COMIC GYMPL

Na gymnáziu jsme měli ředitele přezdívaného Šášula. Už nevím, jak k tomu přišel, ale mohlo to mít i něco do činění s nástěnkou umístěnou nedaleko ředitelny. Na ni tento dobrý (později v životě jsem měl mnohem horší ředitele) člověk se značnou kadencí umisťoval různá sdělení organizačního, servisního, motivačního, ale i výhružného typu (přezouvejte se, krucinál už).

Kromě svérázné stylistiky jeho prapředci newsletterů a informačních mailů prosluli i důsledným využíváním písma Comic Sans, jež je i mezi laickou veřejností považováno za znak naprostého nevkusu a úpadku, něco jako fusekle v sandálech. Nehledě na to, že jakýkoli zuřivý vzkaz napsaný tímto fontem získává úplně jiný, až cimrmanovský rozměr. Kdybyste třeba Comic Sansem vyhlašovali válku, dopadlo by to jako cokoliv, do čeho se pustí Jaromír Soukup.

Šášulova sdělení byla proto minimálně mezi mou tehdejší sociální bublinou oblíbená. Vždy jsme se těšili, co z něj zase vypadne, dávali jsme si sraz u nástěnky, abychom to věděli první.

Gymnázium na Vítězné pláni (GVP), kde jsem málem maturoval s vyznamenáním, jsem v posledních letech zcela ztratil z dohledu. Na sociální síti jen sleduji jednoho z učitelů, který se s horlivostí, jakou si pamatuji, snaží prosazovat přesně ty názory, které se nám mainstremová média bojí říct. Vždycky mu na to začnu něco nakvašeného mainstreamového odpovídat, ale pak to smažu. (Zuckerberg si mě tím pádem zaškatulkoval do kolonky "nechá se vytočit, ale obvykle brzo vychladne" a určitě mi podle toho nabízí reklamy). Dále čas od času pocítím vděčnost skvělé paní češtinářce. Pomohla mě nasměrovat v životě vstříc krásné práci, již mám pořád tuze rád, byť je to s ní často těžké. Občas si kromě toho vzpomenu na maturiťák, kde nám bůhvíproč zpíval Petr Kotvald a dodnes je mi za to stydno. A s tehdejším spolužákem Pájou chodím běhat a konzultuji s ním nemoci své i širší rodiny. No a tím ve vztahu já a gympl vlastně končíme.

Potěšilo mě proto, že jsem na svou alma mater po čase konečně zase narazil, a to ve facebookové skupině Grafický odpad. A pak jsem se zaradoval podruhé, když jsem zjistil, že si škola drží kontinuitu.

Terčem posměchu prokrastinujících uživatelů se totiž (celkem po právu) stala nová výzdoba recepce školy, kde někoho mimo jiné napadlo napsat obřím písmem "Skloňování vzoru GVP - GVP jsem já, GVP jsi ty, GVP jsme my...". Pomiňme různé typografické nedostatky, že skloňování je něco jiného a že to je debilní a zní jako nějaký refrén od Kotvalda, důležitější je, že na fasádě svítí obrovský nefalšovaný Comic Sans a já bych dal přezutou nohu do ohně za to, že vím, kdo to vymyslel.

Oceňuji, že studentům to není lhostejné a že proti tomuto počinu dokonce sepsali petici. Nutno dodat, že ve zdůvodnění mají také pár chyb, ale aspoň je to napsané normálním písmem.

---------------------
Zrovna když jsem tohle dopisoval, objevila se zpráva o neobvyklém zásahu pražských hasičů: "Pražští hasiči vyprostili prst žáka v keramickém umyvadle ve škole. Hasiči umyvadlo rozbili, prst uvolnili a předali žáka záchranné službě. Případ se stal na střední škole v Praze 4." Bylo by nám to podobné, ale věřím, že se škola přeci jen mezitím kvalitou studentů - když už ne vizuálně - posunula, a že se tedy jedná o nějakou úplně jinou střední školu.

text Řízek, foto bit.ly/NechciComicSansNaGVP

PAMĚTI

 

Můj oblíbený tchán před rokem slavil úctyhodné narozeniny. Dostal tehdy od příbuzných knížku - jenže takovou, kterou si musí vlastnoručně napsat. A jelikož sbírka milostné lyriky či dobrodružná četba pro mládež by v jeho věku už působila přeci jen trochu nepatřičně, o rok později docent Vladimír svým příznivcům podepisoval čerstvě vydané paměti.

