ZAJÍC - ZÁTOPEK - ANIMÁTOR

"Nečumte tam a pojďte do vody!" hulákal Pája slastně ležící na zádech na mělčině omývaný proudem hnědé Sázavy, jež měla v tu chvíli už za sebou svou poslední peřej. My jsme měli za sebou její vodáky milovaný úsek Týnec - Pikovice, jenže jsme místo kánoím dali přednost běhu. Tak jsme Páju poslechli a hupsnuli jsme tam s Venálem taky. Bylo to úžasné! Voda okamžitě odplavila naši únavu a pot až někam do Vltavy a zůstala jen radost, která ulpěla až pod kůží.

Jednou ráno jsme jeli běhat. Norové, iDnes.cz i Honsová sice shodně předpovídali, že bude pršet, ale ve skutečnosti začínalo být pořádné vedro. Chyběl jen Milan, který dal před během přednost záchodu. V Pikovicích (tedy v Petrově u Prahy) jsme se přilepili ke kožence poschoďáku, jenž nás pomaloučku svezl do Týnce nad Sázavou, zatímco jsme s mým bývalým lavicovým sousedem a mým stejně hovorným budoucím svatebním svědkem probrali a stihli pomluvit jen hrst našich někdejších spolužáků a dalších významných lidí.

Z Týnce vyrážíme po modré do kopce, ledva paní Endomondová z Václavova mobilu zavolala "Go!". V čele jsem já coby zajíc. Jsem vrchař, který přepálí začátek a patrně kolem 15. kilometru "narazí do zdi" (v kontextu okolí spíše do skály). Na druhém místě kluše Pája coby animátor (vymyslel trasu, stará se o naši nekonečnou zábavu i hydrataci, dovezl nás svým turbovozem na nádraží a sám se takto tituloval), hned za ním běží a mluví šedivá lokomotiva Václav, označuje se střídavě za účastníka a za Zátopka a kopce vážně nevyhledává.

Animátor, Zátopek a koženka

Modrá nás dovede na červenou, jinak se nic nemění - první polovina trasy vede převážně po širokých cestách, lesem a do kopce. Kilometry nám mizí tak rychle pod nohama, že mě i napadne kacířská myšlenka, jestli 20 kilometrů na ten nedělní výběh nakonec nebude příliš málo. Nechal jsem si to pro sebe, kluci by mě ostatně stejně nepustili ke slovu. Dozvídáme se, že kromě kávy, kuřete a vajec Václav nerad také sójový suk, což je škoda, neboť mu zrovna jeden nabízím. Je to můj oblíbený běžecký doping, což se dá lehce vystopovat z mého biologického pasu.

V Kamenném Přívozu si dovoluji upozornit na oblíbenou restauraci po levé straně, hned je to ale vykládáno jako projev slabosti, že snad chci zastavit na pivo a polévku. "Luki, nezbyl ti ještě ten suk?" ptá se Václav na 13. kilometru po táhlém kopci. A nezbyl, naštěstí má animátor připravenou jinou tyčinku. Kdyby neměl, třeba by Václav nakonec vzal na milost i kuřata a kávu.

Pak už ty kilometry utíkají znatelně pomaleji, ale jsou o to hezčí. Běžíme po Posázavské stezce nad řekou, je to euforie, tři kilometry před koncem fotí Pája takzvané selfíčko s námi třemi a sluncem v pozadí, takže to našim siluetám moc sluší.

Zátopek, zajíc, animátor a sluníčko

Když se cesta úplně narovná, Václav najednou přiloží pod kotlem, předjede animátora i vadnoucího zajíce a v čele skupinky dobíhá k pikovickému mostu, zatímco Pája zahazuje oblečení a vrhá se do řeky jen v trenkách a vodotěsných hodinkách. "Jé, vodotěsné hodinky, ty mám taky, přivezl jsem si je z Chorvatska za 30 kun!" raduje se chlapec, který k Pájovi zničehonic připlul.

Radujeme se také, protože jsme nezmokli, a přesto jsme celí mokří; že jsme nejeli na lodi, a přesto jsme v Pikovicích; a zejména proto, že jsme po dvou hodinách v cíli a jdeme na pivo.

text Řízek, foto Pája a Ř.

