SKLENĚNÝ BRATR TANČÍ

Můj nejlepší kamarád, toho času pobývající v daleké Casablance (ale to teď není důležité), nám přezdívá Sklenění bratři. S bráchou máme totiž legrační schopnost poranit se v naprosto nevhodný moment, obvykle bez cizího zavinění a tak, že okolí jen nevěřícně kroutí hlavou. Není divu, že naše rodina v počtu zameškaných hodin vždy s přehledem drtila zbytek třídy. Takže když jsme se s Maruškou jako diváci chystali na bráchovy taneční, v duchu jsem si maloval bolestivé grimasy, sanitku na tanečním parketu a soucitné pohledy mistra a asistentek. Nic z toho naštěstí nenastalo.

Takhle vypadají taneční po veltlínu.

A to jsem docela ocenil. V tanečních jsem nebyl asi dvanáct let a byl jsem z toho poněkud vedle. Na chodbě ve Slovanském domě se převlékaly pozdě přišedší dívky, jako by se nechumelilo, mnozí chlapci v sále neměli motýlky a nemuseli mít ty bílé rukavičky. Ano, přesně ty nechutné bílé rukavičky, v kterých se potily ruce a činily diskomfort pohybu v nepadnoucím obleku v nepadnoucí životní situaci ještě nesnesitelnějším pro obě poloviny tanečního páru.

Poměry se zjevně rozvolnily, i ti asistenti už neměli ty zlé jestřábí kukuče, jak jsem si to pamatoval. Celkově to bylo takové vlídnější. Nezměnil se snad jen bar, kde i dnes nabízejí dvě vína - nechutné bílé a určitě i stejně nechutné červené. A ti dva zoufalci, kteří vyzbyli při dámské volence, byli úplně stejně tragičtí, jako jsem býval i já. Tím pádem jsem necítil žádnou nostalgii; tuhle část dospívání bych si tehdy býval klidně odpustil.

Hujerovi

Zajímalo mě, jestli bude můj nejmladší bratr stejný případ jako já, tedy že bude na tanečním parketu excelovat spíše v konverzaci a korzování než při skutečném tanci. Jako jsem se obával, že si při čače zvrtne kotník, zároveň jsem si trochu těšil na ty bolestivé a vyčítavé pohledy pošlapané, mimochodem velmi usměvavé partnerky. Jenže Citrón překvapil a se soustředěným výrazem v obličeji zvládal standardní i divoké latinskoamerické tance, aniž by dívku viditelně podupal a naopak.

Takže doufám, že mu to vydrží a že až ho zase jako Hujerovi přijdeme zkontrolovat do pokračovaček, předvede podobně kvalitní výkon.

text a fotky Řízek

ŽEBRÁCKÝ PLES

V Žebráku mají kromě dvou zřícenin taky obludný socrealistický betonový kulturák. V něm slavily studentky z Berouna svou nastávající zkoušku dospělosti. A protože mezi nimi byla i kamarádka Eliška, jeli jsme tam ve velkém.

Na parkovišti před kulturním domem se leskly škodovky, žigulíky a lepily se na bavoráky. Na naše auto místo nezbylo. Mládež před vchodem kouřila trávu a měla nakřivo kšilty, jak to tak bývá, my zaparkovali přímo před nonstop barem - se všemi riziky, které se k tomu vázaly.

Přijeli jsme hrozně pozdě, protože jsme večer poctivě trénovali, abychom v sedmé fotbalové lize náhodou neudělali ostudu. Osádka našeho vozu - Maruška, Venál, Péťa - odstartovala večírek už tam, připila si s Vlastíkem na zdraví jeho synátora Járy jakýmsi zkumavkovým krvesajem (nevím, co tím chtěl Vlasta říct), někteří několikrát.