Na večírku, kde se tato kronika tří čtvrtin století křtila, se sešly desítky fanoušků z řad rodiny, kamarádů a vrstevníků. Dorazil i jeho osmý vnuk, s nímž šijí všichni čerti, i čtyři z pěti jeho dcer. Ty mají mimochodem tři různé maminky. I z toho je vidět, jak byl autorův život doposud bohatý na zážitky.

Osmdesát procent dcer

S jeho nejmladší a nejhezčí ratolestí jsme rukopis nazvaný prostě Tatínek píše paměti mohli pročíst v předstihu, neboť jsme text měli za úkol jazykově vybrousit. Je to dojemné i břitké čtení. Autor s láskou vzpomíná na ty, kteří jej v životě ovlivnili a zasáhli. Jako i na první lásky, milenky a další múzy. Popisuje setkání s velikány české právní vědy a nejen jí, jako i třeba zkušenosti s prvním vozem - trabantem. Pro osoby s nespolehlivou pamětí mého typu jsou některé padesát a více let staré podrobnosti dočista fascinující. Vypadají jako vybájené, ale určitě nejsou.

Docent Vladimír, doyen Patentového úřadu kdysi koketující s uměleckou tvorbou i novinařinou, je však především skvělý vypravěč historek - třeba jak před sjezdem obránců míru dostal zánět varlat, zrovna když měl řečnit před mladými pionýry. Nebo když líčí platonickou lásku ke guatemalské spolužačce, kvůli níž se naučil španělsky říkat Kolik je hodin. Samozřejmě, že jsme některé znali už z minula, třeba o Vladimírově pyžamu anebo tu, jak byla počata Marjánka. A třeba popis společnosti štamgastů ve vinárně u Honzíčka, jíž paní tchyně přezdívá středisko vrcholového pití, je prostě brilantní. No, co bych vám vyprávěl, prostě si to přečtěte. Pokud to nějaký dobrý knihkupec bude mít.

Divoké dítě

A teď tu autor stál obklopený přáteli a zájemcům, kteří se zrovna nekrmili teplou šunkou nebo dortem, zdobil knihy podpisem. Třeba i některá z dam překonala ostych a zeptala se, jestli je docent Pítra opravdu s "dlouhým měkkým," jak píše v knize, anebo je tomu naopak.

Možná vás potěší, že já zatím paměti nechystám. Hrdinské zkazky, jak jsem si zlomil člunkovou kost a jak jsem si při tom po několikáté ověřil, že porazit gravitaci je nad mé síly, tak budu zatím šířit jen v podobě ústní lidové slovesnosti a městských legend. Mohl bych tím taky jednou třeba strašit děti, ale pevné vazby je na to škoda.

text a foto Řízek

MODRÁ SMRT

Kromě těch několika čtenářů měl můj on-line občasník ještě jednoho vytrvalého souputníka, který se tu s radostí, tu s odporem podílel na prakticky všech mých literárních výplodech za posledních řekněme sedm let. Řeč je o mém přenosném počítači, jenž to však má už nejspíš spočítané. 

Jednu z posledních věcí, jež stříbrný fujitsu-siemens s nalepeným infantilním srdíčkem z jedniček a nul vytvořil, je světlemodrá obrazovka s decentní bílou šipečkou. A dál nic.

Z jeho už poněkud dýchavičných dvoujádrových útrob přitom předtím vyšly tisíce mázlých i dost ostrých fotek, břitkých i žvanivých textů i pro budoucnost lidstva zcela zásadní bakalářská diplomová práce. A ano, taky jsem u něj strávil nekonečné super hodiny pařením obstarožních her při večírcích s přáteli. A najednou tohle.

Jeho náhlý skon mě zastihl v Jizerkách. Volala mi Maruška, co že má dělat, že můj stolní laptop (vysvětlení viz níže) povídá ošklivé věci a že se zdá, že nenastartuje. Že se to stalo úplně samo. Pokrčil jsem rameny a vyrazil jsem chcípnout na běžkařskou magistrálu. Jednou to prostě muselo přijít.

