asi preventivně nevzal peníze, abych to mohl platit za něj. Já tipoval patnáct lidí, no, kolik myslíte, že přišlo? Patnáct, neasi!

První někdejší spolužáci přišli dokonce i včas, byly to samé dámy, ale málo módní, či hůře, akademické, podle toho, jestli jste out a dodržujete akademickou čtvrthodinku, nebo chodíte "fashionably late", což je už ale tak hodinu nebo dvě zpoždění.

Nejvíc in je tudíž MUDr. Pecka, který přišel v náladičce doktorům vlastní někdy před jedenáctou. Ale zpět na začátek, to bychom přeskočili omáčku, třeba tu pálivou, co si objednal Bobík s čínskými nudlemi, které s námi trávily příjemných pár hodin u stolu, než je Daniela Knápkovic dojedla, protože přeci nepá... auauau.

Když zavřela kuchyně, nastal čas objednat si hermelíny, číšnice někde vyhrabala jistě nadšeného kuchaře a mladý pan Werner neplativší za své objednávky si taky dal. To jsou prosím novináři, samé rauty a hodování na cizí účet, pak že je v té škole nic neučí. K tomu čtvrté hnusné pivo z Náchoda, musel se Řízek přeci nějak potrestat.

Pája přinesl domů štěně, tudíž Marcela brzy pospíchala si ho prohlédnout, jestli je Pavlovi podobné. Bára taky odcházela, prý protože prostě jde, jistou logiku to má, hlavu a patu měla taky, tak proč ne. Teď teprve začala pořádná zábava, protože dorazil již zmiňovaný stomatolog Pecka, který ze sebe chrlil vtipné hlášky a vůbec to je taková aura gestikulace, ten člověk prostě umí udělat show, když je nakalenej!

Blanka po chvíli už charisma pana Pecky nezvládala, tak se raději odpoutala od davu a vydala se do modřanských dálav. Perda jen lehce vnímala dění, zvláště po svých deseti nočních a padesáti směnách v kuse - klasický život mladého doktora. Daniela doceňovala, že nedorazil nikdo z vyučujících, poněvadž se tím pádem nemusela držet na uzdě, zatímco jiní by přecijen nějakého vyučujícího docenili, asi aby slyšeli, jak skvělými byli ještě studenty, že teď už se to stádo nedá vůbec vyučovat.

Kolem půlnoci se zábava začala rozpadat, jelikož v jedenáct naposledy obsluha ještě něco nabízela, tudíž jsme opustili suchánkovic podnik a vydali se dom. V tom se ovšem objevila hyper-Maruška a přesvědčila přichcíplé exgymnazisty k nějaké akčnosti. No, Pavel šel ještě na zábavu atletů, ten samozřejmě teprve začínal s večerem.

Zkusili jsme jeden podnik u nějakých Nemožných, kde nás obsluha ignorovala, následoval sestup do Miráže, kde slečna Králíkových byla naposledy v 16ti pařit s rodiči. My pařili podobně jako ona tehdá asi, jedna runda, vtipkování o DJ "hraju srajdu, ale hlavně, že to řve" a mohli jsme se spokojeně vydat domů, v případě některých to znamenalo testování kapacity autobusu.

The End, někdy příště na shledanou.

Jelikož je čas vánoční a u nás v rodině je jen jeden maník, který peče cukroví, tak končím, než to tu začnu slepovat džemem a pocukruji celý blog. Svátky klidu a pohody, zívačka.

text Milhauz, mobilní fotky Milhauz a Řízek

KRÁLOVSTVÍ POŠUKŮ

Na poněkud zvláštní škole, kterou ještě stále občas navštěvuji, se seriózně věnujeme třeba i počítačovým hrám. Jasně, že na ten seminář chodí povětšinou ztracené existence s nezdravě bledou pletí a s evidentními potížemi v běžné realitě. To ovšem nebrání tomu, abychom jednou takhle v neděli nevyrazili na exkurzi.

Nedaleko od Prahy si několik pravděpodobně zámožnějších excentriků vybudovalo muzeum či spíš skladiště arkádových (tedy hracích, ale nevýherních) automatů.

V Červeném Újezdě na parkovišti u hradu výpravu bledých studentů, která přijela s naším vyučujícím autobusem, a nás čtyři vítá pán s kolotočářskou vizáží. Míříme do dřevěné budovy, jejíž původní účel jsem nerozluštil, platíme osm pětek vstupné – do automatů se pak už drobné nehází, to je ošetřené – a jak na pouti jsme puštěni přes zábranu z řetízku. Uvnitř je pěkná zima, podél stěn jsou seštosovány desítky starých hracích strojů a pán vypráví, jak k nim přišel.

Že se takové haraburdí nakupuje přes eBay v Německu a specialisté na něco a něco to pak tady opraví a postaví vedle ostatních klenotů. Nejstarší předmět je z roku 1974, záchody jsou kdyžtak na hradě. Pak už můžeme konečně hrát.