 Kvůli pozdnímu příjezdu měli všichni obrovský náskok, který se zdál v jistých případech (Jirka, Milan) nedostižný, ale část z nás to nakonec zvládla. Na ubrusech byly namalované hnusné kytičky, v tombole se dal vyhrát živý křeček, anebo jsme mohli vydražit mrtvého kance. Parket připomínal diskotéku z filmů s Vaculíkem, všechno blikalo a zářilo, stroboskop zavěšený u stropu u skočné syntetické polky působil nepatřičně, ale to tak nějak všechno, pokud člověk zrovna byl střízlivý. Tancovat se nedalo, leda pařit.

Před barem byl rozvalený mohutný neonacista, maturantkám padaly šerpy i půjčené šaty. Slušelo to jen Elišce a Marušce (a možná i dalším, ale měl jsem oči jen pro ně). A v jedné přestávce, kdy si kapela utírala orosená čela, nastoupili hiphopeři z (považte!) šesté nejlepší skupiny v tuzemsku. Ale byla to synchronizovaná nuda. Hiphop is dead.

Okolo půlnoci se kapela rozvášnila, podruhé zahrála píseň Praha od Péťovy oblíbené kapely i nesmrtelnou ódu na svařák od skupiny Harlej. Jirka neplánovaně odpadl a načas ztratil peněženku, Václav přišel o telefon, šli jsme ho spolu hledat na mráz mezi vajgly a hiphopery. "Nehledáš náhodou mobil?" vesele zářila Péťova očka, když pak jako kouzelník rošťácky vytáhl pohřešovaný přístroj z kapsy u saka.

Přišlo půlnoční překvapení s mixem písniček a scénkou, které mi nápadně připomínaly turisťáckou mitru. Potom dýdžej spustil Sladké mámení a Majkla Dejvida a začalo neúprosné totalitní disko. Milan bloumal v kabátu po parketu a s nikým nemluvil, Péťa objevil opuštěné jídlo a k naší velké radosti se do něj odvážně pustil.

Okolo jedné hodiny jsme to otočili. Václav ještě optimisticky koupil dvě plzně na zpáteční cestu, načež jej probudil až zpomalovací práh v jeho domovské dědině. Rozjetý Péťa varoval, že bude hrozně hovorný, ale za celou cestu pronesl jen: "Most Barikádníků," když jsme jeli přes most Barikádníků.

A v půl třetí do hajan, zatímco maturantky, prahnoucí po kariérách učitelek v mateřince, asi zrovna dobývaly časně ranní Beroun na afterparty a Milan zřejmě ještě mlčky a zadumaně bloumal po parketu.

text a fotky Řízek
(vyjma fotky, na níž Řízek je - tu fotil Péťa, a já mu slíbil, že ji na ten internet dám. A taky reklamy na pivo, tu fotila Maruška a já na to trestuhodně zapomněl)

MELOUNOVÁNÍ SE

Tanec, to je tvůj život
text Venál, úpravičky a fotky Řízek

Jak se již stalo – bez tří let pětiletou – tradicí, po táboru se vyráží za zábavou do víru našeho velkoměsta.

Nejinak tomu bylo i letos. Tentokráte jsme však ze zřejmých důvodů již nezavítali do doupěte bitek zvaného Futurum, ale zavítali jsme do doupěte kytek, chcete-li zeleniny. Pro neznalé, jednalo se o jakýsi klub Meloun, který roztáčel hvězdná kola sobotní československou diskotékou. Ti, kdo neměli prsa, museli u vstupu platit pade – dokonce i ti, u nichž je to sporné (autor a Luky Luky). Holky asi zval dýdžej Zagorka.

V sestavě, která čítala velice zkušené diskotékové borce, se objevili i pro letošek diskotékoví začátečníci, a možná i o to to bylo lepší. Potom, co jsme se konečně všichni sešli, někteří na večer velice dobře připraveni již z odpolední brigády, jsme začali vládnout parketu, rozvášňovat a obnažovat naše těla a v neposlední řadě i někteří z nás trochu střízlivět. Ono to vládnutí parketu vlastně nebylo moc těžké, když zpočátku tam kromě nás byly jen nějaké už trochu vysušené roštěnky a asi dva chlípní roštěnci.

