TŘÍDNÍ SRAZ

Seděli jsme úplně stejně jako tenkrát, jen možná naopak, nemohu si vzpomenout. Nevím, jak je to dlouho, ani jestli je potřeba to počítat, ale tehdy na gymplu to byla počmáraná lavice, zatímco tentokrát čalouněné sedačky rodinného vozu.

Pája pochopitelně do rodiny nepatří, má svou. Holky mu mávaly, když jsme z Radotína vyráželi do Jizerek na první společné běžky.

Teda druhé. Ty první byly zase na gymplu. Lyžařský výcvik vedený nechvalně proslulým tělocvikářem byl zakončen závodem libovolnou, tedy aspoň nějakou technikou. Absolutně nemám tušení, kde jsme to byli ani kudy se běželo, ale mám matné tušení, že šlo o Krkonoše a že se jela dvě kola.

Jelikož nikdo ze třídy tomuto sportu nijak zvlášť neholdoval (respektive holdovali jsme tomu jen proto, že nás tělocvikář a rámcové vzdělávací programy nutili), brzo po startu závodu, který byl podle mých zkreslených vzpomínek v extrémních podmínkách (trochu foukalo), bylo jasné, že vyhraje buď Pája, nebo Pája.

Scénář jsem naboural tím, že jsem si vzal nějaké superběžky půjčené od dvoumetrového bratra své tehdejší přítelkyně. Fiktivním mezičasem na prvním okruhu jsme tak s mým sousedem projeli prakticky bok po boku, tedy zase jako v lavici, daleko před zbytkem startovního pole. Jeho část neuměla bruslit, a tak nestačila, zbytku to bylo jedno a pojali to rekreačně, protože rekreační užití běžek je i na lyžáku legální.

Vlastně jsme se střídali a spolupracovali a cíl už byl blízko. Tělocvikáře, který mě právem považoval za lempla – a já jsem se nezlobil, protože jsem ho považoval přesně za to, co byl –, to asi překvapilo, ale dojeli jsme společně, protože jsme tak prostě chtěli dojet. Tělocvikář coby cílová kamera však situaci vyhodnotil, že Pája byl přeci jen na čáře první. Nejenže jsem byl trapně druhý, navíc jsme si ještě museli vyslechnout nějaké kázání o nesportovním chování atd.

Takhle si to pamatuju já, soused to možná viděl jinak, nicméně nepřišla na to řeč, protože jsme měli k dispozici jen dvakrát dvě vyučovací hodiny v autě tam a zpět a museli jsme toho probrat víc. V Jizerkách jsme každopádně zaparkovali v Hraběticích až v půlce odpoledne, minus osm, spousta sněhu a satelity chytrých hodinek nám kynuly na cestu dolů k přehradě.

Pája nasadil gymnaziální tempo, bořím se nečekaně měkkým sněhem za ním a nestíhám, a i když to neklouže a v kopci mě soupaž předjíždí postarší člověk snad spěchající pro druhou dávku Pfizeru, je to skvělé. Jsou to moje první běžky po dvou letech.

Stoupáme na Čihadla, svačíme čokoládovou tyčinku a fotíme (taky naopak, čili zrcadlově). Pak klesáme přes Krásnou Máří na Novou louku a já ztrácím cit v prstech, přesto cítím, že by bylo v nejlepším přestat. Musíme ale zpět k přehradě, táhneme se v kopcích a začíná se stmívat.

Odbudeme zdvořilosti, možná až moc: jeho kamarádi obývající chalupu v Hraběticích mě budou mít nějakou dobu, než zapomenou, zaškatulkovaného jako nerudného člověka, který se soustavně klepe zimou a těší se domů. Nevidí naštěstí, jak cestou k autu nesympatický člověk spadne a málem si v hlubokém sněhu zvrtne kotník (o dva dny později už to vyjde) a nebýt spolujezdcova řevu "Vole, bacha!" odře rodinné auto (vyjde to o tři dny později).

