KYTKA REVIVAL

Exotů ubývá. Když jsem kdysi jako elév v novinách začínal, pamatuju si na divného ošuntělého člověka v širáku, který do práce chodil s obrovským bílým psem a nezřídka s kytarou. Později se ukázalo, že to není zbloudilý hobo, nýbrž redaktor ekonomické rubriky. Vzpomínám i na někdejší kolegyni, kvůli níž byl později vydán výnos, že je zakázáno na pracoviště nosit hlodavce. Do práce ji totiž doprovázela krysa, jež jí sedávala na ňadrech.

Proces přerodu mimoňů v profesionálně vyhlížející novináře pravděpodobně souvisí s přeměnou redakcí na newsroomy. Ve snaze zlepšit kooperaci a zavést "workflow" se zrušily takové zbytečnosti, jako jsou zdi mezi jednotlivými rubrikami a soukromí.

Vršení starých novin do nekonečného komínku a prázdných lahví na stole není populární, stejně jako jakýkoli bordel (což pochopitelně těžce nesu). Dokonce i kolegové, kteří na poradu přicházejí ve zpoceném cyklistickém dresu a následně rohlík a vlašák drobí do klávesnice, už jsou velkou výjimkou; vzhledem k absenci zdí a zkracující se mezilidské vzdálenosti (proces hňahňání) se totiž upřednostňuje stravování kdekoli jinde a konzervativnější způsob dojíždění do práce.

Můj bývalý kolega po svém konci v redakci nedodržel směrnici o recyklaci a svou uschlou kytku i s květináčem prostě vyhodil do koše (vlastní, neschválené rostliny jsou prý ostatně nějakou směrnicí také zakázány). Kytku jsem z koše vylovil a zalil a ukázalo se, že ještě nebyla tak dočista po smrti. Nejsem sice žádný botanik, ale přece kdyby byla, těžko by se na jejích periferiích začaly objevovat takové zelené věci, pupence či co vlastně.

Kytka přesně před měsícem

Její velmi rychlé oživení jsme všichni pozorovali se zatajeným dechem. Sterilní klima obrovské haly jí nejspíš jde k duhu, jako i velmi sporadická zálivka. Samozřejmě se objevily takové poťouchlosti nebo snad kanadské žertíky, jako že ji kdosi schoval na jiný stůl, aby mě vyděsil, nebo že si někdo dokonce dal tu práci a dosud chybějící listy nahradil papírovými vyrobenými z takových těch lepicích na poznámky. To kytku jen zocelilo.

Aniž by dosud vlastnila potřebné povolení k životu, dočista se vzpamatovala. Je tak jedinou zelení kromě oficiálních palem široko daleko.

Doufám, že je to jen začátek vlny rebelie proti unifikaci novinářů a jejich prostředí, na jejímž konci bude triumfální návrat vlašáku, krys, ňader a santusáků se psy do českých redakcí.

 text a foto Řízek

BÍLÉ Z BOTANICKÉ

Příští zastávka: Zoologická zahrada, neslo se autobusem. „Jóóó!“ zaburáceli jednohlasně dva kluci na vedlejším sedadle. To botanická zahrada, co je opodál, je v Troji trochu odstrčená a u dětí i ostatních návštěvníků zdaleka takové emoce nevyvolává. Zalévání palem asi není tak poutavé jako krmení lachtanů. A ani reality show ze života subtropických rostlin se zřejmě nechystá. Ale je tam hezky.

Skleník za pidliardu

Hezký byl celý den, do té doby, než jsme zjistili, že nám někdo ukradl kola. Museli jsme zavolat pana policistu a ten to nafotil a spěchal k dalšímu případu. Já spěchal na Hanspaulku hrát s ženským týmem a říkal jsem si, že jsem rád, že policista odjel přede mnou, protože to Nikolino víno mě pořád příjemně hřálo.

Plechová kavalerie

Ale abychom neztratili nit. Jednou v neděli jsme totiž konečně vyrazili k Nikol do „její“ vinotéky (automatické wordové opravy mi ji soustavně opravují na fonotéku, ale Word v tomto případě neví, která bije), jež se nachází přímo na svahu u trojské botanické zahrady. Vzali jsme to právě přes ten nový, miliardový skleník Fata Morgana a taky jsme ulovili pár kešek. Bylo totiž krásně, konec září, že by se třeba dalo jet na kolo, ale to už tou dobou bylo ukradené, avšak to jsme o tom ještě nevěděli.