Hodiny pomalu ale jistě utíkaly, někteří lidé mizeli, dýdžej hrál a my jsme začali pomalu ale jistě odpadávat. Samozřejmě, že ne všichni, ale jako bychom tušili, že večer se chýlí ke konci, tak naše taktika z úvodu večera se změnila z nekonečného tancování na oslovování dýdžeje, aby nám zahrál právě tu naší.

Po několika pokusech se skutečně povedlo a zahrál nám Vodopády od CHaoZZ a na přetřes přišla i velice populární píseň o 4% menšině, kterou sborově zpíval celý zaplněný sál. Co víc si ještě přát?

Tak zase někdy na luxusním mejdanu zdarec.

Made by Vencán 313 reg. ochr. zn. Kos Oř

JIRKA + ŘÍZEK = 49

Večírek zamotaný v toaletním papíru
text Řízek, foto Řízek a jeho kamarádi

Jelikož mou výzvu žádné jednoroční dítě ani zvíře nevyslyšelo, oslavili jsme s Jirkou trapně společné nekulaté a velmi přibližné devětačtyřicetiny. A jestli dobře počítám, což v žádném případě není jisté, i příští rok nás kulatiny minou. Ledaže bychom někdy v létě oslavili jakési půlnarozeniny. A to by s námi mohlo slavit i to zvažované rožněné prase. Ovšem pokud by nebylo příliš staré, aby chatrné jubileum nenarušilo.

Sice nebylo ani prase, ani avizované karaoke, ba dokonce i návštěva nakonec poněkud zaostala za očekáváními (samozřejmě jen co se týče kvantity), avšak i tak to byl solidní večírek. Na jeho úplném počátku mi Jirka felicií oťukl felicii, na jeho úplném konci se Václav někam ztratil s půjčeným psem. Co se stalo mezitím?

Nejdříve jsme prozíravě natáhli na koberec plachtu; a to, že některým bohužel byla příliš úzká, nám rozhodně nikdo nemůže klást za vinu. Vlastík přinesl vlastnoručně vyrobený mazlavý dort z kompotovaného ovoce a čokoládové polevy. Maruška projevila obavy o mé útroby, když jsem střídavě ukusoval z něj a různých pomazánek rybičkového a česnekového charakteru. Ale dobře to dopadlo. Vlastův dort totiž večer chutná a ráno pomáhá a funguje jako takové ty protietanolové nesmysly. Však ho také nadaný kuchař v poledním jitru na tácku odnášel ženě jako chloubu a kořist.

Jak přibývali hosté, vršily se na stole i láhve. Nebylo těžké odhadnout, že dary tuzemácké provenience budou i letos převládat, vytáhl se však i Vašek s vizourem, kde je mu však konec. Dorazil i Davinci se svou podivuhodnou slečnou Šárkou, k níž jsem se raději příliš nepřibližoval, aby mě nezmlátila (ona, ne Maruška, i když ta asi taky). Podivuhodná byla i černá minutka na chodbě. Tomu byste nevěřili.

„Kéž bychom si mohli zahrát věž!“ vzdychl kdosi, načež Vlasta připustil, že jednu doma má. Šikovnostní hra proslavená zejména cyklistickým pobytem v Dobré Vodě se bezmála natotata objevila společně s Maňasem a stala se jednou z nejobletovanějších věcí večera, podobně jako klikující poražení.

Z beden vysokých jako věž se linula senzační hudba, aby taky ne, když mi samou radostí z jedné z nich spadl notebook. Přežil bez úhony, na rozdíl od Lukase, který prý někde nad ránem přelézal plot. Snad už se zotavil.


Jinak se tančilo a co bylo horší, někdo kdesi objevil obrovskou roli toaletního papíru. Zážitky s hajzlpapírem se sice našimi večírky táhnou jako červená nit, tentokrát toho bylo ale opravdu hodně.

