NA MOUŠE

Na silničním kole jsem jel naposledy jako raný teenager. Krátce předtím, než mi tu docela hezkou tříčtvrtku přítel Václav zničil nárazem do čnějícího panelu při překrásném sjezdu z třešňovky, kde už jsou dneska ty vily, tunel a dálnice. Naše kamarádství tou ohnutou vidlicí neutrpělo, byť se naši otcové krátce handrkovali o náhradu škody cca ve výši pěti set korun.

Motivace pro koupi silničního kola byly rovněž převážně škudlivé. Ukradli mi Tisíci mílemi obouchané, ale už velmi schopné terénní Erbéčko. A živím rodinu, takže jsem byl vystaven složité volbě: koupit si špatné horské, nebo velmi podprůměrné silniční, nebo založit Hedvice stavební spoření.

Mouchu (bicykl se celým jménem nazývá Cicli B Fly) jsem ale koupit musel. Prodával ji člověk, který byl loni snad třetí na Mílích (ovšemže na jiném kole) a byl celkově sympatický. Nijak jsem se nepokoušel předstírat, že silničním kolům aspoň částečně rozumím, a on prokázal nejen duch závodníka, protože u nás byl i s kolem první, ale i duch obchodníka (když mě viděl, výrazně slevil).

Jasně, pak jsem koupil obří pumpičku za litr (je červená jako moje staré kolo) a za první servis té neseřízené nejméně patnáct let staré trosky a výměnu zničených plášťů jsem dal dalších pět, ale tím opravdu končíme.

A teď tedy ta jízda. Nášlapy jsou nezvykle jen na polovině pedálu, což vytvoří humornou situaci hned na první křižovatce, ale ještě před tou další se mi podařilo nohu zacvaknout. I po dvou měsících občas řadím nahoru, když chci ve skutečnosti řadit dolů (dokonce jsem přemýšlel, že si na ty berany nakreslím nějaký tahák).

Další problém nastává ve stoupáních. Kdokoli to kolo sestavoval, jezdil asi převážně po rovině nebo z kopce. Člověku mého typu se tak záhy nedostávají kolečka, stroj jej vyhání ze sedla a jízda se stává namáhavou.

Ale hlavně teda ty kostky. Vždycky mě "Peklo severu" (zájmy: sport pasivně) bavilo, ale zároveň jsem si říkal, že toho ty nadopované primadony s těmi několika kočičími hlavami nadělají. Ale ty vole! Přejet na tomhle kostitřasu jenom náměstí v Jílovém u Prahy je skoro na nějaký ten trikot.

Ostatně oblečení. Z mých horských časů mi zbyly neukradené děravé kraťasy, vtipný červený dres a la košile a Maruščina přilba, protože tu svou jsem zlomil. Na zádech mívám žlutočerný běžecký batoh a v něm náhradní duši (vlastně vůbec nevím, jestli v těch kolech nějaké duše jsou). Tretry jsou mi velké, ale byly zadarmo. Jezdím kolem billboardu na stylové cyklistické oděvy a připadá mi, že se mi ta postava na plakátě vysmívá.

Jezdím převážně po práci, když Hedvika spí a když nemůžu kvůli bolestem kyčle, třísla nebo čeho vlastně běhat. Důsledně jsem dodržoval hranici povoleného kotce: pod Točnou mi přítomnost policejní hlídky vždy naznačila, kde končí výběh. Nejpozději ve 20:58 jsem byl doma. Asi i proto jsem se dosud nerozhodl, zda mě to baví a bude bavit.

A proto jsem o víkendu konečně ujel kousek dál, přes mírné kopečky kolem Jílového až do Týnce a pak na chatu a večer zase zpět. Bylo krásně, s minimálním úsilí jsem polykal kilometry i první otužilé mouchy a chvílemi jsem si říkal, že to vlastně může být fajn. I bez šutrů, kořenů, hor, blátivých cest a nádherného Erbéčka.

Pak mě nějaký debil v oktávce minul při předjíždění asi o třicet čísel a vzápětí mi vypláchl oči vodou z ostřikovačů. Snad abych se zase probral.

text a foto Řízek