Prastaré vesmírné střílečky nás nebaví, vždycky se najde nějaká včelička, která tě po chvíli sejme. Zdržíme se u palby na policisty, když sešlápneš pedál, vrah se skrčí. Pistole o sobě dává pěkně vědět, kope do ruky a po chvíli těžkne ve zpocené dlani.

Pak mezi stroji s Romanem objevíme skutečný poklad, kolem nějž se kupodivu davy netlačí – hru Golden Axe. Jedním tlačítkem se kouzlí, druhým se mlátí, třetím skáče. Můžeš si vybrat mezi trpaslíkem, paní v plavkách a takovým slizkým týpkem v modrém, ale určitě si vezmi trpaslíka, má nejlepší sekyru.

Na automatu jsem to nikdy nehrál, ale na tři-osm-šestce jsme to s bráchou váleli obstojně. S přehledem se s Romanem (modrým týpkem) promlátíme a prosekáme i přes úroveň na krunýři želvy, ale pak najednou zničehonic Game over. Nechápeme to, ale ženy už jsou stejně zmrzlé, tak ještě dáme pár závodů terénními dodávkami (?), vylezeme ven do tepla a nechápavě mžouráme do světla. Byli jsme tam jen hodinu a půl a odcházíme první. Pedagog i studenti pokračují v exkurzi.

Kdo nikdy nesomroval od rodičů desetikoruny, aby je mohl do nitra takového přístroje navždy uklidit a vyměnit je za několik desítek vteřin střelby do emzáků anebo zběsilé jízdy po závodním okruhu, ten takové muzeum asi nedocení. Těm ostatním návštěvu vřele doporučuji.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Roman

MODRÁ TUBA S POKLADEM

Bc. po pěti letech
text Řízek, fotky z rodinného archivu a od táty Luboše
 
Nestihnout vlastní promoci by bylo vážně trapné. Byť šlo jen o udílení nejnižšího akademického titulu, který už dnes má kterýkoli uchazeč o práci vykladače železničních vagónů. Trapasu jsme sice byli celkem blízko, nakonec nám ty modré tuby přece jen předali.

Kýžený čas začátku nácviku obřadu se přiblížil rychleji, než si Maruška namalovala okolo očí černé kruhy a než jsem se pomocí instruktážního videa na youtube konečně naučil, jak si uvázat windsorský uzel na mou růžovou kravatu. Když jsme se konečně vypravili, princezna si po několika desítkách metrů uvědomila, že jsou jí její nové střevíčky příliš volné. A tak ošklivý trpaslík musel doběhnout pro vyzkoušenější obuv.

A ty tramvaje! Dvaadvacítky výsměšně jezdily jen v tom opačném směru, než jsme tak nutně potřebovali. A trochu nám tekly nervy.

Nedlouho poté, co jsme do Profesního domu na Malostranském náměstí konečně dojeli, nám vrátili indexy, zorganizovali nás do jakéhosi čtyřstupu (kvůli abecední nepřízni osudu jsem jej tradičně uzavíral), zahrála hudba a mohli jsme vyrazit k otitulování. Hrdí příbuzní cvakali foťáky a dojatě mávali, možná i nějaká ta slzička ukápla.

Marušce zkomolili příjmení, ale tituly nám daly správné. Dozvěděli jsme se, co je to vlastně rituál a jakým rituálem je promoce.V dalším projevu zaznělo něco latinsky, no a korunu všemu nasadila dosud nepříliš známá spolužačka, která excelovala přečtením servilní slohové práce na téma „jak jsme celé tři roky pilně četli McQuaila (nepochopitelně vyslovovaného jako ‚Mek Kvajl‘) a co nám všechno pro život dal.“ Přiznám se, že jsem z knih tohoto gurua nepřečetl nic, tudíž jsem o mnoho přišel. A že jsem si od projevu, který měl tak nějak shrnout mé první dokončené studium, sliboval o kapku víc. Co o kapku! O moře!

Ale abych jen nekritizoval. Zbytek byl bezvadný, vše proběhlo rychle a do značné míry slavnostně, všem to moc slušelo. A než nás ulovily rodiny ke společnému slavení…

MISTŘI!

O fotoalbu pro beznadějné sportovce
fotky a text Řízek

Sobotní odpoledne na škváře. Prach nebo bahno, vítězství a prohry, ostré strkanice s podobně tělnatými soupeři a nadávky rozhodčímu. Pak pivo a domů.

Víkend co víkend se už několik generací pražských chlapců, jejich otců a i jejich otců k ženám, matkám a milenkám vrací pokopáno. Fotbalová Hanspaulská liga totiž umožňuje sportovat skutečně všem, ať už je to dobře, či nikoli. I když už škvárová hřiště vymírají a s nimi i čistě hospodské týmy, jedna věc zůstává neměnná. Všichni jsme mistři. Svým způsobem.

--------------------------------------------------

Takový nějaký nablblý text bude doprovázet soubor mých fotek z Hanspaulky, až vyjdou knižně. Teď se možná směješ, ale tahle doba je v lecčems skvělá: například kterýkoli hlupák s kreditní kartou a přístupem k internetu (žádná další úskalí mě nenapadají) si může za pár stovek vydat svou vlastní fotoknížku. Třeba i v nákladu 1 kus – což je můj případ.

