PRVNÍ CASTING

Octli jsme se v jakémsi skanzenu osmdesátých let minulého století, ale aspoň tam bylo teplo. Vše bylo původní: váha na pultu, chlebíčky v chlaďáku, lahváče, zarámovaný (mladý) Karel Gott a nahotinky na stěnách, umakart, štamgasti. Všichni jmenovaní, živí i zarámovaní, měli dost divné účesy, a teď nemluvím nutně jen o vlasech.

Paní vedoucí nosila osazenstvu panáky (bylo cca 11 dopoledne); jeden ze štamgastů si u pultu zaujatě hrál s takovou tou fascinující dětskou hračkou - nevím, jestli si ji pamatujete, ovšem já jsem ji miloval: v jakémsi plastovém obouručním akvárku plavou barevné kroužky, úkolem hráče je stiskem tlačítka spustit proud, který ty kroužky rozhýbe. Ty se pak snášejí v ideálním případě do přihrádek pro ně určených. Takhle nějak si představuji odvykací kúru při chorobném gamblingu.

S Milanem jsme si v bufetu v Tisé koupili čaj a marokánku a koukali jsme na to dioráma, které se tu před námi odehrávalo a které jsme coby pražská, resp. vsetínská kavárna nemohli pobrat. Popravdě se nám hlavně vůbec nechtělo jít ven do zimy a větru, a ještě k tomu závodit.

O pár desítek metrů nad bufetem ležel malinký kemp a nad ním se tyčily strmé skály. Přihlásili jsme se na půlmaraton vedoucí skrz skalní město a čekali, co bude. Nejdřív přistoupil neznámý mladý muž a strkal nám letáky doporučující, abychom se přihlásili na casting modelů a modelek do Teplic. Pravděpodobně nás neviděl se před chvílí převlékat. Zdvořile jsme odmítli, ač poctěni, ale mladík trval na svém, že nám to musí dát a že my si to musíme vzít, protože je to od sponzora. Tak jsme si letáky zmuchlali do kapsy, přesně jak sponzor chtěl.

Jiného pána jsem se ptal, kdy přesně je start, on mile odvětil, že si to mám přečíst na druhé straně startovního čísla. To mě plynule přivedlo k myšlence, že za 470 korun za účast (nepočítaje v to marokánku v bufetu) toho tu vlastně moc není. Akorát nafukovací brána a malý stan pro organizátory. A ještě jsme mohli do skalního města, což stojí normálně 30 korun, třebaže sveřepá paní v pokladně nás chtěla zkasírovat ještě jednou. Aby bylo jasněji: já zatím nejsem modelka, nepotřebuju vyhřívanou šatnu, saunu ani čtyři druhy jídla včetně dvou veganských, jen je mi vždycky smutno, když mě někdo ojebává.

Startovní čísla se nám ovšem povedla, aspoň co se podobnosti s pražskou hromadnou dopravou týče. Moje 193ka vozí nudisty z Vršovic na Šeberák či maminky do porodnice v Krči, Milanova 196ka se zase řítí ze Smíchova až na Kloboučnickou. Oboje to jsou spolehlivé, ne půlmaratonské, ale rovnou maratonské linky, a to je dobré znamení.

Nejdříve vyběhli lidé se štěkajícími psy a pak se, zhruba o dvě minuty dříve, než bylo napsané na tom čísle, dostalo i na nás. Čekaly nás tři sedmikilometrové okruhy. Vyškrábali jsme se po zledovatělých schodech skrz otvory ve skalách až na vrchol, turisté z nás byli tak vyjevení, že ani nestíhali nadávat. Ze skal nás pořadatelé prostřednictvím fáborků poslali ostrým sešupem plným šutrů a kořenů někam úplně dolů k jakýmsi rybníčkům a pak zase, jak to tak bývá, zpátky na hřeben, po pěkných pěšinkách. A pak ještě dvakrát. Můj převládající pocit byl úžas nad tou nádhernou krajinou kontaminovaný pocitem neodvratnosti výronu kotníku, pádu břichem na ostrou skálu a podobných nehod. Rozhodně to byl silný zážitek po všech stránkách.

Ve druhém kole jsem běžel s budoucím vítězem kratšího závodu, přesněji řečeno ze všech sil jsem visel pět metrů za ním a on na mě řval, aby mě motivoval. Kupodivu to fungovalo. Bohužel kolegův závod skončil, tak jsem na poslední okruh zůstal sám a nebylo to ono. Bolelo mě koleno a vzpomínal jsem na marokánku, ne v dobrém. Všichni konkurenční závodníci však byli buď daleko přede mnou, nebo ještě na prohlídce ve skalách.

Na trati mi bylo těžko, ale v cíli na mě padla totální zima a ještě větší trudnomyslnost, když jsem zjistil, že jsem zase skončil čtvrtý, jako před týdnem. Za to samozřejmě pořadatelé nemohou, jako i za to, že Milana těsně před cílem někdo nevybíravě předběhl, a ten tak skončil 16. Ovšem kdyby v cíli bylo kde se ohřát nebo mi někdo usměvavý podával chutný horký vývar, byly by moje pocity méně smíšené.

V blízké vesnici jsme se pokusili se najíst. Vstup do restaurace byl dovedně zamaskovaný v jakémsi dvoře mezi kamiony a další technikou. Na dveřích bylo napsáno "Agrobar", což navozovalo dojem, že si dáme maximálně štamprli čerstvého mléka, nicméně vstoupili jsme a v útulné místnosti posedávaly desítky lidí. "Hledáte někoho?" zeptala se ostře servírka, což nás trochu vykolejilo. "Máme zavřeno. Tohle jsou golfisti. Jste golfisti?" pokračovala žena a my jsme na potupném odchodu ani nestačili předstírat, že jsme.

Napadlo mě to až příliš pozdě, až nad polívkou u pumpy. Měli jsme jí říct, že jsme modelky a jedeme na casting do Teplic. To by koukala!

text Řízek, foto Petr Švanda a archiv