ČASOSBĚŘ

Seriál virtuálních závodů Trailtour nejenže pomohl soutěživým běžcům překonat trudné období koronavirového bezzávodí, navíc je poslal do míst, kam vůbec netušili, že se kdy dostanou. Třeba do zóny hluboké nostalgie.

Pamatoval jsem si tu asfaltku užší a zarostlejší, ale i tak jsem se s pětadvacetiletým zpožděním vžil do pocitů své mámy, když nás tudy za volantem favorita bílého favorita vozila na prázdniny. Cesta byla nepřehledná a rozbitá a vyhnout se protijedoucím bylo nesnadné až nemožné. Jako zastavit proud dalších vzpomínkových asociací.

Léta se tenkrát příjemně táhla. Na horním okraji louky na dohled od rekreačních chatek stávala bouda. Někdy v ní byli sršni, jinak v ní nic nechybělo.

Když se seběhlo dvě stě metrů z kopce, ocitl se osmiletý člověk nebo jeho šestiletý bratr u vody. Přehradu brázdily motorové lodě a čluny a k vrcholných adrenalinovým zážitkům patřilo koupání ve vlnách, které pravidla vytvářela. Nebo se na louce dali třeba chytat koně do lahví. V jídelně s umakartovými stoly, dnes zvané Andělská laguna, se dalo sníst i dvacet knedlíků s rajskou.

Když se malý člověk posilnil, mohl jít blbnout s Markétou. Měla krátké vlasy a byla asi trochu napřed; šifrovaná poznámka MARKÉTA JE DIVOŠKA v mém tehdejším papírovém blogu, kterému jsem říkal deník a při prvním stěhování jsem ho štítivě vyhodil, v podstatě znamenala, že jsme si tak trochu hráli na doktora.

Ale to nebylo to nejlepší. Nejlepší byly privátní bojovky, které pro nás rodiče chystali. Mihotavé světlo svíčky nás dva (Markéta se už oblékla a asi musela domů. Co se s ní asi stalo?) vedlo k pokladu tajuplného pana Borského. Dodnes mi není jasné, jestli ten člověk, resp. jeho předobraz reálně existoval a byl to třeba nějaký tehdejší otcův klient, či to byl jen vymyšlený pirát, loupežník, černokněžník, nebo zda se to tak nějak střídalo. Ty bojovky si pamatuju jen velmi matně, ale byly senzační.

Potěšující bylo, že zub času moje vzpomínky jen příjemně ožužlal, takže v nich zůstalo jen to pěkné. Rekreační středisko Častoboř na tom bylo podobně; asi bych tam léto trávit nechtěl, ale úplný squat se z toho za čtvrtstoletí nestal. Akorát ta bouda tam samozřejmě už dávno není. "Jak že se to jmenuje? Časosběř?" přerušovala nečekaně chápavá žena můj nesouvislý nostalgický monolog nad hnusným jídlem v Andělské laguně, kde naši objednávku samozřejmě zkomolili a zapomněli.

Nic z toho, co jsem napsal, není vlastně podstatné, jako není podstatný můj výsledný čas a pořadí na trase Trailtour #03 Albertovy skály. Ale už se stalo. A není čas ani potřeba psát víc, ostatně blíží se motorový člun a hádám, že vlny budou parádní.

text a foto Řízek

RUMOVÉ LABUTIŠTĚ

Odložil jsem v Praze stud a polovinu mozku a vydal jsem se na Jirkovu rozlučku se svobodou. Šťastně jsme se shledali na hlavním nádraží a zjistili jsme, že naše rezervovaná místa v Janu Pernerovi nevedou do intimního kupé, ale do normálního, lidského vagonu s usměvavou slečnou, pánem, maminkou s dítětem a panenkou. Pak tam taky byla tlupa debilů, která vlastně šla celou dobu přesně v našich šlépějích, neboť byla námi.

Pardubice, to je to město

"Pán pije pívo!" podotklo dítě a maminka poznamenala, že pán má pívo asi hodně rád. Pak se vlak rozjel. V Běchovicích začala bůhvíproč kolovat litrová zelená. V Úvalech jsem otevřel stáčené víno Chateau d'Hlavák, které jsem na poslední chvíli nakoupil. Cesta utíkala až příliš rychle. "Nebojte, slečno, já vám přes rameno nečtu, co si na tom mobilu píšete," ubezpečoval Jirka užívající si posledních 162 hodin na svobodě. Ujistili jsme slečnu, že se nemusí bát, že Jirka stejně neumí číst. Za Kolínem zelená zmizela a objevily se mraky a za chvíli i Pardubice.

Ve městě perníku a stovek obstarožních bicyklů, za něž by vám na pražské náplavce urvali ruce, jsme měli v plánu koncert třicetiletých Tří sester. Před branou pivovaru bylo nutno dopít přinesené nápoje. Chateau d'Hlavák říznutý kolou přes počáteční odpor rychle zmizel a začalo pršet. Schovali jsme se do průjezdu a čekalo se na překvapení. Tím byl Vašek s Haničkou, kteří se u nás zastavili cestou do Beskyd.