ŘEKA ČARUJE

Řeka čaruje je poetický film pro pamětníky z roku 1945, v němž se stárnoucí muž šikanovaný neskutečnou semetrikou vydává na zoufalý útěk do pozásavské krajiny svého dětství. Tam shodí vous i šat továrníka, utopí skřipec a hle! - je z něj zase junák. Každých deset celuloidových minut o deset let omládne. To nevymyslíš. Zažívá v rurální krajině, v níž dominuje jiskřivá hladina Sázavy, s dobrotivými lidmi neskutečná dobrodružství, klátí selky i děvečky a z nejasného důvodu třeba předstírá, že je zahraniční jasnovidec. Na konci příběhu formálně přijde o život, o identitu i o všechno, a tím je vlastně spasen.

Můj osobní posázavský útěk nastal v pátek, tedy o den dříve, než dávali výše zmíněný snímek, a nezdrhal jsem před ženou, ale před prací. Žlutozeleným motorákem s průvodčím, který měl špatný den, nebo život, a s turisty a cyklisty. Jel jsem nalehko, jen s takovým opaskem, na který se dají připevnit lahvičky, aby běžec netrpěl žízní. Pravda, vypadá to poněkud podezřele a bezprostředně po 11. září by mě s tím asi nepustili ani do vlaku.

Cítil jsem se parádně lehký. Aby ne, neměl jsem s sebou nic než ty teroristické lahvičky, nějaké energetické gely a tyčinku na zub a v kapsičce pár drobných, kdyby mi cestou zpět došly síly. A nevzal jsem si ani svou legendární kotníkovou ortézu, neboť jsem ji minulý týden při Piškotově poháru zničil. Bral jsem to ale jako znamení, že už jsem zdravý.

 Bylo nádherně a za okny vlaku řeka skutečně čarovala.

Na zpáteční cestu útěku jsem se dal v Jílovém na nádraží. Chtěl jsem velmi zvolna doběhnout až k ceduli hlavní město Praha a někde na kraji metropole si dát kofolu a rozjímat. Od toho mě ale dělilo přes 25 kilometrů. Nejdříve s kopce k řece a podél ní do Kamenného Přívozu a dále po červené, přes kamenitou Posázavskou stezku, kde jsem si před dvěma lety při závodu tak nešťastně podvrtnul kotník. A pak dál, přes Davli, Vrané, Březovou, Oleško... Běžel jsem velmi zvolna, turisticky. Než jsem si na stejném místě jako před dvěma lety opět poranil kotník.

Co se dá dělat, když je hlavní hrdina opuštěn, bezmocný uprostřed divočiny? Předně se nedá běžet dál, to jsem zkusil hned. Nedá se ani jít, zato se dá kulhat. Nejbližší civilizace jsou asi Pikovice. Ale co pak? S takovým scénářem režisér tohoto útěku nepočítal - energetickým gelem vlak nezaplatíš. Rozvažuji, zda bude snesitelnější najít nějakou silnici a stopovat, či somrovat drobné od turistů s trekingovými holemi, anebo se vloupat k nějakému zazimovanému trempíkovi a na jeho kánoi doplout až na Zbraslav. Nakonec odkudsi vytřepu ještě jednu desetikorunu a jestli dobře počítám, na vlak z Pikovic by to mělo stačit.

Jdi k šípku, Sázavo! Jak se tam tak dole vlníš a jiskříš, soucit s člověkem nemáš, omámíš ho a svedeš na zcestí a on pak špatně šlápne. A pak už se k němu neznáš! Takhle jsem hrozil řece, zatímco jsem cucal ty všechny zbytečné dopingy, které už nevyužiji.

V Pikovicích nad nádražím mě rozmrzelost přešla. Sedl jsem si na skálu, koukal do údolí a čekal, až se pod skalami vynoří ten samý vlak s tím samým nerudným štiplístkem.

Odkud jedete?
Z Pikovic.
Ne, z Petrova u Prahy.
No, takže z Pikovic.
Ne, to je Petrov u Prahy. A kam? Zbraslav?
Nikoli, Praha-Zbraslav. Jedenkrát do Prahy-Zbraslavi.