Ale dřív, než mi ze Spojených států publikace přijde, posílám vám ochutnávku. A ještě dovysvětlím, proč tohle celé vzniklo.


Před časem se na naší škole konal tradiční workshop se slavným francouzským válečným fotografem Patrickem Chauvelem. Zúčastnil jsem se i já. V jeho rámci jsme měli fotit na vybrané téma, a já jsem si nakonec prosadil právě tohle. Netvrdím, že je to bůhvíjaká podívaná, ale když už jsem nad tím strávil tolik času, ať to taky někdo vidí.

Mistři!

OKLIKOU

Tramvají  vůbec ne do stanice Touha

To, že jsem si včera z neskrývané lenosti odepřel cestu do školy na kole, jsem si začal vyčítat už ve vlaku, když se mi paprsky ranního sluníčka vysmívaly skrze zaprášená okénka. Co teprve, když mi cestu do metra zastoupila cedule oznamující, že se svezu až příště a ať si pro dnešek najdu nějakou jinou zkratku z Hlavního nádraží na Kavčí hory! Kvůli poslednímu činu nešťastníka, který se na Muzeu vrhl do kolejiště, podzemka mezi Holešovicemi a Pražského povstání stála.

Moje (údajně) blízká kamarádka o tom pak psala článek. Zpříjemnil mi ranní kávu a jablečný závin. Bylo to pěkné, přesnými, stručnými a jednoduchými větami psané. Erudovaně tam pohovořila jakási paní psycholožka i oblíbený radní Janeček, který má podle všeho kromě všeho na starosti také sebevraždy. Co tomu ale chybělo, byl bezprostřední prožitek. Ten mi naopak nescházel, zato mi chybělo to masmédium. A protože se tyto věci, jak známo, spojují jen stěží a krátkodobě, statisíce čtenářů budou ochuzeny. Vy zaplaťpánbůh ne.

"Zarazil mě houf lidí, který postával okolo vlezu do metra. O tabuli, kde bylo křídou napsáno cosi jen zblízka čitelného, se opíral zřízenec. Překvapené cestující informoval o neexistenci náhradní dopravy – nebyla, není a nebude, nic nevím. (Pán si zrovna zřejmě zažíval jedno z období vzdoru). Původně jsem se také chtěl připojit k přešlapujícímu davu a vyčkávat na pomoc shůry, což bylo ale řešení nešťastné. Vždy dochvilný Robert Záruba, jehož seminář mi právě začal unikat, pravděpodobně metrem nejezdí. Pak mě osvítila myšlenka – vyrazil jsem na devítku. Devítka mě popoveze na Lazarskou, tam sednu na trojku, trojkou na Karlák a z Karláku hurá osmnáctkou až na Povstání. Jenže už v devítce se mě jalo podezření, že nebudu jediný, koho to napadlo. Byla plná. Trojka, ta byla ještě plnější. A osmnáctka, no úplně nejplnější.

Podobné to bylo s dámami, které měly tu čest cestovat v mé bezprostřední blízkosti. Ta nejplnější mě potkala až v osmnáctce. Její kypré tvary byly velkou výhodou; pomyslel jsem si, že by i ostatní tramvaje měli vykládat polštáři. Kdyby se občas neoháněla krabicí s ostrými hranami a neznámým obsahem… Ale nemohl jsem si stěžovat. Na ostrůvku a v přilehlých místech bylo dost dalších, kteří sice nebyli pokrouceni a vpasováni, zato jim červená tramvaj s veselým cinkáním ujížděla.


Na zadní plošině vládla nečekaně dobrá nálada, jedna z cestujících otevřela okénko dokořán, jiná, podstatně štíhlejší, zažertovala, že by jím mohla vyskočit, a uvolnit tak trochu prostoru ostatním. Někdo jiný (já?) vtipně odvětil, že dnes už toho skákání bylo dosti. Celá tramvaj se otřásla smíchem. Nebo to možná byla jen výhybka na Moráni.


Na momentální konečné metra vládlo boží dopuštění. Mezi zastávkami korzovali zmatení lidé, hledající asi útěchu a pomoc. Mezi nimi jsem s překvapením zahlédl náhradní dopravu, která není a nebyla, ale najednou je. Jenže málokdo věděl, odkud vyjíždí a kam daný autobus směřuje. Snad ani řidiči. Vy snad víte, odkud jdete a kam míříte?“ uzavřel zničehonic student Lukáš Werner své vyprávění, viditelně u konce s dechem a myšlenkami. Podle zjištění redakce seminář nestihl, ale bylo mu odpuštěno. Sporťák Robert totiž metrem nejezdí, ale všichni ostatní studenti ano. A že se pak Lukášovo zpoždění přelilo i do následující schůzky s takzvanou blízkou kamarádkou? Svedl vše na nebohého sebevraha a jako náplast jí řekl, že o tom bude určitě odpoledne psát. A že si to pak rád přečte u snídaně.

text a mobilní fotky Řízek