Jistě, některé věci naznačovaly brzký konec stroje už delší dobu. Hučel jako naše lednička, tedy jako úl pěkně naštvaných včel. Ovšem když se strčil malý tak akorát zmuchlaný papírek pod jednu z kláves na pravé straně, hukot se výrazně zmírnil. Kromě toho se čím dál častěji odkudsi ozývaly takové divné pípance, jako když se zlobily počítače z doby před zvukovými kartami. Ze tří USB vstupů fungoval jen jediný, ale na to si po těch sedmi letech zvykneš. Obrazovka, už vyměňovaná, nefungovala vůbec, stejně jako baterie. Notebook byl tedy dlouhodobě upoután na lůžko na našem šicím stole a připojen na přístroje. Zkrátka a dobře, nebyl to ledajaký počítač.

Jeho konec ovšem asi taky nebyl zcela všední. Den po jeho kolapsu z Marušky vypadlo, že si vlastně chtěla pustit něco na Radiožurnálu, nějak se to zaseklo a ona počítači uštědřila zlostný záhlavec. A až chvíli poté že se přístroj odmlčel.

Kuriózní je, že podobně Maruška oddělala už jeden notebook, tehdy to ale odnesl jen pevný disk.

Tak jako tak, já se obecně s výrobky, které už z nějakých důvodů nestíhají moderní dobu, dost obtížně loučím. Může za to zcela jistě hitovka Svěráka s Uhlířem Neopouštěj staré známé pro nové, která se mi spolu s tím lkavým a jímavým sborem v refrénu někdy v dětství tak krutě zaryla do hlavy, že vždycky, když něco vyhazuju, představím si ten předmět na smetišti se smutným kukučem, jak na něj padají z popelářských aut další hromady nechtěných a nahrazených věcí, medvídků s jedním očičkem a ušpiněných panenek a jak je jim všem z toho smutno, mě nevyjímaje. To se pak prostě nic vyhodit nedá a všechno se doma vrší.

Takže je docela možné, že se ten stroj pokusím ještě naposledy resuscitovat. Neboť dneska jsi tak úspěšný a nemáš strach, žádný hřebík netlačí tě v botě. Ale zítra? Zítra budeš opuštěný starý brach, zítra budeš úspěšný kůl v plotě.

text a fotka Řízek

LÁSKA, SEX A NĚŽNOSTI

Publikovat příspěvek na prestižním blogu Řízkovy stránky vyžaduje překonání řady překážek. Kromě zdrcující kritiky zakladatele je potřeba splnit také určitou kvalifikaci. V případě následujícího článku to obnášelo protrpění se více než šesti sty stránkami slovního průjmu (jak v průběhu čtení pochopíte, spíš zácpy).

A tak se opět po čase vracíme s kulturním okénkem. Po recenzi knihy Pavla Bušty, která u čtenářů i samotného autora vyvolala ohromný ohlas, vám představíme dílo Padesát odstínů šedi: světový erotický bestseller, „který žene čtenářky do sexshopů“.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je právě promující studentka americké vysoké školy, která se seznámí s mladým boháčem (vlastní helikoptéru, plachtí na kluzáku, má hromadu oddaného služebnictva, kecy kecy).

Tenhle zazobanec má ale jeden háček, je tak trochu úchyl a ujíždí na sadomaso, což chce provádět i s hlavní hrdinkou. Ovšem ta květinka je ještě panna, takže než poprvé dojde na bičíky, Anastasie „vybuchne ve zničujícím orgasmu“ už při první puse.

Ovšem je to erotický román, takže přece jen se to pak rozjede a na každé druhé stránce se miliardář a Anastasie stýkají na nejrůznějších bizarních místech (úchylákova sadomaso herna). No a té zamilované chudince se vlastně ty bičíky a pouta docela líbí, ale jak dámy vědí, chce víc! Chce jakože lásku, neboť její srdce nenaplní jen sex s panem Greyem, ačkoliv na každé desáté stránce autorka vychvaluje „působivé mužství“ zvrhlého krasavce.