Až když jsem tu drzost vypálil, uvědomil jsem si, že budu možná potřebovat velkomyslnost tohoto muže, pokud jsem si ty drobné na cestu špatně spočítal. Naštěstí ne. Něco zabručel, vzal si 29 korun z mých posledních 29 korun a mně se ulevilo jako už dlouho ne.

A čarování i útěků už bylo dost, jedeme domů.

text a selfie fotka Řízek

KOSOŘSKÉ VODÁCKÉ ANOMÁLIE

Hroch namočený tentokrát v Sázavě
text Vlastík, foto Řízek

Poté, co mi bylo nabídnuto zúčastnit se jednodenního splutí Sázavy z Týnce nad Sázavou do Pikovic, neváhal jsem. Akce pro táborníky a želvy byla naplánována na 13. června, tedy den před brigádou, aby se nám ten víkend pěkně vyplnil. V pátek u mě přespal Péťa, neboť by jinak musel vstávat již v pět. Takto tedy nevstával o mnoho později.

Sraz byl totiž určen již na 7. hodinu ranní v turisťáku, kam jsme s Péťou dorazili asi o deset minut později. Zde byl již v plné práci Řízek s pěti táborníky (z děvčat nikdo nedorazil). Zapojili jsme se tedy do přípravy, abychom stihli autobus na Zbraslav, odkud nám jel v devět vlak. Zde poprvé jsem položil otázku, kde je Vašek, na kterou mi Řízek řekl, že už tu měl být, včera že s ním vše domlouval.Zhruba o půl osmé si Řízek uvědomil, že nemáme klíče od klubovny, a proto jsme pro ně jeli ke mně domů.

Cestou jsem si dělal Řízka legraci, že Vašek zavolá a Řízek mu bude dělat taxíka. Řízek mu tedy pro jistotu napsal, kde že je. Vzápětí Vašek telefonoval, kde že jsme my. On, že je v Kosoři a abychom pro něj přijeli. V Kosoři jsme se dozvěděli, že Vaškovi rodiče vstávali v 6 hodin, od šesti již u nich pracují řemeslníci, ale jemu bohužel nezazvonil ani jeden dvou budíků. No prostě kosořské anomálie.

Když jsme byli konečně pohromadě, vyrazili jsme na směr autobus a vlak, bez Vaška a Řízka, kteří jeli s loděmi náklaďákem.Cesta vlakem byla docela pohodě, v Týnci přesně dle očekávání se celý vlak vyprázdnil a všichni vodáci se hrnuli k vodě. Poté, co jsme se shledali s klukama, a převlékli se, došlo na dělbu posádek. Jimmy, Jiřič - Já, Péťa – Řízek - a Vašek s Čepicem.

To k velké Čepiceho smůle, neboť jakkoli je Vašek zkušený vodák, každý háček, který s ním jede, buď zestárne minimálně o sto let, nebo se alespoň několikrát nedobrovolně vykoupe. Vše začalo asi po padesáti metrech, když Vašek jako jediný zvolil cestu na kameny, čímž zatarasil průjezd ostatním, a navíc při vyjíždění se jeho loď otočila pěkně dnem vzhůru. Velice jsme se smáli, ale bylo to předčasné.

Naše další plavba byla prakticky stále to samé, kličkování mezi kameny a neskutečným množstvím žlutých, červených a jinak barevných lodí, raftů a dalších plavidel. Občas nás pobavily některé posádky, které se vzhledem k velkému množství alkoholu v krvi neudržely na nohách ani na mělčině. Natož aby udržely pádla (stejně měly jen jedno, druhé již stihly ztratit). Dostala nás i posádka jedoucí proti proudu, která každého oslovovala, zda neviděl plout nějaké pádlo. Pro nás bylo zpestření neustále dohlížet na Tondu s Pepčou, kteří i přes svůj vzrůst loď ovládali dobře, ale neodpustili si své úlety.

Nakonec jsem se s Péťou rozhodl zavzpomínat na časy, kdy jsme na Mitře bavili publikum v sále. Na jednom jednoduchém jezu jsme najednou i my pluli dnem vzhůru k velkému pobavení přihlížejících. No, naštěstí to bylo první a poslední naše zaváhání. Zato Vašek se rozhodl zvítězit, a proto se jeho loď otočila špatnou stranou k nebi (nepamatuji si již přesně, kde to bylo). Za následek to mělo, že se Čepice (k jeho velké úlevě) přemístil do lodi k Řízkovi a Vašek jel sám.