Hmyzí hřbitov

A teď si představ, že jsi moucha a tak normálně si poletuješ nad Prahou. Přeletíš nad mostem Rámusákem a nad novým Trojským, nad zámečkem, zooškou, arboretem s plechovými zvířaty. Těma členitýma očima to vidíš asi trochu fragmentárně, ale dole je výstava dýni, je to srandovní, ale letíme dál, hned do skleníku – copak je to tu za rostlinku, sedneme si na ni. A ouha, ona to je masožravka, takže to je konečná.

Pepečkova trojská kámoška

Ve skleníku jsme obdivovali zejména výstavu masožravek, jejichž listy a stonky jsou tečkované vysátými mouchami a dalšími hmyzími mrtvolkami. Ve skleníku je vedro a spousta zeleně, spousta latinských názvů a informativních tabulek, ale marná snaha – je to trochu házení perel sviním. Marušce na parapetu žádná bylinka nevydrží déle než týden a já z rostlin celkem spolehlivě rozpoznám růži, ale třeba na dichotomii dub x buk ne vždycky vyzraji.

Dost bylo kytek, našli jsme svatou Kláru, Nikol a jejich společnou vinotéku. Panuje odpolední frmol. Samozřejmě se ztrapním, když se ptám po burčáku. Tady se pije jen drahé víno z místních hroznů. Venku na terase se sedí parádně, slunce se odráží ve džbáncích, a kdybych nemusel na fotbal, hned bych se s nápojem nazvaným Bílé z botanické sblížil ještě důkladněji a tetelil se blahem celé odpoledne (hlavně si nedávejte to červené!).

Má to tam Nikol hezké. Vzali jsme dvě lahve domů, ale ten genius loci a taky i génius toho dne se nějak ztratil cestou autobusem a červeným metrem, a především cestou do sklepa, kde nebyla naše kola – ne, že bychom to vylili do záchodu, ale botanické víno je nejlepší právě v botanické.

text Řízek s přispěním Marušky, foto Ř.

MINUTA Z PŘÍRODY

Svátky botanické a zoologické
text a foto Řízek

Velikonoce jsou za námi, oddychli si všechni ti narcisové, kteří přežili naši včera skončenou výpravu do Orlických hor. Několik z nich takové štěstí nemělo – tísnili se v čerstvě legračně umyté felícii se třemi unavenými spolujezdci a jedním střízlivým řidičem. Na rozdíl od nich měli stonky ponořené do láhve od vodky a bezesporu jim nečinilo vůbec žádnou radost, že se měli stát dárkem. Prý potěšil.

----------

Velkého brouka jsme našli uprostřed pole a vášnivé politické diskuze. My totiž nejenže donekonečna omíláme dokola stejné historky a hlášky ("Běž si někam udělat trolejbus, Matouši!"), ale občas dokonce rozvineme nějaké to seriózní téma. Kdo může za vládní krizi, hádali se odrbaní turisté uprostřed luk nevědíce, že to samé zrovna pálilo nějakou agenturu na vymýšlení veřejného mínění lidí. Ti měli tvrdit, že Paroubek; nebylo mi to proti mysli. Mně ne.

Tentokrát na sebe opět narazili nesmiřitelní – bleděmodrý Řízek s oranžovorudým Vlastou; ostrá debata navíc sklouzávala i do osobní roviny ("Nejenže volíš blbou stranu, ale i ten bowling, karty a hanspaulku hraješ jak lempl a čteš knížky o ničem a o skřítcích"), a když jsme zabředli do totálního bahna rozpravy o moudrých zelených poslankyních, namočil jsem si boty v nějaké bažině. Brouk byl tak vysvobozením, přetrhl nebezpečnou nit a vrátil nás do bezpečných vod hovorů o ničem.

-----------------

Obdivovali jsme hraniční bunkry a při prohlídce pustých chodeb a místností poslouchali, co by, kdyby. Mravenečci možná také na své hromádce budovali nějakou tu linii opevnění – a třeba jejími betonovými podzemními útrobami jednou potáhnou v čele s otráveným průvodcem houfy zmrzlých hmyzích turistů a budou si místo vnímání povídat o holkách. A fotit, pokud se to tam bude smět a pokud Nikol přiveze sklerotikovu nabíječku.

Přebrat 1019 snímků, kterými jsme zaplnili můj foťák, chvíli potrvá. Ale až to bude, uvidíte. Drsné hututu. Jáninu závoru. Soví mycí linku. A taky nějaká ta namalovaná vejce.