TY HRAJEŠ TU HRU, LUKO?

Po víkendových 24 hodinách v práci jsem si tentokrát připadal debilnější než obvykle. Neschopen ničeho duchaplnějšího, zapjal jsem v pondělí ráno svůj nový, rychlý a poněkud hlučný počítač - a zhruba dvě třetiny ze svého náhradního volna jsem strávil záchranou planety. A protože jsem právě na své alma mater vyslechl plodnou diskusi na téma závislosti na internetu a hrách, chtěl jsem se z toho tady vyzpovídat:

To máte tak. Když jsem bylo dítě, jednou z mých nejoblíbenějších hraček kromě lega a plyšáků byla počítačová hra UFO: Nepřítel neznámý. Stal ses generálem výjimečného a nesmírně tajného projektu, jenž nemá za cíl nic menšího než záchranu světa před tajuplnými nájezdníky z planety Cydonie (jejich invaze začíná v daleké budoucnosti, tuším v roce 2001). Dostal jsi partičku nazdárků s ubohými puškami, kterým se podlomila kolena hned, jak zahlédli prvního mimozemšťana. A to ti první byli spíše takoví plyšáčci.

 A s nimi jsi během nekonečných hodin (v klidu, tvé oči chrání filtr na monitoru, tehdy se tomu věřilo) vybojoval nesmírnou řadu bitev, jež se všem na začátku jevily ztracenými - aby nakonec byla celá vesmírná invaze po zásluze rozmetána a potupena. Lví podíl na tom měla moje nejmilejší důstojnice Evelyn Hudsonová, kterážto byla pravděpodobně pěkná mužatka, jak se tak vznášela v létajícím skafandru nad bojištěm s plasmovým kulometem, celou řadu granátů a medikitem v podpaží. Když Evelyn zastřelili, nebo do ní dokonce nakladli vajíčka, musela se hra zastavit a načíst předtím, než k tomu politováníhodnému aktu došlo. Evelyn byla (a asi ještě pořád někde je) nesmrtelná a nenahraditelná.

Hra samotná už v roce 1994 nebo 1995, kdy jsem si ji na disketách okousaných viry nainstaloval do DOSu, vypadala grafikou trochu omšele. A její příběh, jak jsem vám tu převyprávěl, možná překonávají i scénáře oblíbeného humoristického pořadu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (nesnáším Miroslava Donutila, ale Maruščina babička se na to ráda kouká).

Nicméně ta hra geniálně kombinovala tahové strategické střílení s plánováním chodu celého projektu. Takže se u toho muselo jakože hodně přemýšlet. Nejlepší ze všeho, kromě českého překladu s nepřekonatelnou hláškou "Cizáků zabyto", však byla temná atmosféra strachu. Jakmile se na obrazovce (s filtrem) zjevil nápis Skrytý pohyb a cizáčtí teroristé začali ostřelovat a okusovat nejen běžné civilisty, ale především moje hýčkané vojáky. A klást ty vajíčka. Nikdy jsem se před počítačem takhle nebál.

No, a loni vyšla její předělávka. Už se nejmenuje UFO, ale XCOM. Ale to je jako když se Česká soda přejmenovala na Čtvrtníček, Šteindler a Vávra uvádějí. Protože XCOM se přece už tehdy jmenoval ten tajný projekt, který měl vesmírné kolonizátory zastavit.

S nedůvěrou jsem tenhle revival nainstaloval. Nicméně, konečně se dostávám k jádru problému: poslední dva dny jsem strávil prakticky jen v tomhle fikčním světě. Ta hra je prostě výborná. Nevím, kdo to vytvořil, ale to dobré z originálu nechal, to nešikovné vymazal a spoustu výborných věcí přimyslel. Jasně, ten slaboduchý scénář zůstal, ale to by člověk zase chtěl moc. Je to napínavé, pořádně náročné a stěží se od toho odchází - kamkoli a za jakýmkoli účelem. A v úterý ráno mi došlo, že se blížíme k závěru. Proto jsem celý den vylepšoval svá vojska a postupně kosil další a další zákeřné vetřelce. A po velkolepé závěrečné bitvě (kterou jsem musel třikrát začínat znovu) jsme ten svět skutečně zachránili, aby ho nevcucla černá díra či co to bylo. Jenže tam zůstal sympatický a výjimečnými schopnostmi nadaný plukovník Archie "Kong" Hill (na snímku), jakási Evelyn Hudsonová verze 2013. Byl to hrdina a jinak to prostě nešlo. Obětoval se pro dobro nás všech. XCOM je druhá hra, kterou jsem kdy dohrál, o první píšu výše. Od Marušky vám mám vyřídit, že ji nesnáší. Ale já už ji hrát nebudu.

"Nedávej mi to, já bych se na tom stal závislým," řekl mi jednou se smíchem Péťa, když jsem mu cpal Maruščin tablet, ať si na tom něco zahraje. Asi tomuhle přístupu rozumím. Sice jsem zachránil svět, ale volno je v tahu a žena se zlobí.

text Řízek, snímek ze hry XCOM Enemy Unknown

RETROFUTURUM

Osmdesátky, devadesátky, sedmnáctky
text a foto Řízek

Solidaritu! Žádal jsem svého domácího kocoura aspoň o několikaminutové nastavení spánku. Marně - on se zase svým ostrým čumákem v 8:17 dožadoval něhy, pozornosti, žrádla či bůhvíčeho. A tak se naše zájmy střetly. Dopadlo to tak, že zatímco všichni ti, kteří byli včera s námi pařit ve Futuru na staré, ale dobré fláky, zřejmě ještě vyspávají zážitky, sepisuji tuto rozpustilou rekonstrukci. A taky jsem dal do pračky prádlo - točí se v rytmu osmdesátkových pozlátkovaných kolovrátků. Takže z toho zvíře taky něco má.