A poučil jsem se, ale asi jinak, než bych měl: být znovu středoškolským závodníkem, nechal bych ho prostě vyhrát, zasloužil si to, je fajn.

text a foto Řízek  

COMIC GYMPL

Na gymnáziu jsme měli ředitele přezdívaného Šášula. Už nevím, jak k tomu přišel, ale mohlo to mít i něco do činění s nástěnkou umístěnou nedaleko ředitelny. Na ni tento dobrý (později v životě jsem měl mnohem horší ředitele) člověk se značnou kadencí umisťoval různá sdělení organizačního, servisního, motivačního, ale i výhružného typu (přezouvejte se, krucinál už).

Kromě svérázné stylistiky jeho prapředci newsletterů a informačních mailů prosluli i důsledným využíváním písma Comic Sans, jež je i mezi laickou veřejností považováno za znak naprostého nevkusu a úpadku, něco jako fusekle v sandálech. Nehledě na to, že jakýkoli zuřivý vzkaz napsaný tímto fontem získává úplně jiný, až cimrmanovský rozměr. Kdybyste třeba Comic Sansem vyhlašovali válku, dopadlo by to jako cokoliv, do čeho se pustí Jaromír Soukup.

Šášulova sdělení byla proto minimálně mezi mou tehdejší sociální bublinou oblíbená. Vždy jsme se těšili, co z něj zase vypadne, dávali jsme si sraz u nástěnky, abychom to věděli první.

Gymnázium na Vítězné pláni (GVP), kde jsem málem maturoval s vyznamenáním, jsem v posledních letech zcela ztratil z dohledu. Na sociální síti jen sleduji jednoho z učitelů, který se s horlivostí, jakou si pamatuji, snaží prosazovat přesně ty názory, které se nám mainstremová média bojí říct. Vždycky mu na to začnu něco nakvašeného mainstreamového odpovídat, ale pak to smažu. (Zuckerberg si mě tím pádem zaškatulkoval do kolonky "nechá se vytočit, ale obvykle brzo vychladne" a určitě mi podle toho nabízí reklamy). Dále čas od času pocítím vděčnost skvělé paní češtinářce. Pomohla mě nasměrovat v životě vstříc krásné práci, již mám pořád tuze rád, byť je to s ní často těžké. Občas si kromě toho vzpomenu na maturiťák, kde nám bůhvíproč zpíval Petr Kotvald a dodnes je mi za to stydno. A s tehdejším spolužákem Pájou chodím běhat a konzultuji s ním nemoci své i širší rodiny. No a tím ve vztahu já a gympl vlastně končíme.

Potěšilo mě proto, že jsem na svou alma mater po čase konečně zase narazil, a to ve facebookové skupině Grafický odpad. A pak jsem se zaradoval podruhé, když jsem zjistil, že si škola drží kontinuitu.

Terčem posměchu prokrastinujících uživatelů se totiž (celkem po právu) stala nová výzdoba recepce školy, kde někoho mimo jiné napadlo napsat obřím písmem "Skloňování vzoru GVP - GVP jsem já, GVP jsi ty, GVP jsme my...". Pomiňme různé typografické nedostatky, že skloňování je něco jiného a že to je debilní a zní jako nějaký refrén od Kotvalda, důležitější je, že na fasádě svítí obrovský nefalšovaný Comic Sans a já bych dal přezutou nohu do ohně za to, že vím, kdo to vymyslel.

Oceňuji, že studentům to není lhostejné a že proti tomuto počinu dokonce sepsali petici. Nutno dodat, že ve zdůvodnění mají také pár chyb, ale aspoň je to napsané normálním písmem.

---------------------
Zrovna když jsem tohle dopisoval, objevila se zpráva o neobvyklém zásahu pražských hasičů: "Pražští hasiči vyprostili prst žáka v keramickém umyvadle ve škole. Hasiči umyvadlo rozbili, prst uvolnili a předali žáka záchranné službě. Případ se stal na střední škole v Praze 4." Bylo by nám to podobné, ale věřím, že se škola přeci jen mezitím kvalitou studentů - když už ne vizuálně - posunula, a že se tedy jedná o nějakou úplně jinou střední školu.

text Řízek, foto bit.ly/NechciComicSansNaGVP

NARAZIT DO ZDI

Že maratonci občas hlavou trefí zeď, o tom jsem až do soboty neměl tušení. Do té doby přehnaně hovorný a vtipkující Pavel kolem 25. kilometru zčistajasna zbledl a zmlkl, jako kdyby mu do pusy vlétla rozzuřená včela, která už to nemohla poslouchat. Ovšem, jak jsem se záhy dozvěděl, stalo se mu to, čemu prý běžci říkají Hit the Wall. Říct, že mu došly síly, se samozřejmě taky dá, ale nezní to tak sexy.