Snad, aby si vykompenzoval svou tristní bilanci, tak ještě otočil z legrace Tondu s Pepčou, kteří to samozřejmě nelibě nesli. Dál už byla cesta celkem poklidná, v Pikovicích jsme naložili lodě opět do nakláďáčku a odebrali se domů. Akce to byla povedená, byť bylo velmi málo vody. Ale to, co z této příjemné zábavy, jakou vodáctví bezesporu je, udělaly komerční firmy půjčující lodě, se nedá popsat. Taková kvanta lidí by měla být vidět na kulturních akcích, jako je třeba výstava korunovačních klenotů, a ne na řece.

Tak se mějte všichni fajn a na příští vodě AHOJ.

Vlastík

KAMENNÝ OSTEN A POLÉVKOVÁ HANBA

text a foto Řízek

Naposledy z Vižňova

Nevím, čím to je, ale poslední dobou nás výlety často zavádějí na místa, kde je spoustu kamenných výtvorů. O kamenění už jsem dokonce napsal pohádkobajku, což by byla škoda nezmínit, v rámci zachování rozumné míry sebepropagace a narcismu. Na nedávné výpravě však bylo na cestách také nevšední množství kamenných objektů, které měly zřejmý lidský původ. Tak třeba hřbitov. Bílý snížek poutavě kontrastoval s temným stromovím a náhrobky, ale k návštěvě a ohledání odpočívadla pro nebožtíky nás to nezlákalo.

Šli jsme totiž dále, mířili jsme přece výše, až na rozhlednu. A Vlastík to všechno fotil, i sněhuláka. Kluci se dokonce vsázeli, jestli pomocí stříbrné krabičky ukradne duši i nějakýho stromu u cesty, když fotografa na jeho existenci upozorní. A nezklamal je. Pokud je mi známo, umělcovy snímky se mají objevit na stránkách oddílu. Snad se tam všechny vejdou.

Autobusy do kraje zřejmě moc často nejezdí, intervaly jsou asi značné a v novotou vonících zastávkách pavouci spřádají své sítě a nekalé plány. Na některých z nich lze dokonce nalézt kamenné cestující. Až tak daleko může totiž trpělivost zajít – vznáší se nad celou causou varovný osten.
-----------------------

Ostentativní bordel jsme po sobě zanechali v restauraci poblíž Adršpachu. Kolega Matouš záležitost téměř nezmínil, což je na jednu stranu škoda, ale bezesporu to bylo i dobře. Naštěstí z místa neexistují žádné fotky – Vlasta zůstal v povzdáli, já měl zamžené hledí –, a tak můžete následující řádky klidně chápat jako produkt mé unavené obrazotvornosti. Vpadli jsme do prázdného luxusního lokálu zatíženi sněhem a kilometry, s dvacítkou hladových dětí v zádech a majíce pouhou půlhodinu na pozdní oběd – akutně totiž hrozilo, že nám ujede motoráček z blízkého nádraží. Nařídili jsme, že v rámci časové úspory má každý nárok jen na polévku a teplý nápoj. Jaké pak bylo naše překvapení, když po zhruba čtvrthodině čekání vyfešákovaná obsluha nosila některým exotům z našich řad dvojité porce hranolek...

I na polévku nakonec došlo. Byla voňavá, česneková, ve dvou velkých mísách, a později bohužel i na stole. Zde jsem zaválel já, gentlemansky jsem obsloužil celý stůl, načež jsem celou svou porci vylil na ubrus jakoby zrovna vytažený z reklamy na Ariel. Nikdo moc neprotestoval, když jsem si ze společného nalil další díl. Nějakým zázrakem se každý najedl, zaplatili jsme hromadně, poslali většinu výpravy ke kolejím a vydali jsme se s nejmenovanými dvěma kolegy (jeden má intenzivně kudrnaté vlasy a ten druhý ztratil pokerový kufřík) obhlédnout škody po dětech. Kousky pečiva všude, pytlíky od čaje, pokecané ubrusy – a mezi nimi téměř plná nádoba s česnečkou.