Přemýšlím, jestli mám vám prozradit konec. Původně jsem se na straně 170 rozhodla, že to zabalím. Načež jsem si řekla, že už jsem přelouskala dost, a proto to dočtu do konce, který asi musí být fenomenální, když to všichni tak vychvalují. Jedná se totiž o první díl trilogie, autorka by nás měla chtít navnadit….

NE! Konec je vrcholem absolutního patlalství, které je zřejmé v celém tomhle veledíle. Je to jako kdybyste z několika ročníků bravíčka sesbírali všechny články v rubrice Láska, sex a trápení a vydali je jako „nejočekávanější erotický sborník“.

"U týhle knížky se nedá přestat," nebo "už aby byl přeložený druhý díl". Tak takhle o tom píšou moje známé na facebooku. Na moji výtku, že mi to připadá jako Bravo, mi bylo odpovězeno: "Je to přece román, nemusím pořád číst těžké knihy." Což je myslím dost extenzivní výklad knihy, kde jde o lásku. Román = romantika.

Nic to ale nemění na tom, že jsem tu knihu opravdu přečetla a pořád někomu cpu, jak je nekvalitní. Takže marketingová strategie vyšla i u mě. Už aby přeložili další díl, abych se zas mohla rozčilovat, že jo.

text Maruška, ilustrační snímek Pepan

KOUPEL NASUCHO

Černý kocour opět ve středu dění a v lavóru

Mí oblíbení Tatabojs mají jednu půvabnou písničku. Pravda, mají jich jistě více. V této se však kromě obvyklé lásky, jejíž nejapné kořínky najdeme snad ve všech dosud napsaných písních kromě Máte na to? od Schmitzera a Trojúhelníčku od Trsáče, pojednává i o čištění hlavy od problémů a starostí. Roztomile v ní využívají zvukovou shodu anglického „clean“ s čistě českým, pravděpodobně dívčím klínem. Ten má právě působit jako to pravé, co hravě rozpustí veškeré skvrny nesnází, potíží a nejistoty.

Není to asi příliš pravděpodobné, ale jistá šance přeci je, že Mardoša měl kromě konkrétních věcí na mysli i fyzickou přítomnost ženy obecně. Ono to ostatně jde ruku v ruce. Tak jako tak: pokud i klín i žena jaksi schází, a člověk má přesto dojem, že by o jeho trablích měl někdo vědět, co asi udělá?

Napíše to na blog.

A pak to po něm někdo bude muset číst. To zrovna. Leckdo to tak přesto činí – amatérští weboví spisovatelé, jak jsem dosud vypozoroval, se povětšinou dělí na ty, kteří mají správný a prezentování hodný názor na vše a všechny, a na ty, kteří se vypisují ze svých bolístek, a tím pádem nemusejí mít názor víceméně na nic a na nikoho.

Já mám ale kromě tohoto deníčku také kocoura Pepu, takže slzičky dnes barevný podklad těchto stránek nerozpijí. Moje zvíře totiž kromě řady dalších výhod oplývá velkou dávkou empatie. Když je člověku mizerně, pusto nebo nejvíc nejhůř, prostě přiběhne, vyslechne si, co je zase za problém, olízne pánovi čumák a začne mu vrnět do ucha. Kromě vyvinutého naslouchání má i nevyčerpatelnou hladinu trpělivosti. Když totiž člověk na ty rozpálená kamna šmatá pořád dokola jako blbec a pokaždý je překvapenej, že je zase spálenej jak prase, i tehdy přiběhne a olízne mu čumák. A člověku je samozřejmě hned lépe – to přece ví každý, komu někdy Pepan nebo kdokoliv jiný olíznul čumák.
Kocour má zkrátka doktorát z psychologie (aniž bych tím tuto vědu chtěl jakkoli zlehčovat). Díky tomu se mu dají odpustit jeho občasné prohřešky proti hygieně a občanskému soužití. I podivný zvyk koupat se ve vypuštěném, hypermanganem asi navždy zbarveném lavóru. A tolik jsem vám chtěl říci k dnešní fotce. Hezký večer i vám. I bez pointy jakéhokoli druhu.
text a foto Ř.