Před touto nemilou příhodou jsme se hekticky sešli na radotínském nádraží. Vyděšený pěti stupni nad nulou a temnými mračny jsem koupil lístky do Berouna a s lehkou nervozitou jsem pozoroval přijíždějící vlak. Jak zastavuje u peronu. Jak se otvírají dveře. Jak výpravčí bere do úst píšťalku. Vtom se na druhém konci nástupiště objeví elastický muž atletickými proporcemi připomínající mého někdejšího gymnaziálního souseda Páju. Mávneme na sebe, nastupujeme a souprava se okamžitě rozjíždí. Nechybělo mnoho a byl by z toho pozdní příchod a poznámka.

Veselý doktor Pavel, sladěný do modré, ukazuje značkové vybavení, já nenápadně zakrývám díry na nohavicích a ponožkách a užasle poslouchám, jako pak po dalších několik hodin, napínavé vyprávění o extrémních běžeckých závodech, jejichž exoticky znějící jména nábožně v duchu přeslabikuji a okamžitě zapomínám. Přesto si nás průvodčí splete s cyklisty a vnucuje nám čísi kola uskladněná na chodbě vlaku. Pája to nějak srandovně glosoval, ale to už je přece Beroun, zapínáme sporttestery a vyrážíme po červené.

Na to, že nás čeká necelých 30 kilometrů okořeněných asi šesti kopci, běžíme nějak moc rychle. Ješitnost mi nedovolí na to upozorňovat. Běžíme a řešíme závody, zásnuby a Pájův budoucí "six pack", což je, jak jsem se sám dovtípil, mezinárodní ekvivalent pekáče buchet. Je přece lepší mluvit než mlčet, poněvadž to rychleji utíká. Následuje Svatý Jan pod Skalou a prudký výšlap. Doslova. Extrémní běžci prý totiž takové kopce nevybíhají, ale využijí svých dlouhých vysportovaných nohou a svižně kráčejí. Svižně kráčíme.

U Bubovických vodopádů, které nedávné deště přece jen trochu zdramatizovaly, už zase klusem doháníme skupinu seniorů a nervózně jak pan Bean na hotelovém schodišti se za nimi smýkáme po skalách. Pája pak frajersky brodí mimo kluzkou lávku, klopýtne a důchodci se smějí, jak jeho goretexová obuv začne okamžitě čvachtat.

Pak si začvachtáme energetickým gelem. Mezi cizinci na karlštejnském nádvoří působíme rozruch. Pavel totiž bůhvíproč vytáhl svou někdejší legrácku a volá: "U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo Liberéééc, Liberééc!" Směje se, ale vtipné to není, nikdy to totiž nebylo vtipné, ani když jsem to slyšel poprvé. Tak už to Pájo, prosím, nikdy neříkej!

Aniž bychom zakoupili suvenýry, stoupáme k Mořince a dále k Vonoklasům. Navrhuji přestávku na kofolu v restauraci v Solopiskách, ale jsem přehlasován. Zrovna v těchto místech, po zhruba 22 uběhnutých kilometrech, začíná náš parádní ultratrail být poměrně únavný. O další tři kilometry dál Pája zcela ztichne, ačkoli témata mu ještě nedošla, on totiž narazil na tu pomyslnou zeď. Rád bych mu nějak pomohl, ale zábavné říkačky neumím. Studnice fórků vyschla. Běžíme mlčky, značně zpomalujeme. Pod námi se rýsuje Radotín, probrodíme se posledním bahnem a po bezmála třech hodinách a 28 kilometrech v nohách končíme symbolicky u urnového háje. Kde taky jinde.