„Přece jim to tu nenecháme, už toho tu ostatně mají dost na ubrusech," shodli jsme se unisono. A téměř celý obsah během několika minut zmizel v nás.„My se omlouváme za ten nepořádek,“ žehlil jsem stydlivě před nažehleným vrchním s chápavým a empatickým výrazem, za nímž se skrývalo bezbřehé pohrdání. „Jo a ta polívka byla výborná,“ dodal jsem a s blahobytným žbluňkáním vyrazil stíhat prchající vlak.

VIŽŇOVSKÉ KLOUZÁNÍ

Pololetky na severu
text Matouš a foto: Řízek

Většinou se nestává, že se důležité věci (pokud pominu platbu výpravy) dějí na samém počátku akce. Jeden z chlapeckého osazenstva totiž dostal do svého opatrovnictví Ály kytaru, aby se s ní nic nestalo nebo aby se, nedej bože, neztratila. A tento nehodný člověk neudělal nic jiného, než že ji nechal na nástupišti, když se celý říčný dral do vlaku.

Naštěstí ji zachránil ze spárů jiného horlivého cestujícího, který ji prý chtěl odevzdat průvodčímu. Tak tedy tento zlý hoch přenechal kytaru zodpovědnějším, konkrétně Špínovi. Aby to té kytaře nebylo líto, že se ztratila, pro jistotu uklouznul na chodníku a lehce ji nakřápl. To byl tedy moc hezký začátek. Oba tyto chmurné zážitky ale přebila vižňovnská ubytovna, ve které jsme měli tu čest přebývat. Na rozdíl od té vidimské byla nádherně zařízená, přehršel pokojů, postele, velká společenská místnost a jídelna. Prostě luxus.

Druhý den ráno, hned po snídani jsme uspořádali válečnou poradu nad mapou a nad cílem našeho dnešního výletu. Dokonce jsme přitom stihli i víceméně dohodnout cestu do nitra Adršpašsko-teplických pískovcových skal. Zbývalo jen se podívat na odjezd vlaků do Meziměstí a zpět. Výlet byl postaven na cestě krásnou zasněženou krajinou severních Čech a na velkém lákadle: místní ledovým větrem zkoušené rozhledně. Při cestě se u všech účastníků střídaly pocity chladu nebo horka podle toho, zdali jsme šli po rovině, klesali nebo stoupali.

Vrchol, kde stála rozhledna, byl i hraničním bodem mezi naší republikou a Polskem. Cesta dolů vedla po zasypaném kopci, který nabízel přehršel příležitostí k všemožným běhům a skokům, čehož mnozí táborníci také s radostí využili. Veškeré osazenstvo se velmi dlouho bavilo hrou na sundávání čepic a jejich následným plněním sněhem. Této zábavné činnosti se zejména kluci nechtěli vzdát, ale nám, coby zkušeným vedoucím, se je podařilo zkrotit. Jak jinak.

Cesta dolů do Vižňova vedla nahoru a dolů, dolů a nahoru, a to převážně lesem, vyjma poslední části, kdy jsme šli po poli přímo do našeho hnízda. Během večera dorazil náš posel s tolik oplakávaným masem (Ála). Druhý den, vcelku brzy ráno, když jsme vykopali sebe i děti na snídani a před chatu, jsme se vydali na pochod monotónní, pochod na vlak do Meziměstí.

A odtud s jedním přestupem přímo ke vchodu do pískovcových skal. K našemu velkému neštěstí přijeli hlídači vstupu, rovněž zodpovědní za vybírání vstupného, jen o dvě minuty dříve než my. Museli jsme tedy platit nehorázných dvacet peněz za vchod mezi kamenné obry tyčící se do nehorázné výše. Samozvaný průvodce Piškot se snažil o nějaké chytré řeči k místním pamětihodnostem, mezi které patří například Indián, Džbán nebo Homole cukru.

Všechny tyto skalní útvary jsou pojmenované podle podobnosti s daným předmětem a někdy se člověk nedokáže divit, jaké divy si na něj příroda vymyslela. Mohli jsme se tedy setkat s Karlem IV, orlem na skále, Bedřichem Smetanou u piana nebo se slovenským státním znakem.

