- V mateřské škole jsem mezi spolužáky vynikal zejména při budování z oblíbené dřevěné stavebnice polykarpovka. Takové velké kostky to byly. Vlastně komunistické neandrtálské lego. Možná jsem nevynikal, ale rozhodně mě to zaujalo natolik, že si to i nyní pamatuju. Vedle dalších momentů, jako byly nenáviděné polední klidy na lůžku, Karel nesoucí asi čaj při rozcvičce, fotka, kde máme s bráchou stejné kalhoty s kytičkou, mlhoviště s ledovou vodou a nahými dětmi, a taky to, když jsem na nějakém školkovém výletě do Prokopáku neudržel stolici.
- Na základní škole na Barrandově jsem samozřejmě opět vynikal, dokud mi ve druhé třídě paní učitelka Kropíková neprávem při pětiminutovce nedala pětku z matiky. Výsledky se psaly rovnou za sebou, oddělovaly se čárkou a někdy v druhé minutě jsem záludný příklad 8:8 vyřešil chybně, napsal jsem osm. Přičemž dnes už tuším, že tam mělo být jedna. Dostal jsem pětku s bizarním odůvodněním, že se mi tím jedním chybným výsledkem posunulo pořadí těch dalších správných (!). Šel jsem domů plačky a po té stolici to byla další nespravedlnost, jíž se na mně vzdělávání dopustilo.
- Od třetí třídy jsem chodil na výběrovou základku do Drtinovy, z čehož vyplývá, že tam vynikali všichni. Zejména ten tlustý idiot, vedle kterého jsem krátce seděl (i já jsem byl tlustý) a který mě mlátil. Později mě začaly bavit jazyky, moje roztomilé slohovky byly u naší třídní paní učitelky druhé nejoblíbenější. Snad i proto jsem se zúčastnil i finále češtinářské olympiády, což byl takový tábor se šprty a šprtkami, výlety při měsíčku k pískovně a scrabblem. V rámci školy jsem proslul spíš tím, když mi třídní na škole v přírodě zabavila sešítek s "vtipnými" komiksy na téma, že jeden spolužák je prase. Přitom není, stal se z něj svalovec a doktor. Taky jsem jednou propadl amoku a rozmlátil jsem nějakou skříň. Ta studia už byla prostě dlouhá - ne nadarmo jsme si tehdy s naší kapelou 04 School Bedmen prozpěvovali Škola začala / už aby skončila. A to to mělo trvat ještě asi jedenáct let.
- Na gymnáziu jsem opět byl druhým nejoblíbenějším hlubokomyslným slohovkářem, s matikou to bylo horší. Znovu jsem dostal pětky z pětiminutovek, nutno dodat, že ty byly na Vítězné pláni férové. S matikářem jsem si tykal, ač je to komunista. Nebyl jsem si schopný pořádně schovat tahák, měl jsem ho snad jen dvakrát, ale pokaždé mi ho chemikářka našla. I proto jsem už nezářil. Opět mě bil můj soused, ale tento více méně proto, že to považoval za dobrou zábavu. Taky mi říkal Guláš. V jídelně jsem miloval džuveč, mastný a šťavnatý. Odmaturoval jsem s neobvyklým skóre 1,1,1,3, když z němčiny mi to zkazilo brutálně těžké téma Meine Hobbys.
Pohoda při matice na gymplu - Dostal jsem se na bohemistiku, jako asi každý, ale o prsa i na anglistiku na pražské fildě. Na žurnalistiku mě nevzali. Na fildě už jsem nevynikal, ale dočetl jsem něco od Terézy Novákové, což dosud považuji za svůj největší čtenářský vytrvalostní úspěch. Ale po dvou letech jsem zjistil, že mě přestaly bavit jazyky a celobatikovaní odredovaní lidé, jakožto i bufet U Platóna, a nechal jsem se vyhodit. Krátce před svým vyhozením, tedy už jako trojkař a repetent, jsem však pracoval jako pomvěd a zároveň knihovník, což je myslím unikátní.
Knihovník repetent
- Dostal jsem se o prsa na žurnalistiku, protože jsem asi chtěl být novinářem. Přišlo mi to hrozně atraktivní těmi uzávěrkami, sólokapry, sólokachnami, klišé, dementi, perexy, jedňáky, četkami, knihtisky, tabloidy a rotačkami. Záhy jsem pochopil, že škola mi k tomu spíš poskytne zázemí v podobě kamarádů a kamarádek a budoucích kolegů daleko ochotnějších k večírkům než feministky z fildy. Kalili jsme ve vinárně, kam chodil kalit i Kulínský, než ho zavřeli, pak zavřeli i vinárnu. Škola mi poskytla i Marušku. Zazářil jsem zejména na jednom semináři, kde jsem tak dlouho váhal nad titulkem ke sportovnímu neúspěchu nějakého krasobruslaře, až jsem k nevydanému článku dal provizorní "Verner to posral" (trochu se mi opět asociuje ta školka) a šel načas od toho. Divnou shodou okolností se to paní vyučující dozvěděla, a kvůli mně ztratila iluze nejen o našem ročníku, ale o celé mladé generaci, jíž se tímto omlouvám. Po plagiátu nejmenovaného kolegy byl můj Verner pro paní specialistku přes tiskové agentury další rána. Ale myslím, že mi to časem odpustila, byla fakt hodná.
"Táborák" se žurnalisty - Po bakalářských státnicích mě nevzali na evropská studia, protože jsem ignorant a stejně nevím, kde to je, ta Evropa. Zato mediální studia o mě projevila zájem. Já jsem jim na oplátku připravil třeba skvělou seminární práci o vývoji internetu v Lotyšsku či výukové video, které, nikoli mou vinou, nikdy nikdo neviděl a kvůli němuž se za mě musely přimlouvat spolužačky (něco jako Pusťte Donnu k maturitě). Nakonec jsem se nicméně skrz ty marxismy a neomarxismy probojoval až ke státnicím, kde jsem zazářil zejména zelenou kravatou a diplomovou prací, která rafinovaně prodávala déšť na sto deseti stranách. Členka komise mi kravatu pochválila, což mě ještě víc vynervovalo. Zkoušení skončilo propocenou košilí a Karlem Havlíčkem Borovským, který by mě nepochválil, a promocí v Karolinu. Tam jsem potkal spolužačku z první třídy, čímž se vlastně kruh uzavřel a mohli jsme jít konečně od toho. Můj magistr sice zrál dlouho, ale uzrál. A doktorem se stát nehodlám.
Tím pádem jsem definitivně po škole. Jako takhle, trochu mi budou chybět takzvané učící papíry, nervozita před testy i úleva po zkouškách, ochotná paní na studijním oddělení a školní temná komora a těch pár skvělých lidí, kteří tam učili. Stejně jako Univerzitě Karlově bude každý semestr chybět mých deset litrů za příliš dlouhé studium. Ale i kdyby mě publikum vytleskalo, na prkna, která znamenají studium, se už ani za prase nevrátím.
text Řízek, fotky Maruška + archiv
text Řízek, fotky Maruška + archiv
.JPG)