Pro strýčka Příhodu.

Když odjeli, přestalo pršet a vešli jsme. Spíš než předkapely a pivo Pernštejn upoutalo v jednom stánku mou pozornost parádní černé triko s nápisem Nohavica vyvedeným ve stylu Metalliky a s agentem Mirkem třímajícím elektrickou kytaru. Zvažoval jsem, zda takto utratit poslední tři kila, načež jsem se rozhodl být racionální a utratit je za pivo a panáky. Bylo to moudré rozhodnutí ("kdybys mi něco takovýho přinesl domů,  podala bych žádost o rozvod").

Tři sestry někdy předtím, než Jirkovi
věnovaly paličku

Tři sestry předvedly to, co jsme od nich tak asi očekávali. Tím chci říct, že to bylo prima. A Jirkovi se dokonce podařilo zachytit hozenou paličku, kterou, ozdobenou podpisy hudebníků, si pak po zbytek večera hýčkal jako drahokam.

Když nás ochranka odstrkala od pódia, přelili jsme se do McDonaldu. Pozornost tlupy debilů, která se nás pořád držela, bezvýhradně zamířila ke slečně Helence za kasou. Restaurace se chystala ke spánku. Jirka se ztratil, nebyl dokonce ani zamčený na dámských záchodech, jelikož tam byl někdo jiný patrně nepatřící k našemu zájezdu. Slečna Helenka mi gestem naznačila, že tam opravdu ty tácy s bordelem nevyhodím a že se vyhazují támhle, a bylo to rozhodně víc, než na co se zmohl kdokoli jiný. Cítil jsem obdivné pohledy kamarádů. Pak se Jirka našel, mohli jsme tak pokračovat.

Oheň! Oheň! Bude svítit!

Někoho napadlo, že zajdeme na diskotéku. Za šest pětek jsme dostali přístup do pekla laserových efektů, dunivé hudby (Péťa: "Já ty písničky vůbec neznám") a středoškolské mládeže. Byli jsme v celém podniku nejstarší hned po dýdžejovi. Tohle byl trochu omyl. Někdy před třetí jsme přistáli na hlavním nádraží, což bylo mnohem příjemnější. Potřebovali jsme do Přelouče a nakonec jsme ukecali dva zoufalé drožkáře, kteří nás svezli do Přelouče. Do kempu to byly asi tři nekonečné kilometry po hlavní silnici, ale pak se objevily naše maringotky připomínající cirkus Humberto.

Uvnitř to vypadalo trochu jako ve vybydleném vlaku. Spal jsem na palandě a pode mnou chrápal Péťa. Když jsem se zavrtěl v propadlé posteli, bylo to, jako kdybychom jeli přes výhybky, palanda zavrzala a zapraskala a Péťa ztichl. A tak pořád dokola.

Sobota začala asi v deset ráno pivem a Třemi sestrami, takže se vlastně nic nezměnilo. Šli jsme na oběd a ostuda šla s námi. Snili jsme o katově šlehu - a on tam opravdu byl! "Katův šlem," překřtil jsem Karlovo jídlo a zkazil jsem mu chuť. Proběhlo povinné očumování servírek, hodnocení jejich proporcí. Objevily se (nepochopitelně) panáky vaječňáku alias slunečního likéru ("To my tady dáváme spíš na poháry. Nedáte si poháry?"). "Prosím vás, co je tohle?" ukázal Jirka někam mezi fotografie a artefakty na zdi a myslel patrně vydloubávák na řepu. "To je moje babička s dědečkem," odvětila obsluha. Péťa si dal něco s osmi knedlíky a byl za hrdinu. Paní si myslela, že jsme nějací sportovci, ale vysvětlili jsme jí, že jsme jen gayové z Prahy na cestách.

Pak jsme šli po zelené se zelenou. Nakonec spíš po hlavní silnici nesmyslně do Přelouče a zpět. Kubajz našel na mapě Srnojedy ("To snad ani není na mapě!") a něco, co přečetl jako Rumové labutiště. Přijel Míra a Franta a jako bumerang jsme se vrátili do hospody. Karel přinesl kytičku. Část výpravy zůstala v restauraci a s nimi i ostuda.

Večírek se už kolem šesté večer začal nebezpečně zrychlovat. Jimi jel na kole třikrát pro klíče od naší rezidence a ani jednou se mu to nepovedlo. Chtěli jsme grilovat a zahrát si fotbálek, ale ani to se nějak nedařilo. Potřeboval jsem odjet dřív a stihnout autobus z Břehů. "My učitelé jsme dobře zaopatření," bylo poslední, co jsem slyšel, zaplatil jsem panáky za peníze ušetřené za nenákup trička s Nohavicou a vydal jsem se na cestu domů.

Autobus mi samozřejmě ujel, ale dobře to dopadlo: včas jsem pochopil, že opravdu nikoho nestopnu, a do Přelouče na vlak jsem doběhl. Jak dopadli ostatní, lze jen dovozovat. Jirkovi ještě zbývalo nějakých 136 hodin na svobodě.

text a fotky Řízek