Naše bloudění bludištěm skal bylo notně okořeněno namrzlými schůdky a žebříky a díkybohu si nikdo nezlomil ruku, popřípadě jinou končetinu. Na konci našeho putování se naskytla příležitost průzkumu skalního hradu. Ti dobrodružnější se vydali po strmých schodech nahoru, ti bezpochyby línější zůstali dole a nechali na sebe působit blahodárné účinky mrazu.

Po výlezu ze skal jsme navštívili místní restaurační zařízení a dali si mimochodem velmi chutnou česnekovou polévku, poté jsme urychleně šli na vlak, který nás odvezl zpět do Meziměstí a odtud (opět) pochod domů. Abychom měli jistotu klidného spánku dětské části výpravy, zorganizoval Špína všelijaké roztodivné hry jako například obří twister nebo co možná nejdelší provaz svázaný jen z oblečení a bot.

V neděli se už jen balilo, uklízelo, luxovalo, vytíralo a jinak čistilo, aby s námi mohla být paní správcová nadmíru spokojená. Jak bývá našim dobrým zvykem, povedlo se nám uklidit lépe než návštěvníkům před námi, což ale stejně nikdo neocení. Cesta nazpátek, ostatně jako cesta tam, trvala přes tři hodiny, které všichni využili po svém. Míním tím spánek, věčné zlobení a stejně věčný a nekonečný whist.

HLAVA A ŽÁBA

O kamenění a tak.
text a foto Ř.

Kokořínsko je kraj skal, roubenek, opadaných jablek a pochybných řidičů autobusů. Aspoň mi to tak po našem včera prošlém čtyřdenním pobytu připadá. Zvláště těch skal!

Nejsem jejich zvláštním příznivcem, avšak jejich ohromující množství a tvarová rozmanitost by zapůsobily i na ještě zarytějšího nehorolezce, než jsem já. Byly zkrátka všude, nadzvedávaly okolní stromy (ty jehličnaté i listnaté) a drtily jejich kořeny, vykukovaly zpoza těch všech roubených chaloupek, dalo se do nich házet padanými jablky a možná se v jejich tajemných lůnech rodili pochybní řidiči autobusů. Kdoví.

I když jsme zrovna potmě klopýtali přes kořeny a pokradmu ztráceli značenou stezku – což se nám dařilo celkem často –, dala se tušit zlověstná přítomnost nejrůznějších studených postav, věcí a zvířátek z kamene. Nebyl bych to já, kdybych se nezamýšlel nad tím, kde se tam to tam všechno vzalo.

Kde se to tam všechno vzalo? Podle jedné mé teorie existuje tajné zaříkávadlo, pomocí něhož lze cokoli, co vás naštve, proměnit v butrák. Jen jeho poměrně mizivá medializace a s ní související nízké rozšíření tohoto tajemství dosud zabránilo tomu, aby i další oblasti země byly zamořeny kamennými revizory, telefonními budkami, zhrzenými partnery a podobnými věcmi. Aby to nebylo tak fatální, tak třeba existuje ještě jedno, kterým se to celé poté dá ještě přehodnotit, až horká hlava vychladne. Takové Ctrl + Z či Undo.

Zaříkadla vám nepovím ani nenaznačím, za což byste mi mohli být vděčni. Kamenění je totiž, tak jako oheň, padaná jablka a žena, dobrý sluha, ale zlý pán. Přesvědčit se o tom mohly hlava a žába z dnešní krátké pseudobajky. Žily totiž spolu radostně a spokojeně, než se v jejich vztahu narodil problém – hlava přistihla žábu s jinou žábou, nebo to bylo úplně naopak. Strašně se obě rozzuřily, možná létaly i nějaké ty talíře a nadávky, a jelikož znaly tajné kokořínské zaříkadlo, mělo to skončit tragicky. Z jejich úst se totiž tajný slogan vydral současně – a než obě stačily říct: "Platíš mi pivo," změnily se v pískovec.

A teď k nim vede turistická značka a lezou po nich děti.

Jaké z toho plyne ponaučení? No přece, že než někoho zkameníš, rozmysli si, jestli tě taky nemůže zkamenět. Tak nějak.