VIDIMSKÉ ZIMITVÍ

Osm statečných a kérovačka
text Matouš, fotky Řízek

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tak se to říká. Ještěže to neplatí pro chaty a zvláště ne pro tu v Dolní Vidimi na Kokořínsku.

Vrátili jsme se sem po roce a půl s očekáváním něčeho nového a trochu drsnějšího. Ale nebudu předbíhat událostem a vezmu to hezky popořádku. Ono se i chvilku zdálo, že se nikam nepojede kvůli nízkému počtu dětí. Ale situaci zachránil Smeagol, který se rozhodl poctit táborníky svojí přítomností. Vlakem z Radotína jsme dojeli na Hlavák, kde si na nás počkal Řízek, a už jsme mazali na metro na Holešovice, odkud nás měl odvézt autobus do Chudolaz.

K naší velké radosti nás řidič opravdu vyklopil v Chudolazech a nevysadil nás o několik kilometrů dál se slovy, že tudy je to kratší, jako ten poslední. Cesta na chatu proběhla v rychlosti a už jsme si šli pro klíče a hned se sháněli po sirkách, které byly opět nedostupné.

Během pěti minut jsme ze sebe udělali s Václavem blbečky u paní Krbcové, která jen kroutila hlavou nad tím, že nemáme sirky. Ještě veselejší bylo, že po našem návratu oheň v obou kamnech vesele hořel.

Uvařili jsme erární gulášovku, která přišla všem k duhu, a za několik málo okamžiků se strhlo nekompromisní osidlování ostrova Katan. Kdyby to někoho zajímalo, vyhráli Špína a Řízek. Ráno nás jaksi zradila vybavenost chaty: tentokrát nic rozbitého, ale okenice fungovaly perfektně, takže jsme jemně zaspali. Po snídani jsme sbalili batohy a šli s klukama na nějaký ten výlet. Cílem byly Jestřebické pokličky. Pro zvědavce: je to pískovcový útvar, kde vrchní část odolává erozi více než nižší, a vytvoří na vrcholku takovou kamenou pokličku.

Cesta probíhala většinou lesem a rozbředlým sněhem. Po zhlédnutí Pokliček jsme se vydali mimo značku do Jestřebice, kde jsme chtěli navštívit hospodu, kterou jsme navštívili i minulý rok a kde prodávají dršťkovou polívku a dají vám gulášovou. Byla zavřená, ale nabízela se i alternativa. Tam jsme se ohřáli, něco pojedli a šli dál bez Páji a Vaška, kteří se odpojili a jeli stopem do Mělníka koupit jídlo na večeři.

To ještě nevěděli, že kupují ingredience na oběd a že jim na zpáteční cestě téměř nikdo nezastaví. Nakonec se do Vidimi dostali civilním taxíkem kolem desáté hodiny.


To už jsme byli najedeni a čekali jen na ně. Poté se rozehráli další Osadníci, které jsem vyhrál Já!...a Vašek. Protáhli se až přes půlnoc a ačkoliv by bylo moudré jít v onen okamžik spát, museli jsme hrát dvě hry whistu, abychom se pak mohli také díky okenicím probudit v jedenáct hodin.

Odchod a úklid proběhl rychle a téměř chaoticky, naneštěstí jsme nestihli původně zamýšlený autobus a museli jsme jet o hodinu později. Nevadí, alespoň jsme si změřili svojí rychlost na silničním radaru. Cestou domů půlka lidí spala, takže jim cesta do Prahy utekla rychle.

Tak zas někdy ve Vidimi!

OD NEVIDIM DO VIDIM.

Putování po Horní Dolní
text Matouš a foto Řízek

Budu vám vyprávět. Příběh plný zvratů a dobrodružství. Zkráceně výlet táborníků do krajů Kokořínska při příležitosti prodlouženého víkendu. Tento výlet byl, tedy alespoň pro mě, lehce odlišný, a to hlavně ve stylu dopravy. Jsem uvyklý na cestování vlakem a s ním spojenými komplikacemi, ale protentokrát jsme se uchýlili k cestování autobusy. Hned první komplikace nastala na cestě z Prahy do Mělníka, kde jsme uvázli v dopravní zácpě, a tím se připravili o přímý spoj do Vidimi. Naštěstí pán autobusák z dalšího spoje projevil svojí dobrosrdečnost a vyhodil nás na odbočce, po které když se dáme, dojdeme do Vidimi kratší trasou, než z původně plánované zastávky.