No, ekologické a proindiánské to příliš nebylo, ale dušuji se, že jsme to vše aspoň vytřídili do oblíbeného odpadového boxu.

Kolem druhé hodiny mi věrný spolužák Honza naladil jedenáctistrunnou kytaru, a tak jsem s radostí odpálil i pár písní. Načež nás oba Maruška odvezla každého jinam domů, proto znám zbytek večírku jen z vyprávění a z uklízení.
Ale díky, bylo to pěkné.

RETROFUTURUM

Osmdesátky, devadesátky, sedmnáctky
text a foto Řízek

Solidaritu! Žádal jsem svého domácího kocoura aspoň o několikaminutové nastavení spánku. Marně - on se zase svým ostrým čumákem v 8:17 dožadoval něhy, pozornosti, žrádla či bůhvíčeho. A tak se naše zájmy střetly. Dopadlo to tak, že zatímco všichni ti, kteří byli včera s námi pařit ve Futuru na staré, ale dobré fláky, zřejmě ještě vyspávají zážitky, sepisuji tuto rozpustilou rekonstrukci. A taky jsem dal do pračky prádlo - točí se v rytmu osmdesátkových pozlátkovaných kolovrátků. Takže z toho zvíře taky něco má.



Ve 4:01 jsme vystoupili z autobusu 601 a byli jsme bezmála u vytržení, že je to tak kulaté. Venku zuřila téměř vichřice a Milan na mě pořvával něco o dracích. Václav pokračoval autobusem dále a někdy mezi 4:02 a 8:17 a někde mezi Radotínem a Kosoří zanechal brejle a berle. Brejle nepřekvapí, ale co se týče francouzských holí, je to tuším premiéra.



Ve tři hodiny jsme si najednou uvědomili, že hrají jen ploužáky. To by za normálních okolností nevadilo, jenže v situaci, kdy na parketu zbyly zadané páry, ti, kteří se odhodlali k nějakému dočasnému zadání, a přibližně šestice nás-mužů v kroužku, to bylo trochu faux pas. Zjistili jsme, že "náš" nákupní vozík nám někdo ukradl, a Václav tak musel po svých. To měl ještě berle a viděl na cestu. Našli jsme tramvaj.



Mezi půlnocí a třetí hodinou vrcholila ukrutná jízda. Na plátně a v zahuleném a zpoceném éteru se střídali Roxette, Majkl, Madonna ještě téměř panna, nagelovaný Travolta, ale přišla i dekadentní Nirvana, nahrazená posléze rozjuchanými Boney M zpívajím o nějakém Rasputinovi.



Ale třeba i The Clash, které vystřídali zapomenutí Erasure, což je jako kdyby po Mňáze pustili Evu s Václavem, jenže jako dítě jsem obdivoval toho pána, jak chodí na pódiu tou vodou a cáká na fanoušky pod ním. A tajně jsem chtěl být jako on. Mít na sobě výstřední hadry a mokré boty. A pak lítat s klávesami na takovém podivném stroji. No, zatím mi to nevyšlo, ale třeba se jednou dočkám.

Před půlnocí a kolem ní odpadla velká část našeho výběru, a to buďto veřejně, nebo pokradmu. Ovšem na parketu, tam se děly věci a velká část z nich se motala kromě jednoho z nás, kterému ostatní otevřeně či aspoň v skrytu záviděli. Péťa si opakovaně sundaval tričko, já si rozepl jeden knoflíček na košili. Prostě uvolnění, jak má být.



Kolem desáté jsme ovládli podzemí klubu. Nikdo netančil, a tak jsme museli začít. Zchromlého Václava jsme přivezli v nákupním vozíku, k dokonalé iluzi měl ještě volat Na Bělehrad! Předtím jsme byli v parku nad Andělem, popíjeli donesené nápoje a krmili se karbanátky s divnou okurkou a bylo nám zima a fajn.



A to je tak všechno, pračka akorát doprala, zapípala a kocour dotančil.