Ve 4:01 jsme vystoupili z autobusu 601 a byli jsme bezmála u vytržení, že je to tak kulaté. Venku zuřila téměř vichřice a Milan na mě pořvával něco o dracích. Václav pokračoval autobusem dále a někdy mezi 4:02 a 8:17 a někde mezi Radotínem a Kosoří zanechal brejle a berle. Brejle nepřekvapí, ale co se týče francouzských holí, je to tuším premiéra.



Ve tři hodiny jsme si najednou uvědomili, že hrají jen ploužáky. To by za normálních okolností nevadilo, jenže v situaci, kdy na parketu zbyly zadané páry, ti, kteří se odhodlali k nějakému dočasnému zadání, a přibližně šestice nás-mužů v kroužku, to bylo trochu faux pas. Zjistili jsme, že "náš" nákupní vozík nám někdo ukradl, a Václav tak musel po svých. To měl ještě berle a viděl na cestu. Našli jsme tramvaj.



Mezi půlnocí a třetí hodinou vrcholila ukrutná jízda. Na plátně a v zahuleném a zpoceném éteru se střídali Roxette, Majkl, Madonna ještě téměř panna, nagelovaný Travolta, ale přišla i dekadentní Nirvana, nahrazená posléze rozjuchanými Boney M zpívajím o nějakém Rasputinovi.



Ale třeba i The Clash, které vystřídali zapomenutí Erasure, což je jako kdyby po Mňáze pustili Evu s Václavem, jenže jako dítě jsem obdivoval toho pána, jak chodí na pódiu tou vodou a cáká na fanoušky pod ním. A tajně jsem chtěl být jako on. Mít na sobě výstřední hadry a mokré boty. A pak lítat s klávesami na takovém podivném stroji. No, zatím mi to nevyšlo, ale třeba se jednou dočkám.

Před půlnocí a kolem ní odpadla velká část našeho výběru, a to buďto veřejně, nebo pokradmu. Ovšem na parketu, tam se děly věci a velká část z nich se motala kromě jednoho z nás, kterému ostatní otevřeně či aspoň v skrytu záviděli. Péťa si opakovaně sundaval tričko, já si rozepl jeden knoflíček na košili. Prostě uvolnění, jak má být.



Kolem desáté jsme ovládli podzemí klubu. Nikdo netančil, a tak jsme museli začít. Zchromlého Václava jsme přivezli v nákupním vozíku, k dokonalé iluzi měl ještě volat Na Bělehrad! Předtím jsme byli v parku nad Andělem, popíjeli donesené nápoje a krmili se karbanátky s divnou okurkou a bylo nám zima a fajn.



A to je tak všechno, pračka akorát doprala, zapípala a kocour dotančil.

LAN PÁRTY V UVOZOVKÁCH

Brambůrky a notebooky
text Řízek, foto Žvejk

Co se týče propojování počítačů a vytváření sítí, nejsme nikterak zvlášť zruční. Dalo by se možná říci, že při organizování našich občasných herních sezení postupujeme spíše nahodile, snad až chaoticky.

I tentokrát jsme našli vhodný azyl (Milanův bejvák), pětici odhodlaných hráčů a několik desítek balíčků chipsů. Takže nám zdánlivě nic nechybělo. Snad až na tu síť. A když se nějaká pokoutně našla a pomocí Zdeňulíny se podařilo zajistit, že každý plejer měl i „vlastní“ počítač, mohli jsme už po necelých třech hodinách intenzivního propojování začít slavit. A pařit.

Nejprve si musíme připít, když se nám to tak pěkně podařilo spojit. Vychutnejme si tequilu a spusťme Counter Strike, který navzdory své relativní primitivitě přímo svádí k zábavné střelbě do hlav kamarádů, zvlášť když Vašek-terorista vypadá jako skutečný Vašek-policista.

Ale ouha! Sousedovic síť, kterou jsme si „půjčili“, se ukázala být příliš slabou. To, že počítačoví hráči sem tam levitovali vzduchem, by ani tolik nevadilo, koneckonců na ně byl i legrační pohled. Jenže dramatické přestřelky příliš často přerušovaly chybové hlášky provázené zastavením koloběhu virtuálního světa. A to vadilo více.


A tak jsme se posunuli poněkud dále v čase. Paralelní závody ve hře Stunts, vytvořené kdysi na přelomu siluru a devonu, sice nezúčastněnému pozorovateli mohou připadat jako mírně úchylné, ale aťsi. Nebylo to vůbec špatné.

Stejně jako následující letní olympiáda. Možná že se odehrávala v Pekingu, i když třeba to byl už Londýn – jisté je, že zahajovací ceremoniál byl vyladěn do růžové, létali tam holubi a pohybovaly se nějaké kostičky. Ukázalo se, že nejrychlejší pravé zápěstí má hostitel, a to bylo klíčem pro zisk většiny medailí. Ostatně, taky je to atlet – jeho klikáním poháněná postavička dokázala prolétnout čtyři sta metrů překážek za pěkných 26 vteřin. A to už je co říct.

Upoutal také skok do výšky, tedy opakované pády závodníků zády na tartanovou dráhu a jejich následná bolestná grimasa, a pak moje neschopnost projet byť jen jednu branku při parkuru a první zatáčku na divoké vodě. Ale co. Stejně jsem na konci v hodnocení národů bral stříbro. Ostatní borci se více méně jen zúčastnili, ale jak říkal pan Coubertin, vo tom to je.