A nejvíc mě zajímá, jak o tomhle výkonu bude vyprávět, proto si to s ním zase někdy moc rád poběžím poslechnout.

text Řízek, foto Pája

SRAZ BÝVALÝCH BÉČEK

 Stalo se to omylem ze snahy podpořit Český kuličkový svaz, myšlenkový pochod to musel být nenapodobitelný a tajemný, ale výsledkem byl třídní sraz. Nebyl to sraz kuličkářské školy, nutno podotknout. Organizace byla chaotická, jak má být, asi jako jsem řešil čtvrtletky z matiky - vyzkoušíte všechna zadání během pár minut, nic nechápete, nic nevychází, ale nakonec se to zpachtí dohromady a je z toho aspoň čtyřka. Pohodička. 

Pan Řízek tipoval, že nepřijde skoro nikdo, proto si asi preventivně nevzal peníze, abych to mohl platit za něj. Já tipoval patnáct lidí, no, kolik myslíte, že přišlo? Patnáct, neasi!

První někdejší spolužáci přišli dokonce i včas, byly to samé dámy, ale málo módní, či hůře, akademické, podle toho, jestli jste out a dodržujete akademickou čtvrthodinku, nebo chodíte "fashionably late", což je už ale tak hodinu nebo dvě zpoždění.

Nejvíc in je tudíž MUDr. Pecka, který přišel v náladičce doktorům vlastní někdy před jedenáctou. Ale zpět na začátek, to bychom přeskočili omáčku, třeba tu pálivou, co si objednal Bobík s čínskými nudlemi, které s námi trávily příjemných pár hodin u stolu, než je Daniela Knápkovic dojedla, protože přeci nepá... auauau.

Když zavřela kuchyně, nastal čas objednat si hermelíny, číšnice někde vyhrabala jistě nadšeného kuchaře a mladý pan Werner neplativší za své objednávky si taky dal. To jsou prosím novináři, samé rauty a hodování na cizí účet, pak že je v té škole nic neučí. K tomu čtvrté hnusné pivo z Náchoda, musel se Řízek přeci nějak potrestat.

Pája přinesl domů štěně, tudíž Marcela brzy pospíchala si ho prohlédnout, jestli je Pavlovi podobné. Bára taky odcházela, prý protože prostě jde, jistou logiku to má, hlavu a patu měla taky, tak proč ne. Teď teprve začala pořádná zábava, protože dorazil již zmiňovaný stomatolog Pecka, který ze sebe chrlil vtipné hlášky a vůbec to je taková aura gestikulace, ten člověk prostě umí udělat show, když je nakalenej!

Blanka po chvíli už charisma pana Pecky nezvládala, tak se raději odpoutala od davu a vydala se do modřanských dálav. Perda jen lehce vnímala dění, zvláště po svých deseti nočních a padesáti směnách v kuse - klasický život mladého doktora. Daniela doceňovala, že nedorazil nikdo z vyučujících, poněvadž se tím pádem nemusela držet na uzdě, zatímco jiní by přecijen nějakého vyučujícího docenili, asi aby slyšeli, jak skvělými byli ještě studenty, že teď už se to stádo nedá vůbec vyučovat.

Kolem půlnoci se zábava začala rozpadat, jelikož v jedenáct naposledy obsluha ještě něco nabízela, tudíž jsme opustili suchánkovic podnik a vydali se dom. V tom se ovšem objevila hyper-Maruška a přesvědčila přichcíplé exgymnazisty k nějaké akčnosti. No, Pavel šel ještě na zábavu atletů, ten samozřejmě teprve začínal s večerem.

Zkusili jsme jeden podnik u nějakých Nemožných, kde nás obsluha ignorovala, následoval sestup do Miráže, kde slečna Králíkových byla naposledy v 16ti pařit s rodiči. My pařili podobně jako ona tehdá asi, jedna runda, vtipkování o DJ "hraju srajdu, ale hlavně, že to řve" a mohli jsme se spokojeně vydat domů, v případě některých to znamenalo testování kapacity autobusu.

The End, někdy příště na shledanou.

Jelikož je čas vánoční a u nás v rodině je jen jeden maník, který peče cukroví, tak končím, než to tu začnu slepovat džemem a pocukruji celý blog. Svátky klidu a pohody, zívačka.

text Milhauz, mobilní fotky Milhauz a Řízek