Pravdu měl jen z půlky. Do Vidimi jsme samozřejmě došli, ale přes dva krpály s kompletní bagáží na hřbetech a se třemi kilometry v nohách navíc. (Pozn. Ř. Kdyby jen se třemi, Matouši!) Nezbývalo nám nic jiného, než řidiče proklít případně si ze všeho dělat srandu a jít.

Roubená chata vypadala zvenku stejně jako zevnitř. Tedy už značně opotřebovaně. Vevnitř byla celkem zima a na zátop scházel papír, tak se shánělo, co se dalo. Po mnoha neúspěšných pokusech jsme spálili Kryštofa (nebojte, to byly jen noty, ne žádný táborník) – a jak pěkně hořel! Třikrát sláva Frantovi a hurá na kutě.

Hlavní cíl naší sobotní výpravy byly Ještřebické pokličky. Cesta vedla krásnou lesnatou oblastí, kde bylo přehršle pískovcových stěn, skalek a fantazii dráždících útvarů. V žádném případě jsme se nechtěli vrátit domů za tmy, ale naše přání nebylo splněno, neboť v Jestřebici jsme se zastavili v místní restauračním zařízení na něco málo či na něco víc k snědku.
Když jsme vyrazili na cestu, už se silně smrákalo, a než jsme dorazili na rozcestník, byla už tma jako v ranci. Zmateni tmou jsme nechali jít zbytek skupiny napřed a koukli jsme se do mapy a šli dál. My (tedy já, Řízek a Franta) jsme zanedlouho narazili na křižovatku a přemýšleli jsme, kudy se mohl zbytek dát. Nicméně jsme se dali po značce vzhůru do kopce. Hladina obavy se začala stupňovat, když jsme nebyli schopni druhou skupinu dojít. Došlo i na stopování v písku. Dovolat se jim nebylo možno kvůli nulovému signálu, tak jsme šlapali dál.

Teprve na kopci nám volání konečně zvedli a dostalo se nám odpovědí, že se nechali zlákat slušně vypadající cyklostezkou a neohlíželi se po značkách. Super. My jsme tedy sešli do chaty a jali jsme se připravovat oheň na vytápění a vaření. Ztracenci dorazili necelou čtvrthodinu po nás.

Další den, další výlet. Protentokráte jsme žezlo vedení výletu předali táborníkům, ať nás dovedou na místo určení, aniž bychom šli po silnici nebo značené cestě. Smutně musím konstatovat, že práce s mapou nepatří mezi nejsilnější tábornické dovednosti. Obzvláště nás překvapilo zjištění, že louka je na mapě značená jako les, ve kterém jsme dozajista nebyli. Úspěšně jsme se také část cesty vraceli, ale nakonec dopadlo vše dobře a dorazili jsme na bod dalekého rozhledu, kterým byl vrcholek Nedvězí (459 m. n. m.). Zde jsme natrefili na Piškota a jeho milou. Zde jsme se už napojili na značenou trasu a po lehkém zkrácení cesty po asfaltce jsme, tentokráte před setměním, dorazili do chaloupky.

Čas odjezdu byl stanoven zhruba na čtvrtou hodinu odpolední, tudíž byl ještě ráno čas na hry, a to konkrétně frisbee, které se uskutečnilo na hornovidimské louce nedaleko hřbitova. Obavy, že by kotouč zalétl nějakému nebožtíkovi na hlavu nebo nedej bože slétnul z kopce někam do neznáma, se naštěstí nevyplnily, a tak děti i vedoucí strávili příjemnou hodinku hraním. Balení, smýčení a všeobecný úklid proběhl celkem v klidu a vedoucí výpravy mohl konstatovat, že roubenku odevzdal v téměř stejném stavu, jako ji dostal. Tou drobnou změnou byla jablkem vysklená tabulka okna.

Pan řidič, který už tak měl zpoždění, nebyl moc šťastný, že nás vidí, a také to dával velice okatě, naštěstí ne sprostě, najevo. S bandou exotů se ovšem smířit musel a drncavá jízda stylem brzda-plyn byla nejspíše jeho odplata. Nedá se nic dělat. Kvůli opětovnému zpoždění jsme nestihli vlakový spoj, a tak jsme se uchýlili k nebohé lince 244. Já musel v Radotíně ještě chvilku posečkat na vlak a následně pak na další autobus domů, na Karlík.

(27. 11. 10:36)