CO JSEM TI NESTIHL ŘÍCT

Milá mami, 

kdysi jsi v zatáčce nad cementárnou dostala smyk. Favorit a my v něm se na zledovatělé silnici otočil a skončil v protisměru, ale nakonec se ti tu zatáčku podařilo vybrat a měli jsme štěstí, protože zrovna nejel žádný kamion s cementem.

Nesu si s sebou stohy dalších, příjemnějších vzpomínek. Dlouho jsou krásné a usměvavé jako ty černobílé snímky, které jsi fotila. Nekonečné zimy na horách, kdy se pak jako omluvenka napsalo "rodinné důvody". Tvé hraní na kytaru a zpívání Ho ho Watanay. 

Co bylo předtím, vlastně spíš tuším. Krásná slečna s trochu zvláštním nosem, který sama sobě zlomila tenisovou raketou, a s očima s nevšedním zlatým prstencem okolo středu. Když ses smála, jako by se rozzářilo slunce. 

Jako systémová inženýrka jsi uměla poručit těm obřím počítačům přes půlku místnosti. Což se potom, když se smrskly na velikost krabice a dál se zmenšovaly, už tolik nehodilo. Ale v našich očích jsi stejně byla bohyně, protože jsi nás brala k sobě do práce do filmových ateliérů a my jsme mohli nadšeně zkoušet ty parádní hry na disketách jako formulky nebo zimní olympiádu. Nedávno jsme je s Maruškou hráli a pořád jsou dobré. 

Fotky i vzpomínky z dalších roků jsou sice barevnější, ale jejich odstíny už nejsou tak veselé. Pořád jsme ale byli jedna rodina a ty jsi tu byla pro nás – tedy většinou.

Říct, že jsi život obětovala svým dětem, totiž v tvém případě není fráze, ale minimálně z poloviny pravda. Asi jsme ti za všechnu tu péči měli děkovat častěji. Možná jsme mohli mít méně často řízky a ne vždycky vyžehlené košile. Možná jsme něco z toho mohli udělat sami.

Pak se to zkazilo úplně. S tvou nemocí jsme nedokázali bojovat, ty jsi přišla o milovanou rodinu pod jednou střechou a krátce potom jsme všichni přišli o bráchu Adama. 

Zůstala jsi na to sama, což bylo lákadlo pro nejrůznější vykuky. "Maminka byla taková shovívavá," řekl mi o tobě jeden z obyvatel tvého domu a je to přesné. Ten největší prospěchář se navíc stal tím, kdo ti byl nejblíže, a my dlouho dokázali jen přihlížet, jak tě trápí.

Nastalo období, kdy jsem se bál tvých telefonátů, protože zpravidla znamenaly průšvih. Jednou hořelo. Občas jsme jeli na pohotovost. 

Ale pak se stal zázrak: dokázala ses svého toxického a toxikologického vztahu zbavit – a to nadobro, byť to "nadobro" ve výsledku znamenalo jen rok a půl nebo dva.

Začala jsi znovu žít, a to opět není fráze, ale prostý fakt: po mnoha letech a třech endoprotézách - čtvrtá měla být teď v září - jsi sama sešla schody ze svého domu a začala opatrně opouštět pohodlí proleželé postele a televize Barrandov. Začínala ses zajímat o svou vnučku Hedu a dojímat se z ní. Slunce se vrátilo. Měla jsi ze sebe radost a my také. 

Chci zmínit dva muže, kteří na tvém restartu měli v mých očích největší zásluhu: mého bratra Kubu, který nad tebou i přes mou skepsi nikdy nezlomil hůl, a našeho tátu, který ti i jako bývalý manžel věrně pomáhal řešit cokoli, co na tebe druzí ušili nebo sis na sebe ušila sama. 

Zkrátka, tuhle zatáčku jsi dokázala vybrat, což se povede jednomu z tisíce. Že pak tvá cesta životem tak náhle skončí, považuji za mimořádně nefér. 

Co mě nejvíc mrzí: nestihl jsem ti říct, že jsi fakt dobrá. Pořád jsem se totiž bál, že se to zase zkazí.

Taky jsem tě nestihl dva dny před tvým nečekaným odchodem kvůli práci vzít na oběd a za Hedou. Bylo ti to líto a mně taky, ale odložili jsme to přece jen o týden. Bylo slyšet, jak moc se těšíš.

A pak bys taky měla vědět, že Hedvika má tvoje sluneční oči. A já tě v nich vidím každý den. 

Tvůj Lukáš

 

V BALÍKU

Chtěl jsem si přivézt pár starých fotek, ani ne tak proto, abych se dojímal nad tou technicky nedokonalou černobílou krásou, spíš jsem hodlal všem na příkladu svých podobizen z dětství konečně dokázat, že ta malá holčička opravdu není můj klon a že se všichni mýlí – vždyť je to přece celá maminka.

Přivezl jsem si místo toho dvě igelitky plné stovek černobílých snímků; třetí někdo iniciativně vyhodil, protože mu to přišlo jako dobrý nápad.

Prošel jsem zatím jen první hromádku a zjistil jsem několik věcí: 1) Hedvika musí nutně být moje dcera a test DNA by byly naprosto vyhozené peníze; 2) Chcete-li skladovat papírové fotky, je lepší nápad je rovnou třídit do alb, nikoli naházet bez ladu a skladu do tašky a část z nich zmuchlat; 3) Po mámě nemám jen oči s divným žlutohnědým prstencem a sklon k vytváření chaosu. Ukázalo se, že fotíme (fotili jsme) dost podobně.

Na našich fotkách totiž nenajdete krajinky, přírodu ani architekturu, netahali jsme stativ, abychom zachytili rozmazaný půvab zurčícího potůčku, to nás fakt nebavilo ani nenapadlo. Zajímají nás akorát lidi kolem nás. Zejména naše děti. Heda by o tom mohla vyprávět, samozřejmě kdyby uměla mluvit.



"Já jsem vždycky fotila vás dva," konstatovala máma a já jsem nepřítomně kýval hlavou. Teprve doma mi došlo, jak to myslela: starou zrcadlovkou snímala opravdu hlavně mě s bráchou, ale zpravidla jen tehdy, když jsme byli spolu a když jsme se oba vešli do jednoho záběru. (Možná jsme spolu byli furt?)



Takže mám balík fotek, na kterých má brunet nesměle udivený výraz ne nepodobný mé dceři, zatímco bloňdák je buď vysmátý od ucha u uchu, nebo zjevně vymýšlí anebo už podniká nějakou rošťárnu.



Tihle dva jsou všude: začínají na pískovišti, spokojeně se válí na saních, když je táta táhne do kopce, pokouší se běžkovat a na kolech bizarních tvarů brázdí ulice. Přidal bych aspoň nějaký místopis, ale trefím jedno místo z deseti a ono je to stejně jedno. Jen vím, že jsme to my a že to muselo být super.



Jde z toho taková pohoda, něha, bezstarostnost a bezpečno. A ačkoli se scenérie mění a ti dva taky (brunet v čase dost značně kyne), zdá se být jisté, že tam ti dva takhle budou napořád, snad dokud je smrt nerozdělí.

V pátek to bylo dvanáct let, co brácha odešel, a nedá se s tím vůbec nic dělat. Ale naskenovat všechny tyhle fotky dřív, než je někdo vyhodí, to bych vážně měl.

text Řízek, foto máma (?)